Plná bedna šampaňského

Bratři

Nad ruzyňskými hangáry se objevilo promrzlé slunce. Jedno z velkých letadel vezme olympijské sportovce. Hokejisté se dosud v salónku baví se svými blízkými, hráči jsou rozpačití, jednou nohou vlastně jsou v letadle, druhou doma. Jedni pijí u barového pultu poslední povolená piva, jiní opakují věty řečené už mnohokrát: „Dej pozor na děti.“ „Kdyby tekl strop, zavolej Karla, opatří instalatéra.“ „Ať se nenastydneš.“

Vtom padne mezi lidmi věta, která může být osudovou pro jednoho z nich. Ten mohutný zrzek je Franta Tikal, dítě Starého Města pražského, idol dělníků z ČKD, kluků z Letné a Vysočan, úředníků a maminek v domácnosti. Rozdává kolem sebe úsměvy, v té záplavě uděluje herdy svým navlas stejně zrzavým kloučkům. Ten druhý, co řekl jen na půl úst tu větu, je vždy výborně informovaný novinář František Steiner: „Za Austrálii hraje Tikal. Píše to curyšský SPORT.“

Nic víc Franta neslyšel, a přesto ho ty dvě věty polijí horkem, jizva od vystřeleného puku začne pálit, oční víčko škube s větší intenzitou. Pomyslí s nevolí, že právě kvůli tomuhle ho pět let nikam nepouštěli. Pouštěli ho až potom, co si vzal Fáberovu dceru. Její táta, trolejbusák, se nezastavil před ničím, obešel všechny od ministerstva vnitra až k prezidentovi. Pak teprve Franta jel. Nejdřív do Moskvy, pak do západního Německa. Už to bylo dobrý, a teď pár minut před odletem na olympiádu do Ameriky tohle! Ze všech tváří v salónku vnímá jen jedinou, přichází k němu od dveří celnice. Ví, že ten člověk je od Bezpečnosti, zve ho stranou. Tak, a jedeš do háje! Slyší: „Už asi víš, kdo bude hrát v Americe. Co ty na to?“

Neví, co říci, jen nešťastně pomrkává.

Ten od Bezpečnosti přistoupí k barovému pultu: „Dvakrát plzeň.“

Barman před ně postaví štíhlé sklenice. Franta se připravuje na dlouhý úvod, kterým mu zas všechno vysvětlí a zdůvodní jako v minulosti. A pak mu poví, aby chápal, že nemůže jet. On přikývne a odjede domů taxíkem. Bezpečák mu přistrčí sklenici a svou cinkne do té jeho! „Šťastnou cestu!“

A nic víc. Franta pije a červeň se mu vrací do tváře. Lidé jsou opět zřetelní, tamhle je Honzík a Frantík a vedle nich se usmívá jeho žena Dáša. Nyní má slovo tlampač: „Olympijská výprava do Squaw Valley se připraví k nástupu.“

Rozloučí se a kráčí k letadlu. Necítí vítr, nevnímá vůbec nic, jde po namrzlém betonu jak po hedvábí. Sedne si k okénku a pozoruje letící sníh. Tak to přece jen skončilo.

Letadlo má před sebou volnou trať:

Paříž–New York–San Francisco.

Svět je malý, když se cesty sblíží na křižovatce osudů. Franta se vlekl sněhovou ulicí ve Squaw Valley od olympijských domků k hokejovému stadiónu. Měl zdvižený límec, šálu smotanou po bradu, v duši zmatek. Snad proto vzal s sebou spoluhráče z obranné dvojice Karla Guta, řekl mu: „Karle, pojď.“

Karel se rychle oblékal, věděl, že ho Franta potřebuje. Šel by s ním všude, tak jako s ním by šel Franta. Léta to táhli spolu, zaskakovali za sebe, vrhali se do ran, neřekli si špatné slovo, nevyměnili si zlý pohled. Teď šli…