Jak jsem potkal ryby

Dlouhý Honza

Nejkrásnější putování na světě je na kanoi. Lužnici a Vltavu jsem jel pětkrát, víckrát jsem to do svého onemocnění nestačil. Plout po řece je krásné a pro rybáře fantastické. Je to, jako když jíte čerstvý chleba s máslem a navrch namažete med. Prostě hodně požitků najednou. Jste na milované řece a chytáte každý den ryby. Zastavíte u těch nekrásnějších tůní a na nejpůvabnějších místech, kam se jiní rybáři nikdy nedostanou ani pěšky, natož motorovým vozítkem. Zanese vás tam voda. Stačí jen trochu pádlovat.

A na pádlování jsme my grandi. To teda jo. Mým prvním parťákem byl Dlouhý Honza. Báječnej kluk, kudrnatý vlasy a chlupy na prsou, čahounský nohy jako hráč basketbalu a ruce – hornický lopaty. Strašně rád se řehnil a měl krásný hlas na zpívání. A ženy po něm šly daleko víc než po mně.

Dohodli jsme se, že spolu vyplujem na kanoi po řece, které jsme mezi sebou říkali Ontario Lužnice. Řeka, kterou neznáme.

Nositel stříbrné kanoistické medaile z berlínské olympiády Bóža Karlík nás ujišťoval, že se nemusíme bát, cestou se všechno naučíme. Vyprávěl nám také rozmarné historky. Jako o brejlatém kanoistovi, který se dvakrát zvrhl a dvakrát utopil brejle. V Soběslavi si na brejle připevnil špunty, aby mu po zvrhnutí plavaly. Při třetím zvrhnutí sice po Lužnici plavaly brejle na špuntech, ale kanoista byl fuč.

To je legrace, pane Karlík.

Přesto jsme se do toho vrhli po hlavě jako neplavec, který doufá, že po skoku do vody se plavat naučí. Byla to troufalost. Zvlášť proto, že jsme neměli stan a dokonce jsme nevlastnili loď. Stan jsme vůbec nesehnali a kanoi jsme si obstarali na poslední chvíli. Zachránily nás nahý ženský. Když jsme panu Leopoldovi Dandovi nabízeli stovku za půjčení kanoe, tvářil se neochotně, ale když jsme mu přidali pět obrázků málo oblečených dívek z kalendáře Playboy, roztál. Byl to velice umělecky založený člověk. Mohli jsme tedy vyplout.

Napsali jsme průklepem na stroji cedulky na své pracovní stoly:

VRÁTÍME SE ZA MĚSÍC, ANEBO NIKDY.

Vyjeli jsme vlakem do Suchdola Ontario, kde nás očekávala půjčená vetchá kanoe, poslaná napřed nákladním vlakem. Byli jsme ve věku mladých lidí, kteří nemají peníze. Taky jsme měli málo věcí, jen poloprázdné pytle s nějakou konzervou blivajzů, co se nedají pořád jíst. Spoléhali jsme na jediný štípaný, skládací prut, na jediný naviják a na jedinou imitaci. A pak na Honzovu hubu. Jako bývalý konferenciér uměl všechno okecat takovým způsobem, že by pukl závistí i ten, co vymámil z jalové krávy tele. Jak se později ukázalo, byla to vlastnost důležitá, vždyť jsme neměli telefonicky zajištěné noclehy a jídla jsme měli pomálu. Hlavně jsme s sebou vezli tři láhve becherovky. Becherovka je prý na všechno. Na zahřátí, na peřeje, na protekci.

Dovlekli jsme se z nádraží s kanoí pod Suchdol, dali ji na vodu a sedli do ní. Je to velice zvláštní a překrásný pocit. Jako když plujete ve skořápce po křišťálu. Všude je vidět dno. Jste starým indiánem, který tuhle kanoi vyvzpomněl, a vracíte se na skutečnou americkou řeku. Přejíždíte nad hřbety ryb, které se nebojí a považují vás za neškodnou rybu. Hořejší úsek cesty je právě tak krásný jako vrchol zasněžené hory. Čím bude řeka blíž k civilizaci a Praze, tím častěji bude plakat špínu, kterou jsme do ní zanesli my, lidé.

Pádlujeme a nejde nám to. Tah vody nás vrhne na kořeny stromů, roztočí nám kanoi jako čamrdu. Dlouhý Honza je vpředu na háčku, já jako zadák kormidluji. Honza si vymiňuje, že se každý den budeme střídat, nehodlá stále sledovat, jak ničím vypůjčenou loď.

Za pár hodin plavby se otrkávám. Střihám zatáčky, peřejky, průplavky a řvu blažeností na Honzu:

„To je, co? Co říkáš, parde? Jaký jsem parťák?“

Bručí jak medvěd.

Řeka se zrychlila, voní tu ryby a do nosu buší vodní páry prosycené nasládlou vůní puškvorce.

Přes řeku leží padlý strom. Nějaký uvědomělý kanoista vysekal uprostřed sekerou průjezd tak akorát pro jednu kanoi. Po stranách průjezdu splývají mohutné jehličnaté větve napité vodou. Budu se muset trefit do toho světlého tunelu, jinak bude zle. Větve by nás stlačily pod vodu. Honza se na mě obrací a ptá se s obavami:

„Trefíš se tam, kamaráde?“

„Buď klidnej, parde.“

Mířím na otvor, zdá se mi pořád otevřený a velký jak Prašná brána. Ale čím víc se k němu blížíme, tím je otvor menší. A pak nás berou nějaké spodní proudy, kterým později Honza nikdy neuvěří, a stahují nás pod smrkové větve. Ty povolují, dostáváme se pod ně, mačkají nás pod vodu, takže podplouváme systémem ponorky královské anglické maríny. Kanoe se zvrhla, pytle plavou. Za smrkem se vynoří z vody Honzova hlava a rozčiluje se:

„Tak ty jsi se do tý díry netrefil, ty vole!“

Rezignovaně chytám věci a ždímáme se. A plujeme dál. Brzy se na sebe opět zubíme jako milenci. Copak se člověk může zlobit, když vidí ty krásné štičí tůně? Když vidí plout pstruhy, kteří se div nedrží v té pohodě za ploutve jako lidé za ruce? Copak se může člověk zlobit, když z oblohy spadne slunce rovnou do lodi, kutálí se tam a zahřívá sedačky pod zadečkem? Což neplujeme po řece Ontario? A když přimhouříme oči, je to dokonce Amazonka, a ten pestrý pták na větvi je papoušek kakadu.

K večeru jde Honza žebrat o nocleh do stavení u řeky. Má úspěch. Kanoi necháváme ležet obrácenou u řeky a s vaky na zádech jdem jak čundráci do stodoly. Máme jen jeden starý strakatý stanový dílec, se kterým vyšel německý vojáček dobývat svět, ale nakonec s ním nedobyl vůbec nic. Lehneme si tedy na něj vedle sebe, vespod máme seno. Říká se, že voní, až hlava bolí. A před usnutím přijde rolník na kus řeči.

Ráno slyšíme volat kohouty a chrochtat pašíky.

Lezeme dolů a pod žebříkem najdeme v kafáčích čerstvé mléko a krajíce voňavého chleba. Ve stavení už nikdo není, v jižních Čechách se vstává časně.

Rána jsou zde překrásná. Ráno je u řeky všechno hezké, protože den ještě nezevšedněl a my jsme si ho ještě nestačili otrávit. Příroda je od noci umytá a ryby jsou důvěřivé. Nachytám pánev plotic k snídani. Když jsou upražené, chřupají.

Dobrou ranní pohodu …