Kaktusové učení
Na podzim roku 1982 jsem navštívil konferenci Brugha Joye v kalifornské poušti Lucerne Valley. Brugh Joy byl významný losangeleský lékař, který prostřednictvím intenzivní meditace postupně přesunul svůj zájem od medicíny do oblastí osobnostního růstu, psychického léčení a podobně. Už několik let pořádal dvoutýdenní konference, na nichž sděloval své poznatky.
Mně to připadalo jako první vhodná příležitost podniknout něco konkrétního v oblasti, která mě zajímala už od roku 1973. Koneckonců, když člověk přečte knihu Ram Dasse, vidí, že pořád zkoušel něco nového: žil v zenbuddhistickém klášteře, prováděl dechová cvičení, půsty, žil v Indii se svým guru. Člověk získal dojem, že zkouší nejrůznější druhy zkušeností.
Já jsem o takových zážitcích jen četl; své vlastní jsem neměl. Deset let jsem nedělal nic, než že jsem četl. Deset let, to je dost dlouhá doba, aby si člověk něco, co ho údajně zajímá, držel takhle od těla. Začínal jsem už pochybovat, zda je můj zájem upřímný, nebo zda se jen vymlouvám.
Ulevilo se mi, když jsem se dozvěděl, že Brugh Joy, střízlivý lékař s praxí na Johns Hopkins a na klinice Mayo, se sám vydal na duchovní cestu a nyní pomáhá jiným. Jeho konference mi připadala jako ideální způsob, jak začít.
Konference se konala na institutu v Lucerne Valley. Budovy institutu, navržené Frankem Lloydem Wrightem, byly nejspíš ve své době hodně moderní, ale teď vypadaly vysloveně excentricky. Metafyzickou vědu („bezchybnou filozofii života“) založil Edwin J. Dingle, který byl kolem roku 1920 v Tibetu. Visely tu vybledlé fotografie tibetských svatých mužů a art déco plakáty propagující správný způsob, jak si poradit se zácpou a jinými zdravotními problémy. Institut tedy vykazoval všechny známky kalifornsky podivínského spiritualismu, posílené navíc tím, že byly staromódní.
Brugh Joy byl bledý, hubený muž, něco přes čtyřicet. Jezdil ve starém cadillaku, na sobě měl džíny a sportovní košili. Byl laskavý, mluvil tiše a zjevně si udržoval odstup.
Semináře se účastnilo ještě čtyřicet dalších lidí. Uklidnilo mě, když jsem viděl řadu upjatých intelektuálů, včetně mnoha lékařů a psychologů.
Při první večeři v neděli Brugh vyhlásil pravidla pro příští dva týdny. Žádné telefonáty ven ani sem. Žádné odchody z půdy institutu; když budeme něco potřebovat, někdo dojede do města a opatří nám to. Žádný sex, žádné drogy. Denně budou skupinová sezení, ale je mu jedno, jestli se jich budeme účastnit; prospěch z nich budeme mít stejně, ať už na nich budeme nebo ne.
Dále řekl, že můžeme spát buď ve svých pokojích, nebo v poušti: mluvil o chřestýších a o tom, že během jeho kurzů ještě nikdy nikoho chřestýš neuštkl, ale kdybychom mermomocí trvali na tom, že budeme první, máme se chovat takhle…
Z jeho řeči bylo jasné, že podle něj se tu za chvíli budeme všichni potulovat v různě změněném stavu vědomí. Nebyl jsem si jistý, jak to přesně myslí, ale znělo to zajímavě.
Konference běžela podle každodenního rutinního programu. Každé ráno byla doba ticha od šesti třiceti do osmi, kdy jsme se setkali na snídani. Meditace během této doby byly doporučené, ale ne povinné.
V devět jsme se sešli ve velkém konferenčním sále. Začali jsme tím, že jsme si lehli na polštáře na podlahu. Brugh nám asi půl hodiny pouštěl z velkých reproduktorů hlasitou hudbu. Její intenzita a vibrace z toho činily velmi silný zážitek; lidé mívali sny v bdělém stavu a často plakali. Pak jsme seděli v kruhu, chvíli jsme se drželi za ruce a mluvili o svých snech. Potom měl Brugh neformální přednášku a ve dvanáct třicet jsme se rozešli na oběd.
Odpoledne jsme se setkávali v menších skupinkách, chodili na procházky, seděli u bazénu nebo spali.
Večeře byla v šest, po ní následovalo večerní sezení, které znovu začínalo hudbou. Večerní schůzka trvala do desíti a pak jsme se pro ten den rozloučili.
Brugh nám pouštěl nejrůznější typy hudby - klasickou, elektronickou, populární. Brahmsovu První symfonii, soundtrack z Chariots of Fire, předehru k Vilému Tellovi…
