Jak jsem potkal ryby

Ota Pavel

62 

Elektronická kniha: Ota Pavel – Jak jsem potkal ryby (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: pavel02 Kategorie:

Popis

Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby

Anotace

Ota Pavel – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Jak jsem potkal ryby“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jak jsme zahynuli na rybách

Při mnohem pozdější naší pánské jízdě jsme mířili do jižních Čech a tam je, jak víte, velká a modrá obloha a navlhlý vzduch. Nebyl jsem tam léta, jenom jsem o Lužnici a jižních Čechách snil, když jsem těžce onemocněl. Tehdy se mi Lužnice a jižní Čechy zdály vzdálené a nedostupné jako třebas Honolulu. Přitom jsem nikdy po Honolulu tak netoužil jako po jižních Čechách, protože mi v nich bylo vždy náramně, a připadalo mi to, že jsem u českýho moře, od kterého mám blízko k obloze.

Všichni tři jsme tvrdili, že každý z nás musí chytit největší životní rybu.

Měl jsem navíc touhu spatřit ještě jednou v životě Lužnici pod Táborem, kde teče řeka obloukem Příběnic. Když člověk zamhouří oči, vidí tam běhat nejodvážnější Čechy, husity, kteří kdekomu dali přes hubu anebo přes něco spodnějšího. Taky jsem měl pořád v palici jeden mlýn, kde mi bylo taky jednou náramně dobře a kde jsem chytil hodně ryb. Jmenoval se nějak jako Mlýnomel. Na louce tam měl tenkrát chaloupku pan Kotalík, co v Praze řídil tramvaje. Když jsme tu pluli s Dlouhým Honzou, měl tehdy bílou kozu a my mu ji podojili, aby o tom nevěděl.

A tyhle krásný vzpomínky jsem si chtěl oživit, když jsem tam jel s kombíkem a bráškama.

Jeli jsme k panu Zemanovi, který znal dobře kraj. Naložili jsme pana Zemana v jednom stavení a jeli k nějakému mlýnu. Byl to ten mlýn, na který jsem občas myslil při svém umírání, nestálo na něm Mlýnomel, což byla blbost, ale Suchomel. Jako že mele, i když neteče voda. Bráškové mě volali, abych pospíchal, že jedem už jen kousek, ale já nemohl odlepit nohy od země, zvláštním lepidlem jsem je tam měl přiklížený a chtělo se mi brečet, protože jsem spatřil to svý Honolulu, o kterém jsem si myslel, že už je nikdy nespatřím.

Ráno jsem šel chytat do toho rybářského ráje. Měl jsem tentokrát povolenku. Ale na povolenku ryby neberou. Berou na červa anebo na řízka. Nahodil jsem řízka do vody a nic po něm nechňaplo, plaval by do Prahy a možná až do Severního moře. Seděl jsem pak na břehu a pozoroval břeh protější, chodil tam na ryby tu a tam tramvaják Kotalík ve vestě a kšandách. A čeřen měl přes rameno. A nadával tiše, jako když věje větřík. Nikdy nic nechytil a chodil jen říkat své stařence:

„Ryby zase neberou.“

Nechytil už ani mřenku, ruce se mu třásly. A přitom býval dobrý rybář. I koza mu chcípla a zbyly jen slunečnice kolem chaloupky. Kdyby chytil zlatou rybku a mohl si tak ve třech přáních pořídit novou loď, novou chaloupku a novou kozu! Ale to bylo jen v pohádkách a zlatou rybku v Lužnici nechytli ani nejlepší rybáři.

