7/ POSLOVE ÚSVITU
Kéž se nám zrodí podle přísloví z líbezné noci jitro blahostné!
- AISCHYLOS
V domě Horatie Flory je od jisté doby nezvyklé a nepřirozené ticho.
Služebnictvo mluví šeptem a div nechodí po špičkách, aby pani nevyrušovalo, devadesátiletý vychovatel přebývá většinu dne v komůrce a mladý otrok mu předčítá, protože sám už na čtení nevidí, a pouze při večerním jídle ulehne k společnému stolu s paní. Téměř stoletá moudrost jeho vlastního života i staletá moudrost filozofických spisů, jimiž se po celý život obíral, najde každý den jiný a vhodný námět k rozhovoru při jídle, aby přivedl Floru aspoň pro chvíli na jiné myšlenky.
Horatia si ode dne Pompeiova triumfu bojuje svůj vnitřní boj a s novou skutečností se vyrovnává velmi pomalu, ačkoli se zprvu domnívala, že se přes své poznání přenese lehko. Vyhledává samotu; stařičký Řek ji neruší, nikdy ani slůvkem nezavadí o její trýzeň a nevemlouvá jí svůj názor. Čeká, až Flora o tom začne sama, a jak ji zná, ví, že se mu svěří, jen co to v ní dozraje. Občas, když to ona nevidí, se jen pod vousy usměje, protože podle jejího zamyšlení a výrazu tváře soudí, že to je na dobré cestě.
Při dnešní večeři se Řek usmál již několikrát, protože Flora je roztržitá, zůstává mu dlužna odpovědi na otázky, nevnímá, co jí vypravuje, a zapomíná mu dolévat pohár, ačkoli tak činí od dětství. Asi už dospěla k rozhodnutí a rozbíhá se ke skoku, myslí si vychovatel. Vypráví jí dál, jako kdyby nic nepozoroval, třaslavou, šedavě bílou a hubenou rukou si dolévá víno a úkosem na ni občas pohlédne bystrýma očima pod převislým a huňatým stříbrným obočím. Vrásky nad nosem se mu přitom ještě víc prohloubí, bezzubé rty se několikrát naprázdno otevřou a zavřou, kostnatá noha v tlustém sandálu bezděčně poklepne špicí do pokrývky lehátka: tak činí vždy, je-li nedočkavý a pociťuje-li napětí.
Starý Egypťan, který jim nosí na stůl, nenápadně popatří hned na paní, hned na vychovatele. Také on se usmívá, ale jen v duchu, a časem za Flořinými zády vymění s Řekem významný pohled. Bylo mu skoro dvacet let, když se Flora narodila, všichni ji pamatují jako děvčátko, znají ji a znají se navzájem od kuchaře až po uklízečku, jsou jako jedna rodina, kde se vycítí i to, o čem se nemluví.
Flora u stolu leží, třebaže se to na ženu nesluší, jednou rukou uštipuje bobule z hroznu a druhou čechrá třepení na podušce. Večeře se chýlí ke konci, poradím se s ním, nikdo by mi lépe neporadil, ačkoli mohu vědět předem, že schválí můj úmysl, abych jela, a že mě bude přemlouvat, abych odjela co nejdřív.
Chce odjet za Luciem Caeciliem na Sicílii.
Když se zamyslila nad průběhem svého vztahu k Pompeiovi, když poznala, jak se láska od shledání k shledání nepozorovaně měnila, až sama nakonec užasla, jaké nabyla podoby, a jak se vlastně již dávno vyžila a přežila, rozhodla se, že pojede s Luciem na Sicílii. Nebyla tak povrchní a lehkomyslná, aby chtěla jeden pochybný vztah nahradit jiným, jako by na ránu přikládala obvaz. Jednak chtěla načas opustit Řím, aby byla z doslechu Pompeiovy slávy a lépe se s novým stavem věcí vyrovnala, jednak nechtěla být sama, potřebovala přítele, přátelskou, i když tichou účast. Shledala, že všichni její přátelé jsou vlastně jen dobří známí, jediným přítelem že byl a je Lucius. Vždycky jí byl nejbližší ze všech tří bratří Metellů, i když je měla ráda všechny a věděla, že i oni lnou k ní opravdu jako k sestře. Jen Luciovi se chtěla svěřit, že prohlédla. Znala ho dobře a byla si jista, že by jí porozuměl, že by ji nechával zvolna okřívat a nehovořil by o svých vlastních citech, že by dovedl ohleduplně najít taková rozptýlení, až by se znenáhla vnitřně vyrovnala.
Proto ho navštívila, ale on už v Římě nebyl. Má se rozjet za ním? Má mu předem poslat dopis a vyčkat odpovědi, nebo za ním má přijet neočekávaně?
Vychovatel se na lehátku posadil, sáhl po své hůlce, opřené u hlav, a kývl na Egypťana, aby mu podal mísu na opláchnutí prstů.
„Dobře se vyspi. Půjdeš ještě před spaním na procházku?“
„Chtě…
