Smrt krásných srnců

JAK JSME SE STŘETLI S VLKY

Po válce jsme přijeli do Luhu. Strejda Prošek nás uvítal a povídal:

"Něco vám řeknu. Je tu plno štik. Štiky už netlučou při povrchu jako dřív, a tak rybáři o nich nevědí."

A tak jsem se s mým tatínkem vydal lodí na ostrov na štiky.

Chytat štiky na káču, to je na splávek, který je velký skoro jako vajíčko, je poměrně snadné, ale vzrušující. Celé hodiny třebas čekáte, až se ten velký splávek ponoří, a když se konečně potopí, začnete se chvět anebo potit. Je totiž pravděpodobné, že vám nezabrala žádná čudla, jak se říká malé rybě, ale ryba tak od jednoho do patnácti kil.

My tenkrát přivezli ten první den osm štik. Rozkřiklo se to, jako když najdete v lese hřiby anebo brusinky. Vyrukovala spousta rybářů. Tenkrát byla ale Berounka od Skryjí k Branovu štičí ráj. Tatínek jich chytil za dovolenou přes sto, já šedesát čtyři. Některé byly pořádné, tenkrát ještě nebylo moc kouření a jídla, musely být pořádné, když mi křivoklátský řezník dal za jednu štiku skoro dvě kila škvařenýho sádla a křivoklátský trafikant za druhou stovku cigaret pro maminku, která hulila jako Turek. Jo, a pak se nám podařilo tu řeku od dravých štik zachránit; když se to vezme kolem a kolem, tak jsme ji vlastně zplundrovali. V řece zbyly jen větší, mazané štiky a ta malinká štíhlata, štičí děti, která nikdo nebral, pokud to nebyl raubíř. A v té době došlo v takový neurčitý den k nevypsané soutěži mezi Vlkovými, co žili v Luhu, a naší rodinkou, která se skládala hlavně z tatínka a mne. Strejda Prosek s námi tenkrát nemohl, nějak marodil. Z Vlkových chytali ryby hlavně Adolf a Franta, oba dělali u dráhy. Adolf pracoval ve výtopně, Franta jezdil vlakem na Smíchov do účtárny, třiatřicet let chodil na vlak v létě, v zimě — deset kilometrů pěšky! Bylo to něco fantastického. Často mráz, závěje, lijáky. Byl to jeden z největších sportovních výkonů, který probíhal desetiletí. Vždyť chodil krajem, kde byl les, strže, kopce, uzounké cestičky. Vždycky jsem si o Vlcích myslel, že nás nemají rádi, ale po letech se ukázalo, zvlášť když jsme přestali u nich chytat, že nás rádi mají, to jenom měli na nás vztek jako na Pražáky, že jim lezem do zelí. vlastně do řeky. Abych nezapomněl, Adolf měl a ještě má v tom Luhu krásnou ženu Marii, která se mi jako šestnáctiletému klukovi moc líbila. Nahoře měla všechno jaksepatří a to nebylo marný. A s těmito Vlky jsme vešli do soutěže. Věděli jsme, že Vlkové jsou skvělí rybáři. Znali tuhle řeku už od dětství, věděli, jak je kde hluboká, mohli předpokládat, i kde která zapomenutá štika leží a číhá na kořist, byli tak často u vody, že věděli, která je popíchaná a zpražená. Chytali na šouračku a uměli to, vydráždili i ty přecpané štiky. Ale to všechno nevadilo mému tatínkovi, který sebevědomě všude prohlašoval, že jim dáme na prdel.

A tak jsme vyrazili ještě za tmy, skoro jsme pluli až k louce Brtvě, kde se točily nejkrásnější štičí tišiny a tůně, ale kde bylo těžké tenkrát chytat, rostlo tam plno trávy a vysokých kopřiv. Sna…