5/ SMRTÍ BOJ NEKONČÍ
Kdokoli tedy jsi muž, teď slyš, a nepádná v boji, vrcholu zdatnosti své chrabře se dojiti snaž!
- TYRTAIOS
Gavius lehce vystupuje po kamenitém svahu. Ústa mu bezděčně proteplil měkký úsměv, ústa, která ztvrdla nenávistí a utrpením, a oči se mladistvě lesknou, tmavé oči, které viděly tolik bídy a bolesti a bezpráví, že si zvykly hledět chladně a s nedůvěrou.
Však ho také otrok Zoibos ani nemohl poznat, tak se změnil někdejší bujný a trochu lehkomyslný Gavius. Našel ho v domě jeho rodičů v Konsentii, jak předpokládal, a zastihl ho právě ve chvíli, kdy se chystal vystoupit do hor k nim, k sirotkům. Neřekl o sobě mnoho, zdá se, že se i jeho bývalá sdílnost vytratila a ustoupila zamlklosti – a Zoiba to uspokojilo, poněvadž muž, který dospěl bojem a pronásledováním k mlčenlivosti a samotářství, bývá mužem velkých rozhodnutí a velkých činů. Ti z tábora, kteří ho neznají, i ti, kdo ho znali a bránili se proti tomu, aby se ho Zoibos pokusil vyhledat, zajisté přijmou s větší důvěrou nemluvného muže s tváří vykovanou bezohledným životem než hlučného mladíka s hlavou plnou krásných předsevzetí, ale s očima roztěkanýma a s ústy rozdychtěnými.
Vida, Gavius dospěl… Čím asi prošel, čím se musil prokousat. Naznačil Zoibovi jen tolik, že před několika dny přišel z Picena, že i tam je rozsáhlý tábor a že se tam připravují k boji. Nadhodil cosi o bitvě s Flaminiem, ale buď se o tom ze skromnosti nešířil, nebo to opravdu nebylo nic důležitého. Také o spojení s Římem se zmínil, ale poněkud rozpačitě. Zoibos by chtěl vzít jed, že do toho je zapletena žena a že se to Gavius zdráhá přiznat. Zoibos tedy nenaléhal, ale pomyslil si, že i žena pro ně může dokázat mnoho, někdy dokonce mnohem více než muž, právě proto, že by ji nikdo nepodezíral. Záleží ovšem na tom, jaká je to žena. A podíváli se Zoibos na Gavia takového, jaký je dnes, nepochybuje, že zvolil rozvážně.
Nebe je průsvitně modré. Tady nahoře fičí a je tu chladno. Titus Gavius se pevněji halí do pláště. Zde v bruttijských horách se mu stoupá lépe než v Picenu, snad proto, že mu jsou blízké, že se na ně díval odmalička z kolébky a jako kluk tu lovíval okouny. Teprve zde je doma – ale zůstane tu? Nezůstane a nemůže zůstat. Jeho domov bude kdesi jinde a daleko, v zemi, kterou nikdy neviděl a jejíž řeči nerozumí. Kéž by dosáhl země, o níž vypravují vysocí otroci plavých vlasů a pyšných modravých očí, otroci, jejichž řeč je drsná a neplyne, ale hrčí jako kamení po skalnatém srázu. Kéž by se dostal do země plné lesů, kde prý se i v nížinách každou zimu vrství sníh a kde jsou takové mrazy, že i v kožešinách zebe.
Předtím ho čeká nejeden boj, a může padnout, plavba po moři, a může zahynout v bouři… podaří-li se zmocnit se lodí… Jak je to daleko a jak je to nejisté. Oč snazší by bylo usadit se v Konsentii, vzít Olbii k sobě a valchovat látky, jak dělával dříve.
Olbia! Neodolal a musel ji spatřit. Zastavil se na své cestě z Picena do Bruttia v Římě; byla to zacházka několika dní, ale musil je obětovat. Neprodával nakládané olivy, protože Olbia již po prvním setkání s otrockým zvědem na římském trhu Gaviovi vzkázala, aby místo oliv nabízeli pražené slané mandle: paní Mucia si v nich libuje a téměř denně pro ně Olbii posílá. Gavius nabízel mandle neobratně a neprodal téměř nic, ale viděl ji, promluvil s ní, třeba jen krátce a bez stisku ruky. Ale oči řekly i nevyslovené, i to, co by ani ústa ještě neprozradila.
„Jaká je k tobě Mucia?“ zeptal se jí.
Odpověděla mu, že je na ni hodná a že se stále vyptává na Verra.
„Ty se každého našeho posla ptáváš na mne,“ řekl na to Gavius.
„Vzkazují mi od tebe vždycky pozdravy… Mně Mucia věří. Ale já se bojím… věřit.“
„Jenomže já jsem přišel až sem za tebou. Abych tě pozdravil sám.“
Díval se na ni, jako kdyby byla malé děvčátko. Ačkoli je oddělovala pouze košatina s mandlemi, zdála se mu vzdálená, neskutečná a nedostupná. Podávala mu peníze za svůj malý nákup. Všiml si, jak jí v loketní prohlubni vystupuje ostře modrá žilka…
