Hodinky s vodotryskem
Dovedete si vůbec představit, jakou jsem měl radost, když jsem se po válce dověděl, že pojedu závodit do Švejcar? Celou válku jsem startoval jen po českejch a moravskejch městech, už Slovensko byla pro mě veliká a nepoznaná cizina. A Švýcarsko, o tom jsem měl náramný představy, celou válku jsem si schovával takovej obal na křídovým papíru od švýcarský čokolády, na kterým byly natištěný krásný bílý hory a pod nima se pásly na světle zelený travičce červený tlustý krávy se zvoncema na krku. A taky jsem věděl, že v týhle báječný zemi neznají vůbec válku a že umějí dělat výborný hodinky.
Strašně jsem se těšil. Mezitím byly ještě u nás domácí závody, startoval na nich francouzskej cyklista Otek, kterej se narodil a dlouho žil v Čechách a kterej vyhrál ve Francii velikej závod Paříž – Remeš. Říkalo se o něm, jakej je kanón a jaká je to úžasná pocta pro českou cyklistiku, že u nás bude startovat. Ale já neměl před ním vůbec žádnej respekt a v tom domácím závodě jsem mu ujel a nandal mu to o sedm minut. Otek byl takovej menší, plešatej, po závodě ke mně přišel celej zkroušenej a povídal:
„Vždyť ty seš ohromnej kanón. V tom Švýcarsku budeš favorit.“
Já byl asi skutečně dobrej, protože doma jsem vyhrával kdekterý závody. To zřejmě dělaly ty housky a chleba. Dneska už vyšpekulírovali, že člověk má někdy v tréninku sportovat se zátěží a potom se v závodě bez tý tíhy cejtí lehčí. Já to tenkrát dělal nevědecky, rozvážel jsem na zádech nůše pečiva a chleba. A skutečně, bez tý nůše se mi pak v závodě jezdilo líp. Pak to asi bylo tím, že jsem se i za války pořádně najed, vůbec jsem nebyl podvyživenej jako někteří kluci. Měl jsem správný cyklistický tělo, byl jsem dlouhej, samej sval a samá šlacha a velký plíce jako zvon, prostě všechno, jak má bejt.
Do toho Švýcarska jsme jeli pětitunkou táty Josífka. Pořídil nám nahoře takový prima lavice, z kterejch jsme měli výhled po celým okolí. Ujížděli jsme českým a potom německým krajem. Byli jsme úžasně mladí a před námi se jak v nějaký pohádce otevíral celej svět. V Německu jsme hulákali na americký a anglický vojáky, oni zas volali na nás a my jsme se cítili jak nějaký vítězové. Potom jsme zpívali spousty písniček a bylo nám moc fajn. Krajina se jevila čím dál hezčí, a jak jsme vjeli do Švýcarska, úplně se naplnily mý představy. Hory jak ohromný domy a pod nima osamocený silný smrky a ještě níž nádherný louky se zrovna takovejma červenejma krávama, co jsem měl doma schovaný na tom obalu od čokolády.
V Curychu nás ubytovali v přepychovým hotelu, na podlaze v pokojích ležel tlustý koberec a každej pokoj měl vlastní koupelnu s vanou zapuštěnou v kachlíčkový podlaze. Koupelnu sestavili ze samejch zrcadel, a tak se tam člověk viděl ze všech stran. Svlík jsem se do naha a okukoval se v zrcadlech, byl jsem docela ucházející kluk, všechno jsem měl jak se patří. Potom jsem si vlez do tý vany a pustil na sebe vřelou vodu a myslel jsem na to, jak by se asi divila moje máma, kdyby mě tady viděla…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.