256–255 př. n. l.
Xanthippos píše z ostrova Kythéry
bratru Sirónovi do Sparty:
Prosím bohy, milý Síróne, abyste se všici, ty i celá rodina, měli dobře. Jenomže poněvadž v bohy nevěřím, pochybuju, že mě vyslyší. Takže je musím zastoupit a pošlu vám zase nějaké peníze. Věřím, že ty poslední jste v pořádku dostali a v radosti jich užíváte. Dal jsem je poukázat zase na peněžníka Isokrata u vás ve Spartě, myslím, že je nejlepší a je na něj spoleh.
V bohy sice nevěřím, ale něco jako osud asi je, a člověk mu neujde, ať dělá co dělá. Mimoto já jsem proti němu ani tak moc zase nedělal. Zkrátka si mě dohonil a přidržel za podolek, třebaže jsem mu užuž unikal a chtěl se vším praštit. Zase jsem se totiž potloukal sem a tam a k ničemu to nevedlo, aspoň u mě vevnitř ne, pořáde mě něco hryzlo a poňoukalo a popichovalo z místa na místo. Z Libye jsem zavčas zmizel, to jsem vám ostatně už před dvěma roky napsal, zmizel dřív, než se to tam opravdu začalo řezat kvůli válce Říma s Karchedonem. Svoje vazouny jsem vlekl s sebou, ale poněvadž vydržovat takové sbory vlčáků přijde hezky draho a u nikoho jsem zrovna nebyl v nájmu, aby to platil, rozpustil jsem je a zase, jako už mockrát, jsem si nechal jenom jádro nejvěrnějších, a hlavně nejspolehlivějších řízků. A poněvadž jsem vůbec, ale vůbec nebyl v souladu ani se světem, ani s lidmi, ani se sebou, a to nejvíc, rozhodl jsem se, že zase jednou vyrazím k vám domů a zachumlám se do pelíšku vaší blízkosti a lásky. Dokonce jsem se už i vydal na cestu, jenomže jsem to dotáhl jenom sem do přístavu na ostrově Kythéře. Tady si mě osud dohonil a chytil za pačesy. Osud má tentokrát podobu mladého Karchedonce, jmenuje se Emelišt. Hrozné jméno. Ale oni mají i horší.
Karchedon totiž prohrál s Římany důležitou bitvu. To se stává, a válka nekončí. Jenomže Karchedon drží pod krkem nejenom římští vojáci, nýbrž taky celé africké okolí. O tom vám nebudu vyprávět, bylo by to dlouhé a pro vás nudné. Když pak přišli karchedonští předáci za Regulem – Regulus je vojevůdce Římanů – jednat o míru či o smíru, nevyrozuměl jsem, jak to přesně bylo, předložil jim Říman takové podmínky, že by Karchedon úplně vykrvácely a do budoucna by z něho udělaly naprostého otroka Říma. Ze smíru sešlo, Karchedonští odmítli. Takže válka bude pokračovat, válka kdo s koho, to je mi jasné, tak padly kostky. Jenomže Karchedonští, než se vydali za Regulem, si pro Řím připravili pozoruhodnou částku jako odškodnění. Zůstala jim. Ale poněvadž už nemají skoro žádné vojáky, a vůbec žádného schopného vojevůdce, rozhodli se poslat pro mě a moje kladivouny, abych je zachránil.
Jak vidíte, můj věhlas a sláva se klenou nad celým světem, škoda jen, že je to věhlas masaře, a ne třeba básníka nebo olympijského vítěze. Ale i tak mi taková pověst zalichotila, a sebeláska, jak známo, je silnější než láska, a umění podkuřovat znamená úspěch. Jejich Emelišt mi dovedl obratně pochlebovat, a uspěl. Po pravdě řečeno i částka nabídnutá za vyhranou bitvu u mě vykonala své. Je to úctyhodná částka, jak pro mě, tak pro moje bejčky. Musím nashromáždit nové, poněvadž, jak jsem řekl, ty původní jsem rozpustil. Nemusí jich být mnoho, Karchedonu ještě zbyly nějaké řecké oddíly. Je dobře, že zrovna řecké, nebudu s nimi muset mluvit rukama. Pročež potáhnu s Emelištem do Karchedonu.
Já vím, namítnete mi, že jsem se stokrát zařekl, že s Karchedonem nechci nic mít, že z nich jde strach už jenom od podívání. Jenomže budu bojovat na straně Karchedonu, ne proti němu. Proti němu bych to nikdy nezkusil. Taky jsem se zavčas zajistil, pro případ, že bych bitvu nevyhrál. Nerad bych visel na kříži. Pro případ prohry jsem si vyhradil, že zaplaceno dostanou jen moji halamové. Já nic. Ani drachmu. A že nám všem zaručí volný odchod z Afriky. Já jsem ovšem skálopevně přesvědčený, že jim bitvu vyhraju a toho římského vejtahu buď skolíme, nebo přivedeme v poutech do Karchedonu. Jestli se zrovna tohle stane, tak bohové mu buďtež milostivi.
Už musím končit, mám před sebou hodně práce…
