Pohádky II

Hlásný Ole

„Ve světě to chodí nahoru – dolů a dolů – nahoru! Teď už se ale výš nedostanu!“ pravil hlásný^[10] Ole. „Nahoru – dolů, dolů – nahoru musí většina lidí. Vlastně se nakonec stáváme všichni hlásnými a díváme se na život a věci shůry.“

Tak hovořil Ole na věži, můj přítel, starý hlásný, zábavný a hovorný chlapík, který vypadal, že zlehčí všechno, a přece skrýval tolik vážného na dně srdce. Pocházel z dobrých vrstev, říkalo se o něm, že je synem konferenčního rady, nebo jím aspoň mohl být. Studoval, byl výpomocným učitelem, nakonec i výpomocným knězem! Bydlel u faráře a měl rád okolo sebe všechno v pořádku.

Tehdy byl ještě mladý a akurátní, jak se říká. Chtěl mít boty vyleštěné leštidlem, ale farář mu dával jenom mazadlo. Znesvářili se proto, jeden hovořil o lakotě, druhý o ješitnosti – leštidlo se stalo příčinou jejich nepřátelství. Tak se rozešli. Jenže to, co žádal Ole od kněze, žádal také od světa: leštidlo. Ale dostával vždy jen mazadlo. Tak se rozešel se všemi lidmi a stal se poustevníkem. Ovšem …