NOKTURNO
Ještě před dvěma dny byla Lindy Gardnerová mojí sousedkou. Dobrá, vy si teď určitě myslíte, že jestli byla mojí sousedkou Lindy Gardnerová, asi bydlím někde v Beverly Hills a živím se jako filmový producent, případně herec nebo muzikant. Muzikant tedy jsem, to jo. Ale i když jsem doprovázel jedno dvě slavná jména, rozhodně nejsem nějaká první liga. Můj manažer a svým způsobem i dobrý kamarád Bradley Stevenson mi stále tvrdí, že mám na to, abych se do té první ligy dostal. Nejen jako člen doprovodné kapely, ale jako hlavní hvězda. Není pravda, že saxofonista už nemůže být hvězda první velikosti, zdůrazňuje a opakuje stále stejný seznam jmen: Marcus Lightfoot, Silvio Tarrentini. Ale to jsou jazzmani, namítám. „A co jinýho jsi asi ty?“ nenechá se odbýt. Jenže já zůstávám jazzmanem maximálně v těch nejsoukromějších snech. V reálném světě - když zrovna nemám zafačovaný celý obličej jako teď - jsem prostě chlápek, co hraje na tenorový saxofon, nádeník, kterého berou na studiové nahrávky, anebo když nějaké kapele vypadne stálý člen. Pokud chtějí pop, hraju pop. R&B? Nemám s tím problém. Reklamy na auta, melodie pro talk show, všechno udělám. Dneska jsem jazzman jen ve svém kamrlíku.
Radši bych hrál v obýváku, ale náš byt je tak špatně postavený, že sousedi by si začali okamžitě stěžovat. Proto jsem nejmenší místnost v našem bytě předělal na zkušebnu. Vlastně je to takový kumbálek. Vejde se tam jen kancelářská židle a to je tak všechno. Nicméně stěny jsem obložil polystyrenem, prázdnými platy od vajíček a starými polstrovanými obálkami, které mi můj manažer Bradley poslal z kanceláře. Kdykoli mě moje bývalá žena Helen viděla zacházet se saxofonem do téhle zkušebny, říkala, že to vypadá, jako bych šel na záchod. A já se skutečně někdy přesně takhle cítil. Chci říct, že jsem seděl v tmavé zadýchané komůrce a vykonával osobní potřebu, která nikoho dalšího nezajímala.
Asi jste uhodli, že Lindy Gardnerová mi nikdy nebyla sousedkou v tomhle bytě, o kterém tady mluvím. Ani nepatřila k těm sousedům, kteří mi zuřivě bušili na dveře, kdykoli jsem hrál mimo svůj kamrlík. Když jsem řekl, že byla mojí sousedkou, myslel jsem něco úplně jiného a hned teď to vysvětlím.
Ještě před dvěma dny bydlela Lindy v tomhle nóbl hotelu a stejně jako já i ona měla celou tvář zakrytou obvazy. Lindy má samozřejmě nedaleko odsud velký pohodlný dům, může si najmout ošetřovatelku, a tak ji dr. Boris pustil do domácího ošetřování. Z čistě lékařského hlediska možná mohla jít domů mnohem dřív, ale byly tu i jiné faktory. Tak za prvé doma by se jí podstatně hůře skrývalo před fotografy a novináři bulvárních plátků. Navíc jsem měl takové soukromé podezření, že hvězdná reputace dr. Borise možná spočívá v postupu, který není stoprocentně legální, a proto své pacienty skrývá v tomto luxusním hotelu, izoluje je od běžného personálu i hostů a nabádá je, aby z pokoje vycházeli jen v nezbytně nutných případech. Kdyby člověk viděl přes závěsy, zahlédl by tu za týden víc celebrit než za měsíc v hotelu Chateau Marmont.
Jak se ale přihodí, že někdo jako já se ocitne mezi všemi těmi hvězdami a milionáři a nechá si předělat ksicht od nejslavnějšího plastického chirurga široko daleko? Asi to všechno začalo u mého manažera Bradleyho, který sám taky není první liga a nevypadá jako George Clooney o nic víc než já. Poprvé se o tom zmínil jakoby žertem před lety, jenže pak se k tomu nápadu několikrát vrátil a pokaždé to vypadalo, že to myslí vážněji. Jinými slovy, prostě mi chtěl naznačit, že jsem ošklivý. A že to je ten důvod, proč se nikdy nedostanu do první ligy.
„Podívej se na Marcuse Lightfoota. Nebo Krise Bugoskiho. Anebo na Tarrentiniho. Má některý z nich tak výrazně osobitý zvuk jako ty? Nemá. A je v té jejich hře tvoje něžnost? Není? Mají tvoji vizi? Vůbec ne. A jsou na tom aspoň z poloviny tak dobře technicky jako ty? Ani náhodou. Ale dobře vypadaj, a to jim otevírá dveře.“
„A co takový Billy Fogel? Ten je hnusnej jak noc, a přesto má úspěch.“
„Jo, to uzn…
