Úžasná Zeměplocha – Pyramidy (Terry Pratchett)

Král Ptepicchamon XXVII. vstal z postele a popleskal si rukama po uších, aby z nich zahnal šum moře. Dnes v noci byl zvuk opravdu silný.

Vždycky, když se necítil ve své kůži, byl ten zvuk silnější. Potřeboval se něčím rozptýlit. Mohl by poslat pro Ptraci, svou oblíbenou služebnou. Byla opravdu zvláštní. Její zpěv ho vždycky rozveselil. Svět se zdál o tolik krásnější, když přestala.

Nebo tady byl východ slunce. Ten ho také pokaždé uklidnil. Bylo příjemné sedět zabalený do přikrývky na nejvyšší střeše paláce a pozorovat, jak se z řeky zvedá mlha a krajinou se pomalu rozlévá zlatá záplava, člověk při tom měl hřejivý pocit další dobře vykonané práce. I když vlastně ani přesně nevěděl, jak to udělal…

Vstal, natáhl si pantofle a pustil se šouravým krokem ze své ložnice po široké chodbě vedoucí ke spirálovému schodišti na střechu. Několik blikavých svíček osvětlovalo sošky dalších místních bohů, a zdobilo tak stěny stínovými obrázky stvoření se psími hlavami, rybími těly a pavoučíma rukama. Znal je od dětství. Jeho dětské noční můry by bez nich nikdy nenabyly konkrétní tvar.

Moře. Viděl ho jenom jednou, když byl ještě chlapec. Moc si z něj nepamatoval, jen jeho velikost. A hluk. A racky.

Nešli mu z hlavy. Zdálo se, že mají všechno mnohem lépe vymyšleno. Tedy rackové. Přál si, aby se mohl vrátit jednoho dne jako racek, ale když jste byli faraónem, tak to nepřipadalo v úvahu. Nikdy jste se nevraceli. Vy jste totiž především nikdy neodešli.