Jak jsem potkal ryby

Přijeď, báječně si zachytáš!

Bratr Hugo mi telefonoval: „Přijeď, báječně si zachytáš!“ Přestože pršelo, přemluvil jsem ženu, abychom za ním jeli do Zbečna na Berounku, i když jsem věděl, že je tam ryb málo. Mým hlavním argumentem proti ženě, proti větru a proti dešti bylo, že si konečně skvěle zachytáme a k večeři budou čerstvé ryby.

„Možná kapříček, snad štika, dokonce candát!“

Znělo to ohromně. Na Berounku je z Vinohrad pořádný kus a my navíc s embéčkem bloudili. To je u nás pravidlem. Taky jsme vjeli do škarpy a za Lány do Myší díry, která v mlze a dešti vypadala, jako když se jede ze špičky Grossglockneru.

Chatu jsme našli po dlouhém hledání. Bratr v ní pochopitelně nebyl. Zřejmě už tahá beze mne rybu za rybou. Když jsem ho našel, myslel jsem, že mu jednu vrazím. Seděl na židličce a s takovými barevnými cingrlátky na prutech chytal na těžko. Nikoliv kapry, ale řízky. Řízky! Ty malé rybky, které se vejdou do akvária. Jíst se nedají, nakládat se nedají, olejovky se z nich také dělat nedají, a řízky se z nich smažit už vůbec nedají. Tak tohle je ta skvělá rybařina, kvůli které jsi mě sem táhl a kvůli které jsme málem zahynuli i se ženou a se syny Janem, Petrem a Jirkou v mlze a dešti za Lánama. Mlčím a mám strašlivý vztek. U bráchy sedí nějaký potulný pes, takový voříšek, co zřejmě neumí ani udělat haf!, ani baf! a směje se zrovna jako brácha. Jak rybička zavrtí imitací na prutu, pes zavrtí ocasem. Pozná, potvora, kdy rybička třepe vlascem. V životě jsem takového psa neviděl. Kočku jo, to jo, ale psa ne. Brácha vytáhne z vody rybičku a každou desátou mu hodí. Pes má ohromnou radost, vyhodí ji ještě jednou do vzduchu a slupne ji syrovou. Jako v cirkuse! Povedená dvojice. Mám pořád strašný vztek a můj brácha mě vůbec nebere na vědomí a dokonce si šeptá:

„Bá…