Nepřátelství příbuzných bývá mnohem horší
než nepřátelství cizích.
DEMOKRITOS
Je nádherné jitro, na zahradě již plane slunce a proráží si žluté cesty zelení větví. Ve vzduchu se duhově třepetají motýli.
Ranní pozpěvování Ambívia Turpióna dnes není slyšet. Odešel už za rozbřesku k vlásenkáři. Místo něho si v atriu pobroukává vychrtlý a šedovlasý Dávus při ranním rosení kapradin kolem vodní jímky – od té doby, co se stal hrdinou komedie, snaží se stůj co stůj připodobnit divadelní postavě i vlastnostmi, které vůbec nemá, takže soužití s ním se stává chvílemi až nepohodlným.
Publius Terentius již sedí ve své pracovničce nad tabulkami s voskem, a pokud mu to Dávův skřípavý zpěv dovoluje, snuje myšlenky i verše své další komedie. Mysl dovoluje, snuje myšlenky i verše své další komedie. Mysl má jasnou a slova ho poslouchají, třebaže mu srdce zahaluje lehký povlak nevole, nepříjemný dojem, který mu v nitru ještě doznívá po dnešním nočním snu.
Soustředil se natolik, že nepostřehl, jak Dávův skřehot náhle ustal a místo něho nastoupil povážlivý šepot s jiným mužským hlasem. I ten druhý byl zřejmě otrok a přinesl z čeledníku do čeledníku důležitou novinku. Rychle se zase vytratil, aby se v jeho domě neprovalilo, že vynáší, zvláště pak do nepřátelského tábora. Po jeho odchodu zabředl Dávův zpěv do utahaných poloh a nabral měkkou tóninu – avšak ani toho si Afer nepovšiml, tak byl zabraný do svých veršů.
Jediné, co Publia rozptyluje, je setrvalé vědomí špatného a žel bohům tak živého snu. Sen jako kdyby v jeho mysli dosud trval, anebo spíš jako kdyby to nebyl sen, nýbrž skutečnost, a on jako by stále prožíval dojem z nepříjemného nočního zážitku, kdy…
…procházel dlouhou stájí, ale místo koní v ní stáli obrovští psi; jak je míjel, skoro každý se po něm ohnal a on měl co dělat, aby unikl jejich tlamám s vyceněnými tesáky. Vyšel ze stáje ven. Pěšinka zmizela v rašeliništi a on do něho zapadal hloub a hloub, jeho kročeje mokvaly a čvachtaly, už zabředal po kotníky a ještě hloub, nebylo jiného východiska než postupovat vpřed, ve vedru, v požáru slunce, v paprscích jako v kapkách žhavého deště…
Tu hlásí Dávus z atria návštěvu přítele Scípióna.
Sám Scípió? Doposud nikdy do tohoto domu nezavítal. A tak časně? Jistě ho přivádějí mimořádné okolnosti.
Radostně jde Publius návštěvníkovi vstříc, tísnivý dojem ze snu okamžitě pominul.
Scípió ho však zdraví s pohnutlivým výrazem: „Nejsem nositelem dobrých zvěstí, Terentie.“
Jakkoli je Scípiónův zevnějšek dokonalý, jeho šedivé prstence upravené, tóga umně nařasená a střevíce puntičkářsky zašněrované, přece má Afer dojem, jako by se byl vypravoval z domu v chvatu.
„Je pro mě ctí, že tě smím přijmout v našem domě. Dáve, pohoštění.“
Dávus zakoulel očima směrem k hostovi a polkl, přešlápl. Publiovi se zdálo, jako by si byl otrok opovážil zaměřit ke Scípiónovi pohled mlčenlivé dohody dvou mužů, kteří znají pravdu o nadcházející nevyhnutelné ráně třetího, jejž mají oba rádi.
Okamžik ticha. Scípió se zdráhá začít. Afer se zdráhá vyptávat.
„Přišel jsem tě pozvat na dnešek do mého domu na večeři,“ začíná Scípió oklikou. „Budou u mě všichni přátelé. Naši společní přátelé, Laelius strýc i synovec, Aemílius Paullus a jeho synové, Sulpicius Gallus…“
Terentius cítí, že je zle. Sedí jako odsouzenec s očima upřenýma na špičky sandálů; od návštěvníkova pohledu se vzdaluje.
„Pozval bych rád také Ambívia Turpióna,“ navazuje Scípió a z jeho hlasu zazní potlačovaná naléhavost.
„To znamená, že budu mít zapotřebí přítomnosti přátel?“ významně načne Afer.
„Přátelé máme mimo jiné také proto, aby nás podrželi, jestliže se hroutíme.“
Dávus přináší občerstvení, a jak klade mísu na stolek, všimne si Afer, že se mu třesou ruce. Neujde mu také, že se otrok bojí ke komukoli z obou vzhlédnout.
„Co ses dozvěděl o Popíllii?“ zeptá se Publius hosta přímo.
Dávus honem kráčí pryč krokem tak důstojným, že je až směšný. Za přístěnkem se samozřejmě zastaví, opře se o roh zdi a nastraží uši.
„Dnes před úsv…
