IV/ PERIPETIE
Ale není možno, není možno, abyste byli chybili, jestliže jste na sebe vzali boj za svobodu a spásu všech.
– DÉMOSTHENES
1/ VÁLEČNÁ PORADA
Ve stanu je horko a přítmí. Po přikrývce leze velká bzučavá moucha.
„Spartaku! – Ne, s tím já nechci nic mít, to ať si vyřídí velitel sám. – Spartaku!“
V mžiku je na nohou. Hlavou mu ještě táhne dým z ohořelých trámů, jak mu čpěly v těžkém snu.
Do stanu vchází Oinomaos.
„Co se stalo?“
„Pojď si to srovnat sám. Kastus a Massinissa byli na lupu. V údolí.“
Malátným krokem vychází ze stanu. Na trávníku stojí dva otroci, kteří se na Vesuv přidali předevčírem. Před nimi leží tučný vepř.
„Přece musíme něco jíst,“ ohrazuje se už předem Massinissa; je ryšavý a hranatě mužný.
„Přinesli jsme to všem,“ dodává Kastus; jeho úplně lysá, hrbolatá hlava se blýská na slunci.
„Kde jste to sebrali,“ ptá se Spartakus a stěží přemáhá zívnutí.
„Dole ve vesnici. Řekl jsi přece, že to s jídlem nebude jen tak.“
„Pro to prase by mě asi Oinomaos nevolal. Co jste tam vzali navíc?“
Kastus svléká z ramenou vlněný plášť a hází ho na vepře.
„To taky je v pořádku. A co dál?“
Massinissa odpíná opasek a pokládá ho na plášť.
„To už je všechno?“
Oba mlčí a nejisté se dívají do země.
„Řekl jsem, že nesmíte brát nic jiného než jídlo, oděv a zbraně. Pojďte se mnou.“
Spartakus vykračuje po cestě vzhůru a oba muži v uctivé vzdálenosti za ním. Z tábora je slyšet Xerxa, jak si dobírá Oinomaa.
„To že jsi velitel? Vůdce loupežníků jsi. Kradou ti jako straky, ti tvoji hrdinové.“
„To proto,“ vzpouzí se Oinomaos, „že už jim lezlo krkem, co ty jsi navařil, Peršane.“
Spartakus a oba provinilci jdou mlčky a rychle po neschůdné kamenité cestě k vrcholu hory. Réva jemně voní, nad listy víří roje zlatých mušek, leskle zelené ještěrky utíkají mužům z cesty a klouzají pod kameny, jen hbité ocásky jim vyčnívají ven. Myši mizejí v děrách rychle a tiše jako chomáčky prachu – nepoznáš, je-li to myš nebo jen zachvění vzduchu při zemi. Rozhled se stává širším a kotouč pompejského amfiteátru se zmenšuje. Slunce se přibližuje, žár houstne.
Konečně stanou na vrcholu hory.
Uprostřed smutné a šedivé planiny zeje temná propast. Vystupuje z ní dým, páchnoucí po zkažených vejcích. Občas se odtud vznese obláček lehounkých, drobných vloček šedivě bílého popela – nadnášejí se vánkem a tančí ve vzduchu nad kráterem.
Spartakus se postaví na okraj propasti.
„Pojďte sem. Oba.“
Kastus a Massinissa se váhavě přibližují, Kastus je průsvitný strachem: trpí totiž závratí. Myšlenka, že by ho velitel za trest shodil do kouřící rokle, ho naplňuje neovladatelnou hrůzou.
„Co je naším cílem: svoboda, nebo loupeže?“
„Sv… svoboda,“ vyhrkne Massinissa.
„Chceme si sehnat na živobytí – nebo drancovat?“ ptá se Thrák dále.
„Na… na živobytí,“ seškrceným hlasem přitakává nešťastný Kastus.
„A souhlasíte s tím?“
„Ano,“ zní pokorný dvojhlas.
Spartakus vztáhne paži ke strži. „Tak to tam ukliďte. Všechno.“
Kastus vytahuje ze záňadří měšec zlatých mincí a se zavřenýma očima je nasype do rokle. Massinissa loví v záhybech šatu prsteny a náramky a hází je za mincemi.
„Víc toho není?“
„Není, veliteli, při bozích a při –“
„Bohy nech na pokoji, slovo chlapa musí stačit. A kůži z čuněte potom napněte, bude nám dobrá na štít. Měli byste sehnat sůl, aby se kůže daly vydělat. Sůl by byla užitečnější než šperky, co říkáte?“
Provinilci se rozpačitě ošívají. Posléze se holohlavý Kastus zmůže na poznámku:
„Ty máš ale taky náhrdelník.“
Spartakus se dá do smíchu. „Jenomže ten jsem dostal za zápas, víš, a už nikdy ji neuvidím, a to mě rmoutí. Tak už jděte dolů.“
Směje se ještě, když se dívá za plešatou hlavou Kastovou a ohnivými vlasy Massinissovými, jak se stáčejí po cestě od kráteru dolů. Směje se a neví vlastně proč, protože vzpomínku na písečnou dívku prostupuje stesk a smutek.
Pak se ještě jednou rozhlédne po krajině.
Kraj je tichý, jako kdyby v něm ani nebyli lidé. Jen kdesi od severu se mihl osamělý jezdec; objevil se v zákrutu…
