Šangri-la
Pět let poté, co jsem slyšel svého přítele Petera Kanna mluvit o jeho návštěvě Hunzy, jel jsem do tohoto bájného místa i já. Maličký horský stát, známý jako dávné Šangri-la a tradičně uzavřený pro cizince, se rok předtím otevřel. Bylo to místo, kde byli lidé krásní, inteligentní a imunní proti nemocem; kde se dožívali sto čtyřiceti let na dietě z meruněk; kde koexistovali v harmonii v nádherném horském prostředí, odříznutém od všeho špatného a zkaženého, co přináší civilizovaný svět.
To byla Hunza. Byl jsem nadšený, že tam jedu.
V Islámábádu čekala naše skupina dva dny na letadlo do Gilgitu, což bylo výchozí místo pro cesty do Hunzy. Dvoudenní čekání nic nebylo; Peter čekal mnohem déle a skupiny horolezců vyčkávaly občas na let i měsíc. Ale my jsme měli předem daný časový plán; kromě toho teď existovala ještě jiná cesta, jak se z Islámábádu dostat na sever do Gilgitu - karákóramská dálnice.
Toto výjimečné stavební dílo byla silnice tři sta kilometrů dlouhá, která překonávala nejdrsnější pohoří světa. Většinou vedla údolím řeky Indu, jednou z největších soutěsek světa. Vlastně tu silnici postavili Číňané a během výstavby zemřely stovky dělníků.
Najali jsme autobus, naložili jsme do něj své věci a vyrazili. Cesta měla trval patnáct hodin, možná víc; nikdo si tím nebyl moc jistý. Autobus bylo typické pestrobarevné pákistánské vozidlo, které vypadalo na první pohled jako psychedelická fantazie ze šedesátých let. Každý kus povrchu venku i uvnitř byl pokrytý znameními, tkaninami, kousky zrcátek, vyklepaným plechem a celá ta věc byla pomalovaná šílenými víry fosforeskujících barev. Svým způsobem to bylo příšerné, ale mělo to všechny známky exotična - a rozhodně bylo na co koukat, když člověka přestal bavit pohled z okna.Náš pákistánský řidič byl najat speciálně pro tuto cestu, protože silnici znal. Vzal si s sebou teenagera, který mu seděl u nohou, na schodech ke vchodovým dveřím. Každý řidič autobusu měl takového chlapce, který dostával malou mzdu a dělal pro řidiče drobné práce, nosil mu jídlo a dával cestujícím pozor na zavazadla.
Prvních pár hodin jsme míjeli plochá obilná pole, úhledné vesnice, velbloudy na cestě. Na oběd jsme se zastavili v Abbottabadu, což je město s mnoha britskými koloniálními budovami, které kdysi bylo nejvzdálenější výspou britského impéria v této části světa. Z Abbottabadu se Britové v devatenáctém století dvakrát pokusili dobýt Afghánistán a dvakrát neuspěli. Tuhle oblast západního Pákistánu na hranicích s Afghánistánem obývají Pathanové a jiné kmeny. Stejně jako Afghánci jsou to divocí bojovní válečníci; jejich život se točí kolem válčení takovým způsobem, jaký lidé ze Západu nedokážou dost dobře pochopit.
Za Abbottabadem začala být cesta opuštěnější a drsnější a vjeli jsme do údolí řeky Indu. Příštích několik hodin jsme kličkovali a zahýbali kolem řeky, viděli jsme nádherné pohledy na hluboko zaříznutou řeku a na sedm a půl tisíce metru vysoký Nanga Parbat na východě.
Celé dopoledne řidič kouřil cigarety s nezaměnitelnou vůní hašiše a teď, v poledním teple, začal usínat. Chlapec po jeho boku do něj šťouchl a probudil ho, kdykoli mu klesla hlava, ale často se stávalo, že autobus vybíral prudké zatáčky tak zeširoka, že nám dobře nebylo.
Nakonec jsme udeřili na řidiče, který popřel, že by se něco dělo. Ptali jsme se, co by ho udržovalo v bdělejším stavu. Řekl, že hudba. Za chvíli jsme už poslouchali dunící pákistánskou hudbu v psychedelickém autobusu, který se kodrcal po karákóramské dálnici podél soutěsky Indu cestou do bájné Hunzy.
Po deseti hodinách jsme se zastavili v malé vesničce u silnice, abychom si dali čapáti a trochu si protáhli nohy. Setkali jsme se tam s britským hippie, který nám řekl, že silnice na sever je uzavřená kvůli sesuvu půdy. Projet do Hunzy není možné; budeme se muset vrátit. Po deseti hodinách se nám té zprávě nechtělo věřit a ozvalo se mnoho poznámek o tom, že je to špinavý zfetovaný hajzlík a že určitě neví, co mluví.
Na příští zastávce jsme se ptal…
