Nejdříve nápoj labužnicky usrkával. Avšak ostatní, třebaže měli náskok v náladě, byli za Jiljím pozadu s vtipem; byl si toho vědom, i když se neuplatňoval a jen se povinně smál s nimi jejich nápadům. Leč za chvíli začal být jako na trní, přál si, aby zábava měla lehčí spád a jiskřivější lesk, chtěl činně zasáhnout, ale necítil dost odvahy. Dal tedy svým pohárům větší sklon, aby ostatní dohonil.
Tu se vrátil dědeček a jeho neznámý průvodce, hlaholně se vedrali do stanu na rozkročených nohou, s rukama rozhozenýma v pozdravu a s ústy doširoka roztaženými bezobsažným úsměvem, spokojeni sami sebou a zřejmě přesvědčeni, že tu scházeli a že se tu čekalo jen na ně.
Jakmile je Jiljí spatřil, zbrunátněl jako to víno, v hlavě se mu rozduněl buben a před očima vyhloubila tma, slyšel obžalovávající výkřik: „Beze zbraně!“, znovu pocítil dloubnutí šlechticovy zlehčující věty, vzpomněl si, že místo na modlení se dal na hýření, že zítra bude bojovat svůj první boj a v něm že povede své sedláky proti jejich sousedům, že i oni možná svými padlými vyloží hradní příkop, a kdo ví, také on snad bude mezi těmi padlými.
A pak to přišlo najednou a samo.
Jak náhle zrudl, tak rychle zesinal, vyšvihl se s pohárem v dlani, krátce se zapotácel, ale víc překvapením nad sebou samým než pod vlivem pitky, začal obcházet rozlehlým stanem a mladým, ještě nevyzrálým hlasem na pány dorážel: toho vybídl k přípitku a vzápětí mu utrhl číši s překvapivě duchaplnou odpovědí; onoho jemně, neurážlivě zesměšnil pohotovou slovní hříčkou na jeho jméno; třetímu přetrhl zpěv a dokončil jeho písničku nenadálým vyhrocením s plnozvučným rýmem; dalšího vydráždil k slovnímu šermu a přehrával jej s duchapřítomností přímo ohromující. Strhl na sebe pozornost, samozvaně převzal vedení zábavy a zvládl ji fondem svého ducha a perlivým, všudypřítomným vtipem, který jako stále svěží, občerstvující pramen tryskal v neúnavných, hloubkami doplňovaných proudech. Tleskali mu, dupali nadšením, svíjeli se smíchem, a jeho to ještě víc povzbuzovalo, ponoukalo ho to k novým nápadům, jež se mu nabízely samy, ani nevěděl odkud; žasl sám nad sebou a začal se zvědavě zkoušet, jak dlouho to vydrží a kam až to dovede. Nalévali mu a on obratem vypíjel do dna, i v tom se chtěl zkoušet, byly to nespočetné poháry, chtěli ho udolat, vyvinul se boj mezi nimi a jím, ale na něm se stále žádná opilost nejevila, on ten boj vyhrál. Hýčkali si ho a pochvalovali, avšak on jejich obdiv obratem slova chytře zvrátil v posměšný smysl a žertoval i na svůj účet, nemilosrdně a drze, zde k sobě nemusel brát ohledy.
Dědeček se koupal v blaženství, ten chlapec je vyvrcholením jejich rodu, vzdělaný, to se hned pozná na výběru slov i na způsobu řeči, latinské průpovídky sype tak případně a samozřejmě, jako by vyrůstal mezi pátery, a latinské verše přednáší tak zpěvně, jako by se narodil na Kapitolu. Děd už nežehral na latinu a na tyhle nesmysly, co je to platné, ono to k řádnému vzdělání přece jen patří, a čím toho člověk víc zná, tím se ve společnosti lépe uplatní. A jistě taky dál dostane, obzvláště má-li k tomu i takový půvab, dobrý rod a ostatní předpoklady, jako je v první řadě solidní majetková základna. Nu, uvedl se znamenitě, lépe to ani udělat nemohl. Teď už se o něm bude mluvit po celé Bretani i v Anjou a možná ještě dál.
Té noci byl Jiljí de Retz poprvé opilý, ale projevilo se to, teprve když ulehl: tu se s ním tma začala houpat a pak točit, leč líbilo se mu to a nesnažil se to zastavit, z podvědomí mu přeskakovaly útržky večerních hovorů a hlasy společníků tak jasně a věrně, jako by mu zněly u lože, a slyšel i sebe, jak skvostně odpovídá. V přestávkách, když pak takové vlny zmatených vidin opadly, uvědomoval si, jak je pro něho snadné ovládnout společnost a jak je to příjemné, když tak může vynikat a blýskat se a vidět, že dovede víc než všichni ostatní.
Když pak tábor úplně ztichl a on dosud nespal, protože se příliš vylučovaná mysl jen velmi pozvolna vracela do obvyklého stavu, zdálo se mu, jako by z …
