6/ NA VESUVU
„Spartaku. Půjdeš na jídlo ven, nebo ti to máme donést dovnitř?“
„Nebudu jíst.“
Spartakus leží ve stanu a hlavou mu táhnou chmury. Tady uvnitř je stín a bezmála klid. Ale venku se to hemží, tluče, nadává, syčí, prská – tisíce zvuků mnohohlavého tábora se směšují se slunečním světlem a rozptylují mysl.
Nebudu jíst, nemám hlad, nemám žízeň. Nechce se mi ani spát. Chci vidět, slyšet, pozorně sledovat. Chci myslit a rozvažovat.
Založí si ruce za hlavu, dívá se na plachtový strop stanu a přemítá.
A venku se doširoka rozlévá život, vrchovatě nabitý událostmi. Kouř stoupá klidně a svisle k obloze; v široké záři dopoledního slunce se zbarvuje růžově. To vypouštějí rozšklebená ústa Vesuvu k nebi svůj horký dech.
Kraj tone v míru. Kampánie se vyhřívá, kvete, nalévá se plody a zraje.
Jaké plody ponesou letos kampánské stráně.
Jakou žatvu dají kampánská pole.
Jaké hrozny nabobtnají na kampánských vinicích.
Obloha je ryzí jako pohled dítěte, ani jediný obláček netáhne její nekonečně modrou pouští. Vzduch je čirý a průzračný, s dalekými rozhledy a svěžím, dosud neúnavným klidem. Dým z podivné kuželovité hory se v něm kdesi vysoko rozptyluje a ztrácí. Vznosné pinie rozpřahují měděné větve a sají teplo všemi štětičkami dlouhého jehličí. Objeví se cesta k dalekým sluncím?
Před očima se prostírají Pompeje jako naložené na plochý talíř, lze téměř spočítat všechny kruhovité řady sedadel v divadle a za Pompejemi se v slunci leskne a třpytí moře a na obzoru splývá blyštivou čarou s oblohou.
Na svahu Vesuvu se podél cesty zelenají vinice a dosahují až k samému vrcholu hory. Réva právě kvete. Křivé větve s tenkou loupavou kůrou pokrývá bohatá spleť laločnatých listů a útlé úponky se jako malá živá zvířátka, jako tenounké housenky, jako přilnavá chapadélka otáčejí kolem jilmů a kůlů. Roztřepané hrozínky žlutavě zelených kvítků se vystavují teplu a vydechují líbeznou, lehkou, ale sladkou vůni. Z květu na květ přeletují bronzové včely a zabořují bzučivé sosáky do medového lůna. Kolem se třepetají pestrobarevní motýli, dosednou, složí křídla, pootočí se, pak křídla v celé kráse rozprostřou, lehce se zakolébají a opět mihotavě vzlétnou.
Pohoda a hojnost. Mír.
Je to však pohoda jen zdánlivá. Je to mír klamný.
V nehybnosti se skrývá předzvěst nevídaných hrůz: otroci utíkají pánům. Stahují se k Vesuvu.
K nim se přidružují lotři, zloději a pobudové kdoví odkud, všechna možná chamraď ohyzdných tváří a vyzáblých těl, výlupkové bez domova a bez svědomí, kteří v sobě najednou objevili svatou a pronikavou touhu po svobodě a po boji za nezávislost a shledali, že jejich místo je mezi utiskovanými otroky a gladiátory a nikde jinde. Svoje názory a chápání svobody projevují už cestou k Vesuvu: přapadají poklidné občany, kteří jdou z vesnice do vesnice, svléknou je z pláště a oberou je o měšec. Otroci, dlouhým útiskem náchylní k nespravedlnosti a povzbuzeni nekalým příkladem takových zavšivených tlučhubů – kteří plamenně horlí proti bohatství a majetku vůbec – drancují statky, plení zahrady, loupí zlato a znásilňují ženy.
Obyvatelé se zavírají ve svých usedlostech na závory a ženy se bojí vyjít třeba jen na dvůr pro vodu.
Nejistota, strach a zděšení ovládly Kampánii.
K vrcholu Vesuvu vede jediná cesta, plazí se mezi révami na povlovnějším svahu hory a ztrácí se v hájku mladých moruší. Při úbočí na trávníku hoří obrovský oheň ze suchého klestí a piniových šišek a nad ním se otáčejí rožně, narychlo zrobené z oštěpů. Nad plameny se opékají celí skopci a vepři, v kotlích bublá ovesná kaše. Polonazí muži snášejí stále nové a nové náruče klestí a větviček. Přihodí je do ohně; dopadnou s pronikavým praskotem, vzplanou, mračno jisker se rozletí kolem, větvičky se rozžhavují do červena a kroutí se a svíjejí, až je plamen stráví. Připlete-li se haluz čerstvého jehličí, prská a čadí bílým, čpavým kouřem.
Opodál se tyčí stan. Kolem sedí muži a obírají se zbraněmi: brousí meče, zaostřují hroty kopí, navazují tětivy na oblouky luků, pobíje…
