Jak jsem potkal ryby

Boty Made in Italy

Já měl Emila moc rád a dlouho jsem mu sliboval, že ho vezmu na úhoře. Vzít někoho na úhoře, to znamenalo řetěz tajuplných zážitků. Lov v noci, neznámí dravci, o nichž tak málo víme, vynikající maso pro Emilka a jeho ženu. Emila jsem dlouho připravoval, asi jako kdybych ho měl vzít raketou na Měsíc.

„Emile, ve čtvrtek fičíme,“ oznamoval jsem mu tajně a důvěrně, aby se k nám nepřifařil ještě nějaký známý. Chtěl jsem být s Emilem sám.

Fiatem jsme mířili přímo do klukovských let. Emil jel pomalu jako většina lékařů, kteří nechtějí další nehodou přidělat další mrtvé. Fiat předl jako kočka. Emil kouřil Lucky Strike a já mu říkal:

„Kuř. Jen kuř. Celou noc nebudeš kouřit, tam nesmíme zapálit ani sirku, aby nás nikdo neviděl. Opakuj to.“

„Celou noc nebudu kouřit.“

Dodal:

„Ani jednu Lucky Strike!“

Stačilo mi to. Úhoře obstarám já, Emil pořádného úhoře, právě z řeky vytaženého, nikdy nejedl.

Emilovi bylo něco přes čtyřicet, parádník sám nebyl. Ale na úhledný zevnějšek s nenápadnou elegancí dbala jeho žena. Tu nové sáčko s decentní jemnou kostkou, tu poctivý vlněný svetr, vhodný pro muže každého věku. To nejkrásnější, co na něm dnes bylo, nové polobotky Made in Italy, měly barvu uzrálého pomeranče a přezky, jaké už nosil Caesar.

Můj známý převozník se usmíval, věděl, že jde o úhoře. Pamatoval si mě ještě z dětství. Dal jsem mu balík cigaret a on se stal němým a už by nikomu neřekl, že někoho převážel do úhořího ráje.

Jaký tu byl nádherný úsek řeky! V pozadí se rýsovala Šímova skála, kde jsem jednou chytl jedenáct úhořů za hodinu. Emile, vidíš, co bych ti to líčil.

To už se stmívalo, nad řekou vycházel jen tak napůl měsíc, což bylo dobré. Rozbalili jsme pruty, měli jsme obrovskou šanci něco ulovit. Začalo období bez cigaret Lucky Strike.

Navlékl jsem rybičky určené pro velké úhoře, a promísil je se žížalami, po nichž jdou ti menší. Noc byla v jakémsi polosnu. Dal jsem spousty krásných nástrah. Ale pruty zůstávaly mrtvé. Rybáři to dobře znají. Nic se nehýbá a nic se nepohne.

K půlnoci začal Emil žebrat o cigaretu.

Krucinál, když on je tak výborný lékař! Proč by si nezakouřil!

A tak jsem mu ji povolil.

Časem jsem otupěl. Nic nebralo. Emil si představoval zřejmě chytání ryb docela jinak. Nasbíral dříví a rozdělal oheň. Dřív jsme se báli cigarety, a teď u řeky plála vatra! Byla to troufalost. Ale Emil tomu nerozuměl a mně už to bylo fuk. Emil si vlezl až k ohni, nahříval si nohy a pak usnul.

Úhoře jsem nechytil. Bůhví, kde cestovali. Měl jsem – snad poprvé – na rybách vztek. Že jsem nic nechytil. Že jsem tam táhl Emila ze špitálu, kde ho potřebovali, protože měli stále málo lékařů. A ještě méně tak skvělých, jako byl on. A tak jsem začal nadávat:

„Měli jsme hroznou smůlu, ale nepřišli. Kopl bych do toho! Ty potvory! To mi odvedli ten den, kdy jsem jich tu chytil jedenáct! Zrovna teď, zmije vodní! Zmije!“

Šli jsme podle vody zpět k fiatu…