KAPITOLA ŠESTÁ
Druhého dne po zatmění, dvaadvacátého ledna večer, podařilo se jednomu z našich zvědů uniknout z La Rochelle a přejít do královského ležení. Tam hned nepoznali, kdo to je, a kapitán z Belleku, jenž měl hlídku a zjistil, že chlap nemá propustku, byl by ho bez okolků pověsil, kdyby byl nešťastník nevyslovil moje jméno jako jméno někoho, kdo může potvrdit, kdo je. Přivedl mi ho, právě když jsem s Mikulášem sedal na koně a chystal se odjet do Kamenného Mostu; poznal jsem v tom šibalovi bradýře jménem Pottieux, jehož služeb jsem od příchodu do tábora asi třikrát či čtyřikrát využil.
Tenhle chlap měl tu nejúžasnější čmuchalskou, úlisnou, zrádnou tvář, jakou si lze představit, takže dokonce i když mluvil pravdu, měli jste sklon mu nevěřit.
„Pane hrabě,“ řekl mi Bellec, který uměl mluvit a také se rád poslouchal, „skutečnost, že vám tenhle bradýř oholil krk, mi nezabrání tím krkem mu zakroutit. Vyšel z toho hugenotského vosího hnízda bez propustky.“
„Pottieux není žádná vosa, kapitáne, ale čmuchal. A zakroutit krkem čmuchalovi by bylo neprozřetelné, zvláště když se obvykle motá v okolí pana kardinála.“
„A co dělá tady?“ zeptal se Bellec, jemuž Richelieuovo jméno poněkud srazilo hřebínek.
„Čmuchá jako ohař a co vyčmuchá, zřejmě kardinála zajímá na nejvyšší míru, poněvadž ho vždy vyslechne mezi čtyřma očima.“
„Než je také možné,“ mínil Bellec, „že ten řečený čmuchal hugenotům vyžvaní, co slyšel a viděl tady v táboře.“
„Čímž je možná pro kardinála také užitečný, zvláště když ho sám nakrmí falešnými zprávami.“
„To je na mne arcisložité, pane hrabě,“ odpověděl Bellec, neb v hovoru nerad přicházel o poslední slovo. „Neráčil byste si toho chlapa vzít na starost a sám ho panu kardinálovi předat?“
„Kapitáne, přestože to není mým posláním, domnívám se, že když vaší prosbě vyhovím, prokáží tím službu králi. Beru si tedy na starost předat vašeho zajatce a zároveň vás zbavuji veškeré odpovědnosti za jeho osobu.“
Ačkoli v jádru této dvorné odpovědi se skrýval malý osten, Bellec se tvářil, že jej nepostřehl, teď mi zase on tuze zdvořile poděkoval a připomněl mi, abych jeho pluku poslal zpět koně, na nějž Pottieuxe přivázali. Vskutku se mu notně ulevilo, že ponechává v mých rukou horký brambor, jenž ho pálil v těch jeho od chvíle, kdy se dověděl, o jaký brambor jde.
„Mikuláši, rozvaž tomu nešťastníkovi ruce,“ přikázal jsem okamžitě.
„Co když uteče, pane hrabě?“ zeptal se Mikuláš.
„Já a utéct?“ vykřikl trpce Pottieux. „To mám běžet za tím kapitánským hovňousem a poprosit ho, aby mě pověsil? Pověsit mne hrome! Tohle je odměna za to, že se s takovou námahou vystavuji nebezpečí ve službě králi! Nejsem kapitán, dozajista, a nevypínám se, ale prokazuji králi větší služby než ten velkej nadutec. Z dobré stovky kapitánů v tomhle ležení dalo by se jich ušetřit bez nejmenší újmy tak dvacet, co tady jsou jen proto, aby se naparovali jako pávi. Jenomže které vojsko by se mohlo obejít bez zvědů? Já a mně podobní jsme, abych tak řekl, královýma očima a ušima.“
„Zajisté, mistře Pottieuxi,“ řekl jsem v dobrém rozmaru, „vystavujete se velkým nebezpečenstvím. Leč jak jsem slyšel, dostáváte za to hojně zvonivých mincí.“
„To je pravda stran kardinála, leč je to pochybné stran hugenotů. Jsou to skrblíci, že by člověk plakal. A kvůli tomu můžete vzít jed na to, že u nich s tím, co jim prozradím, tuze šetřím. Tím spíš, že jak jen možno, zachovávám králi věrnost, aniž tím škodím svým zájmům.“
Mikuláš se po mně bleskově podíval a já věděl, že si myslí jako já, že tenhle Pottieuxje nejopovážlivější a nejnestoudnější zrádce, jakého kdy svět viděl, a že pověsit ho by nebyla bývala velká ztráta, kdyby ho kardinál tolik nepotřeboval.
U Kamenného Mostu, sotvaže jsem Charpentierovi pošeptal jméno toho šibala, hned jsem se ocitl v malém kabinetě, který známe, a kardinál dal okamžitě přinést křeslo i pro mne, domnívaje se bez pochyby, že vzhledem k úkolu, jejž mám splnit u vévodkyně Rohanové, bylo by mi ku prospěchu vyslechnout Pottieuxovo …
