Navzdory básník zpívá

V
NEJSTARŠÍ A NEJMILEJŠÍ
DCERA KRÁLOVSKÁ

Když tak v duchu pohlížím

na koloběh žití,

jak se špatní radují,

dobří bolest cítí,

jak i věrnost vymírá,

čest jak posměch klidí,

myslím si, že neřídí

nikdo kroky lidí.

Z PÍSNÍ ŽÁKŮ DAREBÁKŮ

Když šel kolem místodržitelova domu, uslyšel sladký hlas, který na něj volal z balkónu:

„Pane bakaláři!“

Vzhlédl a spatřil paní Ambru, jak se vyklání do ulice. Na okamžik se v něm srdce zastavilo a ruměnec mu zbarvil tvář. I když se rozhodl, že spanilou místodržitelovu choť vypudí ze srdce, a třebaže se mu to i poněkud zdařilo v horečných univerzitních přípravách na odvetu úřadům, přece jen již pouhý zvuk jejího hlasu v něm vyvolal slastné rozechvění.

„Máte na chvilku kdy? Chtěla bych vám něco prozradit.“

„Hned jsem u vás.“

Je teplý podzimní den, jeden z těch, kdy příroda odložila deště a mlhy a sychravé vanutí větru a ještě naposled ukazuje slunce, než je přikryje oblaky sněhu. Proto se paní Ambra s hrstkou hostí usadila na balkóně, aby využili polední laskavosti počasí. Villon zahlédl z ulice stařičkého sudího a malíře Noela Jolize. Avšak nyní, když vystoupil nahoru, vidí, že zde je i Filip Charmoye.

„Je tomu dobrých čtrnáct dní, co jste u nás byl naposled, Františku.“

„Nemyslím, že byste mě byli pohřešovali.“

„Ještě že jste tak uznalý,“ ušklíbne se Filip Charmoye.

Paní Ambra se po knězi bezradně ohlédne. Avšak Villon se nedá přivést z míry.

„Na kom jste si, prosím vás, celou tu dobu brousil vtip?“

„Tlučhubů se toulá Paříží dost,“ odsekne Charmoye.

„A dokonce mluví z kazatelen,“ na to Villon.

Ticho. Jen stařičký sudí se rozchechtal:

„Znamenitě, mladý muži! Z vás by byl výtečný advokát! Škoda že jsem vás neznal už jako dítě. Byl bych k tomu vaše rodiče přemluvil.“

Paní Ambra chvatně zatáčí řeč jinam.

„Co se vám to stalo na spánku? Kde jste se tak zranil?“

„Seržanti pana d’Estouteville, vašeho chotě, mi projevili přízeň.“

„Tedy proto jste k nám nenašel cestu.“

„Také proto.“

„Právě pro historii s Ďáblovým patníkem jsem vás zavolala nahoru.“

„Zbytečně byste mě ponoukala, abych spolužáky přemlouval k povolnosti.“

„Proč bych to dělala? Vždyť patník je ve strážním paláci.“

„Víme. Na vnitřním dvoře,“ usměje se František.

„Mýlíte se. Ve sklepě,“ opáčí Ambra.

„Děkuji. To jsme chtěli vědět,“ darebně odsekne Villon.

„Neprořekl jste nyní něco?“ táže se s laškovným úsměvem paní Ambra.

„Ne. Pan místodržitel jistě nepředpokládá, že budeme mlčet.“

„Správně. Proto s vámi chci mluvit. Robert je při vás.“

„Ani bych mu nedoporučoval opak.“

„Ale Františku. Snad nevyhrožujete?“

„Ne. Pouze si dovoluji připomenout, že univerzita má jisté výsady, se kterými nad seržanty vždycky vyhraje.“

„Ty výsady,“ řekne hostitelka napomínavým tónem, „má od krále. Jenomže král má co dělat se synem. Není příhodné, aby mu vyváděla neplechy i nejstarší a nejmilejší dcera. Mohl by vůči ní použít moci, která naprosto selhává v případě synově.“

