Pohár od Pánaboha

Odpusť nám naše viny

Přijeli jsme s Karlem po válce do Alp všelijak vymustrovaní, ale lézt jsme uměli. Celou válku jsem lezl ve Skaláku jak blbý. Vždycky po škole jsme zdolávali jednu věž za druhou. Na těch nebezpečných věžích jsme používali půjčený lano od kostelního zvonu a skoby do stěn nám dělal Olda v kovárně.

Bylo to tam krásný. Uprostřed těch skalních věží jsme měli těsně nad zemí takový malý hnízdo, o kterým nikdo nevěděl. Tam jsme se scházeli, broukali si písničky, opékali chleba natřený česnekem a kecali jsme, co bude po válce, a jak se vydáme na Nangá Parbat. Měli jsme už mapy a rozpočítávali jsme, co budem potřebovat, jenom jídlo jsme si nemohli dobře naplánovat, nedovedli jsme si představit, že jednou budou obchody zas plný masa, konzerv a salámů.

Vůdcem naší party byl Pepík Brabenec, studoval na inženýra, půlku toho měl už za sebou. Byl vysoký a štíhlý, měl slámové vlasy, a když lezl a slunce mu do nich svítilo, hořely zlatem. Ve skále si počínal skvěle, pohyboval se jako panáček na klacíku, co se tahá za šňůrky. Měl ve Skaláku celou řadu nejtěžších prvovýstupů. Učil mě lézt, zatloukat skoby, poznávat skálu. A nejen to. Když jsme seděli sami dva v našem hnízdu, vykládal mi, jak mám jít na holky, kdy mám zaútočit rovnou na prsa anebo níž a kdy zase recitovat Wolkra.

Pepík Brabenec jedno smluvený odpoledne do Skaláku nepřišel. Ten den mu Němci zastřelili tátu. Jeho táta byl funkcionářem nějaký partaje a oni si pro něho přišli. Udělali před tím jejich žlutým domkem na okraji města uličku, a když vyšel, pustili to do něho. Ležel prý na tvrdý dlažbě obličejem k zemi a nohama ryl v dlažbě, jako by si chtěl před tím svým rodným domkem hned vyhrabat hrob.

Od tý doby se s Pepkem něco stalo. Podivný bylo, že jiný by možná ztvrdnul, ale s ním se stalo něco úplně jinýho. V těch těžkých stěnách se chvěl, třásly se mu ruce, ten, o němž jsme mysleli, že nás povede po válce na Nangá Parbat, byl prostě vyřízen.

A do těžkých stěn nakonec nešel. Musel tehdy studovat a starat se ještě o dva mladší bráchy. Někdy za námi však do našeho hnízda přišel a přinášel s sebou chvojí a kytičky a pletl si tam věnečky, který pak jeho bráška prodával před hřbitovem. Většinou mlčel, jenom naslouchal našim vývodům o horolezectví, o Němcích a o konci války.

A pak přišli Němci. Někdo nás musel udat, že se tu scházíme a taky že máme zbraně. Zaslechli jsme německý slova, ale na útěk bylo pozdě. Východy z našeho hnízda byly obsazeny. V průzorech bylo vidět přilby a samopaly. Pak vešel do našeho hnízdečka důstojník s krásnýma modrýma očima a rozkopl nohou hřbitovní věnečky, jako by v nich měly být ukryty pušky, který tam samozřejmě nebyly. Květinky se přelámaly a rozvířily a usadily se s chvojím zase na zemi. A bylo tu ticho jako na samotným hřbitově. Po straně byla mezi skálou průrva, o které zřejmě z Němců nikdo nevěděl. Pepík se najednou odrazil od země jak vystrašené zvíře a vyskočil k té puklině. Z vojáků nezvedl nikdo ani ruku, jenom se dívali, jak…