Mám za to, že se děti snáze dobrotou
a studem nežli bázní drží v pořádku.
PUBLIUS TERENTIU AFER
Na stolku se třpytí zlatá číše, zlatá mísa, zlatý talíř. Z prohlubní tepaného vzoru probleskují drahé kameny. Stolek je velice nízký, návštěvník i hostitel u něho sedí na podušce při stěně. Na třínožce se žhaví vonné koření. Po zdech splývají těžké koberce. Volná místa mezi nimi vyplňuje vykládání ze stříbra a slonové kosti.
Návštěvník dnes nemá stání. Obírá se svými myšlenkami a hostitele sotva vnímá. Hostitel mu to nemá za zlé. Za těch několik roků, co zde pobývá, ví, že mu hlavou ustavičně táhnou temné naděje; ví také, že člověk, který dokázal tolik co on, zkusil tolik co on a jako on se nakonec dočkal zklamání a nezdaru, posléze nutně utone v podivínství.
Host neví, co ukusuje, neví, co upíjí. Vedle svého zlatotkaného hostitele vypadá se svým jednoduchým rouchem jako černý zlověstný havran. Proryšavělý, nakrátko zastřižený vous mu den ode dne víc šediví. Jediná mužova ozdoba je zlatá páska přes oko. Pod ní se mu stále silněji ozývá bolest starého zranění.
Nemůže už vydržet sedět. Vztyčí se.
Mezi závěsy proniká do komnaty závan čirého večera jako ploutev závojnaté ryby.
„Zapomeň, Hannibale. Zapomeň a dožij. O víc se už nesnaž,“ promluví hostitel.
„Zkusím promluvit s králem ještě jednou a naposledy.“
„Vydáváš se zbůhdarma v nebezpečí. Tebou se Antiochos zlákat nenechá.“
„Řekl jsem, že naposledy. Jestliže to král nepochopí, podrobím se.“
„Řekl jsem, že tebou se zlákat nenechá.“
Hannibal varování v hostitelově hlasu nepostřehl, tak je zaujat myšlenkou na odvetnou válku s Římem, na to, aby krále Antiocha získal jako spojence a dokonce osnovatele.
„Život mi chutná už jen jako pelyněk.“
„Až dosud nebyl Antiochův pelyněk tak příliš hořký,“ praví hostitel bez úsměvu i bez ohleduplnosti.
Hostitel je jedním z dvořanů a rádců syrského krále Antiocha. Chová k Hannibalovi skutečnou úctu i přátelské city. Lituje ho však: hrozný velikán, který nepozná, že jeho čas už minul, se stává směšným.
Hannibal spolkl jeho předhůzku bez trpkosti. To, co zde v přepychu sní a vypije, představuje pouhou nepatrnou třísku z nebetyčných, plody obtížených stromů, jejichž ovoce padá králi Antiochovi i všem jeho dvořanům do klína.
„Neodcházej, Hannibale. Ještě několik slov.“
„Odpusť. Jsem jako na trní.“
„Vybředni na okamžik ze sebe sama a věnuj mi pozornost, jsem tvůj opravdový přítel.“
„Skuteční přátelé vědí, kde je jejich místo,“ přitaká uprchlý velikán a váží na jazyku pravý smysl hostitelovy poznámky.
„Odhoď brnění a osedlej koně. Vypuká požár.“
„Nejsem zaječí samice.“
„Právě proto, Hannibale. Velký člověk by neměl bídné skončit v tenatech jako zaječí samice.“
„Nerad bych tě špatně pochopil.“
„Už nyní jsem ti řekl víc, než je pro mě bezpečné. Žháři je jedno, je-li stůl na vysokých kobercích a obtížený zlatem, anebo v holé jizbě a s hliněným nádobím – svůj stůl nepodpaluje.“
„Zapamatuji si to. Dobře spi.“
„Zato ty kéž bys nespal,“ vroucně si přeje hostitel, avšak návštěvník ho už neslyší.“
Vyšel ven pod hvězdy.
Hostitelův dům odděluje od králova sídla úsek zahrady se starými zimolezy a kajícnicky schýlenými vrbami. Vojevůdce nemá daleko do svého příbytku v paláci, do svých vyhrazených komnat, přetížených přepychem a přesycených kadidlovým dusnem jako hrobka. Kdyby chtěl Antiochos pochopit... Jenže on nechápe. Stále odmítá.
„Kdo tady byl?“
Hannibal vstoupil do své předsíně a zarazilo ho cosi neznámého, cizího, sám by nemohl říci co.
Otrok se bázlivě přikrčí: „Nikdo, nikoho jsem... dovnitř nepouštěl...“
„A ty? Tys tu celou dobu byl?“
„Ano, já jsem tady... Ne, vlastně ne, odskočil jsem ti pro plášť, potřeboval vyprat a –"
„Můžeš si jít lehnout.“
Hannibal si drží pouze jednoho otroka, osvědčeného, věrného, který mu sloužil ještě v Kart-Hadaštu, provázel ho na všech válečných taženích a kupodivu je všechna i přežil.
„Král vzkazuje, pane, že by tě dnes ještě rád viděl. Jeho důvěrník tady byl se vzkazem před chvíl…
