„Po celý týden, co jsem byl v Paříži, jsem nevyšel z domu, monseigneure,“ praví obžalovaný a zhoupne se z paty na špičku a nazpět.
„Souhlasí.“ Biskup Jan zaklesne prsty obou rukou do sebe, lokty opře o stůl a širokou, rozdvojenou bradu uloží do hnízda kloubnatých prstů. „Ale z jakého důvodu jste se zdržoval doma a nezúčastnil se oslav, které se v těch dnech v Paříži odbývaly?“
„Nechtěl jsem,“ odpoví Jiljí zpěvavě a rozmarně.
„Nemohl jste,“ opáčí Jan z Malestroitu stejným tónem. „Měl jste zranění na noze.“ A nevinně se usmívá.
„Jak to víte?“ vyhrkne maršál užasle. Ale hned se uklidní, zná biskupovu důkladnost, a uvědomí si, že vyslýchali služebnictvo.
„Jak k tomu zranění došlo - mohl byste nám povědět, urozený pane?“ ptá se farář Chapeillon suše a jakoby bez zájmu. Olizuje si zprahlé rty, nastydl a má horkost.
„Usnul jsem s nohama u krbu a oharek mi vylétl na nárt.“
„Ve dnech vašeho pařížského pobytu,“ navazuje biskup, „se z okolí vašeho domu ztratil chlapec jménem Jindřich Blaru.“
„To není pravda!“ urputně vykřikne maršál. „Ten chlapec se neztratil!“
„Jak můžete tak určitě tvrdit, že to není pravda?“ ptá se žalobce Chapeillon. Zdá se unaven, ptačí oči jako by byly zablaněny.
„Vím to!“
„Znáte ho?“
„Byl mým hostem.“
„A co dál, pane maršále?“
„Za tmy ode mne odešel. Kam šel, to ovšem nevím. Potom jsem ho už nikdy neviděl.“ Hovoří důstojně, ale příliš nemyslí na to, co mluví, podvědomí vystřeluje plamínky v rudé mlze. Teď se mne ptají na toho, který odešel, ale co až se začnou ptát na ty, kteří už ode mne neodešli? Co pak? A oni se začnou ptát co nevidět, směřují k tomu.
„Když tedy tvrdíte, že se neztratil, vyhledáme ho, aby nám o své návštěvě u vás něco pověděl. Zajisté nemáte nic proti tomu?“
„Mám.“
„Co, pane maršále?“
„Nezletilé dítě není oprávněno, aby svědčilo u soudu, Milosti. Natolik znám zákony.“
„Jindřich Blaru podle toho, co říkáte, by nemohl vypovídat nic, co by vám ublížilo.“
„Paragraf je paragraf, Důstojnosti. Držme se předpisů.“
Baron spatří úsměvy na tvářích přísedících, úsměvy, které vyjadřují škodolibou spokojenost, že se mu podařilo biskupa usadit. Zachvátí ho náhlý nával radosti. Jsou tedy na mé straně! Tolik je nás proti jednomu Janu z Malestroitu - a dovolíme, aby námi smýkal? Už vím, už konečně vím, jak se bránit! Králův podpis nic neznamená. Názor a přízeň soudců rozhodují! Nebude rudá mlha, já jsem pánem.
„Vy jste prodal zařízení pařížského domu jistému - - Robertu Hesselinovi, členu městské rady,“ doplní.
„Je vám známo, že řečený Jindřich Blaru je synovcem tohoto Roberta Hesselina -“ Biskup se na okamžik odmlčí a pak dodá také s úsměvem: „- člena městské rady?“
Jiljí cítí náhlý chlad na zádech. Proto se mě ptali. Kluk doma všechno vyzvonil. Pan člen městské rady podal hlášení. Hlášení leželo v prachu na úřadě, nemohli proti mně vystoupit. Ale nyní to hlášení vyplulo na povrch. „To mi není známo,“ praví upjatě.
„Nu dobrá.“ Biskup obrátí několik archů před sebou na stole. Lehce mávne rukou, jako že tuhle věc přejdou. „Pane barone, mají k vám vaši poddaní důvěru?“ ptá se znenadání.
„Sám víte, že ano.“
„Mají vás rádi?“
„Víte i to.“
„Spoléhají na vás, že byste se jich zastal a ochránil je, kdyby jim někdo činil příkoří?“
„Nejednou se na mne obrátili, vždyť i to víte, a vždycky jsem pomohl nebo zakročil.“
Přísedící rozvážlivě pokyvují hlavami. Dobře odpovídá maršál, myslí si povětšině, všichni víme, že je bez viny, to pouze Jan de Malestroit zešílel a uvěřil špatným pověstem; dost možná, že se chce zmocnit ještě i toho z maršálova majetku, o co ho nestačil připravit Jan Pátý bretaňský, a proto je posedlý jeho záhubou.
Tu se biskup táže: „Proč se tedy vaši poddaní se ztrátami dětí nesvěřili vám, nýbrž mně?“
„To ovšem nemohu vědět.“
„Nezdá se vám, že patrně měli důvod, aby se právě na vás neobrátili?“ Biskupův hlas je nyní tak soudcovský, tak důležitě vítězný, jak dovede být jen hlas soudce ve velké dvoraně, a to jen soudce, který si je jist svou věcí.
Maršálovi je ten hl…
