Plná bedna šampaňského

Plná bedna šampaňského

Na tu noc a na ten zápas nezapomenu. Byl to zápas, jaký neměl ve světě házené obdoby. Teď se projíždíme v malém zaskleném parníčku nahoru a dolů po Seině, nad námi září hvězdnaté nebe a po stranách vyplouvá jarní osvětlená Paříž, obrovitá Eiffelovka, jehlan na konci CHAMPS ÉLYSÉES, mohutný LOUVRE, PALÁC SPRAVEDLNOSTI, NOTRE DAME. Číšník v bílém přináší měděnou mísu plnou hořící vodky, rozpoznávám jednotlivé tváře, a hlavně oči Racka, hoří stejně jako plameny, a rty, zmáčené vínem a štěstím, šeptají bůhví pokolikáté: „Kluci, pořád tomu nevěřím!“

Mně se taky zdá všechno nějak neskutečné. Nejsem opilý, sedím jakoby šokován a všechno se vrací ve velkých obloucích jako vysoký odražený míč.

Ta noc začínala slavnostně. Lehce jsme naklusali do sálku Pierra Coubertina, splnil se nám náš několikaletý sen hrát zase ve finále o nejlepší mančaft Evropy a tím fakticky celého světa. Navíc probíhal turnaj evropských mistrů popáté, bylo to jakési malé jubileum veliké soutěže. Vstoupil jsem do branky a rázem se mi udělalo lépe. Do toho okamžiku jsem byl nervózní a potil jsem se. Tyče po stranách a břevno mě uklidnily, branka je vlastně můj druhý malý svět, široký tři a vysoký dva metry. Ale pořád mi bylo hůř než jindy, naproti běhalo DYNAMO BUKUREŠŤ, prakticky národní mužstvo mistrů světa. Rumuni byli úžasně sebevědomí, vyzařovalo to z každého jejich pohybu a úsměvu, chtěli nás duševně porazit předem. Popravdě řečeno, naše porážka se tu tak trochu očekávala. Doma nám taky zrovna moc nevěřili, vždyť s námi neposlali ani jednoho novináře. Jenom my jsme věděli, že dnes vyhrajeme.

Udělali jsme pro dnešek úplně všechno. Vyždímali jsme ze svých těl přes zimu kbelíky potu, běhali jsme rychlé sprinty, kluci na mě stříleli tisíce míčů. Vyřídili jsme nejdříve východní a pak západní Němce. Zvlášť pro házenkáře z Göppingenu, co pohár Evropy už dvakrát vyhráli, to byla pohroma. Úplně jsme je převálcovali jak ve Stuttgartu, tak v Praze. Němců přijelo do Paříže nejvíc, nesmírně rádi by byli viděli, abychom rozbili také Rumuny, mrkala tu červená světýlka jejich televizních kamer, chystali se vysílat finálový zápas od začátku do konce.

Sálek byl nabitý k prasknutí. Dýchalo to na nás tím zvláštním francouzským jarním teplem, cítili jsme, že Pařížané budou při nás, tenhle národ odjakživa nemá rád suverény, a Rumuni se ten den tak chovali.

Soupeře jsme měli tentokrát náležitě prokouknutý. Našemu trenérovi Beďárovi Königovi se ve světě říká „handballový profesor“. Než upsal život házené, brousil čočky do brýlí, hodně z té jemnosti a přesnosti přenesl do sportu. Jezdil Rumuny přímo studovat, na magnetofon si namluvil, jak kdo hraje, a mně předal úplný elaborát, kdo a kam střílí. Střelba je většinou stereotyp, jednou jsem chytal rány tak výbornému střelci, jako je Pepík Trojan, se zavázanýma očima.

Rumuni přebíhali před námi. Kanón Moser. Jak vyskočí před zónou, vystřelí většinou na levou ruku brankáře. Ivanescu zas do levého horního rohu. Elaborát …