Byl to opravdu Pomošt, který vylezl z lodního člunu.
Člun patřil k lodi a loď patřila Pomoštovi.
Těpic věděl že kus dál podél pobřeží žije v proslulém paláci Roxie Serif Al Kali. O paláci se říkalo, že ho postavil během jediné noci džin, a v pohádkách a bájích sloužil jako vzor přepychu a nádhery, kterými byl proslulý.*
Bezejmenný plul pod roxijskou vlajkou, ale to nebylo všechno. Jeho stavitel byl zřejmě posedlý zlacením a na téhle lodi vyzkoušel každý trik se zlatou barvou, který znal. Přidal vinuté sloupky a bohatě zdobené závěsy, takže loď vypadala spíš jako přepychový budoár, který se nedopatřením srazil s divadlem podezřelého typu.
Abychom řekli pravdu, na druhé straně jste nepotřebovali ani školené oko vraha, abyste si všimli, že veškerá ta okázalá krása ukrývá až nezvykle štíhlý trup a že i když odečtete kabinu a nákladový prostor pořád ještě jakýmsi zvláštním způsobem zbývá velké množství prostoru. Voda kolem té části lodi, které Ptraci říkala „špičatý konec“, se opravdu poněkud divně vlnila, ale bylo by jistě nesmyslné předpokládat, že počestná obchodní loď by mohla pod hladinou na přídi ukrývat útočného berana. Těžko by taky někoho napadlo, že by stačilo pouhých pět minut usilovné práce se sekerou, aby se tenhle plovoucí pavilonek změnil v něco, co dokázalo uprchnout téměř všemu, co plulo po moři, a přinutit těch několik lodí, které by to mohly dostihnout, aby toho trpce litovaly.
„Impozantní,“ řekl Těpic.
„To víš, je to všechno hlavně pro efekt,“ přikývl Pomošt.
„No jo. Vidím.“
„Rozuměj mi, jsme jenom obyčejní, chudí obchodníci.“
Těpic pokýval hlavou. „Obvykle se říká chudí, ale poctiví obchodníci.“
Pomošt vykouzlil na tváři pravý obchodnický úsměv. „No, myslím, že se prozatím spokojíme s tím ,chudí’. Ale raději mi řekni, jak se, k sakru, máš? Poslední, co jsem se o tobě doslechl, bylo, že ses stal králem v nějaké díře, o které nikdy nikdo neslyšel. A kdo je tahle půvabná mladá dáma?“
„No jak -“ začal Těpic.
„Ptraci,“ řekla Ptraci.
„Je to si -“
„Je to jistě princezna vznešeného rodu,“ prohlásil Pomošt uhlazeně. „Udělali byste mi nesmírnou radost, kdybyste se mnou oba dnes povečeřeli. Víte, nemohu vám nabídnout mnoho, jen prosté jídlo námořníka, ale nějak si poradíme, mohlo by to být horší.“
„Nebude to efebské jídlo, doufám?“ zeptal se opatrně Těpic.
„Lodní suchary, nasolené hovězí a pár takových věcí,“ prohlásil Pomošt, aniž na okamžik spustil oči z Ptraci. Nespustil z ní pohled od chvíle, kdy vstoupila na palubu.
Pak se ale zasmál. Byl to ten starý známý Pomoštův smích, ne tak docela bez humoru, ale přesto pod dokonalou kontrolou vyšších nervových center jeho majitele.
„Jaká úžasná náhoda,“ prohlásil. „A my máme vyplout za úsvitu. Mohl bych vám nabídnout i něco na převlečení? Oba vypadáte tak trochu - pomačkaní cestou.“
„Jen tak nějaký ten kus hrubého námořnického plátna, předpokládám,“ nadhodil Těpic, „prostě něco, co se najde v zásobách obyčejného, chudého kupce, oprav mě, jestli se mýlím.“
Těpice odvedli do malé kabiny vybavené a vyzdobené jako vejce vyrobené u šperkaře, kde byl na lůžku rozložen výběr nejskvělejšího oblečení, jaké si jen člověk kdekoliv na březích Kruhového moře dokáže představit. Pravda, nebylo úplně nové, ale dokonale vyprané a vyspravené tak pečlivě, že si člověk skoro nevšiml otvorů po čepelích. Těpic si zamyšleně prohlížel háčky na stěně a odlišné zabarvení dřevěného obložení kolem nich, jež dávalo tušit, že tady visely různé věci, které někdo v nedávné době uklidil.
Vyšel do úzké lodní chodby a srazil se s Ptraci. Oblékla si temně rudou společenskou róbu, jaké bývaly v Ankh-Morporku v módě před deseti lety, s nabíranými rukávy a sukní vyztuženou obručemi o průměru mlýnských kamenů.
V té chvíli se Těpic naučil něco nového, a sice to, že přitažlivá žena oblečená do několika pruhů gázy a pár decimetrů hedvábí, může vypadat mnohem přitažlivěji, když je oblečena od hlavy k patě. Na zkoušku se zatočila.
„Mají tady takových věcí, kolik si člověk přeje,“ oznámila …
