Jak jsem potkal ryby

Palamidy

Byl jsem zase u moře, tentokrát na spodku Evropy. U moře, kterému se říká bůhvíproč Černé, přestože je modré jako většina moří. Už jsem se oženil s Věrou, která byla pěkná, měla tělo jako manekýna a já ji měl rád. Dala mi syna, z kterého bude rybář. V tom synovi jsem se nemýlil. Na Věře bylo nejkrásnější, že jedla ráda ryby v denní i noční čas. To je vůbec největší štěstí, co může rybáře potkat. Žena mu nenadává, že je pořád u vody, a naopak ho budí, aby nelenil a ráno vstal. A místo fuseklí a kapesníků mi na Vánoce dávala třpytky a háčky, na které se nedalo chytat, protože tomu nerozuměla.

A tak jsme spolu lítli k Černému moři přes hory a doly letadýlkem, které bylo na spadnutí, zvlášť když zafoukal vítr a zabouřkovalo moře.

Na Modrém pobřeží jsme se měli krásně. Měli jsme pokojík a ten měl celou jednu stěnu ze skla a tou stěnou byl vidět čtverec moře. Četli jsme si krásné povídky od Karla Čapka a Antona Pavloviče Čechova, a když nás unavily postavy z těch povídek, seběhli jsme z mramorových schodů a skočili do vln. Plaval jsem tehdy vždycky daleko, až tam, kde končily teritoriální vody. Vplul jsem vždycky do vlny, podplaval ji, a objevil se na druhé straně. Pod sebou jsem cítil velikou hloubku, dostával jsem strach, ale překonával jsem ho. Cítil jsem se volný jako ryba. Na břehu mě pozorovali dalekohledy plavčíci, námořníci a rybáři Asen, Jakim a Vaska. Dali na vodu motorový člun, dohonili mě, vždycky mně vynadali a já jim musel koupit večer v hospůdce u Akima flašku. Nikdy mě nenechali plavat tak daleko, až bych nemohl a klesl ke dnu.

Tři neděle mi ti šašci slibovali, že mě vezmou na dravé ryby daleko do moře. Tři neděle utekly a my měli zítra letět zase domů tím letadýlkem, co jen taktak přelétlo Transylvánské Alpy.

Ten den jsme prožili krásně, jako by se už nikdy neměl opakovat. Koupali jsme se s Věrou ve slaném moři a pak jsme se sprchovali ve sladké vodě. Já jsem chytal u pobřeží na kousky hovězího masa třícentimetrové okounky a dával jsem je na hraní dětem do lahví. A večer jsme poslouchali cikády, jak dělají dzz-dzz-dzz, a šli jsme krást na pobřeží mandle přímo ze stromu, na který nás tenkrát vysazoval jeden policista.

Večer jsme šli tančit k Akimovi na pozvání našich rybářů. Byl tam maličký parket, ale bylo to nádherné, protože vál vánek od blízkého moře, hrál si s hedvábím žen, škádlil se s nimi a ony se šťastně smály. Asen, Jakim i Vaska vzali mou ženu do kola a já si říkal, že je to krásný, protože konečně tančí s pořádnými chlapy.

Nebyli to prachatí hoši a jeden z nich umíral, protože měl leukémii. Ale ten večer pro nás udělali bohatou královskou hostinu. Celé odpoledne lovili a trhali ze dna jedlé škeble, jejichž maso pokapali citrónem a vzácnou omáčkou. Na stole byly i štíhlé láhve vína a stříbrné chřupavé rybky jako naše grundle, které se jedly i s kostmi. Když bylo po půlnoci a moře už hlídal měsíc, řekli mi, že brzy ráno pojedeme na dravé ryby. A ptali se, jestli dokážu tak brzy vstát.

Přikývl jsem, ale nebyl jsem si docela jistý. A tak jsem čekal napůl opilý na den. Věra spala v hotelu a já seděl na polorozbitém sudu na písečném břehu a očekával jsem rybáře. Měl jsem hlad. Chtěl jsem jít ke své ženě a stěžovat si jí, jako heká většina mužů. Ale věděl jsem, že tuhle rybářskou příležitost nesmím ztratit, protože se už nikdy nemusí opakovat.

Dvakrát jsem z toho sudu spadl a dvakrát jsem na něj vylezl. Pak jsem spatřil vycházet z moře slunce. Moře se chvělo a z něho vyrůstal hořící oranžový míč, s jakým hrají fotbal ďáblové. Oranžový míč narůstal do veliké koule, ta byla spoutána s mořem jakousi silnou pupeční šňůrou, pak se slunce odtrhlo od vln a vplulo na oblohu. Narodil se den.

Přišel Asen. Nesl těžká vesla a měl svazek vlasců s háčky. Ale byly to malé háčky na malé rybky. Byl jsem zklamán. Tohle už jsem několikrát prožil. Dali jsme člun na vodu a veslovali jsme do Zátoky škeblí. Asen měl skvělou náladu. Spustil kotvu a rozbalil udičky. Podal mi jeden vlasec a připíchl na něj rosolovitého ráčka. Sám si vzal také udičku a držel ji v ruce. Jak se vlasec zatřepal, vytáhl stříbrnou rybku. Já vytáhl okounka s červeným kabátkem granátníka. Tahali jsme rybku za rybkou, ale ani jedna se nedala nijak zužitkovat. Bulharsko pořád vedlo nad Československem o deset rybek. Byla to rybařina pro caparty.

A jak se tak moře houpalo, najednou se mi udělalo zle, obloha si vyměnila místo s mořem a já zvracel. Sevřelo mi to útroby a já si lehl naznak, jako když umírám. A slyšel jsem, jak mi někdo říká:

„To je mořská nemoc.“

Pomalu se zas všechno uklidňovalo a já nevěděl, jak to všechno dlouho trvalo. Ještě jsem cítil pachuť moře, zasmrádlých škeblí a shnilých ryb.

A pak jsem spatřil, že se k nám blíží člun v nebeských barvách a v něm sedí Jakim a Vaska a oba se chechtají, že oklamali pobřežní hlídky a že teprve teď začne lov dravých ryb. Přelezl jsem po kolenou do modrého člunu a pochopil, že lov drobných rybek byla jen kamufláž. Chytl velký motor a ozvalo se dunění koňských sil. Tady, daleko od pobřeží, odkud už byly skoro vidět břehy Turecka, se všechno změnilo. Moře, obloha, vítr. Moře se nevztekalo, mraky odpluly a vál už jen větřík. Tady někde musely být:

DRAVÉ RYBY

Byly to palamidy. Nemohli jsme je nalézt, v té době tu byly vzácností. Vaska připravoval dlouhou silnou imitaci, ze které směřovaly desítky slabších vlasců s udicemi. Imitace musela být bílá jak sníh, jinak ji rybáři nechtěli. A na každém háčku bylo pírko jako za klobouček. Tažená vodou, představ…