Veličenstvo má opravdu obdivuhodnou paměť.
Čapku ze sojčího peří předcházely jiné události a jiné po ní následovaly a všechny byly velmi barvité a poznamenané královským leskem a majestátem. Majestát jim dodával Karel Sedmý a lesk Retzovo bohatství.
Karel Šestý zemřel, lidé říkali, že to pro něho je vysvobození, ale současně říkali, co teď bude s námi, co bude s Francií, před několika měsíci zemřel i anglický Jindřich Pátý, kdo u nás bude vládnout? Anglický Jindřich Šestý, nebo náš Karel Sedmý?
„Anglický Jindřich Šestý,“ rozhodně prohlásil pan de Craon a pootočil si židlici, aby na Jiljího neviděl - ne proto, aby se vyhnul jeho zlobným pohledům, nýbrž proto, že ho nechtěl rušit: baron totiž seděl po svém zvyku na koberci a hlavu měl mezi koleny své manželky.
„Anglický Jindřich není žádný král,“ opáčil mladý pán, „je dosud dítě.“ Políbil koleno své choti, přitulil tvář k hladkému hedvábí její sukně.
„Ale korunovaný, monseigneure, korunovaný!“ Děd vztyčil ukazovák alespoň proti brnění na zdi, nechtěl-li se ohlédnout „Kdežto našeho Karla nikdo neuznává.“
„Karel nemohl být dosud korunován, protože otce ještě ani nepohřbili,“ odpověděl Jiljí, ale nebylo ho dobře slyšet, hlas se mu ztápěl v hedvábí.
„A korunován hned tak nebude, vzpomenete si na moje slova, monseigneure. Pohřeb Karla Šestého bude pohřbem národního království ve Francii. To je konec, anglická růže vypíchla francouzskou lilii.“
„Ale dědečku, jste špatný prorok.“
„A vy špatný společník od té doby, co jsem vás oženil. Počkám, až budete zase normální. Bude vám to dlouho trvat?“
„Do smrti, monseigneure,“ řekl Jiljí jako v polosnu a oddaně rozzářenýma očima se vpíjel do Kateřininy tváře.
Pan de Craon si připadal tak zbytečný, odstrčený a zneuznaný, že se rozhodl odcestovat: zúčastní se králova pohřbu, tam aspoň nahlédne do poměrů takříkajíc u samé kuchyně a doví se, co se děje ve světě, a pak pobude nějaký čas v Paříži, aby se mohli nerušené vydovádět jak ti dva tady, tak on tam.
Nazítří skutečně odjel.
Když se tehdy přede dvěma roky, než se táhlo proti hraběti Olivierovi, pan de Craon vyjádřil, že Jiljího nastávající je ze všech stran pěkná, zdaleka nevystihl skutečnost. Kateřina de Thouars byla kráska, hodná jablka sváru, kráska vznešené postavy s vysokými ňadry, s broskvovou pletí a hnědě odstíněnými víčky, s lící bez kazu a s kadeřemi jako proud sirupu.
Před svatbou a kolem ní byly obtíže a dobrodružné nesrovnalosti, protože Kateřina a Jiljí byli vlastně blízcí příbuzní, neboť měli společnou babičku. Ale zásluhou dědovy umíněnosti se to zdárně, třebaže násilně vyřešilo.
Oba byli stejného věku - Kateřina dokonce o tři měsíce starší než Jiljí - a zamilovali se do sebe - nu ano, nedá se to vystihnout jinak, byla to láska na první pohled. Měli všecky předpoklady k šťastnému životu a šťastni byli. Kateřina měla vlastnosti, které si žádají muži, byla sličná, zbožná, vlídná a oddaná, a Jiljí měl ty, které obdivují ženy, byl pěkně rostlý, zamilovaný, žhavý, vzdělaný a statečný; a také byl štědrý a vynalézavý, vymýšlel pro ni pohádková roucha a zařídil jí komnaty, jaké neměla ani jediná šlechtična ve Francii - o královně ani nemluvíc.
Jejich dny byly omamný sled lásky, hostin, tance a hudby, a zase lásky, společné četby, vyjížděk a nádhery.
Jiljí byl tak šťasten, že za to ráno i večer děkoval Bohu v hradní kapli a stály mu při tom slzy v očích. Měl bezedný majetek, krásnou ženu, lásku lidu, který ho zdravil na všech cestách, měl přízeň bretaňského vévody, byl sličný a úspěšný - a k tomu měl vědomí, že je bohabojný a čestný.
Jen ty okolnosti sňatku ho trochu hnětly, ale říkal si, že nikdo neměl právo bránit jim ve štěstí a že to vlastně tak rozhodl dědeček, ne on.
„Byl byste se se mnou oženil, i kdybych byla chudá?“ zeptala se ho jednou dopoledne Kateřina, když přišli z kaple.
„Na to nelze tak jednoznačně odpovědět,“ řekl Jiljí.
„Vidíte, nemáte mne rád.“
„Díváte se na to příliš jednoduše. Oženil jsem se s vámi, protože jsem vás miloval. Ale dědeček …
