Spánek za dne svědčí o tělesném
neduhu nebo zmatku,
lenivosti nebo nevzdělanosti duše.
DEMOKRITOS
Zahradami při Appiově cestě kráčí Publius Terentius Afer. Jde sám. Na Řím nalehl horký, obtížný den se záplavou slunečních paprsků, nehybných, lačných vláhy země i lidského potu, den ze zlata a z bolesti, s očima rozpíchanýma bílým světlem a s hlavou roztočenou vedrem. Nastala mrtvá hodina, čas po poledni, kdy se odpočívá. Na nohou jsou jen ti, kdo musí, anebo kdo jsou nešťastni.
Mezi nešťastné se počítá Publius Afer.
Čím více se vězni schyluje ke dni, kdy má být propuštěn na svobodu, tím mu připadá žalář nesnesitelnější; čím víc se valach se svým nákladem přibližuje své stáji, tím je nedočkavější a tím více přidává do kroku. Čím spíš je člověk na dosah vykoupení z dlouhých útrap, tím se mu zdají hroznější a nekonečnější.
Afer se ocitl na prahu nového života – o to je netrpělivější, rozcitlivější, náchylnější k bolestínství, podivínství, zoufalosti. Stojí na prahu svého vlastního života. Svého. Už ne života propůjčeného z milosti druhých lidí, anebo nakazovaného osudem, štěstěnou, hvězdami. Teprve nyní, už v krátkém čase, se stane svébytnou, samostatnou, soběstačnou lidskou jednotkou, která si vytyčila vlastní cestu a jde po ní, člověkem, který sám rozhodl o své budoucnosti. Rozhodl tak na terase vily Laeliů v Puteolách a od té chvíle se svého předsevzetí drží.
Ano, je pravda, jednu chvíli na ně zapomněl. Jenomže ona chvíle jako by již nebyla pravda, přestože ji od něho dělí krátká doba několika dní, prsty na rukou by na ně stačily. Karthadaštské poselstvo už opustilo Město, zbývá po nich jen vzpomínka na přepych a zlato a bohatství vystavované na obdiv, nedůtklivý pyšný korálovec i trochu lidsky světélkující kadeřávek v modrém rouchu zapadli v písečných dunách větrů a přílivů, které následovaly, vidina ztracené otčiny byla náhlá a snově přízračná jako přelud na pouštním obzoru, všechny ostré obrysy rozčechral čas v hladivé pápěří stesku a ztraceného zlatého věku. Setkání s bratrem a krajany proběhlo jako sen, mocně prožitý s bušením srdce, s bolestí i slzami, zřetelně viděný ve všech barvách, tvářích a tvarech, sen, ze kterého se člověk probudí a slzy mu ještě smáčejí víčka a srdce mu ještě tepe až v hrdle jako úzkostný pohřební tympánek a na bříškách prstů ještě rozníceně doznívá dotyk snových předmětů – ale přece jen pouhý sen. Skutečnost je Řím a římské jméno Publius Terentius Afer, skutečnost je červánková Popíllia a jeho nepožehnaná láska k ní, skutečnost je latinsky napsaná Dívka z Andru čekající na ohlas římského obecenstva, jsou to přátelé i protivníci, je to aedil, který rozhodne, jak bude jeho život utvářet dál.
Košaté, doširoka rozvětvené borovice při Appiově cestě vrhají spásný stín. Avšak Afer se do něho neuchyluje. Nepociťuje žár slunce. Nevnímá nehybnost roztaveného vzduchu.
Měl by zaklepat u dveří aedila Vitéllia, ale oddaluje to. Bojí se. Ví, že na rozmluvě s aedilem záleží celá jeho budoucnost. Připadá mu, že si sám vsune klíč do zámku svého života, sám otevře – a již cítí na lících vanutí křídel Osudu. Zdráhá se pootevřít branku, strachuje se nahlédnout jejím průzorem. Bude to příliš důležité pro jeho příští bytí, příliš rozhodující pro jeho život, jeho štěstí. Otálí. Než by zaťukal na veřeje budoucnosti, raději se jen prochází a spřádá sny o tom, že není dálek uskutečnění své touhy, že se blíží k cíli. Jeho divadelní kus ho postaví na vlastní nohy, získá mu živobytí, základ. Druhá hra, na které už pracuje, Tchyně, mu snad přinese tolik, aby si mohl koupit nebo postavit dům. Aťsi malý, ale vlastní. Vlastní dům, do něhož by mohl uvést vlastní ženu. Do komůrky v domě Scípiónově mohl uvést jedině Favillu.
Favilla… Tu a tam si na ni vzpomene, tu a tam ji také potká. Je přesvědčen, že z jejího přičinění. Jednou prohlásila, že se ho nevzdá, a co si Favilla umane, obvykle i uskuteční. Střetnou-li se – někdy na ulici, jindy v divadle, občas v cirku – zachovává Favilla svou nevýraznou popelav…
