Není římského lidu

4
ÚTĚK

Audacem fortuna iuvat.

Odvážnému štěstí přeje.

ŘÍMSKÉ PŘÍSLOVÍ

Plavý kůň, říčný a zpěněný, přeskočil nízkou zídku zahrady a žene se přes rozkvetlé záhony k domu.

„Marcie! Marcie!“ volá jezdec a brzdí koně; jeho kopyta ve zběsilém přešlapování drtí voňavé hrozny jakýchsi modrých kvítků.

Z každého okna domu se vyklání někdo z čeledi s vyděšeným výrazem. Na prahu vestibulu se objevuje Marcia.

„Co se stalo?“ ptá se ve zmatku a běží k Arbitrovi.

Petronius seskakuje s koně a bere Marcii naléhavě za ruku. „Chci se tě něco zeptat. Jde o vážnou věc. Můžeš mít plnou důvěru ke mně. Ale musíš mluvit pravdu, slyšíš?“

„Ano, budu mluvit pravdu, ale co se stalo? Něco s Markem?“

„Znáš nějakého Volusia Prokula?“

„Neznám. To jméno jsem jakživa neslyšela.“

„Je to námořní důstojník z Misena.“

„Neznám žádného námořního vojáka ani důstojníka.“

Arbitrovi se poněkud ulevilo. Zprávy vojáka se bál víc než žvanění nějakého potřeštěného otroka. Tomu chlapíkovi kouká šílenství z tváře. „A znáš nějakého Milicha?“

Marcia bledne. „Ano. To je Scaevinův otrok.“

„Scaevinus? Toho Flavia Scaevina, co bydlí na Caeliu a je rozvláčný v řeči?“

„Ano.“

„Tak ten taky? Musím k němu okamžitě zajet, snad ho ještě zachráním. Zkrátka, Marcie, prozradilo se to. Ten Milichos vás zradil. Musíš okamžitě utéci, než pro tebe přijdou.“

Marcia se chvěje, ale neztrácí rozvahu. „Milichos mě nemůže zradit, nezná mě podle jména. Nezná nikoho z nás podle jména. Jen Scaevina.“

Sdělení Arbitra poněkud uklidnilo, třebaže mu zcela nedůvěřuje. „Víš to určitě, Marcie? Mnoho na tom záleží, chápeš? Jsi si jista, že nezná Milichos nikoho jménem?“

„Nezná, Petronie, a neví —“

Nenechal ji domluvit, vyhoupl se na koně a jako šíp vystřelil přes záhony a přes plot do ulice. Zavolal jen: „Jedu ke Scaevinovi!“ a zmizel. Chvíli ještě je slyšet dusot jeho koně, stále slabší a vzdálenější.

Milichos tedy zradil. Neopatrný Scaevinus! Jak mu mohl důvěřovat, vždyť ten otrok jako kdyby stále čenichal a větřil, uvažuje Marcia.

Co bude dále?

Petronius jede varovat Scaevina. Pravděpodobně pozdě, císařští vojáci jsou čilí. Buď se s nimi střetne před Scaevinovým domem, nebo přijede pozdě a Scaevina odvedou do paláce. Budou ho vyslýchat, budou ho mučit. Na mučidlech asi řekne, co ví. Dej pozor na své přátele, Marcie, řekl Tigellinus. Jak rychle se jeho varovná slova mění ve skutek. Mohli by tě vyzradit, kdyby šlo do tuhého. Neronovi by tě mohli vyzradit. Pak už bych tě chránit nemohl. Tak mluvil Tigellinus. A Scaevinus řekne všechno, až ho budou mučit, mučení se těžko odolá a Scaevinus asi není dost silný, Scaevinus řekne, co ví. Vyzradí mě. A Tigellinus mě už neochrání.

Co mě čeká? Je třeba utéci ihned.

Běží do ložnice a kvapně svléká jemné roucho a přehazuje si prostý šat.

