Jarmila Loukotková

Jarmila Loukotková (provdaná Linhartová) se narodila v roce 1923 v Praze jako dcera lingvisty, amerikanisty a etnografa Čestmíra Loukotky.

Studovala na gymnáziu v Praze. Již v sedmnácti letech napsala svou první povídkovou knihu Jasmín. V roce 1942 zdárně složila maturitu a nastoupila na soukromou školu, kde studovala francouzštinu, o rok později začala pracovat jako úřednice na pražském magistrátu. Po válce jí bylo umožněno studovat estetiku a francouzštinu na pražské Univerzitě Karlově, kde promovala v roce 1949. Ve stejném roce vyšlo jedno z jejích nejlepších děl Není římského lidu. Od konce 40. let se věnovala žurnalistice a literatuře.

Doménou Jarmily Loukotkové byl historický román, nejbližšími obdobími jí byla antika a středověk. V 50. letech Loukotková napsala dvoudílný příběh Spartakus, který na rozdíl od většiny jejích děl vykazoval dobově tendenční přístup. Z dalších románů z antického období jsou známá například díla Pod maskou smích nebo Doma lidé umírají. Ze středověké tematiky v podání Loukotkové je bezesporu nejznámější román Navzdory básník zpívá, inspirovaný životními osudy francouzského básníka Francoise Villona, jehož tvorbě se Loukotková věnovala i jako překladatelka.

Jarmila Loukotková se ovšem věnovala i tématům ze současnosti, zejména v 70. letech vydala několik románů s psychologickou nebo kriminální zápletkou, například Medúza, Dar jitra prvního nebo Odměna. Příspívala občas do časopisů Květy či Svobodné slovo a další jiné časopisy. Napsala dokonce i divadelní hru Fialinka, která se vysílala v Českém rozhlase.

Celkem napsala zhruba dvacítku knih a přeložila všechny díla francouzského básníka Villona a aforizmy Francoise de la Rochefoucaulda. Jarmila Loukotková patřila v 80. letech k nejčtenějším českým autorům.

Peklo se lidem pro lidi znamenitě podařilo zařídit na zemi. Proč se lidé pro lidi ještě nepokusili napodobit na zemi také ráj?

Člověk si vždycky najde nějaký důvod, aby mohl trpět.

Už je to tak, že člověk často udělá to nejhorší ve snaze učinit co nejlépe.

Vždycky je lépe sbohem říci než sbohem slyšet od druhého.

Nikdo neslyší jeho úpění. Ticho slova vsákne, do ticha se vejdou miliardy slov a zapadnou bez ohlasu, ani necinknou, ani nenechají kruhů na hladině, ticho je vzduchoprázdná věčnost.

A já nechci jít ve stopách jiných lidí, já nechci kráčet po cestě, kterou jiní přede mnou vyšlapali, já chci svoji vlastní cestu, byť zcela uzounkou pěšinku, namáhavě proklestěnou trním a hložím, ale vlastní a docela novou.

Jarmila Loukotková