Slunce svítilo zamženě a opuštěně, jako svítívá na podzim, a u protějšího domku prala prádlo mladá krásná žena v bílé podprsence. Roztáhl jsem se na rozehřátém kameni, vzrušovalo mě to, představoval jsem si, jak přebrodím řeku, přijdu k ní zmáčen a strhnu jí tu podprsenku a řeknu jí, že je to blbost, aby teď prala, když je takový den a já přijel na Suchomel. Ale neudělal jsem to. Nemám na to odvahu ani postavu. Mohla by mi dát pár facek. A navíc začalo být chladno. Nic nezabralo. Pradlena zmizela. Kotalík šel zas říci stařence, že ryby neberou. Dřímám a pak se dívám do oken mlýna, okna jsou tmavá, každé okno jedno oko. Mám strach a chápu proč.

Mlýn:

Kde jsou ryby, které tu byly?

Kdo strhl krásný jez?

Kdo sem dovolil dát tolik chat?

Mlčím, ty ryby mám také na svědomí. Dívám se do oken, a jako bych slyšel:

„Táhni k čertu!“

V každém okně by mohl být čert, z každého okna by na mě mohl vyplazovat ohnivý jazyk. Pospíchám k autu, které na mě stále čeká, a ujíždíme dál, hledat jiné mlýny, které ještě klapají. Až na Nežárce najdeme takový mlýn. Mlynář nám půjčí jednu světnici bez kamen a bez postelí, ve které budeme týden nevýslovně šťastni.

Vrháme se na řeku, ryb tu bude zřejmě moře.

Řeka protéká skoro dvorem, mlíka od koz a krav je tu hojnost a podává se přímo od struků. Voda je hluboká, tajemná, zespoda stoupají bublinky a vítěz všech našich rybářských soutěží Hugo tvrdí jako vždycky, že jsou tam kapři jak malá prasata. Sedíme na hrázi, padá listí a vyhýbá se vlascům, které řežou vodu. Bráškové občas chytnou cejna lopatáče, vytáhnou ho z vody na světlo. Je stříbrný a jakoby roztavený. Když se cejn tahá z vody, není to většinou bitva, ale je to krásné, protože to je elegantní jak modes robes, jako když jde dáma na bál. Nevzpírá se, nechce dělat rámus a rušit klid.

Příští den už mě nebaví sedět na mlýnském dvoře s bratry a slepicemi a jdu do Hamru na štiky. Je tam prý veliký jez a pod tím jezem je tůň a v té tůni jsou štiky. Ale je to veliká dálka. Jirka mě pověří, abych mu koupil cigára.

Jdu proti řece, v řece je stříbro a zlaté listí. Jdu sám a najednou si uvědomuji, že tu nehoukají auta, abych uhnul, a nedrnčí tramvaje, abych couvnul. A to je vlastně ten hlavní důvod, proč jdu na štiky. Nevidím brášky tahající cejny, nevidím nikoho, spatřím jen bažanty, u lesa srnky a ve vzduchu ptáka, co tiše lítá. Hodnotím řeku, kde by mohl ležet tloušť, a kde by mohla číhat štika. Ale ani jednou nenahodím udici. Jdu celé hodiny. Klopýtám únavou, když přicházím k Hamru. Hostinec je zavřený, cigarety, bráško, nebudou, žízeň neuhasím. A tak jdu ještě k té tůni. Je to o dobré dva kilometry dál, když k ní dojdu, zdá se mi, že snad umírám. Sednu si u té tůně a jsem únavou tak vyčerpaný, že nemám sílu sestavit prut. A tak si odpočinu a vydám se na zpáteční cestu, která, jak známo, je o moc delší.

U cesty stojí krásná kaplička a v ní Panna Maria z porcelánu a pod ní studánka. Jeden sedlák mi řekl, že je tu nejlepší voda v kraji. Ale kdo prý moc lže, tomu ruka upadne, jak tu vodu nabírá. Já občas lžu, nechtěl bych být bez ruky. Pro jistotu nabírám levou, tu míň potřebuju. Ruka se mi chvěje. Nestalo se nic, zřejmě ještě nelžu tak moc. Házím do sebe skleničku za skleničkou, voda mi kape po svetru a košili. Je to voda báječná, až závratná, nejlepší v kraji…