Pohádky II

Druhá návštěva

Byl Nový rok, když jsem znovu vystoupal na věž. A tentokrát Ole mluvil o pohárech, které se vyprazdňují na přechodu ze staré do nové kapky, jak rok nazýval. Potom jsem vyslechl jeho příběh o sklenicích a byla v nich tato myšlenka:

„Když o novoroční půlnoci udeří zvon dvanáct, zvedají se lidé u stolu s plnými sklenicemi a pijí na zdraví nového roku. Zahajujeme-li rok se sklenicí v ruce, je to dobrý začátek pro pijáky, zahajujeme-li jej tím, že jdeme do postele, je to dobrý začátek pro lenochy! Spánek ovšem bude mít během roku velkou úlohu a sklenice rovněž. Víte, co je ve sklenicích?“ otázal se.

Je v nich zdraví, radost a rozpustilost! Je v nich smutek a hořké neštěstí! Vždycky, když počítám sklenice, vidím přes sklo stupně rozpoložení rozmanitých lidí.

Hleďte, prvá sklenice, toť sklenice zdraví! V ní roste léčivá bylina – tu zasaďte a na konci roku můžete sedět v besídce plni sil.

Vezmete-li druhou sklenici, vyletí z ní ptáček a zacvrliká tak nevinně, radostně, že člověk naslouchá a snad spolu s ním i zapěje: ‚Život je krásný! Nebudeme klopit hlavy! S chutí vpřed!‘

Z třetí sklenice se zvedá maličké okřídlené stvořeníčko. Andílkem ho ale nelze nazvat, protože má krev i mysl skřítka. Ne aby dráždil, spíš aby zažertoval. Sedne si nám za uši a pošeptá rozverný nápad, ulehne do našeho srdce, aby je zahřál, a my se stáváme rozpustilými či vtipnými – podle úsudku ostatních hlav.

Ve čtvrté sklenici není ani bylina, ani ptáček, ani stvořeníčko, je tam čára rozumu a přes tuto čáru nemáme nikdy jít.

Uchopíš-li pátou sklenici, rozpláčeš se nad sebou samým. Stáváš se převroucně a spokojeně dojatým nebo nastane jiný výbuch: ze sklenice vyletí s bouchnutím princ Karneval, hovorný a nevázaný! Strhne tě, že zapomeneš důstojnosti, máš-li nějakou! Zapomeneš víc, …