6.
Třebaže stáhnout se do sebe samotného vůbec není snadnou záležitostí – je to něco jako pokoušení se přejít hranici s vypůjčeným pasem, zdá se, že je to jedna z podmínek nezbytných k pochopení skutečné sebeúcty. Většina z našich samozřejmostí neobstojí, a sebeklam zůstává tím nejsložitějším klamem. Trik, který funguje na druhé, je nám v oné dobře osvětlené zadní uličce, kde se člověk schází sám se sebou, k ničemu; nic nezmohou vítězoslavné úsměvy ani krásně sepsané seznamy dobrých úmyslů.
Joan Didionová:
O sebeúctě
„Měl bys věřit tomu, co ti pověděl tady Framdži,“ řekl Dolorosa. „Za deset minut po vstupu do Chladného města, budou mít tvoje číslo. Za pět minut.“
Džidžibhoiho člověk byl malý, neupravený chlapík, mezi čtyřiceti a padesáti, s neučesanými dlouhými vlasy a s nenávistnýma, daleko od sebe posazenýma očima. Jeho pokožka měla sinalou barvu a jeho obličej byl vyzáblý. Z jiných mrtvých, které Klein viděl zblízka, vyzařoval jakýsi nepřirozený, nadpozemský klid, ale rozhodně ne z tohoto. Dolorosa byl napjatý, nervózní, věčně si hrál s rukama a kousal se do rtů. Ale Klein nějak nepochyboval o tom, že je mrtvý, stejně mrtvý jako Zacharias, Gracchus, či Mortimer.
„Budou mít moje co?“ zeptal se.
„Tvoje číslo. Číslo. Budou vědět, že nejsi mrtvý, protože to se nedá předstírat. Proboha, umíš ty vůbec anglicky? Jorge, to je cizí jméno: Mělo mě to napadnout. Odkud jsi?“
„Z Argentiny, ale od dětství žiju v Kalifornii. Od roku 1955. Podívejte se, když mě chytí, tak mě chytí. Já se tam prostě chci jen dostat a strávit půlhodinku se svou ženou.“
„Ty už žádnou ženu nemáš.“
„Se Sybille,“ opravil se Klein. „Chci mluvit se Sybille – svou bývalou ženou.“
„V pořádku. Dostaneš se dovnitř.“
„Kolik za to chcete?“
„O tom nemluv,“ zabručel Dolorosa. „Dlužím tady Ďžidžibhoimu pár služeb. Víc než jen pár. Takže ti obstarám drogu –“
„Drogu?“
„Drogu, kterou používají daňoví agenti, když se chtějí dostat do Chladného města. Zužuje zornice, stahuje kapiláry, poskytuje typický vzhled zombie. Na agenty vždy přijdou a vyhodí je, tak jako vyhodí i tebe, ale alespoň půjdeš dovnitř s vědomím, že jsi přesvědčivě zamaskován. Malá olejovitá kapsle, každé ráno před snídaní.“
Klein pohlédl na Džidžibhoiho. „Proč daňoví agenti vnikají do Chladných měst?“
„Ze stejných důvodů, jako se cpou kamkoliv jinam,“ odpověděl Džidžibhoi. „Vyzvídají. Shánějí materiály o finančních záležitostech mrtvých. Víš, dokud není kongresem schválený pořádný život definující zákon, neexistuje způsob, jak člověka, který je legálně mrtvý, donutit k daňovému přiznání –“
„Dále,“ řekl Dolorosa netrpělivě. „Mohu ti obstarat potvrzení o pobytu v Chladném městě Albany v New Yorku. Zemřel jsi vloni v prosinci a oni tě tam oživili a posílají tě zpět na východ, protože – dejme tomu –“
„Mohl jsem se zúčastnit každoročního kongresu Americké asociace historiků v New Yorku,“ navrhl Klein. „Ve skutečnosti je to můj obor. Jsem profesorem moderní historie na Kalifornské univerzitě. Kvůli vánočním prázdninám nemohli mé tělo odvézt zpět do Kalifornie, nebylo volné místo v letadle, a proto mne vzali do Albany. Myslíte, že je to přesvědčivé?“
Dolorosa se usmál. „Vidím, že lhaní ti skutečně jde. Mohl bych se tomu od tebe učit. Dobrá, takže Chladné město Albany, a toto je tvůj první výlet ven po oschnutí, jak tomu říkáme. Vyšel jsi z Chladného města jako nový motýl, rovnou z kukly, ještě měkký a vlhký a jsi samotný na výletě. A nyní, je toho hodně, co potřebuješ vědět o tom, jak se chovat, způsoby, sociální etiketu a všechny ty nesmysly a já ti to rozdělím do tří lekcí, zítra, ve středu a v pátek; to by mělo stačit. Mezitím ti povím to hlavní. Jsou pouze tři věci, které musíš mít na paměti po celou dobu, co budeš uvnitř:
Nikdy nepokládej přímou otázku.
Nikdy se nikoho nedotýkej. Víš, co tím myslím?
Pamatuj na to, že pro mrtvé je celý vesmír umělý, nic není skutečné, na ničem nezáleží a všechno je jenom žert. Jenom žert, příteli, jenom žert.“
Na počátku dubna odletěl do Salt…