„Zdá se, že jste při nás toliko vnějším zdáním. Uvnitř spoléháte na zásah králův.“

„Nerozumíte mi, Františku. Chci vás upozornit, že můj muž přeje vítězství studentům. Pramálo mu záleží na tom, aby paní Bruyèrová měla svůj ošemetný patník. Jenomže ve svém postavení vám může přát jen potud, pokud způsob vašeho odboje bude tak obratný a… řekněme slušný, že nebude zapotřebí žádat krále o rozhodnutí. Chápete to?“

Villon přikývne a myslí si: Bohužel nemám na způsob našeho odboje vliv. Ale kdybych ho měl, radil bych nejméně slušný. Nahlas řekne:

„A tohle bylo slušné?“ A ukáže na svůj obvaz.

„To se ovšem stát nemělo, ale vy máte právo žádat zadostiučinění.“

„Je nás víc a ještě hůř zřízených. My si to zadostiučinění vezmeme sami.“

„Zdá se, pane bakaláři, že moje slova byla marná.“

„Přesto vám za ně ze srdce děkuji. Je dobře mít jistotu, že nad námi kdosi mocný drží ochrannou ruku.“

„Nad vámi osobně by ji Robert držel, kdykoli byste něco potřeboval. Ale váš strýc sám má dost vlivu, viďte?“

František chce odpovědět, ale vtom sluha ohlašuje:

„Paní Marie de Vausselles! Slečna Kateřina de Vausselles!“

A už obě vstupují na široký balkón. Nejprve matka, plavá, unylá, štíhlá a svůdná i ve svých letech, jež na ní ostatně nejsou pranic znát. Za ní kráčí v nadýchaných šatech Kateřina, černovlasá, s pletí jemně nažloutlou a s chytrýma zelenýma očima, těkajícíma z předmětu na předmět.

„Pan Noel Joliz se vás už nemůže dočkat,“ praví jim Ambra na uvítanou.

František dost dobře neví, co má dělat. Má odejít? Má zůstat? Vmísit se jim do řeči nyní nemůže a odejít bez rozloučení také nelze. A tak zůstane, opřen o křeslo starého sudího, jehož modrá zapadlá očka sledují scénu, jako by se tu odehrávala nějaká náramná čertovina.

„Pan Joliz mě požádal,“ praví hostitelka, „abych jeho jménem poprosila, aby směl malovat vaši dceru Kateřinu.“

Kateřina zčervená. Noel Joliz skromně sklopí zrak. Filip Charmoye napjatě pozoruje Kateřininu matku. Starý sudí se uchechtne do vousů, jako by řekl: Známe ty konce! František se jme důkladně prohlížet Kateřinu, aby poznal, proč vlastně ji Joliz chce malovat.

„V jakém úboru, smím-li se optat?“ táže se s úsměvem matka.

„Rozumí se, že v úboru,“ na to Ambra se stejným úsměvem.

„Pak ovšem nemohu nic namítat. Zbývá ještě dohodnout, kde pan Joliz bude pracovat.“

„Pan Joliz by rád maloval v našem domě, aby kroužek našich přátel mohl sledovat jeho práci,“ pokračuje hostitelka.

„Pak je vše v pořádku.“

Noel Joliz až dosud mlčel a hleděl na Kateřinu. Proč mě vlastně Filip do toho uvrtal? Myslí si. Je sice velmi hezká, ale portrétovat ji mě vůbec neláká. Ale on pořád vedl svou, abych to zkusil, abych přestal malovat Ambru a namaloval Kateřinu. Obávám se, že to bude ostuda.

Filip Charmoye je nadšen. Chrám Matky boží potřebuje obraz svaté Kateřiny pro postranní oltář. A tak budu mít Kateřinu stále na očích, budu před ní klečet a budu se k ní modlit, budu ji vzývat, aby mě vyslyšela, a ona jistě vyslyší, vždyť skrze ni samu se budu modlit, splyne mi se světicí samou a vyslyší mě, i světice, i …