2
Morálka paní Krombholcové se zase vzepjala, pravděpodobně proto, že jsem občas nespala doma, když jsem teď zas zůstávala u Roberta. Ona, tak přicházela o svůj kuplířský bakšiš na telefonním stolku a pojala obavy, aby ho neztratila docela, jestliže jsem si našla nového milého s vlastním bytem. Velice se o mě strachovala.
– Aby vás někdo nezneužil, Blaničko. Matriarchálně přetékala zadkem ze židle a ukusovala kokosky, měla je před sebou na stole ještě v sáčku. Po celé kuchyni voněla čerstvá mletá káva.
– Ale vždyť já přespávám u přítelkyně, paní Krombholcová, řekla jsem nevěrohodně.
Neodpověděla, těžce vstala, přesunula se ke kredenci a vytáhla odtamtud misku. Prohlédla si ji, cípem utěrky ji uvnitř přeleštila. Pak se podívala na mě, připadalo mi, že by ráda přeleštila i mě. Velice jsem ji v tu chvíli nenáviděla.
– Takový vedro, řekla nakonec.
– Nó.
Zase si sedla a kokosky vsypala do misky. Nerada ji ke mně přistrčila. Jednu jsem si vzala. Sotva jsem ji ukousla, jistě pocházely z doby kamenné.
– Ale copak byste z toho měla, přespávat u přítelkyně, navázala paní Krombholcová a spiklenecky na mě mrkla.
To víš, ty babo. Já se ti tak dám nalákat na takový úsměv. Je jen vějička, abys vyzvěděla pravdu, zhostila ses toho úsměvu planě a neobratně. Ale jsi, úchvatná ve své vychytralé blbosti.
– Umřela jí maminka.
– Vezměte si ještě kokosku, viďte, že jsou dobré.
– Trochu tvrdé.
– Co prosím?
– Bydlely spolu, víte?
– Taky důchodkyně?
– To víte, důchodkyně.
– Nic mi do toho není, ale vy jste se s tím chlapcem rozešla?
– S kterým chlapcem.
– No s tím Pavlem.
Velmi dobře tenkrát slyšela, kterak jsem se s ním ve tmě pod jejím oknem rozcházela.
– V pokoji její maminky teď nikdo není a ona se tam sama bojí, řekla jsem.
– A to ona stonala?
– Ne. Neočekávaně.
– Nějaké neštěstí? Ty auta dneska… jako blázni.
Nechtělo se mi přitakat, přestože by to bylo snadné a nemusela bych si nic jiného vymýšlet a pro paní Krombholcovou by to bylo také nejvěrohodnější; nechtělo se mi dát mou smyšlenkou v plen nevinné řidiče té protivné, vydřidušské a staromódní důchodkyni.
– Ne. Infarkt. To víte, měla už léta. A byla dost silná. Jedla hodně sladké. Vám už ty kokosky nechutnají, paní Krombholcová?
– To ale byl nóbl chlapec, Blaničko, ten váš Pavel.
– Máte pravdu, je vedro.
– A to jeho vzdělání. Rozvážila jste si to?
– Dovolíte? Vezmu si ještě kokosku.
– Jen si vezměte, děvenko, a jak pěkně hovoří… Hovoříval. Máte pravdu, je vedro.
Znova se pracně vyzvedla ze židle a ubírala se ke sporáku.
– Jsem nějaká ospalá, povzdychla jsem si, abych jí dala najevo nezájem.
– Je vidět, že je z dobré rodiny, na to ona.
Sotva jsi s ním kdy promluvila Dobrý den a To je vedro, a žvaníš o dobré rodině a o vzdělání a že to byl nóbl chlapec. Udělat první dojem, to on uměl. Na mě taky. Ale jinak o něm nic nevíš. Jde ti o to, jako většině letitých a už nenavštěvovaných žen, abych buď doma předla, nebo si uvázala na krk jednoho na doživotí.
– Člověk těm kokoskám musí přijít na chuť, řekla jsem, a ona se po mně okamžitě s obavami otočila.
– Mě by je nikdy nenapadlo koupit, ale chutné jsou, dostala jsem je… to neteř… Byla tady. Dáte si taky kafíčko?
– Děkuji, ano, když budete tak hodná.
Postavila na plamen konvičku a sáhla na kredenc po sáčku s mletou kávou, která poznamenávala celou místnost, dokud ji nepřesypala do skleničky od Nestlé. Káva pocházela zřejmě také od neteře, protože paní Krombholcová dnes vůbec nebyla venku, soudíc podle šatů, které měla na sobě, a podle střevíců v předsíni.
– Já si jen myslím, abyste snad… Tak hezkýmu děvčátku projeví náklonnost každý, abyste snad… nenaletěla… Přece jenom Praha…
– Ona se teď v bytě sama bojí a pak je jí taky: smutno, střídáme se u ní.
– Ještě s jinými kamarádkami? zeptala se se zájmem.
– No. Umřela vstoje, když míchala piškotovou bábovku. Měla tak ráda sladké.
– Pak už to člověk nedožene.
– No právě. Už bych spala.
Věděla jsem tuze dobře, co paní Krombholcové říkám a proč jí to říká…
