Jak jsem potkal ryby

Jak jsme nezahynuli na rybách

Jenže tak ten konec nebyl, jak ho líčí předešlá kapitola. Byl bych úplně mrtvej a tuhle knížku bych nedopsal. Konec byl jiný. Ten telegrafní sloup jsme minuli o fous. Jeli jsme ku Praze, mávali bílým praporem a občas jsme čůrali do plechovky od okurek. Z okraje Prahy zavolal telefonem Jirka své ženě, aby umyla vanu speciálem a napustila ji plnou vody, že veze kapra jak tele.

Před dům jsme dorazili tak akorát, kapr už dodělával a Hugo, který se bál o slíbenou stovku, mu dával jakési umělé dýchání, otvíral a zavíral mu žábry a dejchal mu z úst do úst. Potom ho vypustili do vydrhnuté vany. Kapr se obrátil břichem vzhůru, nikdo nevěděl, jestli dodělává, nebo jestli je ožralý. Dana s Jirkou se střídali a drželi ho, aby stál rovně. Když se narovnal sám a maličko plul, protože vana pro něho byla krátká, vyndal Jirka stovku a podal ji Hugovi.

Jirka namaloval nad vanu ceduli:

BYL CHYCEN NA BIČ S NAVIJÁKEM PŘI CHYTÁNÍ CEJNŮ
NA PATNÁCTKU VLASEC.
NA KRYSTALKU.

Jen opravdový rybář ví, že takový kapr má tu správnou cenu. A potom se jal telefonovat Tondovi, Jardovi, Petrovi. Telefonoval všem tutovým přátelům, i přátelům, o kterých věděl, že jsou vlastně nepřátelé. Zavolal souseda v domě Jardu Mirka:

„Chytil jsem kapříka, pojď se podívat.“

Všichni ho nahlas obdivovali a všichni mu v skrytu záviděli. Ale ještě ho neviděli všichni. Neviděla ho ještě Praha-Šárka, neviděli ho lidi z práce. Jirka otvíral okno, větral a měnil vodu. Vzpomněl si, že by měl kapr žrát, a pamatoval si, že na Vinohradech byla cedulka:

PŘIJMEME LOVCE VODNÍCH VŠÍ!

I rozjel se na Vinohrady, ale vši neměli, neboť žádný lovec se dosud nepřihlásil. Dal vyvolat foto z mlýna, ale zjistil, že kapr vypadá na snímcích menší než ve skutečnosti. Mně vynadal a Hugovi napsal sprostý dopis, že to tak vyfotil úmyslně, protože tak velikého kapra ještě nikdy sám nechytil.

Jednoho velkého kapra chytil náš tatínek v Braníku, ale to mělo docela j…