Dukla mezi mrakodrapy

Se Španěly strčko–brčko a šoule–moule

Jestliže se k nám Rakušané chovali zdrženlivě, Španělé nás při prvním setkání na letišti v Amsterodamu vůbec neuznali za hodny pohledu. Vzali na sebe ochotně popularitu Realu Madrid a pýchu mužstva, které trénoval Ricardo Zamora. Na letišti ovládli čekající tranzit. Kapesníky dráždili jednoho, který si nasadil růžky a představoval býka, a volali na něho: „Ó lé, ó lé!“ Chovali se důležitě jako ohromní machři. Už tenkrát na naší zaoceánské cestě jsme si říkali:

„Vy kluci španělský, vás bychom chtěli rozbít!“

Popravdě řečeno, my jsme se také někdy tvářili důležitě, ale takhle nafoukaní jsme nebyli nikdy, a zvláště ne ke sportovcům jiných zemí. Chtěli jsme přátelství, jež se tak těžko domlouvá mezi státy. S Jugoslávci, Iry, Francouzi jsme se už na letišti zdravili jako staří známí, co se jen nějaký čásek neviděli.

Espaňol je klub z Barcelony se znakem královské koruny. Zamora za něj také chytával, s naším Pláničkou vytvořil nezapomenutelnou dvojici. V New Yorku tiskli Zamorovy fotografie z mládí: hezký chlapec s kostkovanou čepicí, chomout huňatého svetru kolem krku. Do Spojených států přijel v pařížsky střižených šatech, při zápasech nosil tmavé brýle a bílou čepici. Během pobytu k nám občas přistoupil a nedbale prohodil něco jako:

„Tenkrát ale hrávali Češi výbornou kopanou!“

To nás trochu dopálilo, a nejen proto, že dával důraz na „tenkrát“. My jsme taky uznávali Pláničku, železnou Spartu, Bicana, ale slyšeli jsme podobná prohlášení už mockrát. To máte, jako když vám dědeček do omrzení opakuje:

„Jó, my bejvali kabrňáci, kdepak vy.“

A tak jsme se na Španěly chystali. Jenže oni na nás také. My jsme neměli skupinu vyhranou, a Espaňol ji dosud neprohrál. Stal se posledním mužstvem, které mohlo dát Američanům odpověď na otázku, kdo nás zastaví na cestě do finále.

Ve středu útoku byl skvělý Brazilec Da Luz, dříve hrával za Botafogo, znamenitá hra hlavou a klamání tělem. My měli vytáhnout do boje všechno z kondičního tréninku a chytrosti. Na hřišti nenechávat volný prostor. Udržet a zpracovat balón a dávat po zemi krátké přihrávky. Hlídat rychlého soupeře a neoplácet fauly. Během zápasu vystupňovat tlak.

Španělů se sešlo v hledišti Polo Grounds nejvíc ze všech národností. Nadělali rámusu jak na býčích zápasech. Espaňol již před utkáním sklízel ohromné ovace, fandili mu také Italové, Mexičané a Portugalci. Jenže naši krajané už byli zcela naši a připraveni nedat se Španělům ani v hledišti.

Předehra začala nezvykle. Přestože Španělé už hráli popáté, Ricardo Zamora, tady nejslavnější brankář světa, měl proslov k divákům, klaněl se jako v divadle na všechny strany. O Pláničkovi ani slovo. A protože bylo vždycky sporné, kdo z nich byl skutečně lepší, řekli jsme si, že jim to musíme dát i za Pláničku.

Zápas však začal zle. Vinas utekl a nahrál Da Luzovi na gól. V té chvíli bouřily tribuny; fotbalový New York toužil po překvapení. Vyrovnali jsme až za dvacet minut Pepíkem Vacenovským. Utekl po křídle, vystřelil do tyče a až odražený míč poslal do branky. Přibývalo okopávání a scén, zápas se nevyvíjel pěkně.

Po poločase jsme poznali, že jim ubývá sil. Chtěli nás zdeptat, a teď jsme deptali my je hrou přesných a krátkých přihrávek. Pekelný trénink z Central Parku začínal působit. Často jsme se octli u míče o chloupeček dřív, jejich zlý muž, centrhalv Juan Bartoli, nás skládal jednoho za druhým; namíchli jsme se a občas jsme je přimázli taky.

Na lavičkách trenérů probíhal druhý boj. Vejvoda seděl drobný a skromný, ruce podle těla, jen občas jimi zamnul, a když to bylo stále nerozhodně, zapálil si cigaretu jako svého času pan Klapzuba fajfku.

Na vedlejší lavičce si Zamora udělal z dlaní hlásnou troubu a povykoval na hráče, co mají dělat. Vejvoda si říkal:

„Kdo mu dal oprávnění, aby tady takhle řádil?“

V té chvíli Borovička založil útok, dal míč přímo na kopačku Vacenovského, ten ho prodloužil na Masopusta a Pepík vstřelil vedoucí gól!

Teď teprve začala vřava, ale fotbalově byl se Španěly konec. Slábli nám přímo pod nohama. Naše zadní voje hrály mistrovsky sevřeně. Borovice si to strkal s Kučerou, procházeli je už lehce, občas k tomu přidávali nějakou parádní patičku a kolínko pro diváky. Obecenstvo to strhlo. Krajani na tribunách jásali.

Zamora to na lavičce nevydržel, přiběhl k Vejvodovi s mezinárodním proslovem, v němž se nacházelo tu a tam pochycené české slovo. Prý to není fotbal:

„Ne futbal!“, ale cosi, co nepatří mezi dva soupeře:

„To Burlando!“

Jenže v téhle minutě jsme už měli Španěly na hromádce, posílali jsme si u nich ve velkém čtverci míč z nohy na nohu a Argiles a Sastre tak zhloupli, že místo, aby Kučeru hlídali, přihráli mu balón přímo na nohu. Ten se jim odvděčil za krásnou nahrávku, odložil všechny parádičky a vyslal na branku Juareze bombu.

Vypnula síť do krásného oblouku a Zamorova ruka, ukazující na hřiště, poklesla. Trenér Espaňolu jen odevzdaně vydechl:

„To futbal!“

Vejvoda na to suše:

„Tak vidíš. A jdi si sednout a nekřič tady!“

Navíc ho poplácal po rameni, aby si ze třetí branky nic nedělal.

Měli jsme je teď na dlani a odváděli jsme jim dny, kdy na nás shlíželi jak bohové z Olympu. Strkali jsme balón a hráli jsme si s nimi jako kočka s chycenou myší. Takové strčko–brčko a šoule–moule. Vejvoda to nikdy nes…