Mne ve dne v noci miluj, po mně touhou plaň,
mne čekej, na mě mysli, o mně sni též,
mnou se těš a ve mě doufej, budiž zcela má,
a vůbec buď mou duší, když jsem tvůj i já.
PUBLIUS TERENTIUS AFER
Popíllia si tiše hraje na loutnu. Tóny znějí něžně, jako by na hladinu studánky žblunkavě dopadaly úlomky mramoru. Hluboko pod jejíma nohama se v zahradě těžce a kymácivě prochází slon s otupenými kly.
Manžel Gáius Terentius rozmlouvá s králem.
Massinissova temně hnědá tvář s přilbou šedivých kučer strmí nehnutě v horkém prostoru, s hlubokými vráskami, bez úsměvu, s prostříbřeným vousem, s utkvělýma černýma očima, vypouklýma, neprostupnýma, jakoby obestřenýma nejhlubším tajemstvím samé země, s kalnými šedavými mžiky, jako kdyby to byly dvě hrubě vyvřelé hrudky lávového skla.
„Jsem stár, ale jsem ještě živ.“
„Také Kató je stár, ale dosud žije,“ přitaká Gáius Terentius.
Massinissa přikloní víčka na souhlas. Jinak zůstává jeho tvář nehybná.
„Ve skutečnosti nejste stár ani jeden: ani ty, ani Kató,“ poznamenává římský vyslanec Gáius Terentius s jedním ze svých trapných úsměvů.
Gáius již dávno není nováček ve státnických vyjednáváních, vyzná se v kličkách – jevil k nim sklony již v dětství; ví, kdy má uplatnit výmluvnou zámlku, která vystihne, co má na mysli, aniž si zadá slovy; zná, kdy protihráče zahrnout přívalem bezobsažných slov, aby mu zakryl své záměry, kdy je zapotřebí tvářit se strnule a kdy je spíše radno poctít spolujednajícího úsměvem; naučil se, kdy má vystupovat bodře a kdy je nutné navodit mrazivý odstup. A jakkoli se ve všech těchto tajích vyzná, přece na něj vytesaná, neoblomná nehybnost Massinissova působí uhrančivou mocí: volky nevolky se pořád uculuje jako vyjevený pastevec, vystřeluje bezděčnými posunky nesnází a není s to tomu zabránit.
„Nevím, jak se cítí Kató,“ odvětí král, „ale zajisté dobře, když se nezdráhal vážit cestu do Karthága. Pokud jde o mne… Ani válčení ani starosti mě nevyčerpaly.“ Jeho černě skelný pohled při těch slovech letmo zavadil o růžovou postavu na ochozu, tak cizokrajně odlišnou od afrických krásek, ohebné prsty na strunách loutny, tak rozdílné od jeho tvrdých rukou válečníka.
Massinissův pohled na ochoz byl tak nenápadný, že ho Gáius vůbec nepostihl. Popíllia však, třebaže je odvrácená tváří do zahrad, se maně ohlédla do místnosti za sebou, poslušná rozkazu síly. Zde, pod africkým sluncem, přestala být svou vlastní paní. Ne, neměla podlehnout své touze po cestování, neměla sem zavítat. Světadíl, ve kterém leží Karthágo… Při tom pomyšlení se v jejím rozbouřeném nitru objevuje Kartháginec Afer a láska skleslá ke dnu srdce a tam očekávající právě takovýto náraz na spodní vody. Všude jako by tušila jeho tvář, bláhově očekává, že se najednou objeví, stane před ní; ve všech mužských hlasech kolem slyší hlas Publiův. Je rozcitlivělá, rozjitřená. Je zmatená a jakoby neustále v zimničném očekávání, otevřená všem dojmům, přístupná každé vábničce. Aniž o tom ví, prahne upadnout v cizí sílu.
Oba státníci v komnatě hovoří, jen aby se něco řeklo. V podstatě se domluvili již v prvním okamžiku a bez jediného slova. Domluvili se a spřátelili. Pobyt Gáia a jeho manželky v mohutně strohém králově hradisku se pro obě strany příjemně prodlužuje a mezi Gáiem zde v Cirtě a Katónem Zásadou v Karthágu křižují sem tam tajné poslové, o nichž ovšem každý ví. Gáius Terentius přijel bez darů: nesluší se, aby světovládný Řím podbízel dary – od krále si však Gáius bohaté dary odveze, za příslib budoucích výhod, práv a kořistí; budou králi odměnou za počínání, které od něho Řím očekává – a jsou to osobní dary římskému vyslanci, nikoli jeho senátu; tomuto vyslanci a jeho červánkové choti.
Massinissa se však v jednom bodě mýlí. Domnívá se, že nádherná Římanova choť je vnadidlem, aby byl povolnější, a nechápe, proč se Řím k tomuto kroku uchýlil, když přece on byl odevždy více než ochotný podniknout vše, co by Karthágu ztížilo jeho již tak dosti těžký život; když před léty dokonce sám poslal s podnět…
