PRVNÍ ČÁST
Syn
Publius Terentius Afer,
původem z Karthága...
narodil se i zemřel v období
mezi koncem druhé a vypuknutím
třetí punské války...
SUETONIUS
„Já ovšem razím jedinou zásadu: srovnat Karthágo se zemí!“
Ze senátního shromáždění tak vykřikl Porcius Kató. Zůstává sedět; jako kdyby to jeho slova ještě podtrhovalo.
Od války mezi Římem a Karthágem uplynulo něco málo přes deset roků a dnes slyší Římané tuto Katónovu větu poprvé. Zanedlouho se stane věhlasnou.
Senát strnul v ohromení. Kató okamžiku ticha využívá, aby zdůraznil:
„Nic jiného nám případ Karthága nevyřeší!“
Opět svoje slova vyrazil z plných plic. Rozčilením se mu zadrhl hlas. V obličeji ztemněl sebeovládáním: dá mu velkou námahu, aby nevyskočil a nerozhazoval rukama. Jeho slova jako kdyby se odrazila od klenby svatyně a zůstala bez hnutí viset v prostoru.
Na Katónově tváři dnes leží podivná jistota, jakou u něho senátoři dosud neviděli.
Znehybněl senát, znehybnělo také kartháginské poselstvo. Přivezli dary i otroky, přišli s dobrými úmysly a s ještě lepšími nabídkami, až k zemi se sklonili před těmito představiteli senátu a národa římského – a odpovědí má být takovýto výpad? Římští vládcové neznají, jak se zdá, co je strach; jednoho před druhým, by ani jednoho přede všemi ostatními. Proto má před nimi strach kdokoli druhý. Celý svět má před nimi strach.
Kató tiše zuří a nevěnuje jediný pohled ani kartháginskému vyslanectvu, ani jejich úžasným darům vystaveným na odiv v průčelí zasedací síně; nezavadí okem ani o zástup otrůčků, hustě natísněných v rohu za řečništěm. Jsou to synkové z nejlepších rodin města Karthága i jeho okolních spojeneckých kmenů – přivezli je ctí a darem římskému senátu od rady tří set punských starších; každý z rady jejich starších vyhledal jednoho urostlého chlapce: tři sta římských senátorů, tři sta vybraných kartháginských chlapců.
Jeden z hošíků může na Katónovi oči nechat a přímo mu visí na ústech, třebaže jeho slovům nerozumí. Je to pískově snědý hošík, asi šestiletý, s podlouhlým obličejem a zešikmenýma, zářivýma očima barvy zašlého zlata. V zástupu svých druhů je nejmenší, ale drží se jako hrdina: stojí zpříma, nepřešlapuje dlouhou chvílí, nejeví žádné známky dětské roztěkanosti. Ve výrazu jeho tvářičky se zračí vnímavost a zájem o vše, co se kolem něho děje. Třebaže stojí klidně, takřka bez hnutí, je zřejmé, jak je obdařen živou letorou.
Výbušný senátor s kulatou lebkou a povislou, zvrásnělou kůží pod bradou tohoto chlapce uchvátil, jakmile jeho hlas zatřímal síní, asi tak, jako myšičku uchvátí zasyčení zmije a už není s to odpoutat od ní pohled.
Když se pozdvižení v síni poněkud utišilo, obrátí se na Katóna Gáius Terentius Lukánus, senátor s dlouhým, nevzhledným obličejem a tichým, jakoby opršelým hlasem:
„Lodi připlouvají a zase odplouvají, Katóne. Loď, kterou chceš potopit, už před deseti roky odplula.“
Kató nehne brvou.
Vyskočí horkokrevný Popíllius Laenas, trochu spisovatel, trochu vojevůdce, trochu boháč. Dobře živené líce se mu natřásají hněvem:
„Proto vojevůdci a legie vyhrávají nad nepřítelem válku, aby v ní Kató o své újmě pokračoval?“
Kató si zachovává kamenný výraz. Jako kdyby se ho to netýkalo.
Řezavým hlasem a s obvyklým drzým úsměvem svých drobných zdravých zubů se nyní ozývá hřmotný plebej Laelius:
„To zase mně se Katónova zásada nezdá tak docela špatnou. Co kdyby se o ní okamžíček přemýšlelo, co tomu říkáte?“
Strhne se vřava. Senátoři se už nedovedou opanovat. Jejich rozhořčení dostalo ostruhy a žene se úprkem kupředu. Na tři sta mužů, kteří mají s rozvahou řídit společnou věc Říma, nejsou s to ovládnout už ani svoje pocity.
Jedině Kató sedí stále stejně nehybně a se zaťatými čelistmi. Ví, že si ostatní jeho strnulosti co nevidět všimnou. A že si řeknou: Když se Kató krotí, aby neposunčil, a dokonce vydrží sedět v křesle jako přinýtovaný, znamená to, že mu leží na srdci otázka prvořadé důležitosti, taková, že ji musí prosadit stůj co stůj, i kdyby za ni měl položi…
