Dukla mezi mrakodrapy

Zelená hřiště

Jako někdy nezjistíte pramen řeky, tak nikdo neví, jak vojenská jedenáctka přesně vznikla. Snad ve dnech poslední velké války, kdy českoslovenští vojáci po těžkém výcviku v Buzuluku honili na kasárenském dvoře míč. Pozvali místní komsomolce a sehráli dvě památná utkání s Dynamem Čkalov. Vybojovali pod vedením kapitána Václava Kovaříka vlastně jen pár zápasů a táhli na fašisty. Jednou za čas našli ve chvilce odpočinku dva stromy nebo dosud nepoškozená vrata stodoly a zastříleli si jinak než mezi zákopy. Míč brali s sebou dál jako kamaráda, vezli jej zamaštěný v tanku, probili se s ním průsmykem Dukly.

Mnozí z nich nedošli – na Dukle zůstal jeden z těch, kteří se drželi vpředu – výborný útočník Pavel Stárek. Po válce tu a tam ještě někdo nakrátko vyběhl na hřiště, zelenající se v květnu svěží trávou. Potom se hlásila únava z válečných bojů.

Ale vojenský míč si už získal právo lítat na kopačkách vojáků i v dobách míru.

V těch prvních letech armádní jedenáctky poletoval všelijak. Málo velitelů umělo velet vojákům a zároveň fotbalistům (kopané příliš nerozuměli), ale kdo z nich si na vojenském cvičení párkrát kopl do míče nebo hrál někdy jako dorostenec, byl hotov radit, a také radil. Takové zásahy vyvolávaly u sportovců úsměv (zvlášť když velitelé objednali pro nový oddíl košíkářů branky a pro kladiváře obyčejná kladiva). A naopak někteří fotbalisté chtěli strávit dva roky na vojně pohodlně a především s míčem. To byl jakýsi šerý dávnověk armádní kopané.

Fotbalisté a hokejisté tehdy sídlili v Malé Chuchli. Dozorčí útvaru se šel koupat do Vltavy, zamkl provizorní kasárna a napsal na dveře: „Klíče jsou u báby“. A dal je ke stařence, co prodávala v kiosku bonbóny a limonádu.

Armádní tělovýchovný klub, krátce zvaný ATK, vznikl v roce 1948. Tehdy vyřadil až po třech kvalifikačních zápasech MZK Pardubice a vstoupil do fotbalové ligy. Noviny psaly, že s takovým souborem se bude hrát vojákům těžko; armádní sportovní výbor nařídil po prvních slabých výkonech přísné vyšetřování. Ale lepší než osmí první rok v lize stejně nebyli. Teprve později dali občas dohromady silnější mužstva. Hráli tu dobří hráči Jonák, Sršeň, Houška, Pažický, Hejský, Ipser. Ale ti zas odešli z vojny domů a přišli jiní. Vystřídaly se desítky hráčů a šest trenérů. V té době byli fotbalisté hanbou pro ostatní armádní oddíly: nikdy se nedostali na jedno z prvních tří míst ani v domácí soutěži.

Bylo to zároveň období velikých úspěchů armádních lehkých atletů, v jejichž čele vyběhal Emil Zátopek pět olympijských medailí a osmnáct světových rekordů. Na starém strahovském fotbalovém hřišti si vojenští sportovci postavili baráčkový tábor. Vedl je Jindřich Vlasák, který si tam vysloužil přezdívku „Jindra Planýrka“. Při nošení kamenů a betonových kvádrů prodělali si také fotbalisté své první těžké posilovačky. Nahoře sídlili po osm let jak na svém hradě, v zimě tam foukalo, ale žili tam rádi, bylo odtud vidět na starou a krásnou Prahu a dal se přelézat plot.

ATK se zas rozhlížel po novém fotbalovém trenérovi.

Jeli do Úpice, kam před časem zamířil Karel Kolský, bývalý záložník Sparty, sukovitý pořízek s huňatým obočím. Kolskému v Úpici nic nechybělo; oženil se tam, měl dobré místo, přátele. Třikrát za ním z Prahy přijeli; pokaždé odmítl. Pochodovala před ním galerie tváří všech trenérů, kteří už neuspěli. Pak ho přemluvili; později se často dal slyšet: „Ať mi jen propána někdo řekne, proč jsem to vzal?!“ Ale dobře věděl, že se mu už v Úpici stýskalo po atmosféře ligových bojů. Věřil, že v moderní hře lze právě v armádě postavit dobré mužstvo.

Karel Kolský

Vyšel z kročehlavské líhně Tondy Kratiny stejně jako Jaroslav Burgr, „Pepan“ Košťálek, Ant…