KAPITOLA ČTVRTÁ
Příštího dne nechtěl mne otec doprovodit ke králi a kardinálovi namítaje, že uklidněním maršálů pověřil mne, a že tedy mně a jedině mně přináleží podat panovníkovi a jeho ministrovi zprávu o výsledcích. Nepřestával jsem mu tedy alespoň děkovat za to, že mi byl v tomto úkolu nápomocen, leč on šlechetně protestoval, že v té věci nebyl než pátým kolem u vozu, a dodal, že bez něho bych to byl vyřídil se stejným úspěchem.
Nejvíc byl otcovým rozhodnutím zkormoucen jistojistě rytíř z La Surie, protože by byl tak rád znovu spatřil krále, ba co víc - rád by byl králem spatřen, neb se bez pochyby domníval, že pouhý pohled pomazaného svatým olejem by zvýšil jeho úctyhodnost a důstojnost.
Bylo to toho rána u snídaně, dosti pozdní, aby se jí mohla zúčastnit paní z Brézolles, kdy jí otec, který mne o tom zpravil již večer předtím, oznámil - s tisícerým vyjádřením vděku a poděkováním z pohostinství - svůj úmysl odcestovat do Nantes na návštěvu k mým nevlastním bratřím Petru a Olivierovi ze Sioraku.
K mému neskonalému údivu a zklamání paní z Brézolles otci řekla, že by mu byla nanejvýš vděčna, kdyby jí laskavě dovolil, aby směla ve svém kočáře následovat ten jeho až do Nantes, což by jí umožnilo být na velkých cestách chráněna silnou eskortou, již by zde na místě v žádném případě sama nesehnala, poněvadž všichni služby schopní muži jsou tak či onak zaměstnáni při obléhání. Markýz ze Sioraku souhlasil a mne stálo velkou námahu nedat na sobě znát smutek způsobený oním náhlým a nevysvětlitelným odjezdem paní z Brézolles, ba co bylo ještě horší - tím nenadálým způsobem, jakým byl oznámen, zatímco mně připadalo, že vzhledem k našim milostným vztahům byl bych měl být první, kdo o něm měl vědět.
Než chvíle nebyla vhodná na vysvětlování před tolika svědky, a tak jsem v drobném, studeném deštíku hrnoucím se z černé oblohy, následován pouze Mikulášem a tuze sklíčený, klusal až do Aytré, kde jsem se dověděl, že král, který vstal brzy jako obvykle, odjel do Coureille, aby si tam prohlédl nějaké probíhající práce. Nebyl jsem jeho nepřítomností rozmrzen, protože mi naopak poskytovala dobrou omluvu pro to, že nejdříve navštívím Richelieua a na konci zprávy mu ocituji Bassompierrovy znepokojující výroky, ponechávaje jak jsem již říkal - na jeho úsudku, zda je zopakuje nebo nezopakuje Ludvíkovi.
Když jsem kardinála navštívil poprvé v jeho sídle u Kamenného Mostu - jež mu poskytovalo tak překrásné a tak málo vnímané výhledy -, nebylo obklopeno než padesáti muži jeho osobní gardy, kterou mu král nařídil ustavit v září 1626, aby se chránil před zákeřnými činy nepřátelské kliky.
Nyní se však ke kardinálově gardě připojilo ne méně než tři sta královských mušketýrů a podle jejich nedůvěřivého a bdělého výrazu byste byli řekli, že očekávají, že se na ně co nevidět vrhnete. Ne méně než třikrát nás požádali o propustky, než nám dovolili projít několika za sebou umístěnými zábranami, jež kolem Richelieuova sídla rozestavili. A na zpáteční cestě mi Mikuláš sdělil, že když ho zavedli do stáje, gardisti ho prohledali od hlavy až k patám a z prohlídky nevynechali dokonce ani sedla našich koní.
„To jsou celí vojáci!“ mínil Mikuláš. „Buďto toho neudělají dost, anebo toho udělají příliš.“
„Mikuláši,“ namítl jsem s hranou přísností, „buď si jist, že tvůj odsouzeníhodný výrok neopomenu opakovat jistému kapitánovi mušketýrů.“
„Vždyť to mám od něho,“ odvětil Mikuláš usmívaje se jedním koutkem úst.
Tomu jsem se rozesmál, on se smál též a společně jsme se tak těšili z dobré shody. Jedinou věcí, jež mi dělala starosti, bylo, že jednoho, a to blízkého dne mne Mikuláš bude muset opustit a vstoupit do sboru královských mušketýrů, kde pod záštitou svého bratra udělá nepochybně velkou kariéru, jakou si vzhledem k svým schopnostem zaslouží. Ale jak se mi pak bude stýskat, a jak kdy vůbec objevím jiného Mikuláše!
Důvod oné starostlivé ostrahy Richelieua dověděl jsem se až později. Kardinál si vydržoval špicly, jimž se zde říkalo špehouni a kteří měli …
