Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit a vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volům
kreslili podoby bohů a právě tak taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají.
XENOFANES
Když se Afer probudil, klesalo slunce k západu.
Zdálo se mu o otci Hannutrasovi a o africkém slunci. Ještě je plný dojmů ze sna, prosycuje ho ovzduší a nálada karthadaštského života, že hledí s úlekem a úžasem kolem sebe, kde se to ocitl a kdo jsou lidé kolem.
Okamžitě se však vzpamatuje.
První, co cítí, je hanba, že usnul, a strach, jak bude potrestán, že polevil tělesné slabosti
Vyskočí a vzpřímí se. Před ním stojí Lúdia a malý Gáius. Afer si hned všimne, že oba mají jiné roucho, než jaké měli prve. Překvapuje ho, že se tento jejich šat od předešlého téměř neliší: chlapec Gáius má opět bělavou tuniku ke kolenům, pouze z jemnější vlny než předtím, a také jeho opasek je jiný, zdobený kovovými kroužky. Lúdia pak má upravenější účes a líčidlem zvýrazněné oči. Její šat je bělavý jako předtím, i když trochu řasnatější, a záhyby na rameni jí tentokrát spíná stříbrná přezka se vsazeným barevným kamenem. Všichni jsou pořád stejní, ti Římané. A jak jsou stejní oblekem, tak stejní jsou i chováním, jako kdyby si byli jeden druhému rovni, jako kdyby nebyl nikdo nikomu podřízen, ani mladší staršímu, ani bohatší chudšímu, ani prostší urozenějšímu... A to není přirozené, to je hrůzné...
„Já se vás bojím,“ vyhrkl.
Neporozuměli mu, řekl to punsky.
V okamžiku, kdy to vyslovil, zbledne leknutím, čeho se dopustil, jak se prohřešil proti naučením, jaká mu doma vštěpovali. Není hoden pocty, které se mu tímto posláním v Římě dostalo. Teprve když si uvědomí, že promluvil punsky, uklidní se. První prohřešek, myslí si. Ale karthadaštský bůh, jemuž je zasvěcen, nade mnou bděl a nedopustil, abych si zadal a zostudil vlast. Musím vzdát Baalovi díky, rozhodne se. Současně mu bleskne hlavou. Takoví nuzáci, a já jim mám sloužit. Cítí, jak se mu v hrudi začíná rozžínat plamínek.
„Chtěl bych obětovat svému bohu,“ praví řecky.
Paní řecky neumí. Její syn Gáius se sice již začal učit, ale není si jist, rozuměl-li správně. Navrhne tedy: „Zavoláme Antonia.“
„Chceš volat vychovatele, abys porozuměl otrokovi?“ nesouhlasí matka.
„Otrokovi? Říkali jste, že mi dáte bratra.“
Lúdia upadla do rozpaků. Sama, bez manžela se zdráhá k tak ožehavé otázce vyslovit.
„Kromě bratrů jsou i přátelé,“ snaží se vykličkovat.
„Slibovali jste mi bratra Publia. Tolik jsem si ho přál. Tolik jsem se na něj těšil.“
„Totiž, Gáie, tady ten hoch... Jak bych ti to... Je jaksi spíš otrok...“
„Cože!“ zvolá syn s výrazným dětským rozhořčením. „Otrok?! Jestliže je otrok, nemá co dělat v mém lůžku, a já ho za to zešlehám jako otrockého psa!“
„Zachovej klid, Gáie, sluší se, aby muž zachoval za všech okolností klid.“
„Zachovám klid, ale chci mít jasno, protože i to se sluší na muže: bratr – nebo otrok?“
Přivedl matku do úzkých. Rozbušilo se jí srdce. Cítí, že se dostala do blízkosti ohně, nechce se však spálit.
Protože matka neodpovídá, naléhá synek: „Řekni!“
„Bratr nemůže přijít tak hned...,“ šeptá Lúdia zanedbaně.
„Je to všechno ošklivé,“ uleví si Gáius. „A u Laeliů syna mají!“
„Mrzíš se nad bezvýznamnými věcmi, Gáie.“
„Bratr není nic bezvýznamného. Nebo je tady ten přece jen pouze otrok?“
„Kromě bratrů jsou i přátelé,“ opakuje Lúdia bezmocně a už zoufalým hlasem.
Římský synek jí pyšně odsekne: „Otrok nemůže být ani mým přítelem.“
A jsou zase tam, kde předtím. Drobná, hezká matka a bledý, hubený synek stojí proti sobě tváří v tvář a hledí na sebe nepřátelsky.
Malý Afričan se na ně dívá v úžasu. V tomto městě se mu dostává naučení za naučením. Rozepře matky se synem, s tak malým synem, je pro kartháginského chlapce cosi nepředstavitelného. Zároveň s úžasem však Afer také cítí, jak v něm sílí podivný, dosud nepoznaný, příjemně nepříjemný pocit vzteku. Toto prostředí i všichni tito lidé okolo ho popuzují a rozhořčují, a on …
