II/ KOŘENY OBRŮSTAJÍ
Myslím, jestliže se vyskytne muž náležitě od přírody nadaný, ten všecko toto setřese, prorazí a unikne ven, pošlape všechny ty naše zápisy, kejkle, zaříkadla a nepřirozené zákony, povstane a náhle se objeví ten otrok naším pánem, a tu jako plamen vyšlehne právo přírody.
- PLATÓN
1/ PRVNÍ NOC V SYRAKUSÁCH
Sluší se, aby šťastní vždy dávali najevo, že se o nešťastných radí co nejlépe.
- DÉMOSTHENES
Nikomedes se zařídil tak, že Syrakus dostihl za tmy, aby ho nepoznal někdo z posádek lodí, na kterých vesloval. Jak mu byl Gavius doporučil, vyhledal ulici V rybářích, úzkou, smrdutou uličku za přístavem, křiklavě odlišnou od nádhery sídel kolem přístaviště.
Nevzhledné nájemné domy o několika poschodích se tu mačkají a navzájem odstrkují vedle zakřiknutých shrbených chatrčí se střechami z usušených a zdusaných chaluh. U studně se usídlila rodina, která neměla ani na bídnou chajdu: vykopali si jámu, vystlali a obložili ji slámou a na noc nebo za deště nad sebe rozpínají starou, donekonečna záplatovanou lodní plachtu. Jízdní dráha zde nevede, poněvadž tudy nikdo nejezdí, zato tu žbluňkají peřeje splašek a vrší se tu hromady popela a odpadků; v nich se hrabou kočky, psi, slepice, krysy a nahé děti. Bzučí tu roje vypasených much. Od okna k oknu se pohupují šňůry darebně vypraného prádla. Na kolících vbitých do země uprostřed cesty se suší vyspravované rybářské sítě. Za dne sedávají před domky schýlení starci a pletou sítě nové, uvnitř se lopotí utahané ženy; čekají na muže, až se vrátí z rybolovu nebo z přístavu, kde skládají zboží, či z loděnice, kde budují koráby pro bohaté kupce.
Nyní za tmy vypadá ulička V rybářích tajemně a o to přívětivěji než ve dne, že není vidět špínu a že v chladnu tolik nedotírá zápach.
Nikomedes osloví ženu, která nabírá vodu z kašny; ptá se jí, kde zůstává přístavní nosič Volkus. Žena latinsky nerozumí, ale pochytila Volkovo jméno: ukazuje kamsi do tmy a řecky vysvětluje, kde to je. Nikomedes jí poděkuje, rozumí jí, poněvadž i v jeho rodné Thrákii se běžně mluví řecky.
Po chvíli stane před vysokým domem. Vejde. V chodbě ho udeří do nosu pach zamřelých ryb a plesniviny. Odkudsi hýká prudký, naříkavý kašel. Nikomedes stoupá po hlemýždích, vrzavých, sešlapaných a krkolomných schodech. Tápe v temnotách před sebou. V prvním poschodí slyší z kterýchsi dveří lítou manželskou hádku. Šplhá se dále. Hádka mizí v hloubi a z výše proniká křik nemluvněte. Otevřou se dveře, na chodbu se vyvalí pruh ěervenavého světla a hořký dým připálených jáhel. Rozcuchaná žena šlehne příchozího nevraživým a zvědavým pohledem, nabere vodu ze štoudve za dveřmi, ještě jednou si pozdního návštěvníka přeměří a zmizí ve světnici i s pruhem světla, zůstane po ní jen čpavý kouř. Otrok stoupá ještě výš. Nemluvně přestalo ječet, jako když utne: pravděpodobně dostalo jáhlovou kaši. Z třetího patra se sype rozdováděný ženský smích; podle hloubky hlasu a výčepního zabarvení lze soudit, jaká to je žena.
Nikomedes okamžik váhá, pak zaklepá na dveře vedle příbytku nevěstky. Je slyšet šátravé kroky. Otevře téměř slepá stařena.
„Kde bydlí Volkus?“
„Vedle,“ ukáže babka a zavře.
Zaklepe tedy opět o dveře dál.
„Kdo je?“ ozve se hlas muže, zřejmě vytrženého ze spánku.
„Od Gavia,“ hlesne Nikomedes.
Zavrže lůžko. Rychlé kroky. Dveře se otevřou. Širokoramenný muž pokyne návštěvníku dovnitř. Chvatně zavře. Zasune závoru.
V prostorné světnici mžourá kahan. Na zemi v rohu leží tři děti přikryté šatstvem; třetí je teprve nedávno narozené. Na stole zlátne talíř pečených rybek. V nohách lože pochrupuje kočka.
„Zdraví tě Titus Gavius,“ řekne Nikomedes. „Dostal se do Itálie.“
„Už toho nechal?“
„Kdepak. Proto jsem tady.“
„Tady? Pořád se to ne a ne roztočit.“
„Proto jsem tady.“
„Myslíš, že nikdo neuhodne, že pod tvou čerstvou jizvou na čele bylo znamení zběha?“
„Musím se ukazovat?“
Volkus neodpoví. Po chvíli se zeptá:
„Máš hlad?“
Nikomedes přikývne.
Volkus mu mlčky pokyne k umývadlu s čistou vodou. Z př…
