Plná bedna šampaňského

Prokletý cyklista

Slýchával jsem, že bývali prokletí básníci. Já znám osobně prokletého cyklistu. Nevím, které báby sudičky mu určovaly u kolébky osud, ale musely to být báby hodně zlomyslné a při spřádání osudu vynalézavé, ale zároveň báby – nejzajímavější. Než odešla ta poslední, zřejmě mu řekla: „Tvá duše budiž hnána životem sem a tam, jako je hnán mrak po obloze. Tvá duše nikdy nebude mít pokoj a nikdy neustane v touze něco dobývat, poznávat a dokazovat a bude se podobat duši bludného rytíře.“

Tak přišel na svět Honzík Kubr, rodák z Milevska, z jižních Čech. Matka učitelka, otec úředník. Otec později popraven za protifašistickou činnost. V roce 1941 v Buchenwaldu. Honzíkovi Kubrů bylo tehdy sedm let. Chodil dlouhé kilometry do mlýnů pro mouku a na nohou se mu dělala malá srdíčka, budoucí křečové žíly.

(Chtěl bych o tobě napsat knihu)

Poznal jsem Kubra po válce. Bylo to na závodě kolem Čech a Moravy, na Slovensko se tehdy zapomnělo. Záviděl jsem kolegovi Pondělíkovi, že má pro sebe Jana Veselého. Tehdy se tomu říkalo: mít svého koně, koníka. Veselého měl také bodrý fotoreportér Jarda Skála, který chodil trochu jako Chaplin a trochu jako Horníček a trochu jako Skála. V podstatě to bylo jako v Chuchli, novináři měli své koně, které milovali, fandili jim, psali o nich nadšeně a oproti Chuchli mohli také s těmi koňmi rozmlouvat. Já jsem jim to pochopitelně záviděl, protože jsem měl rád cyklistiku tak jako jiní fotbal nebo hokej a byl jsem dosud bez koně. Přitom jsem byl mladý a musím se přiznat, že jsem ani neuměl pořádně ťukat do stroje, abych o něm mohl vůbec psát.

A pak ve druhé etapě závodu kolem Čech jsem svého koně spatřil. Měl pěkný zadek, což je pro cyklistu důležité, krásně dlouhé nohy jako francouzské striptérky v CRAZY HORSE SALOONU v Paříži, měl záhadný úsměv Mony Lisy a nosík zdvižený jako mrak na obloze. Šlapal a ujížděl pelotonu, jak chtěl, ještě se přitom smál a dělal legrácky.

To je můj kůň!

Chlapec, který se směje a vítězí.

Miláček – Bel ami.

Druhý den stál Jan Kubr před radnicí jednoho moravského města. Měl jsem strach, aby mi Kubra nikdo nepřebral, a tak jsem si ho šel rychle zamluvit: „Chtěl bych o tobě napsat jednou knihu.“

Podíval se na mě překvapeně, byli jsme tehdy oba ještě kluci a na knihy jsme měli oba dost času. Pak řekl: „Já to ale dneska vzdám.“

Když to říkal, měl v očích zvláštní smutek, za který zřejmě nemohl a který jako by vycházel z jeho osoby, tak jako vycházejí zevnitř rentgenového přístroje paprsky. Pak se na mě usmál, skoro jako na holku. Usmáli jsme se na sebe jako kluci, kteří se dohodli, že půjdou hrát spolu kuličky. Byla to sportovní láska na první pohled. Byl to na první pohled báječný kluk! Ale to jsem nevěděl, co vím dneska. Že to byl prokletý cyklista.

Ještě ten den přišlo v koloně hlášení, že Kubr vzdal. Znělo to jako smuteční oznámení. Silnice byla šedivá jako v té písničce. Závod mě přestal bavit.

(Proč jsem tu knihu dosud nenapsal)

Dodnes jsem tu knihu nenapsal, a přitom vše…