KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Mezi chvilí, kdy mi Mikuláš oznámil, že mě paní z Brézolles o půl dvanácté čeká k obědu, a okamžikem, kdy jsem umytý, oholený, vystrojený do nejlepších šatů a následovaný Mikulášem mohl konečně zaklepat na dveře své milované, se mi čas nekonečně vlekl.
Dveře se otevřely okamžitě, až se zdálo, jako by lokaj za nimi zrovna čekal, a ani pan Vignevieille nebyl příliš daleko, neboť se přiblížil, ledva mě spatřil, poklonil se mi, jako by mě viděl poprvé, vážně se mne zeptal na jméno a na titul a teprve pak mi oznámil, že paní markýza dnes ráno poněkud churaví, a proto mě příjme v malém kabinetu v prvním patře. A dodal, že mu bude ctí, poobědvá-li můj podkoní v malé jídelně v přízemí s ním: Mikuláš to pozvání přijal s dokonalou zdvořilostí a s nejtrpčím zklamáním, protože stejně jako jeho pán si liboval ve společnosti gentil sesso a raději by byl poobědval s poslední panskou, i když byl, chtěl být a pravděpodobně i celý život bude vzorem manželské věrnosti.
Pan Vignevieille - to jméno, znamenající starý révový keř, mu ostatně padlo jako ulité, protože chudáček vypadal jako spletený z vyschlých révových šlahounů bez listí a plodů - pan Vignevieille mě tedy zavedl do malého kabinetu, kde byl skutečně prostřený stůl. Paní z Brézolles tu ještě nebyla, avšak byla už přítomna vkusem, s jakým byl stůl prostřen, jistě pod jejím dohledem, neboť vše bylo nesmírně pečlivé, hezké, přesné, zkrátka provedené s umem, jaký je vlastní jenom jí.
Pan z Vignevieille mě nejlíbeznějšími slovy vyzval, abych se posadil, to však jsem učinit nechtěl, ježto jsem se mínil před příchodem své dámy porozhlédnout po nábytku a po ozdobných tretkách, které mě velice dojímaly, ježto bylo zřejmé, že každou z nich vybírala osobně paní z Brézolles.
Konečně se objevila a od té chvíle už jsem viděl jen ji, protože s ní do té malé místnosti vstoupila vřelost, krása a něha. Vyměnili jsme si naučené poklony a obvyklá slova, avšak pohnutí, které nás po tom dlouhém odloučení oba zaplavilo, mohly plně vyjádřit jen naše oči.
Paní z Brézolles vypadala ne snad silnější, ale rozkvetlejší, s ňadry oblejšími, s pasem vlnivým a na její krásné tváři jsem četl tolik klidu a uspokojení, jaké jsem u ní nikdy neviděl. Ale oko bylo stále stejně zlatohnědé, živé, usměvavé, oči plné něhy, nosík jemně modelovaný a o ústech bych mohl napsat celé svazky, aniž se mi podařilo vyjádřit všechno blaho, jaké mne zaplavilo při pouhém pohledu na ně. Promiň mi, čtenáři, to pošetilé horování pro mou milovanou a dovol, ať tě ujistím, že až budeš přede mnou do nebes vynášet svou milenku, budu zticha a ani nemuknu.
Výraz tichého štěstí na krásné tváři paní z Brézolles by ve mně byl možná vzbudil jakési podezření nebýt toho, že její pohledy mi hned od první chvíle jasně řekly, jak velký díl toho blaha náleží mně.
Ať mě ďas, jestli si pamatuji, co jsme u téhle tabule jedli; ačkoliv jsem si jist, že pokrmy byly vynikající, není mi neznámo, že pouhá přítomnost paní z Brézolles by mi nejprostší polévku proměnila ve výtečnou krmi. Beze slov jsem ji hltal očima a ona mi vracela pohled za pohled, aniž nás ta stálá výměna sebeméně unavila, tak lačni jsme byli hledět do tváře jeden druhému.
Přesto však v mém vztahu k paní z Brézolles byla, jak už jsem řekl, některá nejasná místa a já byl pevně rozhodnut, než dám průchod mocným silám, které mne k ní přitahovaly, ty body řádně osvětlit. Nemusel jsem jí však ani klást otázky, neboť za mými zámlkami ucítila nejistotu a pochyby, a tak mi své tajemné chování vysvětlila sama od sebe.
„Cítím, příteli, že jsou jisté okolnosti, v níchž byste měl rád jasno. Vyslechněte mě tedy prosím trpělivě a uvidíte, že je spíš proč mě litovat než kárat. Za pana z Brézolles mne provdali jako velmi mladou a po deseti letech manželství jsem stále byla bezdětná, za což pan z Brézolles přičítal vinu mně. Napřed jsem tomu i věřila, pak jsem ale postřehla, že žádná z těch přemnohých služtiček, s nimiž smilnil jak králík v kotci, nepřišla do jiného stavu, a z t…
