3/ POSLANÍ
Pročež pospolu pojďte: kde lidí je víc, tam zdar jest!
- HOMÉR
Gaviovy rány se již zacelily a od té chvíle nemá stání. Stařenka v bíle navápněném domku ho zdržuje a vynalézá desítky důvodů, proč má ještě zůstat, proč má přidat ještě aspoň tři dny k čtyřem týdnům, co je u ní.
Gavius ji chápe, je tak sama a netají se tím, že jí připomíná syna, který před deseti roky padl někde… jak tomu říkají… v Malé Asii… bozi vědí, kde to vůbec je, proč tam má takový mladý člověk umírat? A to je ještě dál než Itálie a to Řecko? Pořád nějaké války… Musejí ženy rodit syny jen proto, aby válčili a umírali? A teď prý je v Itálii zase nějaká válka a i tady na Sicílii to prý vypadá na válku… Není dost válek, které vedou pořádní vojáci? Ještě i otroci se do toho budou plést? Proč si nedají pokoj.
„Proč otroci vedou válku?“
„Chtějí zvítězit, stařenko.“
„A co pak?“
„Pak už by třeba nebyly války.“
Stařenka na to neřekla nic.
Gavius jí šel naštípat dříví do zásoby, a když se s večerem vrátil, zeptala se ho:
„A kam vlastně ty chceš odejít?“
„Do Henny a pak do Messany, stařenko.“
„Tam všude je plno otroků, není?“
„Ano – proč?“
„V tom lomu u Syrakus jsi byl taky mezi samými otroky, nebyl?“
„Ano, ale proč se vyptáváš?“
„Najez se, dokud to máš teplé. Já ti najdu zatím něco na cestu.“
„Ještě ráno jsi mě zdržovala, a teď sama –“
„Říkáš přece, že musíš za těmi otroky.“
„Tohle jsem přece neřekl!“
„Ale povídal jsi, že jdeš do Henny a do Messany, a tam že je spousta otroků, nepovídal?“
„Takhle to zrovna nebylo, ale to je jedno. Pro tebe je to jedno. Ale nikomu jinému to nesmíš prozradit.“
„I vždyť já vím.“
„A vůbec uděláš nejlíp, když nikomu neřekneš, žes tu někoho hostila.“
„I vždyť já vím.“
„A nesmíš si myslet, stařenko –“
„I vždyť já si nic nemyslím. Ale nač pořád myslíš ty? Celé hodiny nepromluvíš…“
Na Spartaka.
Na Nikomeda.
Stále lituje, že Nikomedes neprchl z lomu s ním. I on jistě myslí na něho. Útěk se mohl podařit jen jednomu.
Nikomedes zběhl již jednou, před lety za vojenského tažení v Africe. Provázel tam jako osobní otrok vojevůdce Pompeia – toho, kterého nyní povolali z Hispánie na pomoc Krassovi ve válce proti otrokům, jak Gavius zaslechl od stráží v lomu. Tenkrát v Africe uprchli tři: Gavius, jenž byl nedávno nastoupil vojenskou službu, Thrák Spartakus, který jako cizinec sloužil v pomocném oddílu, a Nikomedes, Spartakův krajan. Nikomeda dopadli, ale neukřižovali ho jen pro jeho nebývalou tělesnou sílu. Vypálili mu na čelo znamení zběha a poslali ho na galeje na Sicílii. Sicilský místodržitel Verres si ho vybral s šedesáti jinými galejnickými obry za veslaře pro svoji soukromou přepychovou dvojveslici. Ale poněvadž Verres nevyjíždí podél pobřeží každý den a poněvadž se šedesát statných trestanců musí nějak zaměstnat, přidělili je do lomu ve dnech, kdy místodržitelova veslice kotví v přístavu.
K nucené práci v syrakuském lomu odsoudil sicilský správce Verres i Gavia. Za provinění, které mu nedokázal. A v lomu se Gavius s Nikomedem po letech opět setkali.
Vzpomínky na někdejší africké tažení se během času soustředily do sledu obrazů s ostrou vůní a jitřivými barvami. Vojenský tábor. Ruch mezi stany. Nachový plášť Pompeiův. Jeho přepychově vybavený stan, opatrovaný Nikomedem. Nikomedes sám… Římský otrok už od dětství, ale v latině stále neobratný… Pro Římany neobratný. Komolil jejich řeč ze škodolibosti: působilo mu radost, když mrzačil řeč lidí, kteří ho zotročili. Mstil se tak. Nenáviděl Římany každou svou žilkou. Večer po bitvě… Táborem planou pochodně. Ozývá se ržání koní a nářek raněných. Nikomedes vykoupal Pompeia, před stanem postavil oltář a ověnčil jej palmovými ratolestmi. Klečí, vzpíná paže a ve své thrácké řeči skučí nekonečné modlitby. To za padlé důstojníky, vysvětluje Spartakus. Také thrácké písně zpívá. Hluboké tóny se hrouží do tmy, vojáci stojí kolem v pohnutí a v ustrnutí nad citlivou duší otroka, jehož píseň velebí jejich padlé druhy.
„Tak se u nás zpívá bohům při díkůvzdání…
