Jak jsem potkal ryby

Žehlička

My bratři jsme taky trochu zestárli. Vypadaly nám první vlasy a objevily se vlasy bílé. Pryč byly doby, kdy jsme honili v řasách velkou černou štiku. Bráškové se vybouřili v mládí, oženili se, jak už to bývá, a vrátili se k rybám, což taky bývá. Jako by si uvědomili čínské přísloví:

Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij.

Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň.

Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem.

Jejich návrat k rybám byl bouřlivý. Já jsem je chápal. Jejich klukovská léta jim přetrhli fašisti.

Když moji bráškové Hugo a Jirka odložili pruty a nastoupili pochody smrti, byli ještě chlapci. Hugo místo velké stříbrné ryby, kterou se chystal chytit, spatřil nápis: TEREZÍN. Jirka místo velké černé štiky: OSVĚTIM.

A nyní, po válce, v tom chtěli bratři nějak pokračovat, vrátit se do klukovských let a překlenout tu propast, kterou pro mnoho lidí vykopal Adolf Hitler se svými esesáky. Bratři se chtěli svléknout do trenýrek, vzít si tričko s krátkými rukávy a nápisem „Osada věčného mládí“.

Udělali jsme poradu. Dohodli jsme se, že každý rok pojedeme spolu stanovat na týden k těm nejkrásnějším řekám. Pojedeme bez svých vlastních i nevlastních žen. Vezmeme si s sebou dost jídla a moře piva a budeme soutěžit, kdo z nás uvaří nejlepší jídlo a chytí nejvíc ryb.

Když jsme to oznámili našim ženám, zakabonily se. Pak prohlašovaly, že také někam pojedou, ale neměly kam. Ryby nechytaly. Nakonec prohlásily, že jsou rády, že se nás zbavily. A daly se do velkého prádla a velkého úklidu – gruntování, protože to jsou věci, které musí ženy zřejmě nejvíc bavit. Zvlášť proto, že muže to nebaví vůbec. Muži jsou stvořeni k lovům a bojům.

Nejstarší Hugo, neboli Bufák, je z nás nejopatrnější na prachy, protože jich měl vždycky nejmíň. A nejvíc jich vždycky nacpal do rybářského vercajku. Měl americké pruty Noris Shakespeare, na které se chodil dívat do skříně, a ty nejkrásnější třpytky měl rozvěšené na záclonkách, takže měl pořád v bytě vánoční stromeček. Jirka byl chtivý na ryby, protože je jedl rád a jeho žena Dana je taky měla ráda, takže když přivezl ryby, měl to doma o něco lepší. Ryby obalovali jako řízky a dávali do náramného láku jako u Prošků.

Na naší první poradě se mluvilo o jídle. Tytam byly doby, kdy jsem chodil desítky kilometrů po Křivoklátsku a pil jsem osolená syrová vajíčka a ukusoval krajíce suchého chleba. Teď se chystaly hody. Udělali jsme seznam, jako když máme vyrazit na horu hor Nangá Parbat.

Hugo žil v té době na Kladně a informoval nás o přípravách. Chtěli jsme jet do kraje dětství, vrátit se tam a stát se malými chlapci.

V sobotu jsme vyjeli z Prahy za Hugem dvěma taxíky, protože do jednoho se všechny věci nevešly. Na Kladně taxikáři vyložili: pruty, stany, haltýř, husu a dvě kachny, hrnec s kyselým zelím, brambory, spací pytle, kotlíky, šunku a sádlo, koňský salám, salám točený obyčejný, zeleninu, mouku, oleje a další kuchařské suroviny, přísady a ingredience a nás. Hugovým autíčkem jsme měli pokračovat dál. Bylo to auto Tatra 57, jeden z prvních typů hadimršky. Hugo na ní lpěl, šetřil na ni řadu let. Když uviděl tu kupu věcí, zaúpěl. Celé dopoledne jsme přerovnávali věci. Hned jak jsme vyjeli, spadl mi drátěný haltýř na hlavu. Hugo chvílemi za volantem nadával:

„Vy nejste bratři. Jste blbci! Přetížili jste mi to!“

Žehlička hekala jen do kopce, on hekal pořád. Asi za tři hodiny jsme dorazili k Rozvědčíku. Paní Fraňková podle nákladu usoudila, že tam u ní budem žít navěky. Ryby tam ale nebraly. Rozhodli jsme se, že pojedem dál od civilizace, ale chybělo nám pivo. Jirka považoval za minimum tři basy, Hugo dvě, a já jsem během jejich hádky urazil dvě točený. Nakonec Jirka prosadil čtyři basy rakovnického piva s rakem ve znaku. Basy jsme naložili na střechu a připevnili je televizní anténou. Žehlička stále jela jak tank z první světové války. Byl to fantastický vůz, který se mohl z fleku zúčastňovat soutěží o nejpomalejší vozidlo. Přejeli jsme most ve Skryjích a stoupali jsme Skryjemi do vrchu.

Najednou to v Žehličce udělalo „řach!“ a „krach!“ a Hugo zařval. Řítili jsm…