Spisovatel a novinář Ota Pavel, původním jménem Ota Popper, se narodil roku 1930 v Praze jako syn obchodního cestujícího. Za války pobýval s rodiči a dvěma bratry na Kladensku a tam začal r. 1943 pracovat jako havíř. V chlapeckých letech aktivně provozoval fotbal a hokej. Po válce žil opět v Praze; navštěvoval zde obchodní a jazykovou školu.
V letech 1949-56 pracoval Pavel v Československém rozhlase jako sportovní redaktor (s výjimkou let 1951-53, kdy absolvoval dvouletou vojenskou prezenční službu), r. 1956 byl zaměstnán v časopise Stadion, od r. 1957 v časopise Československý voják. Při zaměstnání vystudoval střední školu pro pracující a ukončil ji r. 1960 maturitou. V r. 1962 provázel fotbalisty pražské Dukly na jejich zájezdu do Spojených států; navštívil i několik dalších cizích zemí (SSSR, Francii, Jugoslávii, Švýcarsko, Rakousko, Itálii aj.).
V únoru 1964 Ota Pavel onemocněl vážnou duševní chorobou (maniodepresivní psychóza) a byl nucen pobývat v psychiatrických ústavech a trvale se léčit. Z léčeben se vracel do zaměstnání a ke své tvůrčí práci pouze na krátká období. R. 1966 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Přes velké zdravotní potíže Pavel i v posledních letech svého života horečně literárně tvořil. 31. 3. 1973 náhle zemřel na zástavu srdeční činnosti. Je pochován na Židovském hřbitově v Praze-Strašnicích.
Ota Pavel začal publikovat velice záhy, už od počátku 50. let uveřejňoval v denním tisku drobnější, převážně reportážní práce. Jeho prvním velkým literárním úspěchem byla kniha Dukla mezi mrakodrapy (1964), kterou se uvedl v žánru tzv. sportovní beletrie. Po ní následovaly soubory kratších próz a črt o našich předních i méně známých sportovcích (Plná bedna šampaňského, 1967, Pohár od Pánaboha, 1971, Syn celerového krále, 1972). Celou knížku věnoval vyprávění o Jiřím Raškovi (Pohádka o Raškovi, 1974).
Hned několik Pavlových prací z oboru sportovní beletrie bylo poctěno novinářskými a literárními cenami (např. cenou Víta Nejedlého a Julia Fučíka), některé byly zdramatizovány a uvedeny československým rozhlasem (rozhlasová dramatizace Omyl), televizí (televizní filmy Kladno hází, Alfréd Jindra, Pohár za první poločas) a filmy (celovečerní film Poslední etapa). Mimořádnou pozornost čtenářů Pavel vzbudil knížkou příběhů ze života svého otce Smrt krásných srnců (1971), která byla později též zfilmována. Na ni navázala posmrtně vydaná sbírka vzpomínkových próz Jak jsem potkal ryby (1974), čerpající tematiku s vlastních autorových zážitků a příběhů.
Jen ten zápas je ztracen, který je ztracen v naší mysli.
Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij. Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň. Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem.
Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli.
Ráno je u vody všechno hezké, protože den ještě nevzešel a my jsme si ho ještě nestačili otrávit.
Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď.
Jdu proti řece, v řece je stříbro a zlaté listí. Jdu sám a najednou si uvědomuji, že tu nehoukají auta, abych uhnul, a nedrnčí tramvaje, abych couvnul. A to je vlastně ten hlavní důvod, proč jdu na štiky.
Ota Pavel
