Dukla mezi mrakodrapy

Nakonec se vždycky letí domů

Nad Atlantickým oceánem létají sem a tam veliká letadla. Vezou na palubách politiky, obchodníky, sportovce. Sportovci udělali tentokrát zas dobrou práci.

Svědčí o tom také ti, kteří se přijeli v New Yorku s výpravou Dukly rozloučit. Pracovníci našich zastupitelských úřadů Šimončík a Šimeček; starali se o nás a budou se zase starat o další. (Krátce po našem odjezdu vyskočí ve Spojených státech českoslovenští parašutisté a zvítězí; krásou na bruslích tu oslní a potlesk budou sklízet Romanovi.) V kombinéze a s rukama od oleje přispěchal Standa Černý a řada nových přátel. Přijíždí pan William Cox a snaží se získat Duklu pro příští rok; nabízí nejvýhodnější podmínky; vždyť Dukla se přičinila o to, že letošní turnajové boje navštívilo už čtvrt miliónu lidí.

Poslední zamávání a stoupáme k douglasu, kde nás vítá stevard Jack Hamelink. Sliboval pro pohár dobré místo, nyní mu je skutečně přiděluje u nejlepšího okénka v prázdné první třídě. A tak pohár New Yorku už podruhé opouští americký kontinent a putuje do Evropy. Zase do Československa.

Pak se letadlo vznese a míří k Evropě.

Vzpomínáme na poslední hezkou noc v budově naší mise na Madison Avenue, kde jsme tak trochu byli na našem území. Zpívali jsme, tančili, lidé tam přinášeli kytice a gratulace. U jedné byl přiložen lístek psaný dětskou rukou, zřejmě chlapcem, který se v Americe narodil a jehož učila česky matka, prokládající mateřštinu slovy „ó šur“ a „kár“, jak to Čechoameričané dělají:

Jeden maly poem pro veliky muzstvo:

Dukla Kopla

Dukla
Kopla
Dva,
Vyhrala
a
byla
jako
dobra
spravna
armada
Karel Pošusta

V noci a mračnech většinou spíme, jako by na nás dolehla únava amerických dní. Pouze každou hodinu, kterou se blížíme k Evropě, je člověk neklidnější. Co doma?

Potom se ukáží obrysy pevniny, domečky na zrzavých skaliskách, irský, a tudíž evropský Shannon. Zdálo se, že při cestě tam říkal: Na shledanou! – a teď zase: Vítám vás! Je v tom pocit přátelského setkání beze slov.

Pak někde pod námi propluje Anglie a přistáváme v Amsterodamu. Novináři a fotografové přijeli zpovídat Duklu. Evropa už tedy zaznamenala její další vítězství. Telegraf, televize, rozhlas nás předhonily. Vědí už téměř všechno, ale chtějí to slyšet z úst přímých účastníků. Pak se procházíme kouskem Holandska, s oceánem za zády a s Prahou na skok odtud.

Najednou jsme v novém světě, Američané mu říkají Starý svět. Hnědé a černé kravičky, jak je známe z obalů čokolády, pasou se poblíž amsterodamského letiště; některé leží a spokojeně koukají. Stařenky, stařečkové, dospělí a děti točí pedály kol, malá auta bzučí a září jako broučkové uprostřed jasně žluté zeleně téměř neskutečné trávy. Všechno je zase drobnější a světlejší než za tou velk…