Úžasná Zeměplocha – Pyramidy (Terry Pratchett)

Nevelký kruh skla spadl dovnitř a tiše cinkl na podlaze. Dalších několik minut se neozval žádný zvuk. Pak se ozvalo tiché „puk, puk“ olejničky. Stín, který tak přirozeně ležel na okenním parapetu, té márnici masařek, se změnil na ruku pohybující se rychlostí rostoucí zeleniny k okenní kličce.

Tiše zaskřípal kov o kov a nakonec se okno v tichu popírajícím zákon tření pomalu otevřelo ven.

Těpic se přenesl přes okenní rám a zmizel ve stínu pod oknem.

Na minutu nebo dvě se místnost naplnila tou intenzivní nepřítomností zvuku, kterou působí osoba pohybující se výjimečnou opatrností. Znovu zažbluňkal olej a pak na padacích dveřích vedoucích na střechu tiše zasykla odsunovaná závora.

Těpic chvilku počkal, než ho chytil vlastní dech, a v tom okamžiku zaslechl zvuk. Byl téměř neznatelný, pohyboval se na hranici slyšitelnost, ale nebylo o něm pochyb. Někdo čekal na střeše u padacích dveří a teď právě rukou přidržel útržek papíru, který šustil ve větru.

Jeho vlastní ruka nechala závoru závorou. Pomalu a velmi opatrně přešel po špinavé podlaze a letmými doteky ohmatával stěnu, dokud nenarazil na dveře. Ani tentokrát nic neriskoval, použil olejničku a nechal z jejího konce nehlučně sklouznout kapku oleje do závěsů.

Vzápětí byl na druhé straně. Krysa, bez zájmu hlídkující v chodbě, kudy protahoval pořádný průvan, málem leknutím vyletěla z kůže.

Na konci chodbičky byly další dveře a pak už procházel bludištěm zaprášených skladovacích místností. Cestou nezahlédl jediná komínová dvířka. Střecha tedy bude rovná a přehledná.

Přidřepl na paty a vytáhl roličku s noži, jejíž sametová čerň se zdála ještě tmavší kalužinkou v už tak dost temné místnosti. Vybral si pětku, kterou dost lidí nemělo rádo, ale když jste ji jednou dostali do ruky, stála za to.

Krátce nato se nad okraj střechy zvedla jeho hlava a za ní napřažená ruka, připravená švihnout sebou kupředu a zkombinovat několik různých sil do té jediné, která pak vymrští do noční temnoty několik dekagramů svištící oceli.

Vedle padacích dveří seděl Měřice s černým notesem v ruce. Těpicovy oči sklouzly k dřevěné spojovací lávce, která byla vytažená na střechu a ležela rovnoběžně s jejím okrajem.

Věděl jistě, že nezpůsobil ani ten nejmenší šramot. Byl by přísahal, že profesor zaslechl, jak mu na záda dopadl Tépicův pohled.

Stařec zvedl holou hlavu.

„Děkuji vám, pane Těpici,“ prohlásil, „můžete pokračovat.“

„Ano, pane,“ řekl Těpic. Měl pocit, že to za těchto okolností tak nějak nestačí. Dodal tedy: „Děkuji vám, pane.“