Dukla mezi mrakodrapy

Americký pohár

Američtí novináři přepadli Everton hned na letišti. Štíhlého Briana Labona, o němž předtím psali „dívat se na jeho hru působí radost“, se zeptali, co říká Kučerovi:

„What do you say to Kučera?“

Anglický záložník stroze odpověděl krátce jako kovboj:

„Zvlhne mu prach!“

Návrat Evertonu Liverpool do New Yorku byl trochu pompézní, ale na americké poměry spravedlivý vzhledem k tomu, co Everton dokázal a získal. V posledních letech tento velký konkurent Tottenhamu Hotspur pravidelně dobýval jedno z předních míst anglické nejvyšší soutěže. Proto jej fotbalová asociace vyslala na Mezinárodní ligu. Everton nezklamal; jeho cesta do finále překvapila Američany a nadchla fotbalové činitele a fanoušky Anglie. Vyřadil oba finalisty prvního ročníku, skotský Kilmarnock a brazilské Bangu, a prvotřídním klubům – západoněmeckému Karlsruhe, Dinamu Bukurešť, Besiktasu Istanbul – dal po čtyřech nebo pěti brankách. Sedm soupeřů v první skupině mu vstřelilo pouze pět gólů, útočníci Evertonu jich dali dvacet tři a nejlepší střelec skupiny skotský internacionál Boby Collins sám osm.

Evertonu, vedenému milionáři, se říkalo „Anglická banka“. V Liverpoolu mu patřil jeden z nejluxusnějších stadiónů na světě; pod hrací plochou v Godison Parku dokonce vedlo elektrické topení na rychlé vysušení trávníku. Klub nakupoval za velké částky nejlepší hráče Anglie, Skotska, Irska a Walesu, k finále s Duklou přiletěl s novým útočníkem a reprezentantem Walesu Royem Vernonem.

Milionář William Cox uspořádal před finálovými zápasy v hotelu Manhattan banket pro obě mužstva a novináře. Přátelská schůzka s představováním. Novináři tipovali. Devět z nich s názorem „Everton rozbije jemnou hru Dukly“ označilo předem za vítěze Angličany, deset dalo hlas Dukle.

Na první zápas odjížděli jedním autobusem. Angličané, protřelí válečníci ze všech kontinentů a oceánů, zpívali. Dukla mlčela, jen muzikant Šafránek prohlásil:

„Jestli jim půjde hra jako zpěv, máme vítězství na tuty.“

Nikdo se neusmál, Franta měl občas dost řečí. Z filmového záznamu viděli jeden zápas Evertonu. Angličané byli nadělaní chasníci, rovněž čísla na dresech měli velká a hranatá. Málo improvizují, dobře vypichují míče, útoky přenášejí křížově zezadu, výborně hrají hlavou a atakují brankáře. Fyzicky byla na tom mužstva stejně, technicky Dukla lépe. To všechno rozvážil Vejvoda a každému dal úkol. Pavel Kouba měl vybíhat a brát vysoké míče Angličanům z hlavy, křídla budou vázat obránce do stran, aby mohli střelci procházet středem. Systém čtyři – dva – čtyři se nemění. Útočných variant je mnoho, jednou ze zbraní je improvizace, a hlavně – rozhodnout finále v prvním utkání.

Sportovní boj má často krásné ovzduší, ale finále nejkrásnější. Vzrušovalo je, když procházeli čekajícími špalíry na Polo Grounds: bílé řady světel zalévaly zelenou plochu, zeleň stoupala až do výšky po tribunách a byla protkána světlými obleky tisíců diváků, ve vzduchu duněly skandované pokřiky.

V kabině si Pavel Kouba mnul nervózně ruce. „Komár“ Brumovský nešťastně pomrkával: osvětlení, při němž musel hrát s kontaktními čočkami, a hromotlucké postavy Angličanů mu nebyly zrovna po chuti. Čadek tichounce seděl, Masopust tentokrát už počtvrté převazoval tkaničky u bot a Láďa Novák nezvykle brzy poskakoval při rozcvičce po kabině. Všichni byli nervózní, každý se je snažil uklidnit a povzbudit. Korespondent rozhlasu Ludvík Čermák a technický vedoucí Pepík Kolář, bývalý cyklista a náramný kluk. Pepík dosud držel obdivuhodný dvanáctihodinový československý rekord na dráze: „Když jsem ujel těch tisíc a čtyřicet kol a slezl z kola, šel jsem dál pořád dokolečka s hlavou na stranu.“ Znal prach a dřinu etapových závodů a neztrácel humor ani ve chvílích, kdy mu peloton ujel. Vždycky znal nějakou tu historku a pomáhal fotbalistům rozhánět chmury před bojem.

Na finále přijelo mnoho Čechoameričanů z různých států USA. V době, kdy mužstvo vbíhalo na hřiště, bylo doma půl druhé v noci. Až zápas skončí, budou první elektriky vozit Pražany do práce, lidé si budou ráno pouštět zprávy, jak dopadli. V takových chvílích vždycky mysleli na domov. Duklu přivítalo dvacet tisíc diváků potleskem, ale stejně silně vítali Everton.

Rozhlasem představovali jednotlivé hráče, každý si šel stoupnout po vyhlášení na své místo. Ve jménech hráčů Dukly jim dělaly potíže háčky. Nakonec stála mužstva podle vyvolávání takto:

KUBA

SAFRANEK – JIRZI CADEK – NOVAK

PLUSKAL – MASOPUST

BRUMOVSKY – VACENOVSKY – BOROVICKA – RUDY KUCERA – JELINEK

FELL – COLLINS – YOUNG – VERNON – BINGHAM

HARRIS – GABRIEL

THOMPSON – LABONE – PARKER

DUNLOP

A mohlo to vypuknout.

Angličané začali, Duklu jako by mačkaly kopačky. Kouba dostával první příležitosti. V páté minutě se Roy Vernon pokusil utéci, zastavili ho ostře. Desítka! Míč si stavěl Bobby Collins, ten nejlepší střelec první skupiny. Pavel Kouba se učil chytat desítky od Vaška Pavlise. Viděl proti sobě takového malého chlapíka se širokou hlavou a silnýma nohama. Kopne…