Pohádky II

Sousedé

Vypadalo to, jako by se v rybníku na návsi něco přihodilo. Všechny kachny – jak ty, které si příjemně hověly na vodě, tak ty, jež v ní stály na hlavě – spěchaly na břeh, ale nepřihodilo se nic. Jen v bahně po nich zůstalo plno stop, široko daleko bylo slyšet jejich křik a hladina rybníka se zčeřila. Ještě před chvilkou byla jasná jako zrcadlo, takže v ní bylo vidět každý strom, každý keř na břehu i starou chalupu s děravou lomenicí a vlaštovčím hnízdem, ale zejména velký růžový keř plný květů. Nakláněl se přes zeď, takže se jeho šlahouny téměř dotýkaly vody, v níž se pak všechno zrcadlilo, jenomže vzhůru nohama.

Sotva se ale hladina zvlnila, rozplýval se jeden výjev za druhým a nakonec zmizel celý obraz. Zůstala jen dvě pírka, jež ztratily odlétající kachny. Chvíli se houpala nahoru a dolů, pak se náhle zvedla, jako by je odnášel vítr, ale ve vteřině to zase vypadalo, že žádný vítr není. Peříčka se houpala na vodě jako předtím a v průzračné hladině bylo znovu vidět okolí rybníka i lomenici s vlaštovčím hnízdem.

Také růžový keř se v ní opět odrážel a všechny jeho květy byly krásné, ale nevěděly o tom, protože jim to nikdo neřekl. Nedaly jim to znát ani sluneční paprsky, které se jemně dotýkaly jejich voňavých plátků, a přece bylo každému z květů tak jako nám, když máme duši plnou blažených myšlenek.

„Jak krásné je žít!“ říkaly. „Toužíme už jen po jednom, abychom směly políbit slunce, jež je tak teplé a jasné. A ty růže tam dole ve vodě bychom také chtěly políbit. Vypadají jako naše druhé já. A chtěly bychom políbit ta rozkošná ptáčátka v hnízdě vedle nich. Vida, dokonce je jich několik i nad námi! Vystrkují hlavičky a tence pípají. Nemají ještě peří jako jejich otec a matka, ale rovněž patří k našim sousedům. Ano, máme dobré sousedy, jak nahoře, tak dole, a o to krásnější je tady žít!“

Ta ptáčátka dole a nahoře – nu, však víte, že v případě těch dole šlo jen o odraz ve vodě – byli vrabci. A jejich rodiče byli také vrabci. Natrefili na prázdné vlaštovčí hnízdo, uvelebili se v něm a cítili se tu doma.

„To, co tam dole pluje, jsou malá kachňátka?“ ptala se vrabčátka zaujatá kachními pírky pohupujícími se po vodě.

„Co kdybyste se ptali chytře, když už se ptáte?!“ opáčila matka. „Copak nevidíte, že to je jen jejich peří, živý oblek, jaký záhy dostanete i vy? Ale váš bude jemnější. Jinak by ovšem nevadilo mít je tady nahoře v hnízdě, neboť pěkně hřejí! A když už jsme u toho, moc by mě zajímalo, co kachny tolik polekalo. Muselo to být něco ve vodě, protože já jsem to určitě nezavinila, i když je pravda, že jsem na vás zrovna v tu chvíli trochu hlasitěji zapípala. Ty hloupé růže by to měly vědět, ale ony nevědí nikdy nic, jen se v sobě zhlížejí a vydávají vůni. Mám jejich sousedství opravdu až po krk!“

Tak hovořila vrabčice a růže se dál rozplývaly:

„Slyšíte ta ptáčátka tam nahoře! Již se pokoušejí o zpěv! Ještě jim to sice moc nejde, ale to se poddá! Věru, je příjemné mít takové veselé sousedy!“

Vtom přiběhli úprkem dva koně. Z jednoho seskočil chlapec, který je sem přivedl vykoupat, a svlékl ze sebe všechno kromě širokého černého klobouku. Přitom si pohvizdoval, jako by byl také ptáče, a pak v místě, kde byla voda nejhlubší, zajel se zvířaty do rybníka. Když se dostal až pod růžový keř, utrhl jednu růži a zastrčil si ji za klobouk.

Tak vyšňořený vyvedl koně zpátky na břeh a odjel pryč.

Ostatní růže hleděly za svojí sestrou a tázaly se jedna druhé, kam se poděla, ale žádná z nich na tu otázku nedokázala odpovědět. Pouze svěřovaly družka družce:

„Kdybych se rovněž mohla dostat ven do světa! I když doma je taky pěkně! Ve dne je nebe jako malované a za noci je ještě krásnější! To dělají ty maličké otvory, jichž je v něm ohromné množství!“

Růže mínily hvězdy, ty připodobňovaly k malým otvorům, neboť si je nedovedly jinak vysvětlit. A nahoře pokračovala matka vrabčice:

„My oživujeme dům. Vlaštovčí hnízda přinášejí štěstí, a proto jsou lidé rádi, že nás mají. Ale to sousedstvo dole?! Například ten růžový keř dělá jen vlhko na zdi. Myslím, že ho brzy odstraní, aby tam mohlo růst obilí. Růže jsou jenom na dívání a pro vůni, nejvýš se ještě může stát, že si je někdo zastrčí za klobouk. Kromě toho, jak vím od své matky, každý rok opadají. Selka je uloží do soli a potom jim dá francouzské jméno, jež neumím vyslovit a ani po tom netoužím. To je celý jejich život. Jsou jenom pro oči a pro nos. Tak, a teď to víte!“ Když se nachýlil večer a komáři se roztančili ve vlahém vzduchu a mráčky zrůžověly, přilétl slavík a zpíval růžím o kráse, jež je věčná jako sluneční svit. Růže se domnívaly, že slavík zpívá o sobě, neboť se to i tak dalo brát. Ani stínem je nenapadlo, že je ta píseň určena jim, ale přesto se z ní radovaly a přemýšlely, zdali také z těch holátek v hnízdě budou slavíci.

„Pochopili jsme docela dobře všechno, o čem ten pták zpíval,“ pravili malí vrabčáci, kteří rovněž naslouchali. „Jenom jednomu slovu jsme nerozuměli: Co to je krása?“

„Krása není nic!“ odvětila matka. „Ta je pouze na pohled. Viděla jsem to v panském dvoře, kde holubi mají vlastní dům a každý den se jim sype hrách a pšenice. Jedla jsem s nimi a vy také budete, to zařídím, neboť pověz mi, s kým obcuješ, a já ti povím, kdo jsi! Ale chtěla jsem vám povědět o ptácích, které v tom panském dvoře rovněž mají. Jsou dva, mají zelené krky, korunku na hlavě a mohou roztáhnout ocas do velkého kola s tolika barvami, že z toho zrak přechází. Pávi se ta zvířata jmenují a oni jsou ta krása. Avšak kdyby je trochu oškubali, nevypadali by jinak nežli my. Sama jsem to chtěla zkusit, ale byli moc velcí!“

„Tedy to zkusím já!“ řekl nejmenší vrabčáček, ten, který na sobě neměl ještě ani pírko.

V chalupě, na níž bylo přilepeno vlaštovčí hnízdo, bydleli dva mladí lidé. Měli se rádi, v práci se činili, a tak u nich bylo vždycky velice hezky a nejvíc v neděli ráno, kdy mladá žena natrhala náruč nejkrásnějších růží, dala je do sklenice s vodou a postavila na kraj truhly.

„Teď vidím, že je svátek,“ políbil muž svou roztomilou žín…