Pohádka o Raškovi

Když byl Jirka malý, musel hodně pracovat. Musel se jako mužský starat o ženský – Věru a Ladislavu –, a jak plakaly, utíral jim slzičky a lámal jim chleba do kafe bryndy. Bránil je pěstmi před ostatními ogary a v těch bitvách utrpěl nejeden šrám. Nosil uhlí a štípal dříví. Maminka Bedřiška mu dávala sedm úkolů denně a on vážil na vážkách každou volnou chvilku. Brzy poznal, že všichni lidé mají zhruba stejně volného času, ale na každém záleží, jak s ním naloží.

Od hokynáře Bartoně přitáhl sud od slanečků. Voněl dálkami a stříbřitými rybkami, které plavou jak šipky mořem a skáčou nad hladinu. Sedl si u sudu na kámen, naslinil si prst a olízl sůl zvnitřku. Lízal sud dokola a pak do něho praštil a on se sesypal, a byla tu pojednou spousta lyží. Vybral si dvě prkýnka, ořezal je nožem a připevnil na boty řemínky a špagáty. Namazal je kunerolem a šel lyžovat.

Pustil se z kopečka, pustil se do kopečka, sníh lítal na všechny světa strany, a on zapomněl na starosti kluka, který tak brzy ztratil tatínka.

Jednou v neděli se vydal na prkýnkách od slaného moře k Aničce Pravečkové. Už tam dlouho nebyl.

Chaloupka nad Horečkama měla pořád ještě na okenicích namalovaná srdce lásky. Jenže teď byla posypána sněhem jako cukrem. Všechno bylo pod sněhem. Mlýnek na vodu neklapal svou písničku žbluňky-žbluňky-žbluňk, ale stál tiše, penízky se třpytily. Jen voda pomalu tekla, jako by se bála zastavit, že nastydne a zmrzne. Před chaloupkou ležel jasan, jako tam ležel tenkrát, když sem přišli poprvé s tatínkem. Teď byl obalen jinovatkou a byl tvrdý jako železo.

Jirka zaklepal na vrátka. Anna Pravečková mu přišla otevřít, hned ji poznal. Vlasy jí zbělely, ale oči měla stále veselé. Zub už si dala nasadit.

Krásně ho vítala: „Pojď dál, chlapče!“

Sundal si prkýnka z mořského sudu a vstoupil do chaloupky.

Paní Pravečková to měla uvnitř jako v pohádce. Lavice, stůl, židle, strop a trámy ze světlého dřeva – vonělo to tu jako v lese – a na stěnách obrázky malované na skle. Z nich se dívali fousatí pánové a kolem hlavy měli kulatou svatozář. Jeden z nich seděl na bílém koni a podél něho padal namalovaný sníh. Na polici visely baňaté hrníčky se šprýmovnými obrázky. A pod nimi stál gramofon s troubou a nakresleným psem, který poslouchal, co se to hraje za fajnovou muziku.

Uprostřed všech obrázků bylo vyfotografováno město. Město rovné a proteplené sluncem a na kraji byl chrám s uříznutými věžemi.

„Tetičko, co je to za město?“ ptal se Jirka.

„Paříž. Když jsem byla mladá, chtěla jsem tam jet. Ale nikdy jsem tam nebyla. Už jsem měla ušité růžové šaty s volánama…“ řekla paní Pravečková a ukázala na uříznutý chrám.

„To je Notre Dame.“

A pak už o tom nemluvila a mluvit nechtěla.

Postavila před něho čaj v baňatém hrníčku se zeleným čtyřlístkem a na talířku mu podala buchty s mákem a tvarohem. Jirka si nacpal bříško. Pak nad ním Anička Pravečková mávla – anebo nemávla, kdopak ví? – kouzelnou lyžařskou hůlkou a jemu se začaly klížit oči. Lehl si na lavici a Anička mu…