Nedbat peněz v pravý čas
zisk bývá někdy největší.
PUBLIUS TERENTIUS AFER
„Terentie, přišla ti návštěva,“ hlásí Dávus.
Vztyčil se, tabulka s poznámkami k novému kusu třeskla o zem. Odstrčil Dáva a běží do atria, oči mu svítí, krev se mu nahrnula do lící. Opět sevře Popíllii v náručí!
V atriu však skromně stojí popelavě plavá žena, uzavřená, s pevně semknutými rty.
Publius strnul, paže mu sklesly podél těla.
„Nepoznal jsem tě, Favillo.“
„Vím, že bych se nedočkala.“
Je jí možná víc než pětatřicet roků. Její roucho je pečlivě udržované; má popelavou barvu jako její pleť, jako její vlasy, jako její oči.
Terentius mlčí. Neví, co by jí měl povědět. Postřehl, že jí v obličeji sídlí jakési tajemství, cosi, co chce skrýt, co se však přesto dere na povrch.
„Přinesla jsem ti maličkost,“ začíná tedy sama, „dárek k tvému úspěchu. Je to jen kapka do moře, já vím, jenže… moře je právě z těch kapek.“ Vztáhla ruku a podává mu papyrový svitek dobré, pevné, nedrolivé jakosti. „Na tvoji příští komedii.“
Je dojat i rozmrzelý zároveň. Bere od ní svitek, je to dárek, jaký nelze odmítnout. Bleskne mu hlavou, že u příležitosti svého prvního velkého úspěchu on koupil dárek pro ženu, kterou miluje, a jemu podává dárek žena, kterou nemiluje. Rozdíl je v tom, že pro něj byla nyní maličkost vybrat Popíllii mezi nejdražšími skvosty v přepychovém klenotnictví na Martově poli, kdežto pro Favillu představuje tento svitek řadu dní, možná několik měsíců usilovného šetření a odříkání.
„Zapomeň už na mě, Favillo.“
„Já bych ráda.“
„Nic jsem ti nikdy nesliboval.“
„Taky to netvrdím.“
„Přece víš, že… Nic proti tomu nezmůžeš.“
„Ani nemám právo. Právo mám ovšem milovat, koho chci, a o některých lidech si myslet, co si myslím,“ hází obratně první semínko pochyb.
Favillina popelavost jako kdyby se smazávala, jakmile se rozhovoří. Rysy v obličeji jí ožívají, tvář dostává bystrý, přitažlivý výraz, do očí jí vstoupí téměř podmanivý lesk. Je náhle taková, jakou ji Afer před lety znával, nejbystřejší z žen, s kterými se setkal, silná osobnost, která ho dovedla strhnout v jeho jinošské touze, jakkoli byla o víc než o patnáct roků starší než on. Velmi dobře si je vědom, že se jí Popíllia nemůže duchem rovnat; Favilla ji předčí, sotva otevře ústa ke své první větě – ale co naplat, láska se bere po jiných cestách, než je bystrost ducha; pije z jiných studnic, než je síla osobnosti.
Zabral na hozenou udičku: „A co si tedy o kom myslíš, Favillo.“
„Jak neupřímná otázka. Ptáš se povšechně, a na mysli máš Popíllii.“ V pohledu jí výsměšně kříslo. Plné, vypouklé rty se jí zvlnily v lehounkém pohrdání. Dívá se Publiovi přímo do očí, neúprosně, dravě.
„Když to víš, odpověz, ty věštkyně.“
Nyní jí oči přímo svítí. Vpaluje se jimi do jeho rozpačitého pohledu. Sálá z ní náhlá vnitřní radost, když mu říká:
„Dívám se na tebe se zalíbením. Jsi zajímavě hezký muž. Rozhodně jsi hezčí, než jsi chytrý.“
„U tebe je tomu obráceně,“ neodpustí si Afer dotčeně.
„A to je moje neštěstí, já vím, Publie. Jenomže to nemění nic na tom, že se moje touha spíš setká ještě jednou s tvou než tvoje s Popílliinou.“ Nyní jí rysy ztvrdly, pohled má sílu dvou dlát. Ve tváři se jí poznovu dere do popředí podivná směsice jistoty a tajemství.
„Jsi zlá. Proto jsi přece nepřišla.“
„Taky. Chtěls vědět, co si o kom myslím. Víš to. Ne že by tě Popíllia nechtěla. A nemilovala. Ona tě chce a miluje. To ovšem u mnoha lidí nestačí. Chtěli by zasadit jabloň, těšit se z jejích květů, schovat se v jejím stínu, chutnat její ovoce, ale nedovedou si pro to předtím vykácet pařez, připravit půdu, zmoknout, pak dostat úpal, nadělat si mozoly, zamazat si ruce až k loktům a brodit se až po kolena v hlíně.“
„Nezapřeš, žes byla vychovatelkou.“
„Taky jsem Terentiovy dcerky vychovala líp než Antonius jeho Gáia. Ale proč jsem přišla – kromě dárku. Pro tebe teď nastalo rozhodující údobí. Přímo rozhodující chvíle. Slibuješ si od ní vítězství – své soukromé, osobní vítězství.“
„Hovoříš věcně, Favillo, až…
