Dukla mezi mrakodrapy

Se jménem Dukly

Nové jméno v roce padesátém šestém znělo zvučně a zavazovalo. Bylo spojeno se vším, co zahrnuje pojem statečnost, co platí pro nás dnes a bude platit i zítra. Z tohoto průsmyku nemohli naši a sovětští vojáci odejít se sklopenou hlavou jako po sportovní prohře; tady museli zvítězit – i za cenu, že tu mnozí pohřbí své sny o dobré práci a že už nikdy neuvidí hřiště rodného města. Říká se tomu nepřesně tradice.

Svět je zvídavý a ptá se s Ericem Battym, proč „military team“ nese tento název.

Zatím na tuto otázku odpovídali čistou sportovní hrou. Kolský nesnesl záludnost; posílal provinilce svléknout dres Dukly nejen v zápasech, ale také v tréninku. Mužstva toho využívala: do vojáků se „šlapalo“. A hráči se naopak ptali: Proč si máme nechat právě my všechno líbit? Při cvičení dostáváme do těla jako každý jiný a ještě nás ti druzí při hře solí. A jak to bylo na začátku s bariérami?

Věrné příznivce z řad nevojáků spočítáme k jistému datu na prstech jedné ruky:

1. garážmistr z Dejvic Karel Kuthan

2. tramvaják Karel Šídlo

3. vrchní z hotelu Evropa Ladislav Larva

4. spisovatel a reportér Dušan Hamšík

5. strážmistr Karel Krejčík. Stává na křižovatkách a ukazuje autům, která především chtějí na Slavii, Spartu a Bohemku.

A tak nebylo vždycky radostné nastupovat v dresu Dukly.

Proto se Karel Kolský spíš mračil. Někdy mu došla trpělivost a křičel; pak ho to mrzelo. Stále měl málo hráčů, chyběli především útočníci, po odchodu Přády zůstal v mužstvu jediný výrazný střelec, Milan Dvořák. Kolský hledal a improvizoval, některá vítězství zachránil střelbou Masopust. Našel v Čakovicích Čadka a zase se z něho …