TŘETÍ ČÁST
Básník
Ne, Terentiovi se žádný básník
nevyrovná..
AFRANIUS
Nastaly opět dny veřejných slavností, takže nikdo v Římě, kdo nemusí, po několik dnů nepracuje. A protože Římanům není dán do vínku duch tichosti, otřásá se celé město hlukem, veselím, radostí, písněmi, popěvky, výsměšnými básničkami, křikem proháněných otroků, výskáním pokoušených ženštin, řevem děcek, zejména kluků, ježto si hrají na válku, ať už na válku s Karthágem, nebo na válku s králem Perseem. Nejde se do dílen, nejde se do školy. Na lešení rozestavěných budov se usadil klid. Všichni zedníci a jircháři a valcháři se nahrnuli do ulic a do cirků a do hospod a veřejných zahrad a utrácejí skromné asy u těch, kdo v těchto dnech pracují, u hostinských, v pekárnách, ve vývařovnách, u pouličních prodavačů sladkostí a pochoutek a nápojů. Jeden prodavač obchází pod sloupovím s amforou dobrého vína na rameni, jiný křižuje náměstím s měchem lacinějšího, třetí se prodírá ulicemi se štoudvicí a nabízí nápoj z dobrého, stovky let starého římského vodovodu, ochucený šťávou z ovoce nebo z nakyslé škumpy, a další zase postává před cirkem a vyvolává to nejlacinější pro ty nejchudší a nejžíznivější: vědro posky, a poska je pouhá voda lehýnce okyselená octem, v římském horku oblíbená a osvěžující.
Zámořští kupci se přijeli pochlubit svým zbožím: někteří rozkládají divy tepaných klenotů či zázraky vyšívaných látek nebo kouzelné dechy neuvěřitelných vůní venku na tržištích, jiní navštěvují přímo bohaté domy a pokoušejí se zlákat marnivé paní a dcery. Na náměstích se postavila lešení a hraje se divadlo: zde se vykutálený otrocký hrdina raduje z napáleného pána, tam zase osiřelé dítko kvílí nad ztrátou milovaných rodičů, aby se v poslední chvíli ukázalo, že nezemřeli, nýbrž naopak že usilovně hledají své zdánlivě ztracené děcko. Na nárožích se předvádějí potulní herci s výstupy prodchnutými životní filozofií, hned o dobru a zlu, jindy o síle a zbabělosti, a každý mim se pohybuje v botách s vysokánskou podrážkou, aby ho bylo dobře vidět, v rozevlátých záhybech vyrudlého roucha a na tváři s maskou, buď rozšklebenou či hrůzostrašnou, nebo pozlaceně vznešenou, anebo doširoka rozesmátou.
Na rohu Argileta a Platnéřské ulice stojí u jedné takovéto scénky sličný mladý muž. Drží se opodál, netísní se v prvních řadách diváků. Pozoruje dva herce, kteří předvádějí výstup zvaný Moloch. Mladý muž je sleduje se zaraženým výrazem, v zamyšlení, v neradostných vzpomínkách. Pošikmělé oči se žlutým leskem zadumaně těkají z jednoho herce na druhého. Oblečen je trochu nedbale, nedá se však říci, že by působil neupraveně: je to svrchovaná nehledanost zevnějšku, vzbuzující spíše obdiv. Podle rysů jeho tváře, vysedlých lícních kostí a tmavě zlatavé pleti s odstínem nejsladších datlí lze na první pohled poznat, že není Říman; přitahuje pozornost ztepilou postavou, půvabným obličejem, každým svým pohybem; upoutá dokonce i způsobem, jakým se vstoje opírá zády o sloup, uspořádáním záhybů jinak zcela nenápadného šatu, zkřížením paží, sklonem hlavy, pohledem a barvou očí, poselstvím bohů, pečeť hvězd.
Moloch... Mladý muž se při představě tohoto boha mimoděk otřese. Pravda, ty doby jsou dávno pryč, velice dávno, a přece vzpomínky trvají. Události z dob, na něž se většina lidí ani nepamatuje, vyryly do jeho vědomí takové rýhy, že budou jednou provždy na překážku hladkému sledu jeho myšlení, rovné dráze jeho života. Obraz jeho dětství v rodném městě daleko za mořem se mu dosud stkví v jeho mysli jasnými barvami, určitými tvary. Nic z oné doby nezahalují mlhy pozapomnění. Soustředí-li se, zřetelně slyší hlasy otce Hannutrase, matky Takény, obou bratříčků; zaměří-li pohled dovnitř do sebe, vidí jejich tváře, jejich postavy; prochází se domem nad mořem, rozeznává i netečné, jakoby zmrtvělé obličeje obsluhujících otroků, vidí město a jeho ruch i puch, jeho schodiště, budovy, jeho uděšené chrámy a utěšené zahrady, jeho hradby a kolem nich zlověstné okruhy supů obletujících na čeka…
