Setmělo se, do horních komnat Nové věže se plížilo nejprve chladno, pak stíny a nakonec zbloudilé odlesky pochodní z ulice.
Maršálovi je zima, ale protože mu lahodí uklidňující šero, nezavolal dosud, aby mu zatopili. Dívá se na strop, pozoruje tam zážehy zvenčí, jak klikatě přecházejí klenbou.
Komorník ťuká na dveře.
„Co je?“
„Jeho Milost pan biskup.“
„Kdybych ho mohl odmítnout, odmítl bych.“
Jan de Malestroit již stojí ve dveřích. „Byly doby, kdy jste mě sám zval, monseigneure,“ praví a kyne sluhovi, aby odešel.
„To ovšem bylo za podstatně jiných okolností.“
Osaměli s šerem, bylo již tak hutné, že v něm viděli toliko obrysy nábytku a věcí.
„Přišel jsem přátelsky, monseigneure.“
„Do toho se mohu těžko vžít, to chápete.“
„Není cesty tak neschůdné, aby se na ní nemohli dva lidé setkat,“ praví biskup.
Jiljí zbystřuje pozornost. Je to jen kněžská fráze, nebo příslib zdárného dohovoru? Na jaké cestě bychom se my dva mohli dnes setkat? Leda na cestě k hranici. Má to být náznak, že by se moje propast dala zasypat zlatem? Vyloučeno. Z hor zlaťáků, které jsem měl, mi zůstala jen hrstka, kterou bych ani žlábek v konírně nezaplnil, a ještě mi ji zabavili. Nic nemám, byla to přece jen kněžská fráze.
„Co si přejete, Milosti?“
„Abyste se umoudřil, synu.“
„Znamenitě. Vzal jste si do hlavy, že mé přivedete na hranici, a já to mám moudře odkývat.“
„Víme vše, monseigneure, zapíráním a provokacemi si jen přitěžujete.“
„To říkali od nepaměti u všech soudů, třebaže nevěděli nic.“
„V podzemní kobce máme Prelatiho.“
„Tak znamenitý společník by zasluhoval lepšího pohostinství. U mne se měl lépe.“
„Vypravoval nám. Vše máme v protokolech.“
„Snad ne i o kurvičce Vaší Milosti, jak se k nám přišla utěšit, když jste jí místo zlaťáků dal požehnání?“
„To asi pokládal za podružné, místo toho nám vyprávěl vše o těch nesčetných, ubohých malých dětech.“
„To jich tolik máte, Milosti? Ani jsem nevěděl.“
Pak je okamžik ticho, až posléze tma kolem biskupa promluví: „Nepřetvařujte se, synu, odhoďte škrabošku, chápu, s jakou vnitřní bolestí a vypětím hrajete své divadlo, protože o vás vše vím. Přiznejte se, přiznejte svou vinu mně zde v soukromí, ušetříte si další veřejná přelíčení, vždyť jsou pro vás trapná.“
„Co si přejete, Milosti?“ podruhé se táže baron.
„Přiznejte se po dobrém.“
„A co bych tím získal, Milosti? Nepřiznám-li se, upálíte mě, protože jsem se nepřiznal. Přiznám-li vaše vymyšlené viny, upálíte mě, že jsem je přiznal. Chápete, že cesta odporu je cesta delší. Já na tu hranici tak nepospíchám.“
„Uvědomil jste si, že je v naší moci řízení podstatně zkrátit?“
„Uvědomil jste si, že jsem poslal odvolání králi?“
„To na věci nic nemění.“
„To ji naopak změní nadobro. Král zastaví a zruší ten váš pimprlátkový soud.“
„Vyjádření Jeho Veličenstva dosud nedošlo.“
„Nedělejte si naděje, Milosti, ono dojde.“
„Týmiž slovy bych to mohl říci já vám, monseigneure.“
„Král nepřipustí, abyste mě soudili.“
„Totéž jste věřil o vévodovi bretaňském.“
„Donutil jste ho. Ale krále nemůžete.“
„A do té doby, monseigneure?“
„Do té doby, Milosti, vám mohu odpírat odpovědi.“
„Na to máte právo. Uvažujte však, co můžete od krále očekávat. Jste téměř v stejné situaci, jako byla Jana z Arku. Vzpomeňte si, zda Jeho Veličenstvo učinilo něco pro Janu z Arku - a ona každým skutkem jen zvyšovala jeho majestát. To se o vás říci nedá. Rozpomeňte se, kolikrát vy jste naopak krále... řekněme nerespektoval, abych neřekl přímo pokořil. To neodpouští nikdo, natož Veličenstvo. Uvažujte o tom a Bůh s vámi, synu. Vida, už zase prší. A máte tu zimu. Jste spokojen s kuchyní, monseigneure?“
„Je lepší než u vévody z Montfortu.“
„Málem bych zapomněl: Jeho Výsost vévoda projevil přání být přítomen soudu.“
„Vzkažte mu, Milosti, že nestojí za to, aby sem vážil cestu.
Královo zrušení tu bude každým dnem.“
Víra tvá tě neuzdraví, synu, ale nemám právo brát poslední naději k smrti odsouzenému, myslí si Jan de Malestroit a beze slova ho opouští.
Za dveřmi už čekají d…
