7.
Mám na mysli to, co oni a jejich najatí psychiatři nazývají „iluzorními systémy.“ Není třeba zdůrazňovat, že „deziluze“ jsou vidy oficiálně definovány. Nemusíme si lámat hlavu tím, co je skutečné a co neskutečné. Oni mluví jenom kvůli sobě samotným. Je to systém, na kterém záleží. To, jak se v něm uspořádají jednotlivé údaje. Některé zůstávají pevně na místě, jiné odpadávají.
Thomas Pynchon:
Přitažlivost duhy
Opět mrtví, tentokrát jenom tři, kteří přiletí ranním letadlem z Daru. Tři jsou lepší než pět, pomyslel si Daud Mahmoud Barwani, ale i tři jsou dost. Ne že by ti před dvěma měsíci způsobili nějaké potíže. Zůstali jenom den a opět odlétli na pevninu, ale ve vědomí, že ty bytosti jsou na ostrově s nimi, mrtví s živými, bylo něco děsivého. Proč si proboha ze všech možných míst umínili navštívit právě Zanzibar?
„Letadlo přistálo,“ oznámil letový kontrolor.
Třináct pasažérů. Lékař odbavil místní lidi jako první – dva novináře a čtyři zákonodárce vracející se z Pan-africké konference v Kapském městě – pak skupinu čtyř japonských turistů, vážných šikmookých lidí, ověšených fotoaparáty. A nakonec mrtví: Barwani s údivem zjistil, že jsou to ti samí jako posledně, rudovlasý muž, hnědovlasý muž bez vousů a černovlasá žena. To mají mrtví tolik peněz, že si mohou každých pár měsíců létat z Ameriky na Zanzibar? Barwani slyšel povídačky o tom, že každý nový mrtvý, když vstane ze své rakve, dostane zlaté pruty v takové váze, kolik váží on sám. Pomyslel si, že je to snad pravda. Z toho, že na světě se volně pohybují takové bytosti, nemůže vzejít nic dobrého, říkal si v duchu, a jistě ani z toho, že si jen tak mohou jezdit na Zanzibar. Ale on sám s tím nic nenadělá. „Vítejte opět v zemi hřebíčku,“ řekl s předstíranou zdvořilostí, usmál se na ně byrokratickým úsměvem a napadlo ho, co se stane z Dauda Mahmouda Barwaniho, jakmile jeho dny na zemi budou sečteny.
„– Ahmed zvaný Vychytralý versus Abdulláh jakýsi,“ povzdechl si Klein. „To je jediné, o čem mluvila. O historii Zanzibaru.“ Seděl v Džidžibhoiho pracovně. Byla teplá, deštivá noc a v údolí Los Angeles zářily milióny světel. „Víš, bylo by přímo neslušné položit jí nějakou otázku. Neslušné. Necítil jsem se tak drzý od té doby, co mně bylo čtrnáct. Byl jsem mezi nimi naprosto bezmocný, cizinec, dítě.“
„Myslíš, že prohlédli tvoje přestrojení?“ zeptal se Džidžibhoi.
„Nevím. Vypadalo to, jako by si se mnou hráli, jako by se bavili, ale možná se tak chovají ke každému nově příchozímu. Nikdo neudělal jedinou narážku na to, že bych mohl být vetřelec. Nikdo se o mě nijak zvlášť nezajímal, všem bylo jedno, co dělám, kam jdu, nebo jak jsem vlastně zemřel. Sybille a já jsme stáli obličeji proti sobě a já se jí chtěl dotknout a chtěl jsem, aby se ona dotkla mne, ale nebyl mezi námi žádný kontakt, žádný, vůbec žádný, bylo to, jako bychom se potkali na nějakém večírku, dva naprosto cizí lidé a jediným, co měla v hlavě, byla ta její historka o tom, jak sultán Ahmed napálil Abdulláha a Abdulláh ho za to propíchl.“ Klein koutkem oka pohlédl na známé knihy na Džidžibhoiho přecpaných policích – Oliver a Mathew – Historie Východní Afriky, knihy, které Sybille během jejich manželství všude brala s sebou. Vytáhl první díl a řekl: „Tvrdila, že v historických knihách je pouze zevrubný a velmi nepřesný popis toho, co se tehdy stalo a že teprve ona přišla na to, jak to bylo ve skutečnosti. Ona si se mnou jenom hrála, povídala mně jakési historické nesmysly, jako by to bylo něco, co před týdnem nikdo nevěděl. Ukaž, já se podívám – Ahmed, Ahmed, Ahmed –“
Prohlížel si index. Našel pět Ahmedů, ale nikde nebylo heslo sultán Ahmed ibn Madžid zvaný Vychytralý. Pak na nějakého Ahmeda ibn Madžida narazil, ale byla tam o něm pouze stručná poznámka, podle které to byl arabský kronikář. Klein našel tři Abdulláhy, ale žádný nebyl tím ze Zanzibaru. „Něco tu nesedí,“ mumlal.
„Na tom nezáleží, drahý Jorge,“ řekl Džidžibhoi tiše.
„Záleží. Počkej chvilku.“ Prohlížel si seznamy. Pod heslem Zanzibar – panov…
