Zaklínač I – Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

XIII.

"Zahynou oba?" naříkal Marigold. "Jak to? Pane Kroppe, nebo jak se jmenuješ... Proč? Vždyť zaklínač... Proč, u všech morových ran, odtamtud nevypadne? Co ho tam drží? Proč nenechá tu mrchu čarodějnickou vyžrat, co si navařila, a nezdrhne? To přece nemá smysl!"

"Nemá," potvrdil Chireadan hořce. "Nemá to vůbec žádný smysl."

"To je sebevražda! A navíc nebetyčná pitomost!"

"Je to jeho řemeslo," připomněl Neville suše. "Zaklínač se snažil pomoci našemu městu. Bohové jsou mi svědky, jestli přemůže čarodějnici a zažene džina, bohatá odměna ho nemine..."

Marigold strhl z hlavy klobouk s volavčím pérem, plivl do něj, mrštil jím do bláta a pošlapal škorněmi, mumlaje přitom nadávky v nejrůznějších jazycích.

"Vždyť on..." vykřikl najednou. "On má ještě jedno přání! Mohl by zachránit sebe i ji! Pane Kroppe?"

"To není tak jednoduché," zamyslel se kněz. "Kdyby však vyslovil to pravé přání... Kdyby nějakým způsobem spojil svůj osud s osudem... Ne, nečekám, že by ho to napadlo. Možná, že to tak bude lepší."