2/ PRVNÍ JISKRA
Spartakus cválá k amfiteátru. Prudce rozrážený vzduch ho studí, ale nevnímá chladno, necítí vítr. Zachránil jsem Krixa. Podruhé jsem zachránil Krixa. Zachránil jsem i ty ostatní.
Pobízí koně k ještě rychlejšímu cvalu.
Divil ses, Krasse, že? Pěkný pozdrav jsem ti přinesl na dobré jitro. Jen aby proti mně nepoštval Batiata. I Batiatus je surovec, jak by nebyl, když vykrmuje muže na smrt, ale dá se snadno ovládat. Teď spolu zůstanou sami a Krassus Batiata přesvědčí, že jsem se vlastně dopustil podvodu, že jsem ho přelstil, že jsem ho zesměšnil a pokořil, a umluví ho tak, že ke mně Batiatus najednou pocítí hněv a že mi odplatí. Jenomže Krassus je uražen, že Batiatus opovrhl jeho darem. Bude mu to vytýkat. Batiatus bude odporovat. Střetnou se. A na moji lest vůbec ani nepřijde řeč.
Ale kde Krixos je? Bylo by třeba ho najít. Těžko by se mu podařilo dlouho se skrývat. Nemůže být daleko od Kapuy. Kdyby ho našli… Kdyby ho našli oni, Batiatovi muži… Možná že po něm dá pátrat sám Krassus. Pak běda Krixovi. Musím ho najít já. Musím ho objevit stůj co stůj. Batiatus mi musí dovolit ho hledat. Protože Krixos je můj. Sám mi ho prodal. Mám jeho prsten jako důkaz.
Kůň se řítí do brány amfiteátru.
„Počkej! Tohle si odsmrdíš!“
Spartakus nedbá, přeskakuje dřezy s vodou k napájení a zastavuje uprostřed nádvoří.
Nic se nezměnilo. Tři otroci se už zhroutili pod ranami. Na ostatní dopadají biče a důtky dál, studená voda, bič, studená voda, bič. Pouze dozorci se vystřídali, je příliš vyčerpávající tak dlouho bičovat.
„Dost!“
Z nebetyčné skály s řevem spadá do propasti vodopád, a to je Spartakův hlas.
„Stát!“
Orlí nos se pyšně rýsuje proti slunci, rýha mezi očima se prohlubuje soustředěním.
Napřažené paže se zastavily. Biče se svíjejí u nohou dozorců. Všechny oči se upřely na Spartaka, i krví podlité oči se na něho obracejí s neuvěřitelnou jiskřičkou naděje.
„Tady vidíte Batiatův prsten. Jedu od něho. Koupil jsem Krixa. Krixos je můj. Jestliže ho najdete, přivedete ho ke mně. Jestliže se někdo opováží vztáhnout na něj ruku, bude mít co dělat se mnou. Já jsem teď jeho pánem. Odveďte otroky z nádvoří.“
Seskakuje z koně a předává otěže podkonímu.
Po nádvoří se rozvěsilo užaslé ticho. Na schodech do školy stojí Ybikus, Anup a ostatní ze společné ložnice. Mlčí. Jen se po sobě dívají. Dozorci civějí s otevřenými ústy. Několik zbičovaných otroků se zhroutilo. Ostatní těžce oddychují a šílenýma očima mžourají po dláždění a po své krvi, rozstříkané na kamenech. Podkoní poslušně odvádí koně.
Jeden z dozorců se pokouší ohradit:
„Co sis to vzpomněl? Neposlouchejte ho, jak to, že ho posloucháte? Tady poroučí Batiatus.“
Spartakus přistupuje těsně k němu.
„Znáš tenhle prsten? Je to Batiatův prsten nebo není?“
Dozorce mlčí.
„Rozuměls už? Ne já, ale ten prsten teď poroučí.“ Obrací se a volá za podkoním: „Přední levá podkova se viklá. Dej ji do pořádku.“
Všichni mlčí a strnule se na něho dívají. Má velitelské oči. Člověku je úzko a připadá si malý, úplně maličký. Neuměli by to vystihnout, jako to vystihl Krassus, ale cítí to všichni. Osamělý, tvrdý a důstojný jako hora. Dozorci stojí a nehýbají se. Něco takového se jim dosud nepřihodilo. Cítí sílu a jsou proti ní bezmocní.
„Řekl jsem, abyste otroky z nádvoří odvedli.“
Odvádějí je tedy.
Spartakus jde do školy. Rozestupují se a dělají mu místo. Sledují ho očima.
Došel až ke skladišti šatstva, na klice tam dosud visí bledě modrá tunika, kterou si včera vypůjčil. Bere ji do rukou a trhá ji na kusy. S cáry se vrací do nádvoří. Jeden z otroků, které vlekou kolem, vybočil z řady, ohnul se k jeho ruce a políbil ji. Spartakus se odvrací, je rudý až po kořínky vlasů. Jde k dřezu, namáčí hadry z tuniky do vody. Sklání se k nejbližším otrokům, kteří čekají, až je odvedou, a smývá jim krev ze zad.
Propukají v pláč.
Spartakovi kanou slzy po tváři. Sám dobře neví, jsou-li to slzy štěstí nebo dojetí. Dusí ho radost z toho, že se mu jeho úmysl podařil, že je zbavil utrpení. Dojímá …
