Pohádka o Raškovi

Po delším čase se Raškovům narodilo děťátko.

Byla to Věrka. Přivezli ji beránci z oblohy a spustili dolů na ustřižené duze. Měla po tátovi oči jako trnky. Houpali ji v kolébce s červenými růžemi.

Tatínek Jirka pořád pracoval v továrně na generálních opravách. Trénoval, jedl bifteky z Frenštátu a čokoládu, co mu posílal z Liberce Remsa, zabalenou společně s napsanými rozumy. Dobýval vítězství, přeskočil stokilometrovou rychlostí sto metrů a proskákal Evropu křížem krážem a jednou si zaskočil do Kanady, kde leží na spadaných javorových listech pravý kanadský sníh. Vyhrával poháry plné vína anebo plné sodovky a dostával porcelánové vázy s červenými šustidraky, označené modrými rytířskými meči, které znamenaly boj mezi všemi a proti všem. A někdy odcházel poražen, protože skokanů byly na světě plné mraky a poháry s vínem chtěl vyhrávat každý, kdo nebyl z toho skákání na hlavu padlý. Jirka někdy také padal, to když foukal na můstku vítr lomcovák anebo vítr leďák a když byl můstek špatně postaven anebo špatně opraven a vyhazoval jako splašená kobyla na všechny strany. Chránil si při pádu hlavně hlavu. Pamatoval si dobře ten telegram od Rady skoků a pádů, že se za žádnou cenu nesmí ztratit hlava. A tak i po pádech držela hlava pořád na svém místě, jenom tělo měl rozbité, samou ránu, samý šrám a samý flastr. Nejvíc mu na rány pomáhala heřmánková mast od závodu Spofa Praha a heřmánkové koupele z pravého heřmánku nasbíraného na posledních moravských mezích.

Rada skoků a pádů ho poslala jako jedno ze želízek do ohně do samotného Norska na mistrovství celého světa a přilehlého okolí. Letěl ve stříbrném letadle z Čech na sever do země, kam ho táhlo srdce. V Norsku byli jeho největší soupeři. Norové, stateční lidé, získali už pětasedmdesát lyžařských zlatých, stříbrných a bronzových olympijských medailí. Skokani, kteří si mezi sebou rozdělili skoro všechny zlaté medaile světa. Téměř každá vesnice má svého výborného skokana. Nikdy nikdo z cizinců nevěděl, proč tomu tak je.

Jirka se rozhodl, že se tomu dostane na kloub. Musí se to dovědět, aby jednou mohl tyhle Nory porazit. A tak když vystoupil z letadla na letišti v Oslo, nejel do hotelu Viking, jak měl, ale zamířil do města a sedl si na zábradlí ve velice moderní čtvrti z betonu a skla Vika-terrasen. Ta čtvrť se rozkládala mezi západním nádražím a zámkem, kde bydlel norský doopravdický král Olaf. Jirka si vyndal housku se šunkovým salámem a vykulil oči, aby o nic nepřišel.

Zrovna byla volná sobota, viděl, jak se všude otevírají dveře a lidé jdou na lyžích k horám, zatímco auta suprdupr zůstávají v garážích. Vpředu šlape tatínek s miminkem v nízkosaních, pak babička s dědečkem, maminka, děti a kolem pobíhá nadšeně pes. A jdou jich mračna až tam, kde je krásná příroda, smrky a tisy, borovice a modříny, stovky sportovních tratí a skokanských můstků jako v ráji. Konají se závody na lyžích pro chlapce a dívky, pro maminky a pro tatínky, pro babičky a pro dědečky a pro sportovní přeborníky. A …