260 př. n. l.
Xanthippos píše z Apollónie v Libyi bratru Sírónovi do Sparty:
Pokud se ti daří, milý Síróne, aspoň obstojně, věř, že jsem ze srdce rád. Nepsal jsem ti dlouho, to je pravda, jenomže ono taky nebylo tak dalece o čem. Ty doby klidu a pohody, co jsem prožíval doma, když jsem tě přivezl z proklaté Sicílie v tvém proklatém stavu, uplynuly jako sen. Ale buď chvála bohům, že to byl sen hezký. Užil jsem si dnů bez krve a bez starostí o chlapy, co nemají starost o mě, jen já o ně a o jejich požeráky a kázeň a aby se mi nepovraždili navzájem. Bylo to hezké a příjemné a obohatilo mě to právě tím klidem a nicneděláním, kdy si člověk uvědomuje, kdy má vůbec čas si uvědomit, co to je vlastně člověk a co to je život a jak je krátký a mizerný. Mizerný. Jenomže to ty víš stejně dobře jako já, vlastně ještě líp. Ale to si představ, že od té doby, co jsem lenošil u vás ve Spartě, uplynulo už osm let! Osm let!
Dobrá, kapku jsem si odpočal. Opustil jsem vás tehdá zničehonic bez rozloučení, tak je to lepší, nemám rád slzy tety Dionýsie, a vůbec už ne vydrancované oči chudáka strýce. Vydal jsem se tehdy do Athén, jak jsem vám v ten čas hned taky napsal, abych sebral nové šiky svých zabijáků, poněvadž ty staré jsem rozpustil, už jsem s nimi těžko vycházel, jejich zhovadilost pro mě začínala být nebezpečná. Jenomže ty, co jsem naverboval, jsem brzo musel rozpustit taky, začali mě považovat za blbečka, třebaže mi bylo čtyřicet roků a měl jsem za jedním nehtem zkušeností víc než oni za celým zadkem, mysleli si, že si se mnou budou dělat, co budou chtít. Tak z toho jsem je vyvedl, pár hlavních vejtahů jsem dal ubičovat a zbytek jsem hnal svinským krokem. Hlavně že mám kolem sebe klubko starých věrných zupáků a šikovatelů, co se o ně člověk může opřít, takže každou neposlušnost, neřkuli vzpouru potlačím, dřív než propukne. Teď mám zase úplně nové a jiné lidi. Jenom původní spolehlivé jádro neměním. Jenomže už jsou v letech, nesou na hřbetě víc roků než já. Moc už se mnou nenaválčí, ostatně já taky ne, i když prozatím nemám pocit, že by mi ubývalo sil, ani v těle, ani v hlavě. S vojáky, které mám teď, jsem spokojen, sešlo se početné stádo plnokrevných halamů, je na ně spoleh.
Přistál jsem tady v libyjské Apollónii a rozhlížím se po okolí, kapku jsem cestoval ve vnitrozemí a podíval se i do pouště, jenomže ono není oč stát. Netvrdím, že tady v Libyi je nějaký zvláštní rozruch, ale na druhé straně tady není ani klid, poněvadž válka Karchedonu a Říma bublá a vyprskává jako přehřátá kaše. Karchedonci sem už natahujou chapadla, aby si zajistili spojence nebo aspoň žoldáky. Lidi to cítí, a cítí taky především peníze a všelijaké křivolaké možnosti k obchodům a obchůdkům a okrádačkám, takže se rozhodujou, co by nejspíš měli dělat, aby si napchali měšce, aby za co nejmíň shrábli co nejvíc. Do toho já se nebudu míchat, moje řemeslo není obchod. Ale boj taky ne, pokavad by se vedl proti Karchedonu, tenhle můj názor dávno znáte. Vypadneme odtud, než to tady začne moc zavánět, a nejspíš se zamícháme do řeže někde poblíž domova, vždyť Chremonides dělá co může, aby upevnil v Řecku svůj vliv. Přijde tak jistojistě o kejhák, říká si o to už šest roků, a pořád nic, je naživu. Asi to trochu pomůžu popostrčit, ať to veme konec, a potom se zase vrátím na chvilku k vám, pro nový hezký sen.
Zapomněl jsem předem mého dopisu napsat, že když jsem chytal v Athénách na lep svoje nové oddíly, dověděl jsem se, že zemřel básník Herondas, pamatujete se na to divadelní představení, jak dávali tehdá taky u nás, právě před osmi lety, kdy jsem tě, Síróne, přivezl ze Sicílie? Jmenovalo se to Kuplířka, to jsme se nasmáli. Pak jsem taky viděl, už ani nevím kde, jeho hru Přítelkyně, ale to vám byly chlupatý povídačky, akorát tak pro chlapy, ženské by se studem propadaly, kdyby směly do divadla na komédii. Ale až přijedu, teto Dionýsie, já ti to potmě a při neředěném víně stejně povyprávím, to víš, že ano. Bylo mu šedesát, Herondovi, když umřel, a stačil toho na…
