Plná bedna šampaňského

Pár kilometrů od Terezína

Tento příběh začal i skončil pár kilometrů od Terezína. Je to smutný příběh, ale jak víte sami, život není pořád radostný a někdo má víc štěstí a někdo víc smůly. Ten chlapec, o kterém budu teď vyprávět, měl víc smůly. Měl vlastně tolik smůly, že by ji mohl naložit na žebřiňák, a s tím žebřiňákem by měly dost práce dva páry černejch koní. Ten chlapec se jmenoval Láďa. Narodil se v Nových Kopistech, co jsou kousek za koncentráčnickým městem Terezínem, mámě Albíně a jeho otcem byl Heller, železničář. Starej Heller miloval dráhu, vlaky a lokomotivy, které tu hučely, pospíchaly a protínaly ten syrový kraj.

Láďa hrál jako většina kluků na vesnici fotbal a hokej. Válel fotbal za Terezín a říkalo se, že by mohl být slavný fotbalista. Byl mohutný, pořízek, silný v obličeji a v těle, a když se valil s míčem, nikdo ho nezastavil.

V Terezíně žije také Jarda Menhart, pozdější trenér národního mužstva v cyklistice. A ten si přál, aby chlap jako Heller se věnoval nejkrásnějšímu sportu na světě, a to byla pro něho cyklistika. Menhart ho chtěl získat pro tu cyklistiku za každou cenu. Fotbalistů je už na světě moc a tenhle kluk jako cyklista mohl udělat pořádnou díru do cyklistického světa. A tak mu věnoval takovou starou híču. Co to híča je, to asi nikdo neví, ale je to asi něco takového jako kraksna anebo strašný pekelný stroj. Ale Láďovi se ta híča líbila, a začal na ní závodit. A pak si koupil híču lepší a vyhrál už první závody, měl skvělý fyzický fond a hlavu v pořádku a vyhrával také proto, že mu radil Jarda Menhart. Menhart tomu rozuměl po svém a to mohlo platit na protřelý pražský machry anebo na ostatní cyklistické machry z jiných zemí.

Láďa Heller dojel až do reprezentačního mužstva, které jelo ZÁVOD MÍRU.

Hranici přejelo zbývajících šedesát šest cyklistů. Do dnešního dne jich čtyřiadvacet vzdalo a nikdo se nad tím nepohoršoval. Pršelo, padal sníh a potom kroupy, vál studený vítr. Chlapi, kteří projeli na kolech celý svět, slézali z kola a vzdávali. Báli se o své zdraví. Ten den bylo poprvé hezky. Na větvičkách smrků u silnice začal roztávat sníh.

Na kraji pelotonu s hlavou skleslou mezi rameny šlapal právě on, nováček československého mužstva Heller. V sedle se nekroutil ani nevrtěl. Byl těžký a seděl jako přibitý – jak to má být. Odborníci z Čech ho nadšeně sledovali. Také zahraniční experti si ho povšimli, Češi už dlouho nepatřili k nejlepším, pryč byla doba, kdy vyhrávali skoro všechny etapy v ZÁVODĚ MÍRU. Na to myslel rovněž Heller, když uslyšel poprvé po čtrnácti dnech na státní hranici výkřik: „Kluci český, vemte za to!“

Doma se mu daleko lehčeji šlapalo. Všechno zlé najednou zmizelo. Bylo toho dost, čím od zimy prošel. Nejdřív měl hnisavou angínu, pak pád a příšerně rozbitý koleno. Tak odjel do Varšavy a do poslední chvíle nevěděl, jestli pojede. Nerad jezdí za velkého vedra. Příliš se potil. Měl rád zamračené počasí, občasný deštík ochlazující silnici a hlavu.

Co přišlo okamžitě po startu v Polsku, toh…