Celá e-kniha Spartakus 2: Smrtí boj nekončí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
III/ VYRVANÉ KOŘENY
Ó Licle, máš krásnou moc!
Všecko se před tebou klaní,
všecko se před tebou třese
v bázni jak před samovládcem.
Ale jsi přístupen svodům,
těšíš se z lichotek planých,
snadno se necháváš klamat.
Na ty, kdo sypou ti frází,
s obdivem otvíráš hubu
a rozum tvůj v dáli kdes bloudí.
- A RISTOFANES
1/ HLÁŠENÍ
Jsou tu zářící přílbice,
z kterých vlají chocholy, dlouhé, bělostné,
mužná ozdoba statných hlav;
kolem dokola visí ze zdí na hřbetech
lesklé kované holeně,
jistá ochrana proti mocným ranám střel,
nová plátěná brnění,
štíty vypuklé stojí v řadě u stěny;
jsou tu krzna a opasky
v hojném počtu a ostré meče válečné.
Na to musíme pomýšlet,
když jsme na sebe vzali tento těžký boj!
- ALKAIOS
Šilhavý Galba a Syřan Artemitus při ranní objížďce krajem narazili na skupinu římských jezdců. Pravděpodobně slídili kolem Thurií. Otroci jeli zvolna stezkou podél lesíka a v zákrutu náhle stanuli na padesát dvojkroků proti Římanům. Pod lesíkem hučela říčka, rozvodněná podzimními dešti, takže neslyšeli dusot kopyt. Byli dva proti sedmi, nezbylo než obrátit koně a dát se na útěk zpět k Thuriím. Vojáci se pustili za nimi. Otroci měli dobré koně, valné nebezpečí jim nehrozilo, protože Římané by se příliš blízko k Thuriím neodvážili; luky asi neměli, kolem otroků nepřelétl ani jeden šíp. Hnali se dolů po kamenitém srázu porostlém borovicemi, když vtom se Galbovu koni smekly podkovy po valounech, upadl a smýkal se po svahu. Galba vypadl ze sedla, vstal, chtěl znovu nasednout, ale klusák se najednou prudce sebral a poplašeně uháněl bez jezdce za Ártemitem. Tak Syřan vyvázl s oběma běhouny, ale co je s Galbou, neví.
„Je tady ten Terentius.“
Gavius neslyší, je ve stáji, krčí se pod koněm a prohlíží odřeninu na běloušově břiše.
„Povídám, Terentius je tady.“
Titus uvolnil místo ranhojiči Theodorovi, chlácholivě bělouše poplácal a jde ze stáje za stráží přes dvůr do domu. Před dveřmi, střežen hlídkou, na něho čeká jeden z thurijských boháčů, Terentius, chlap velký a masitý, lenivý v pohybech i v řeči, věčně jakoby rozmrzelý, však má být z čeho. Gavius na něho kývne, aby šel za ním. Terentius ho následuje neochotně; pohrdlivě se rozhlíží po nádherném atriu, vida, jak se tu ta chátra zavedla, jako by sem odjakživa patřili.
„Dal jsem tě zavolat, poněvadž potřebujeme koně.“
„Z mých deseti jste už devět vzali,“ odpoví Terentius pomalu a ohrnuje rty, jako kdyby se mu ošklivilo každé slovo, které musí vyřknout.
Rýhy kolem Gaviových úst se ještě více prohloubily. „Toho posledního nechceme, každému jsme jednoho nechali.“
Terentius se ušklíbne, jak jste milostiví. Pokrčí rameny. „Víc nemám.“
„Ale máš za Konsentií hřebčinec.“
Statkář ovládne překvapení. „Já? To se pleteš.“
„Je tam padesát klisen, z toho na třicet březích, na dvě stě klusáků, asi sto tahounů a osmnáct hříbat.“
Gavius se mračí, ostře pozoruje Terentia a má co dělat, aby se nesmál, jak se chlap snaží ovládnout zděšení.
„To bude asi nedorozumění, já jsem hřebčinec měl, jenže ne u Konsentie, ale v Interamniu, a ten jsem prodal.“
„Tak v Interamniu taky? To jsme nevěděli. A prodals, povídáš?“
„Před pěti roky.“
Titus se na něho dívá nedůvěřivě. Konečně… možná, že opravdu prodal.
„Připrav se, pozítří se mnou pojedeš do Konsentie, vyberu pro nás některé z tvých koní.“
„Vždyť ti povídám, že ten hřebčinec není můj. Je jiného Terentia.“
„To se pozná, až tam přijedeme. Můžeš jít. Pozítří ráno si pro tebe pošlu, tak aby se na tebe nemuselo čekat.“
Rozezlený, ale navenek stále pomale klidný Terentius se bere k východu a marně se dohaduje, „odkud to ti prašivci vědí“. Zaváhá, má-li se zeptat, skoro se zastaví, přece však jde dál. Gavius ho s lišáckým úsměvem sleduje. Nakonec to Terentiovi nedá a obrátí se na Tita:
„Kdo vám to řekl?“
To víš, budu ti povídat, že jsem z Konsentie. „Sem tam máme dobré zprávy,“ odvětí vyhýbavě. Vtom ho napadne, že by nebylo na škodu, kdyby mezi thurijské zazobance vnesl trochu sváru, aby nebyli tak jednotní.…