Kam prchnout? Kam se schovat? Nejprve snad do Petroniova domu, je to na okraji města, až za řekou, daleko od paláce. Odtud pak…

Čím víc si uvědomuje nebezpečí, tím spěšněji se připravuje k útěku; tím větší strach ji zachvacuje. Žena je slabá, proč jen jsem se mezi ně dala, měla jsem vědět, že nesnesu ani pomyšlení na mučidla, žena je slabá a neobstojí v nebezpečí, žena se nehodí pro udatné záměry, měla jsem vědět sama, že mi odvaha selže… Neovládá se a horké slzy jí stékají po tvářích a kanou do uzlíčku lněných šatů, který váže roztřesenýma rukama, co mě to napadlo hrát si na statečnou a ráznou amazonku, vždyť jsem jen slabá a přecitlivělá žena, nic nevydržím, nic nesnesu, je to hrozné pomyšlení, jakmile se dotkne oheň mého těla, budu mluvit a řeknu víc, než vůbec vím, je to strašné, budou mě natahovat na skřipec, budou mi vrážet klíny pod nehty, budou… Zachycuje se křesla, aby nepadla hrůzou, a řičivě lká, pláče předem, zmítá se v zoufalství nad představou příštích utrpení a vzlyky jí tryskají z hrdla usedavě a beznadějně a každý vzlyk v ní vzbuzuje novou palčivou lítost nad vlastním neblahým osudem; pryč, pryč, pryč! — Rukávem stírá slzy, bere uzlík a pádí ze schodů atria, z atria do vestibulu, z vestibulu na zahradu a na zahradě přes záhony po stopách koňských kopyt ven, rychle, co nejrychleji ven, do bezpečí, budou mě mučit, zapálí mi vlasy, ožehnou mi chodidla, otvírá branku a ocitá se na ulici, nikdo tu není, aspoň mě nikdo neuvidí utíkat, protože já musím prchnout, budou mi lámat prsty a klouby, Scaevinus řekne všechno, Scaevinus je prokletý mluvka, Scaevinus prozradí všechny a nikdo se nezachrání, všichni půjdeme na mučidla a všichni budeme…

Náhle se zastavuje uprostřed ulice. Pevně semknuté rty povolují. Stojí s otevřenými ústy a upřeně hledí před sebe. Všichni budeme trpět… Všichni. I on, Markus Ostorius, protože i jeho Scaevinus prozradí.

Marcia se obrací a jde rychle zpátky k domovu.

Jak jen mohla zapomenout na Ostoria. Jak mohla, třeba jen na chvíli, pomýšlet na útěk bez něho. Vždyť on je ve vězení, on neví o ničem, nikdo ho nemůže varovat, nemá kam utéci, je přímo v nejhorší vřavě.

Všechen strach, hrůza z mučení, zmatek a zoufalství z ní spadlo. Nejdříve musí vysvobodit Marka. Za každou cenu. Markus se musí dostat z vězení ven. Snad je ještě čas. Snad jeho jméno ještě nepadlo.

Vchází znovu do zahrady, podupané kopyty, jde opět po schodech a vstupuje do ložnice; svléká prostý šat a obléká vzácné roucho. Přibarvuje rty. Volá otroka.

„Lykaonte! Půjč mi svůj plášť. Neptej se na nic a rychle mi přines svůj plášť. A připravte nosítka, jdeme do paláce. Krytá nosítka. Ale rychle!“

Přehrabuje skříňku ze slonoviny, kde schovává šperky. Je v ní i vzácná jehlice do vlasů, dlouhá silná jehlice po nebožce matce; krásná práce východního umění; jehlice má protknout vlasy, vyčesané v pevný uzel na temeni; hlavičku tvoří jantarová slza se zalitou muškou. Marcia ji zasunuje do účesu, spěchá k nosítkám, přijímá od užaslého otroka jeho hnědý plášť a nastupuje cestu k paláci.

Audacem fortuna iuvat. Odvážnému štěstí přeje.

Odváží se všeho.

V paláci bude jistě zmatek. Kdejaký voják bude mít plné ruce práce a plnou hlavu starostí. Tigellinus bude pravděpodobně…