Není římského lidu

4
ROZKAZY VYKONÁNY

Toho jitra se ohlásil Publius, setník císařské osobní stráže, s důležitými zprávami.

Vrchní velitel Tigellinus pustil z náruče milenku, blaženě se protáhl, pročísl rukou vlasy, nasadil velitelské vzezření a odebral se do pracovny.

Setník Publius je ryšavý hromotluk s nevinnýma vyboulenýma očima, jeden ze zlopověstných Tigellinových běsů, neblaze proslulých v celém městě. Při hovoru ohrnuje spodní ret a odhaluje dáseň s několika silnými zuby — ostatní ztratil ve rvačkách. Ruce i nohy má šlachovité, jeho hlas zní dunivě. Obestírá se jakousi vzpurnou důstojností: je totiž dotčen, a chová se proto poněkud uraženě.

Hlásí, že už zjistil všechny členy křesťanského hnízda, které objevili před několika dny na Esquilinském náměstí; dopadli tam totiž mladou dívku, skoro dítě, a ta na mučidlech prozradila jméno nějakého starce, který ji mezi křesťany zlákal. Dali tedy hlídat starcův dům a potom sledovali lidi, kteří do jeho domu přicházeli. Mají je všechny.

„Zatím jsou ještě na svobodě a nemají tušení, že jsou prozrazeni. Co s nimi máme dělat dál?“

Tigellinus rozhodne o jejich osudu bez dlouhého rozmýšlení: pozítří se budou v cirku v Agrippininých zahradách pořádat hry; ať tedy zajmou všechny, které zjistili — ale až za tmy, aby nevznikl po městě velký rozruch — a odvedou je do cirku. Právě včera konečně přivezli z Afriky šelmy. Císař už se začal o jejich osud znepokojovat.

„Ale to ti říkám, žádný zbytečný hluk, lůza čeká na záminku. Seberte je doma v soukromí a veďte je postranními uličkami. Žádné hrubé zacházení po cestě, dělá to hluk a zbytečně zlou krev.“

Jako další setník hlásí, že podle rozkazu hlídali Petroniův dům. Arbiter se zdržuje doma, nikam nevychází a po všechny ty dny k němu nikdo nepřišel na návštěvu. Podezření, že by kul nějaké pikle, je tedy prozatím neopodstatněné.

„To laskavě přenech k posouzení mně,“ odbude ho Tigellinus.

„Ale budeme Petroniův dům hlídat i dál.“

„Samozřejmě. A můžeš jít.“

Tigellinus uvažuje o vyslíděných křesťanech. Představuje si už Nerona, jak mu vyjadřuje pochvalu, představuje si, jak opět postoupí o jednu příčel na žebříku císařovy přízně, jak ho Petronius bude chtít závistně zlehčit nějakým úsměškem, jak se Gloria zaraduje z hmotné odměny, jak si Marcia hluboce povzdychne a podívá se na něj s tichou výčitkou… Marcia. Měl ji opravdu rád, ale jedna věc je mít někoho rád a druhá věc je měnit kvůli němu způsob celého dosavadního života a opustit pohodlný domov a… On Marcii chápal, ale ona nikdy nepochopila jeho. Nechtěla přistoupit na žádnou dohodu, chtěla buď anebo, je příliš nesmlouvavá a počestná a vede řeči o čistotě… Tu se mu vloudila do myšlenek představa, že by mezi zajatými křesťany byla i Marcia. Mohlo by se to docela dobře stát: křesťané prý věří v jediného boha, vyznávají pokoru, skromnost, lásku k všem bližním, a to všechno jsou nápady pro Marcii jako stvořené. Je citlivá a náchylná ke všemu dojemnému. Onehdy se při hostině o křesťanech hovořilo a Marcia přímo sršela vědomostmi o jejich víře a bohoslužbách a názorech. Kde ty znalosti vzala? Říkala dokonce, že jsou docela neškodní, že neosnují žádné spiknutí, že nevedou nijaké štváčské řeči, že to jsou tiší lidé, kteří uctívají svého jediného boha, pána země, vod i nebes, a chtějí mít pokoj na tomto světě.

Tigellinus v duchu vidí Marcii vstupovat do arény a vidí, jak se k ní plíží lev. Představí si její vydané snědé tělo, které tak nenasytně líbával.

Miloval ji kdysi a miloval ji vroucně a také ona jeho lásku oddaně přijímala. Ať se v Římě děje cokoli, Marcii se nesmí nic stát. Tolik moci bude mít vždycky, aby ji uchránil od neštěstí.

Zvedá hlavu a shledává, že setník Publius neodešel. Stojí tu dál a významně se usmívá, silné zuby mu tvoří cimbuří za tlustými rty.

„Co ještě chceš?“

Setníkův úsměšek se rozšiřuje. „Totiž… jak jsme tak hlídali Petroniův dům, viděli jsme tam v zahradě náramnou holčičku. Ať mě hrom, jestli…“

…jestli kdy viděl tak hezkou ženskou, je s prominutím hezčí než císařovna, sází na to krk. A on už přece v životě nějakou tu kozičku přehnul, tak to dovede posoudit. Jak povídá: nejlepší ženská v Římě. Ostatně soudce krásy se vyzná, ne? Vybírá jen extra zboží. On má totiž za plotem les. A v tom lese ta holka vždycky ráno a každý večer brouzdá. A tak si myslí, jestli by…

Publius se odmlčel. Nepotřebuje víc říkat, zná svého velitele.

„Musím ji nejdřív vidět.“

„Tak se na ni pojď podívat, veliteli. Teď zrovna je hodina, kdy se tam obvykle prochází.“

Tigellinovi bleskne hlavou nápad: jestliže je skutečně tak krásná, jak setník tvrdí, pak…

Okamžitě nasedá do vozíku a jede na Janikul. Zastaví na rohu ulice a dál jde pěšky. Vklouzl do lískového houští proti Petroniovu domu.

Vidí ji. Temně červené vlasy se jí rozlévají po ramenou a zádech, ranní větřík jí lepí měkké roucho na tělo, takže vynikají tvary jejího vzdušně štíhlého těla.

Publius má pravdu, je krásnější než císařovna. Tigellinus se opatrně odplíží, aby ho nezahlédla ani ona, ani Petronius, kdyby náhodou vyšel do zahrady. Má znamenitý nápad. Skvělý. Půlnoční překvapení na hostině. Sezve co nejvíc lidí. O půlnoci se rozhrne závěs — a za ním se objeví nejkrásnější žena Říma, Tigellinův dárek pro císaře, sousto po večeři, doušek před spaním.

Tigellinus se spokojeně usmívá, protože jako nejlepší vyhrocení mu připadá skutečnost, že dívku vezme právě Petroniovi. Zcela určitě s ní líhá. Bude se před spaním shánět po koťátku, a koťátko nikde. Bude volat, bude hledat. Marně. Koťátko zatím bude mňoukat u císaře.

Dává vojákům pokyny: až přijde kráska večer do lesa, ať bleskurychle vklouznou bránou dovnitř, zaváží jí ústa a unesou ji. Psů ať se nebojí, k čemu mají meče. Na rohu ulice ať ji posadí do vozíku a zavezou přímo do paláce.

Poté oznámí, že jde do veřejných lázní: kdyby přišly nějaké naléhavé zprávy, najdou ho tam.

V lázních potkává Marka Ostoria.

„Proč se tváříš tak popuzeně, Ostorie?“

„Vytanulo mi na mysli jedno dědictví,“ nezdrží se Ostorius při pomyšlení na Marcii a je…