KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Na druhý den, sotva se rozednilo, přijel jeden z kardinálových kočárů, v němž seděl rytíř z Meaux a jakýsi vysoký, hubený šlechtic, jehož jsem neznal; kočár měl odvézt lorda Montagua na poštovní zastávku, odkud měl pokračovat dál rychlým kabinetním kurýrem.
Lord Montagu teprve nedávno vstal, cítil totiž ještě následky včerejšího výtečného a zrádného francouzského vína, a paní z Bazimontu poslala rychle Lukáše, by mu pomohl s oblékáním, sama se totiž neodvažovala příliš se přibližovat jeho pokoji. Když se však loučil, stála naše paní správkyně na schodišti a složila mu poklonu hlubokou a rozechvělou, podle níž se dalo soudit, že vzpomínku na milého lorda zachová v nejprovoněnějších hlubinách svých vzpomínek. Poklonou, která se podobala vyznání, byl lord Montagu zřejmě dojat. Odpověděl na ni pozdravem tak plným úcty, že by nesvedl lepší ani pro vévodkyni. Chudince z toho vstoupily až slzy do očí. Jak smutné je stárnout, panebože, pomyslil jsem si. Láska už je jen bledým, klamavým odleskem toho, čím bývala kdysi.
Rytíř z Meaux byl naproti tomu mladý a plný síly: požádal mě o dovolení, zda by se mnou před odjezdem mohl promluvit mezi čtyřma očima, a já jsem ho tedy vzal stranou. Sdělil mi, že šlechtic, který ho doprovází, je sir Francis Kirby, plukovník anglické posádky v La Rochelle, jemuž se předešlé noci bez nesnází podařilo vyjít z Tasdonské brány, která je teď velmi špatně střežená, a předstoupil beze zbraní před vojáky zakopané v Bellekově úseku; ti na něho podle rozkazu měli vystřelit, avšak neučinili to, neboť je uvedla v úžas jak jeho vysoká postava, tak jeho naprostý klid. A nadto namítali, když jim poddůstojník spílal za nedodržení rozkazu, že vypadal spíš jako kostlivec navlečený do stejnokroje, a zabíjet živou mrtvolu se jim protivilo. Bylo až s podivem, že ještě může chodit.
Přivolaný kapitán z Belleku zavedl plukovníka ke kardinálovi a ten, vida ho tak na pokraji sil, přikázal, aby mu okamžitě podali zeleninový vývar, a nařídil, aby ho dovezli ke mně na Brézolles, kde se mu dostane potřebné péče a současně z něho vytáhneme vše, co ví o současném stavu Larochelských a anglické posádky. Zavolal jsem tedy paní z Bazimontu, aby siru Francisovi pomohla vystoupat po schodišti, neboť jeho krok se mi zdál víc než vratký. Udělala to ráda a oddaně, neboť při pomyšlení, že bude moci ošetřovat a hýčkat dalšího svěřence, se znovu ozval její mateřský cit.
Lord Montagu se mne na sira Francise vůbec nezeptal, a dokonce se na něho ze samé diskrétnosti ani nepodíval, před odjezdem mne však silně objal a pravil, budu-li kdy mít příležitost navštívit jej v Anglii, že pro mne dá svými lidmi rozvinout orientální koberec od brány až ke schodišti… Takže i Angličan dovede přehánět po gaskoňsku, když je dojat, pomyslil jsem si.
Kočár se konečně hnul a já za ním hleděl, jak odjíždí, odhaduje v mysli, že vzhledem ke vzdálenosti to potrvá dobrý měsíc, než se nám lord Montagu vrátí s olivovou ratolestí, ohlašující konec té nesmyslné války mezi jeho a naší zemí. A měsíc je tuze dlouhá doba pro ty, kdo v La Rochelle umírají hladem.
Okamžitě jsem poslal Mikuláše pro kanovníka Fogacera, aby anglického plukovníka přišel vyšetřit a v případě potřeby i ošetřit a aby nám v každém případě řekl, jak ho máme živit, ježto mi nebylo neznámo, že člověk v posledním stupni hladovění může i zahynout, kdyby se najedl příliš. Je ovšem pravda, že jsme na Brézolles už jisté zkušenosti měli s jinou fame consumpta, (lat.: vysílenou hladem) je však též pravda, že když k nám naše Jindřiška přišla, nebyla ani zdaleka tak vysílená a na kost vyhublá jako tento nebohý plukovník, který už dospěl k tomu nejzazšímu bodu hladu a slabosti, kdy už člověk hlad přestává cítit. Dobře si vzpomínám, že se musel hodně nutit, aby toho dne pozřel jedno vejce, půl sklenky mléka a tenký krajíček chleba: tuto dietu mu pro začátek předepsal Fogacer.
Teprve později, když nabral trochu sil, jsme si všimli, jaký je sir Francis hezký člověk. Byl vysoký aspoň …
