Pohádky II

Velký mořský had

Byla jedna mořská rybka z dobré rodiny. Její jméno si nepamatuji, to ti povědí učenci. Vím jen, že měla osmnáct set stejně starých sourozenců a žádný z nich neznal ani otce, ani matku. Rybky se od narození o sebe musely starat samy, plout sem a tam, ale to bylo docela příjemné. Vody k pití měly dost a dost, celé světové moře, a také potrava přicházela jaksi samozřejmě.

Každá z rybek se ale chtěla vydat dál, aby prožila vlastní příběh, i když zatím na to nemyslely. Slunce svítilo do vody, takže byla velmi jasná a průzračná, avšak rovněž plná nejpodivnějších tvorů. Někteří z nich byli tak velcí a měli tak obrovské tlamy, že mohli spolknout všech osmnáct set sourozenců najednou. Ani to si ale naše rybky nijak nepřipouštěly, neboť ještě nebyly spolknuty.

Držely se pěkně v houfu a plavaly těsně vedle sebe, jako to dělají tresky či makrelky. Ale právě když se jim nejlépe plulo a nemyslely vůbec na nic, spadlo mezi ně se strašlivým hlukem cosi dlouhého a těžkého, čemu nechtělo být konce. Cosi, co se táhlo do daleka, co každou rybku, která se tomu připletla do cesty, rozdrtilo svou tíhou nebo jí to dalo ránu, z níž se už nevzpamatovala.

Zbylé malé i velké ryby, ať se nacházely nahoře pod hladinou, či dole u mořského dna, se rozprchly hrůzou. A ta těžká strašlivá věc klesala hloub a hloub, stávala se delší a delší, až nakonec sahala přes celé moře. Nejen ryby, ale i měkkýši a všechno, co pluje nebo je hnáno proudy, pocítili strašlivou sílu tohoto nekonečného mořského úhoře, který se sem náhle dostal shůry. Co to bylo? Ach ano, my to víme! Bylo to mocné, na míle dlouhé telegrafní lano, které lidé spustili mezi Evropou a Amerikou.

Jenže právě tohle lano vyděsilo zákonité obyvatele moře všude, kam padlo. Létající ryba vyskočila nad hladinu, jak nejvýš mohla, ba i štítník ulétl celou jednu délku nad vodou, jako by jej vynesla rána z pušky. Jiné ryby zase zamířily ke dnu. Pluly tak rychle, že se dostaly dolů dřív než telegrafní lano, a vyplašily tresky a ráčky, kteří tu, jak bylo jejich zvykem, klidně lezli a pojídali ještě menší tvory.

A několik mořských korýšů přepadla z příchodu lana taková hrůza, že vyplivli svůj žaludek, ale žili dál, protože to naštěstí mohou. Mnoho humrů a krabů opustilo svá pevná brnění, avšak museli tam nechat nohy. Při té panice a zmatku rozprchlo se i našich osmnáct set rybiček a už nikdy se nesetkaly, nebo se navzájem nepoznaly.

Jenom asi deset jich zůstalo na stejném místě, tichých a zaražených, ale když překonaly první zděšení, začaly být zvědavé. Rozhlížely se na všechny strany, dívaly se nahoru a dolů a pojednou se jim zdálo, že tam kdesi v hloubi vidí tu strašlivou věc, která polekala velké i malé. Spočívala na mořském dně, pokud je zrak neklamal, a byla velmi těžká. Rybky ale nevěděly, jak je silná nebo jak ještě může zesílit. Byla docela tiše, ale ony si říkaly, že v tom může být lest.

„Nechte to ležet, jak to leží! Nic nám po tom není!“ pravila nejopatrnější z rybek, ale nejmenší z nich si nemohla pomoci, musela zjistit, o co vlastně jde.

„Shůry to přišlo, nahoře se tedy nejspíš něco dozvíme,“ prohlásila.

I pluly nahoru, kde panovalo pokojné povětří, a tam potkaly delfína. Byl to vynikající skokan, ten nejlepší mořský cirkusák, jenž uměl dělat kotrmelce nad hladinou. Jeho oči mohly něco spatřit, napadlo rybky, a snad by podal i nějaké vysvětlení.

Zdvořile se ho zeptaly, ale on myslel jenom na sebe a na svoje přemety a veletoče. Utrousil odtažitě, že nic neviděl, tedy nemůže sloužit – a pak se odmlčel.

Tak se obrátily na tuleně. Vášnivý pojídač rybiček byl vstřícnější a naštěstí toho dne i sytý, ale jinak věděl jen o málo víc než delfín.

„Strávil jsem mnoho nocí na vlhkém balvanu a díval se do vnitrozemí, na míle odtud. Žijí tam lstiví tvorové. Sami sebe nazývají lidmi, pasou po nás, ale my jim většinou unikneme, jako ten mořský úhoř, po němž se ptáte. Byl v jejich moci, drželi jej nahoře na pevnině, jak dlouho nejspíš nikdo nepamatuje. Odtud jej chtěli odvézt na lodi přes moře, do jiné vzdálené země.

Sledoval jsem, kolik je stálo sil dostat ho na palubu, a po dlouhém úsilí se jim to podařilo, protože na pevnině pozbyl síly. Stáčeli jej do kol a věnců, slyšel jsem, jak chřestil, viděl jsem, jak se kroutil, když ho navíjeli, i to, jak jim uklouzl. Drželi jej všemi silami, mnoho rukou jej svíralo, ale přece unikl a dostal se ke dnu. Tam leží, myslím, dosud!“

„Je trochu tenký!“ prohlásily rybičky

„Vyhladověli jej!“ pokývl tuleň. „Ale určitě se brzy vzpamatuje a nabude své bývalé tloušťky a velikosti. Myslím, že je to ten velký mořský had, jenž odedávna vzbuzuje tolik obav a o němž se toho už tolik vyprávělo. Zatím jsem se s ním nesetkal, proto jsem na něj nijak zvlášť nevěřil, ale soudím, že to bude on!“

Po těch slovech se tuleň ponořil pod vodu.

„Jak mnoho věděl! A jak mnoho mluvil!“ řekla jedna z rybek. „Ještě nikdy mě nikdo takhle nepoučil! Jenom – není-li to lež!“

„Můžeme k tomu doplout, hezky se o všem samy přesvědčit. A cestou vyslechneme mínění ostatních!“ navrhla nejmenší.

„Už nehneme ani ploutví, abychom se o té podivnosti dozvěděly víc!“ odvrátily se ostatní rybky.

„Ale já to udělám!“ zahleděla se nejmenší rybka do vody.

„Dlouhá ponořená věc“ musela ležet kdesi hluboko pod ní. Ponořila se, zamířila do těch míst, a jak plula, napadalo ji, že si ještě nikdy neuvědomila, jak je její svět veliký.

Sledi táhli v hustých hejnech a zářili jako obrovský stříbrný člun, makrelky se držely za nimi a vypadaly ještě nádherněji. Míjely se tu ryby všech tvarů a barev, poloprůhledné květy medúz se dávaly unášet a vést proudy, rozmanité rostliny vyrůstaly z mořského dna, stejně jako na sáh vysoká tráva i palmovité stromy, jejichž každý lupen byl posázen zářivými skořápkami měkkýšů.

Konečně rybka před sebou spatřila dlouhou tmavou čáru. Vydala se k ní, ale nebyla to věc, kterou hledala – byl to stěžeň korábu, jehož paluba se prolomila tlakem mořské vody.

Rybka vplula do prostory, odkud voda odnesla všechno živé. Všichni lidé zah…