Pohádky II

Nejneuvěřitelnější věc

Kdo vykoná nejneuvěřitelnější věc, dostane královu dceru a půl království.

Mladí, ale i staří, jak to uslyšeli, napínali svoje myšlenky a svaly. Dva se ujedli k smrti a jeden se upil. Všichni tři byli přesvědčeni, že dělají tu nejneuvěřitelnější věc, ale takhle to probíhat nemělo. Malí uličníci zase pokládali za nejneuvěřitelnější plivnout si na záda a honem to pilně cvičili, neboť v určitý den se mělo ukázat, co si kdo připravil, a soudcovská lavice byla pestrá.

Seděli v ní děti od tří let věku, ale i dospělí lidé. Před sebou měli celou sbírku neuvěřitelných věcí, brzy se však shodli a označili za nejneuvěřitelnější velké skříňové hodiny s živými obrazy, které ukazovaly, co hodiny bily. Celých dvanáct představení s pohyblivými figurami, zpěvy a řečmi tu bylo k vidění!

„To je ta nejneuvěřitelnější věc!“ říkali i ostatní lidé.

A hodiny odbily jednu – a Mojžíš stál na hoře a vpisoval do desky první Boží přikázání:

„V jednoho Boha věřit budeš.“

Hodiny bily dvě – a v rajské zahradě se setkali Adam a Eva, šťastni, ač neměli ani šatník, ale oni jej vlastně nepotřebovali.

Ve tři hodiny se ukázali tři králové, jeden s tváří sluncem dočerna opálenou. Přišli s kadidlem a drahocennými dary.

Když hodiny začaly bít čtyři, přišly roční doby. Jaro s kukačkou na svěžím výhonku bukové ratolesti, léto s kobylkou na zralém žitném klasu, podzim s opuštěným čapím hnízdem a zima se starým havranem, který dovedl vyprávět příběhy v koutku u kamen.

Sotva hodiny odbily pět, zjevilo se pět smyslů. Zrak jako zhotovitel brýlí, sluch coby kotlář, čich provázely fialky a mařinka, chuť představoval kuchař a cit funebrák^[20] se smutečním fáborem až na paty.

Potom hodiny odbily šest, hráč u stolu hodil kostku a ta se obrátila vzhůru stranou se šesti puntíky. Sedm úderů připomínalo sedm dnů v týdnu či sedm smrtelných hříchů – na tom se lidé neshodli, neboť obojí spolu souviselo tak těsně, že se to nedalo snadno rozeznat. V osm vystoupil sbor mnichů s osmihlasým zpěvem.

Devět úderů přivedlo devět Múz. Jedna z nich byla bohyní astronomie, druhá bohyní historie a ostatek náležel divadlu.

Deset úderů přivedlo zpět Mojžíše a v deskách zákona stálo již všech deset přikázání.

Jako další vhopkovala skupinka malých chlapců a dívek a hráli hru, při které zpívali:

„Málo nás, málo nás, pojď, ať je nás jedenáct!“

A hodiny bily jedenáct. Nakonec odbily dvanáct a ponocný v plášti a s píkou^[21] zazpíval dávnou píseň všech ponocných:

„O půlnoční hodině
narodil se Spasitel náš
svaté rodině.“

A zatímco zpíval, vyrůstaly kolem něj růže a měnily se v hlavy andělů vznášejících se na křídlech duhových barev.

Bylo to překrásné, na pohled i na poslech. Krásné jako celek, jako výjimečné umělecké dílo, jako nejneuvěřitelnější věc, říkali všichni a umělec byl mladý muž dobrého srdce, dětsky veselé mysli, věrný přátelům a podporující své chudé rodiče. Věru si zasloužil princeznu i půl království.

V den rozhodování bylo město v plném lesku a princezna seděla na trůně, do něhož dali nové žíně, což ovšem neznamenalo, že se cítila pohodlněji. Soudcové se rozhlíželi kolem sebe, vrhali poťouchlé pohledy na toho, jenž měl zvítězit, ale on stál směle s jiskrou v oku. Jeho štěstí bylo jisté, vykonal nejneuvěřitelnější věc.

„Nikoli, tu nyní vykonám já!“ zvolal dlouhý kostnatý habán.

Rozehnal se obrovskou sekerou po uměleckém díle a – prask, rup, bum! Z hodin zbyly jen třísky, kolečka a pera se rozběhla po podlaze, všechno bylo zničeno!

„To jsem dokázal já!“ pravil muž. „Můj čin zničil tvůrce a jeho výtvor najednou. Já jsem udělal nejneuvěřitelnější věc!“

„Zničit takové uměl…