KAPITOLA DESÁTÁ
Pátého května byl při smělém výjezdu obležených zajat kapitán francouzských gard markýz z Bressaku a obležení neotáleli požádat za jeho propuštění výkupné. Protože mne Larochelští už znali, když mne za mé návštěvy u paní vévodkyně Rohanové (z níž pro Mikuláše vyplynulo tolik dobrého) vpustili do svých zdí, pověřilo mě Jeho Veličenstvo smlouváním s obleženými, neboť právě o smlouvání tu šlo, ježto obnos, který za Bressaka žádali, byl nehorázný, a tak Ludvík usoudil, že městská rada musí slevit. Což nakonec též učinila, ale teprve po dlouhém a urputném dohadování, k němuž docházelo intra muros v domečku, kam mě hned po překročení Tasdonské brány rychle skryli, ovšem bez mého podkoního a bez doprovázejícího královského bubeníka, kteří zůstali venku.
Pochopil jsem, že ta hbitost, s níž mne nechali zmizet, byla úmyslná, aby snad při mém objevení nevznikaly u Larochelských liché naděje na vyjednávání o mír, kterého se ti nejvyhladovělejší z nich už hlasitým křikem domáhali. A podezíral jsem městskou radu, že sleduje ještě jiný cíl, že chce takříkajíc zabít dvě mouchy jednou ranou: neměl jsem zvědět, k jakým koncům už Larochelští vinou hladu dospěli.
A vskutku neuviděl jsem ani jediného z těch na kost vyhublých chudáků, jejichž bědný stav líčili kardinálovi naši špehové z obklíčeného města. Dva radní, vyslaní k tomu účelu, aby se se mnou domlouvali o výši výkupného, nebyli, pravda, nijak tlustí, ale také nijak vychrtlí a měli dobrou vyřídilku a dost sil bránit požadavky městské rady.
Nicméně jsme už byli na nejlepší cestě se dohodnout, když tu naše jednání bylo přerušeno událostí sice předvídatelnou, která nás však, jakmile nastala, přece jen překvapila.
Ve čtvrtek jedenáctého května jsem se v časném odpoledni blížil k Tasdonské bráně k dalšímu, a jak jsem doufal, poslednímu vyjednávání, když tu jsem byl ohlušen velkým hlomozem, neboť se rozezněly všecky larochelské zvony najednou, jako k oslavě nějaké šťastné události. Ta veselá vřava ve městě tak těžce zkoušeném mne však udivila ještě víc, když sotva po minutě přestala. Důvod toho náhlého ztišení jsem se dozvěděl až mnohem později: Zvoníci byli hladem příliš vysílení, než aby mohli pokračovat ve zvonění.
To radostné a náhle přerušené vyzvánění mne sice udivilo, v cestě k Tasdonské bráně jsem však nicméně pokračoval a tam jsem královskému bubeníku (nádherně oděnému královskými barvami) přikázal, aby sesedl z koně a zabubnoval budíček: to bylo dohodnuté znamení, aby byli vyjednavači vpuštěni intra muros. Avšak cimbuří vysokých hradeb probouzet nepotřebovala, neboť byla plně obsazena vojáky, jejichž muškety byly všecky namířeny na nás, a kdyby jim kapitán Sanceaux k tomu dal rozkaz, mohli nás zabít ne jednou, ale mnohonásobně.
Kapitán Sanceaux byl ten nejsurovější hrubián všech hrubiánů. Když jsem se před Tasdonskou branou ocitl poprvé, abych navštívil paní vévodkyni Rohanovou, odmítl zprvu bránu otevřít pod zámin,. kou, že mu městská rada k tomu nedala písemný příkaz. Naštěstí byl právě na hradbách jeden radní, a jakmile jeho nejapné odmítnutí uslyšel, jménem městské rady mu přikázal, aby mi bránu otevřel.
A když jsme tohoto jedenáctého května opět stáli pod hradbami La Rochelle a hugenotští vojáci měli na nás zalíceno mušketami, Sanceaux nám opět odmítl otevřít bránu, a to tím nejopovážlivějším způsobem, jaký si lze představit.
„Vy, pane,“ zavolal na mne ten hulvát (aniž se namáhal oslovit mne mým titulem), „odtud zmizte, a to hezky rychle! A jestli nechcete, aby vám mí mušketýři udělali ze střev kraječky, pěkně si pospěšte, vy ďáblovi modloslužebníci! Naštěstí už s vámi nemáme co jednat. Je tu anglické loďstvo a je na dostřel. Vaši pyšnou hráz rozmetá několika ranami z děl, tak jako Hospodin kdysi rozmetal Babylonskou věž. A vy, páni papeženci, odtud do týdne odtáhnete se svěšeným ocasem…“
Při těch slovech se z hradeb ozval posměšný ryk a tu jsem pochopil, že hugenoty na spouštích mušket svrbí prsty a že se ti poctivci cítí, jako by měli už vítě…
