Čtvrtá část
NAPLNĚNÍ A VÍTĚZSTVÍ
258 př. n. l.
Před Regulovým domem v ulici Pod hájem se za bílého dne pyšně vypínal zřízenec s planoucí pochodní. Mezi stromy se linuly tóny flétnistů; byli dva a stáli po obou stranách domovního vchodu.
Z okolí se stahovali sousedé a zvědavci, v úžasu postávali kolem, naslouchali hudbě a mžikavě mhouřili oči před ohněm a kouřem pochodně. Ze samé úcty a obdivu mluvili takřka šeptem.
„Je tam Duilius.“
„U Regula je na návštěvě Gaius Duilius. Snad prý na námluvách. Vítěz Gaius Duilius.“
„Triumfátor Duilius?“
„Toho jsem už viděl. Při triumfu.“
„Já taky. Při triumfu... a na řečništi... a před senátem... A všude. Úplně všude. Jdu radši na zápasy.“
„Na Dobytčí trh?“
„Tam. Na gladiátory.“
Řím se zase jednou opájel radostným šílenstvím.
Konečně výrazný úspěch římských orlů ve válce s Karthágem! Gaius Duilius slavně zvítězil v námořní bitvě u Myl nedaleko Liparských ostrovů, kde před necelými dvěma roky víceméně pohořel.
Tak okázalý triumf Město snad dosud nezažilo. Nebylo neozdobených dveří, nebylo chrámu, kde by nedýmaly vůně, nebylo obětiště, kde by neprýštila krev ve zbožném díkůvzdání. Ženy oblékly světlé závoje, dívky se přizdobily věnci. Ulicemi táhly průvody pištců, drnkaly tu lyry, chřestily bubínky a duněly tympánky, vesele poletovaly zpěvy, jak prastaré písně, tak čerstvé popěvky složené k této slavné příležitosti. Na prostranstvích voněly stoly s bezplatným pohoštěním, na náměstích se čepovalo víno, na nárožích zadrhávaly káry s rozdováděnými opilci. Jedna píseň přehlušovala druhou, šlapalo se po zbytcích pečených ryb, klouzalo se po odhozených okurkách, zábradlí se matlala od šťavnatých melounů. Co chvíli se objevil zástup kněžských přisluhovačů, někteří kráčeli zahaleni, jiní křepčili polonazí, jedni tančili s pochodněmi, druzí za vřískotu píšťal kroužili vavřínovými větvemi, jak komu velela příslušnost hlavního kněze či boha. Někteří obzvlášť zapálení vyznavači tajemných bohů mumlavě přednášeli prastaré, po stovky a stovky let přenášené modlitby prapůvodních záhadných obyvatel,
ty, jenž dáváš vodě téci a jsi proměnlivý jako Numval,
ty, jenž dáváš ohni hořet a jsi nenadálý jako Rentan,
ty, jenž dáváš vichru pohyb a jsi rychlý jako Nypok,
ty, jenž dáváš zemi plodit a jsi blahý jako Kymtyr,
ty, jenž dáváš poušti marnost a jsi krutý jako Lygall...
Senát nešetřil a rozdával šťastnému lidu pečeně a chléb a ovoce, medové koláče, ořechy a křehkou zeleninu, a hlavně víno, víno, víno, bez ohledu na nebetyčné výdaje, aťsi státní pokladnu zatížila již překotná stavba válečného loďstva. Všecko se do pokladny zase vrátí, až dosáhneme konečného vítězství nad Karthágem. Je to jen otázka času, neboť Štěstěna se už přidala na naši stranu. Nejhorší překážky jsme již překonali, když jsme dokázali porazit Puny na moři, Puny, takové mořeplavce, my, takoví suchozemci. Vždyť Duilius ukořistil kromě tisíců veslařských otroků a stovek zajatců také zásoby, zboží, zlato, a zejména čestné trofeje, a ty znamenají víc než všechny poklady Karthága. Jsou to ozdobné zobce z přídí lodí, Duiliem pokořených a potopených, mezi nimi i vzácný kloun z galéry krále Pyrrha, z oné velitelské galéry, o kterou ho Kartháginci připravili, když kdysi opouštěl Sicílii.
Na triumfu samém si dal senát obzvlášť záležet; jeho nádheře, barevnosti a okázalosti se nemohl žádný z minulých triumfů vyrovnat.
Sám Duilius se v nachovém plášti a ve zlaceném vozíku tyčil jako socha boha války; jeho velmi snědá, zjizvená tvář, poznamenaná bojem, podobenství s bohem války ještě zdůrazňovala. Za jeho vozíkem se vláčeli zajatci a vyvolávali obdiv, hrůzu, posměch či pohoršení svými dlouhými rounovitými vlasy, svými náušnicemi; svým tetováním nejen po těle, ale i v obličeji. Za nimi drkotal postříbřený vozík tažený třemi páry vraníků, a na něm se vezli dva z nejvěrnějších a nejlepších Duiliových podvelitelů: mladší Duiliův syn, pětadvacetiletý Sextus, a v celém Městě proslulý Orbilius Querela. Querela výtržník, pr…
