Pohár od Pánaboha

Vlajka s medvědem

Úzká pěšina lezla do kopce. Ležel na ní ještě mokrý sníh a po stranách už vykukovala nová tráva. Nad vrchem pospíchala oblaka, od Orlických hor je hnal vítr. Bylo předjaří.

Po pěšině běžela čtyřčlenná hlídka. Lyžař Toman, sedlák Batho, mluvka Petr a vystudovaný sportovec Matěj. Toman měl čapku posunutou za první vlnou černých vlasů. Běžel jako kočka, měkký a shrbený, navyklý z běhu na lyžích. Za ním kráčel rychle a pravidelně Batho, jako když pospíchá něco sklízet, a teď postoupil před Petra Matěj, který byl ze všech čtyř nejlepší. Za ním šel Petr. Zpočátku si dokonce pobrukoval, aby ho slyšeli:

„Hej, hej, hej, seš mladej, tak běhej…“

Složil si to sám, měl plno řečí a plno takových průpovídek. Byli spolu teprve pár dní a už ho navrhli do hlídky, měli ho rádi, protože s ním byla legrace. Ale nevěděli, jak je na tom fyzicky a co dokáže ve sportu. A tak se ho zeptali a on řekl:

„Možná že na konci nezastřílím, ale určitě to zajdu. Dělal jsem atletiku a hrál fotbal…“ Neřekl, že brzy obojího nechal, protože neměl nikdy dost vůle. Ale věřil, že orientační závod hlídek se střelbou zvládne, kus vůle a kus svalů mu po tom sportování muselo zbýt. Seděl tam tehdy jejich velitel Kutnar a staršina Hrubý. Oba mlčeli, i velitel hlídky Toman mlčel, jen jejich oči ho zkoumaly, jako by se ptaly – co jsi zač?

Na tuto otázku se většinou odpovídá až na trati a na hřišti.

Matěj šel poslední a vzadu hlídku zajišťoval. Chůzí se podobal Tomanovi, byl však nižší a samý sval. Studoval vlastně sport v teorii a praxi, a proto byl pro něho tenhle pochod na dvacet pět kilometrů lehčí než pro ostatní, byla to pro něho procházka na Petřín a zpátky. Občas nadhodil na zádech naditou tornu, jako by ji vážil, a přehodil si v rukou samopal. Samopal byl teď na nic, ale při loňském závodě hlídek vyhrála Samkova hlídka jen proto, že Samko, pastevec ovcí z Tater, namířil samopal na traktoristu a donutil ho, aby celou hlídku dovezl až k cíli. Traktorista nadával, ale Samko nepovolil a pořád na něho mířil samopalem, i když v něm neměl žádné náboje. Pak se dlouho diskutovalo, jestli přiznají Samkovi vítězství, ale nakonec mu ho dali, protože v předpisech znělo: dostat se za každou cenu a co nejrychleji k cíli. Pak ale zakázali jezdit auty, motocykly i traktory a muselo se šlapat. Matějovi se nezdál Petrův krok, v předešlém vrchu viděl, jak mu stále častěji kloužou nohy a jak je jeho tvář plná potu. Bylo to brzy. Čas měli zatím výborný, předhonili osmou hlídku a tu vypustili na trať o deset minut před nimi.

Matěj věděl, že teď by potřeboval Petra nějak povzbudit, a tak šel vedle něho a zeptal se:

„Petře, jak je?“

„Je to náramný,“ odpověděl Petr a věděl, že už to není pravda, cítil, že má hliněné nohy. Mezera mezi ním a ostatními narůstala. Přidal a zlikvidoval ji. Stoupali do vrchu a pádili dolů. Tak to bylo pořád. Nahoru a dolů. To byly Orlické hory, které jim vybrali, aby se z nich stali chlapi. Nebylo to však dobré ani pro nohy, ani pro plíce. Petr viděl…