282 př. n. l.
Senátní přestávka skončila. Otcové se vraceli na svá místa do zasedací síně. Čekalo je hlasování o pomoci Thuriím.
Querela přistoupil k Regulovi a ledabyle řekl: „Dostal jsem dopis od Hamilkara. Píše mi pravidelně, tak dvakrát do roka. Jistě i tobě. Byli jste si bližší.“
Regulus se zarazil. Dokonce to ani nedokázal zastřít. Mlčel.
„Daří se mu výborně. Oženil se, má syna,“ pokračoval Querela. „Vede pobočku jejich podniku v Alexandrii. Ale to ty jistě všecko víš. No nic, jdeme hlasovat o Thuriích.“ Oddělil se od Regula a šel si svým lehkým krokem na místo.
Regula zaplavila zlost, lítost, závist. Querela dobře ví, že se mnou Hamilkar skoncoval. Že jsem beze zpráv. Jinak by mě neobeznamoval s jeho osudy. Jenže co ví? Kolik ví? Zná příčinu našeho rozchodu? Je možné, aby Hamilkar byl natolik zasažen mým nečestným činem, anebo natolik nešetrný, že by se Querelovi svěřil? Pakli Querela o mém provinění ví, bylo by moje pohrdání vůči němu směšné. Trapné. Ví, anebo neví...?
Pak se tedy hlasovalo.
Řada senátorů se postavila proti pomoci Thuriím, ale bylo jich přece jen málo. Senát, ač velice nerad, nakonec tažení k Thuriím schválil.
Když zasedání skončilo a senátoři se rozcházeli domů, přitočil se Querela k Marciu Erukovi a zeptal se: „Co rodina, Marcie?“
„Všichni zdrávi a v pořádku, díky. Jak u vás doma?“
Querela otázku přešel a pokračoval: „Onehdy jsem viděl tvoji starší dcerku. Vyroste z ní krásná mladá žena.“
„Ano? Její teprve devět.“
„Směl bych se o ni ucházet?“ zeptal se Querela napolo žertem, napolo vážně.
Marcius Eruka stejným tónem odpověděl: „To ale opravdu až vyroste v tu krásnou mladou ženu.“
„Platí, Marcie?“
„Do té doby...,“ vysmekl se Marcius.
Jejich rozhovor slyšel Regulus. Dokonce měl dojem, jako by si Querela přál, aby ho slyšel. Blýsklo mu v očích. Také on nedávno spatřil malou Marcii. Vzpomněl si, jaký to býval diblík s očima jako ráček, upovídaná, bezprostřední holčička, a porovnal, nakolik se změnila. Dívka v jejích letech už nahlíží za závoje života a přírody, slyší hudbu, jakou dosud nevnímala, a tuší vůně, po kterých se jednou rozhoří smysly. Marciina tvářička zvážněla, v očích jako by se jí už zrcadlil nádech poznání. Ano, vyspěje ve velmi krásnou ženu. A pochází ze starobylého, váženého rodu.
Doma u večeře se obrátil k otci: „Je mi dvaadvacet let.“
Otec tázavě pozvedl obočí. V koutě se zamračil starý Usitatus.
Matka Fulvia vzdychla. Nejasně vytušila, co asi bude následovat. Měla stále na mysli nešťastný průběh Regulova prvního manželství, neblahý osud Kamillin a jejich novorozence. Snad by měl s druhým sňatkem ještě počkat. Myslela také na dceru Fulvillu. Od svatby jde dolů. Bývala to čilá dívenka, hovorná a bystrá, živá a zdravá, byť útloučká a drobná. Ale co je vdaná, ztrácí se před očima. Postonává, zmocňuje se jí malátnost, dokonce i omdlévá. Soužití s mužem jí zřejmě nesvědčí. Je docela jiná, než je Regina. Ta v manželství se Semproniem Praeceptem rozkvetla a ještě více se rozzářila, přivedla na svět zdravého synka – a to má za muže člověka upoutaného na křeslo, který samostatně neučiní ani jediný krok. Takhle šťastně se soužití vyvede zřídka i mezi zdravými lidmi. Fulvilla v manželství vadne. Ani jedno dítě dosud neporodila...
„Pomalu čas na ženění,“ pokračoval Regulus bezvýrazně.
„A co já?“ pípla Appilla. Vyrostla z ní spanilá černovláska, nesmělá a unylá, ale hospodárná a pracovitá. Před nějakým časem ji zasnoubili s nejstarším synkem z rodiny Ventidiů. Appille se činorodý mládenec velmi líbil a do manželství se těšila, ale než se mohli vzít, snoubenec se při vojenském výcviku v plavání dostal do vodního víru a utonul. „Je mi už osmnáct, vždyť o mě za chvíli nebude nikdo stát,“ naříkala si.
„Už jsem pro tebe myslel na Fabricia,“ řekl otec, „na toho prostředního, co má takové nadání k řečnictví. Je urostlý, i v tváři pohledný, má –“
„Já vím, který to je,“ pospíšila si Appilla. „Líbil by se mi. Je zvláštní. Má světlé vlasy,“ dodala zálibně.
„Mohli bychom uspo…
