2.
Začíná tanec. Mravenčení ve špičkách prstů, rty začínají pulsovat, začíná bít srdce a hrdlo počíná dýchat. Všechno mírně rozkolísané a mimo řád, každé svým vlastním tempem a rytmem. Pomalu dochází ke sjednocení. Ret ke rtu, srdce k srdci, nalézání sebe v jiném, se strachem, opatrně, hoříc... noty nalézající se v akordech, ve větách, kakofonie měnící se v polyfonní kontrapunktický chór, harmonie oslavy.
R.D.Laing:
Rajský pták
Sybille plaše stojí na okraji městského golfového hřiště v Octagon State Memorial v Newarku v Ohiu, v ruce drží sandály a pověrčivě rozhrnuje špičkami bosých nohou bujný, panenský koberec husté, krátce přistřižené trávy. Je letní odpoledne roku 1992, velmi horko; vzduch, nádherně průzračný, se tetelí oním typickým nadčasovým středozápadním způsobem, a krůpěje ranního deště ještě neoschly. Jaká nádherná tráva! Taková v Kalifornii nebyla často k vidění a tam v Chladném městě Sión ve vyprahlém Utahu už vůbec ne. Kent Zacharias, tyčící se vedle ní, smutně vrtí hlavou. „Golfové hřiště!“ mumlá. „Jedno z nejdůležitějších prehistorických sídlišť Severní Ameriky a oni z toho udělají golfové hřiště! Nu, mohlo to být horší. Mohli to tu celé vybagrovat a postavit tu podzemní parkoviště. Co říkáš?“
Sybille se chvěje. Je to její první cesta z Chladného města, její první výlet do světa teplých od doby jejího oživení. Vnímá hrozivé vibrace života, který pulsuje kolem ní. Hřiště je obklopeno roztomilými, malými, dobře udržovanými domky. Ulicemi projíždějí děti na bicyklech. Na trávníku vesele pokřikují hráči golfu. Přes kopečky a jamky hřiště s bláznivou energií rachotí malé žluté vozíky. Jsou zde skupiny turistů, kteří se stejně jako Zacharias přijeli podívat na indiánské mohyly. Kolem volně pobíhají psi. Všechno jí připadá hrozivé. Dokonce i vegetace – hustá tráva, pečlivě přistřižené keře, stromy s těžkými listy a nízko se prostírajícími větvemi – to všechno ji znepokojuje. Neuklidňuje ji ani Zachariasova přítomnost, protože on také jako by hořel vitalitou, tak netypickou pro mrtvé; jeho obličej jen kvete, jeho gesta jsou rozmáchlá a přehnaná, když jí ukazuje ploché mohyly, travnaté vyvýšeniny a příkopy, které dohromady tvoří spojený obří kruh a osmiúhelník pradávného monumentu. Samozřejmě, pro něj jsou tyhle stavby smyslem života, dokonce i teď, pět let post mortem. Ohio je jeho Zanzibarem.
„– kdysi pokrývalo čtyři čtvereční míle. Významné obřadní středisko, hopewellianský ekvivalent Chichen-Itzy, Luxoru –“ Odmlčel se. Ve svém archeologickém zápalu si teprve nyní všiml její úzkosti. „Jak se cítíš?“ ptá se něžně.
Na obličeji se jí objevuje statečný úsměv. Olízne si rty. Otáčí hlavu k hráčům golfu, pak k turistům, k řadě malých domků za hranicemi hřiště. Chvěje se.
„Je to na tebe příliš hlučné, viď?“
„Ano,“ odpovídá.
Hlučné. Ano. Hlučné malé městečko, městečko z titulních stránek, turistická atrakce. Newark leží klidný na hrudi moře času: ale podle vzhledu automobilů by mohl být rok 1980 nebo 1960 nebo dokonce 1940. Ano. Starostlivá matka, baseball, jablečný koláč, každou neděli do kostela. Ano. Zacharias přikyvuje a snaží se ji uklidnit. „Poslyš,“ šeptá, „pojďme blíž ke středu stavby. Dvacáté století necháme za sebou.“
Agresivními, sebejistými kroky míří ke středu monumentu. Dlouhonohá Sybille se musí hodně snažit, aby mu stačila. Za okamžik již jsou za valem, vstoupili do posvátného osmiúhelníku, pod klenbu minulosti a Sybille najednou cítí, že se jim podařilo dosáhnout křižovatky mezi životem a smrtí. Jaký je tady klid! Cítí mocnou přítomnost sil smrti a oni temní duchové ji zbavují nepříjemných pocitů. Svět živých nemá v tomto sídlišti dávno zemřelých žádný význam, domky okolo hřiště už nejsou vidět, z hráčů golfu se staly jenom stíny bez těl, rachotící žluté vozíky se změnily v hmyz a bloumající turisté jsou neviditelní.
Je uchvácena velikostí a symetrií pradávného sídla. Jací duchové zde dlí? Zacharias je vyvolává, mává nad hlavou rukama jako kouzelník. Už od něj slyšela tak hodně …
