Dukla mezi mrakodrapy

Jak Dukla dobyla už podruhé Ameriku

Ze západní strany New Yorku přicházeli brazilští diváci. Nad hlavami jim vlály zelenožluté národní vlajky, do kroku bubnovali Osiris Neves a Jayme Borges. Byli to bubeníci džezových souborů z New Jersey. Za nimi táhly dlouhé řady, těšící se z toho, že uvidí své mužstvo ve finále. Brazilci neměli příliš radovánek v předměstí – nyní jim měla dát velké chvilkové štěstí FC America.

Také manhattanské české čtvrti kolem 73. ulice zely prázdnotou. Majitel Pilsner restaurantu pan Bany zůstal sám, protože číšníci, vedeni barmanem Toníkem, mu zmizeli se slovy, že beztak nikdo nepřijde: všichni jedou na Duklu. S plakáty vytáhli starousedlíci pocházející od Trenčína. Čechoslováci přišli k Randall stadiónu klidně.

Pod Triboro mostem parkovaly pestré koberce automobilů. Stovky Evropanů přijely ze států Virginie, Pensylvánie, Cleevelandu. V hledišti Brazilci, fascinováni zeleným trávníkem, který jim už dvakrát přinesl titul mistrů světa, zpívali píseň o krásné zahradnici:

„Oh, jardineira,
Porque estás toa triste
Mas a que foi,
que aconteceu?“

Tesklivá a krásná píseň vyvolávala také náladu velkého boje. Na brazilské severní straně se už prodávalo pivo, Brazilci stavěli vyprázdněné plechovky do řad jako chlapci, kteří si chystají koule na sněhovou bitvu.

Bylo však horko a vlhko, slunce žhnulo a celý „Randál“ stadión se tetelil. Černaly se uniformy řadových policistů a povolaných pořádkových policistů.

Na zápas jsme jeli zvláštním autobusem. Hráči FC America se chovali zcela jinak než fotbalisté Santosu nebo Bangu, s kterými Dukla sehrála skutečně přátelské zápasy.

Dukla a FC America se dnes poprvé střetly před kabinami. Brazilci zvedali tři prsty a říkali s úsměvem:

„Chile.“

Jasná mluva: Čechoslováci dostanou tři jako v Chile. Používali všech prostředků, jak otrávit mužstvo ze střední Evropy už před utkáním.

Vejvoda udílel v kabině poslední rady. Některé dával vždycky a takové poskytoval Brazilcům ve vedlejší kabině i trenér Pimenta. Nedostat góly a dát je. Ovládnout prostor ve středu hřiště. Zněly tu však pro tento zápas nové Vejvodovy pokyny, každý si je musel vštípit:

„Jestli budou prohrávat, začnou se prát. Vyšinou soupeře, aby se zabýval rvačkou, a sami pak naplno hrají. Už jste něco viděli, nenalítněte jim na to. Vyhněte se bitkám, ale neutíkejte od míče. Utkání musíme nejen vyhrát, ale taky dohrát.“

Ubíral jsem se na novinářskou tribunu. Brazilci v hledišti s přibývajícími minutami přešli k bubnování a k rytmičtějším písním, jako je Lanterna Samba. Cosi mě na tom znervózňovalo, ale říkal jsem si „klid“, a přitom se ještě nic nedělo. Myslel jsem na chlapce, jak budou snášet tenhle blázinec. Bylo to nejhorší prostředí, jaké jsem kdy viděl. Pluskal o tomto zápase později řekl:

„V životě jsem podobný nehrál.“

Život se tu skládá z překvapení, a zvláště Evropan z nich v New Yorku nevyjde. Na novinářské tribuně s telefony pro americké novináře jsem se dověděl, že telefon 9-9747 určený pro jediného evropského zpravodaje, prostě neexistuje. Když mi krátce před odletem utekla na Želivce z prutu pořádná štika, nejdřív jsem si sedl, než mě popadl vztek.

Teď jsem to udělal přesně tak. Novinář v Americe je skutečně mužem sedmé velmoci. Bylo to znát i na novinářské tribuně: zdarma vše k jídlu a pití – od pomerančových šťáv až po zapékané párky v housce.

V době, kdy se FC America, tentokrát v červeném a Dukla v modrém už rozcvičovaly, uvědomil jsem si, že nyní nastává doma noc a mnozí lidé čekají na reportáž. V bezmezném zoufalství křičím na Boba Hardinga, který mi oznámil neexistující číslo telefonu (Praha mě bude na toto číslo volat!). Tluču pěstí – jen do stolu. Snad to zapůsobilo, spojení prý bude.

Hrály se hymny. Americká, brazilská a nakonec československá, zkrácená o slovenskou část, stejně jako v Chicagu, nic nepomohl náš druhý protest. Jeden z mých pomocníků, Toník, teď šel dělat kvůli tomu malér.

Mužstva už nastoupila proti sobě na trávník:

KOUBA

ŠAFRÁNEK – ČADEK – NOVÁK

PLUSKAL – MASOPUST

BRUMOVSKÝ – DVOŘÁK – BOROVIČKA – KUČERA – ADAMEC

DE CUNHA – VALENCE – ZEZINHO – VASCONCELLOS – LA CRUZ

FREITAS – LEONIDAS

GONSALVES – SANTOS – DE SOUSA

OLIVEIRA

Na levém křídle hrál tedy De Cunha, nejlepší střelec mužstva v pěti sezónách. Měl však vyjít i ve druhém zápase naprázdno, stejně jako nejlepší útočník Zezinho.

Bubny měly udávat tempo hry. Ale hned od prvního písknutí amerického soudce McLeana, kdy nerozhodoval jenom cit v měkkých kopačkách, vytrénované svaly a plíce, ale rozum člověka, zmocnili se zápasu hráči v barvách modrého nebe. Těla na sebe narážela, kopačky na kopačky, byl to tvrdý a neúprosný boj. Rozhodnutí muselo padnout dnes, zápas měl být prodlužován třebas do noci, proto se začal tak brzy odpoledne. A jako se rozjíždí mohutná lokomotiva, tak Dukla začala Brazilce tlačit.

Míč převzal Masopust, udělal dvě kličky, prohodil jej na Adamce a Jožka napálil levačkou prudkou střelu Oliveirovi do sítě.

Vedli jsme jedna nula.

Brazilské bubny v hledišti přidaly na intenzitě. Sílil tlak na branku Kouby, America se snažila jako v chicagském zápase okamžitě vyrovnat. Zezinho se octl sám před Koubou, Pavel odvážným skokem zabránil brance. Hlediště vřelo, docházelo k prvním kopnutím, ale pan McLean většinou mlčel, jako by chtěl později dopřát divákům podívanou na zápas volného stylu „chyť jak můžeš“. Tekl ze mne pot, věděl jsem, že to nebude snadná záležitost vůbec pro nikoho.

Američané vydávali zpravodajské bulletiny: na každém bylo jméno „Kučera“, tak si ho loni oblíbili. Rudlovi to však nešlo, už zase přestřelil branku.

Ve chvíli, kdy se Vasconcellos chystal k provedení trestného kopu, táhl mě Mr. Harding za rukáv a ukazoval na telefonní automat, připevněný za bufetem u zdi. Tam teď dostanu Prahu! Nerad volám z automatu v Praze, a teď jsem z něho měl hovořit šedesát minut na vzdálenost deseti tisíc kilometrů. V srdci se rozlije něco blaženého, když po tolika dnech uslyšíte hlas, jenž k vám běží pod oceánem. Hlas přítele, reportér…