6
Snažila jsem se vypočítat čas tak, abych přišla na svatební svačinu jako poslední, a povedlo se mi to.
Košířský byt matky a dcery Procházkových byl dokořán otevřený a hosté, družičky, sousedky, děti z domu a šoféři svatebních aut proudili sem a tam.
V zadním velkém pokoji se shromáždili svatební hosté na židlích, vypůjčených z valné části od sousedů. Stůl byl přistaven ke stěně a na něm majonézově voněl studený bufet. V předsíni, kdysi adaptované na kuchyň, si jednak kdokoli po libosti mohl uvařit turka nebo čaj či grog, na co kdo měl zkrátka chuť, a na stole vedle sporáku se kupily na bělostném ubruse balíčky s připravenou výslužkou.
V přední menší místnosti – a to byla původně kuchyň, později předělaná na Helenin pokoj – se strojila panna nevěsta.
Před domem čekala kolona aut s myrtovými věnečky na bílých stužkách a s kapku opelichanými chryzanténami nad reflektory.
Já jsem přišla až v okamžiku, kdy se hosté již dost naobdivovali spanilé nevěstě, která mezi ně vstoupila před chvílí v plné kráse a krajkové zbroji a kdy vznikla jakási přešlapující přerývka.
Stanula jsem ve dveřích a co nejlahodnějším hlasem jsem výrazně pozdravila, tak, aby se ke dveřím musel každý podívat.
Nejdřív jsem spatřila Roberta Lomka, jak se usmál do fousů a sklonil hlavu. Pak jsem viděla jen směs neznámých obličejů, a všechny jejich oči na mě zíraly v úchvatu. Kdosi pil kávu a šálek se mu úžasem scvakl s talířkem.
Paní Procházková, vznosná statná bohyně, ochranitelka mravnosti celá v petrolejově zeleném žoržetu, na mně nejdřív spočinula pohledem ohromeného zájmu. Vzápětí však nastal soumrak tak viditelný a nenadálý, že se rozhořčeně odvrátila a ani mi nepoděkovala na pozdrav, místo co mi měla jako hostitelka vyjít v ústrety a představit mě ostatním.
Nejvíc jsem se ovšem těšila na reakci Heleninu, a přišla jsem si na své: stála tam uprostřed místnosti jako krajkový kvítek, jako plavá víla, osudově připravená na znásilnění temným démonem, ctihodná nevinnost sama, jež padne v plen drsným mužským chtíčům, její vlasy jsou žluté a oči modré a pohled čistý, v její tváři není zákeřnosti a v jejích pohybech zrady, její tělo je poklad a její tvář skvost, tatam je svůdnická podobnost s Brigittou Bardotovou, zde čistá panna klade na oltář celý svůj život za oběť svatým manželským povinnostem.
Ouha. Jen mě uviděla – a ona spatřila především náušnice a teprve potom mne – a poznala mě v neznámých šatech a klasicky ladném účesu, zmizel anděl pokory a objevilo se mstící oko lítice; v pohledu jí kříslo nenávistí a na ústech se jí kmitl zlobný pošklebek. Zrudla. Celá jako by se stáhla do sebe, její šlépěje se zúžily, barva jí zvolna odcházela z obličeje, stékala z čela přes tváře a po hrdle do výstřihu s ryškem jako z vodních pěn, také její ruce v nadýchaných manžetách pozbyly svěžího odstínu a zesinaly; nalakované nehty se na nich cize leskly jako růžové perle. Zajíkavě vsála dech a také se ode mě odvrátila.
Svatební hosté zneklidněně civěli. Situace narostla do trapnosti.
Pořád jsem ještě stála ve dveřích, zaráživě krásná, se slunným úsměvem, avšak nepřivítaná a nepozdravená, jako přízrak, jako jitřní paní, jako medúza, kdo se na ni podívá, zcepení.
Ale vtom už ze svého místa vyskočil ženich doktor Loubal, aby se mě ujal a zachránil situaci. Vyšel mi vstříc, políbil mi ručku, podržel ji ve své a pokročil se mnou doprostřed místnosti k Heleně.
– To je slečna Vlasáková, dovolte panstvo, abych vás s ní seznámil, naše Blanička, Helenčina nejlepší přítelkyně. A tady zleva: doktor Zikmund a jeho paní, pán a paní Velíškovi…
A tak dále. Také paní Procházková i Helena se už vzpamatovaly a ovládly: přivítaly mě a dokonce předstíraly nadšení. Helena se přemohla dokonce natolik, že mě objala. Robert Lomek mě kamarádsky žduchal do zad a ženich Otakar se pídil, co bych ráčila zajíst a zapít.
Odložila jsem hostinné požitky na pozdější dobu a zabrala jsem si pro sebe Helenu, abych jí mohla odevzdat svatební dar – ovšemže jsem ho i s fotografickým přístr…
