Pohádky II

Dcera krále močálů

Čápi vypravují svým mladým mnoho pohádek a všechny se tak či onak týkají močálu a bažin. Samozřejmě jsou přizpůsobeny věku čápat a jejich chápavosti. Nejmenším stačí pro radost, když se jim řekne: „Čáry máry, tralala!“ Avšak starší již chtějí něco hlubšího, nebo aspoň nějakou rodinnou historii.

Z obou nejstarších a nejdelších pohádek, jež si generace čápů předávají, známe všichni tu o Mojžíšovi. Jak byl položen svojí matkou na vody Nilu, nalezen královskou dcerou a dobře vychován se stal velkým mužem, o němž se však neví, kde byl pohřben.

Druhou pohádku ale asi neznáte. Pochází z rodiny, dědila ji jedna čapí matka od druhé po celá tisíciletí a každá z nich ji vyprávěla lépe a lépe a my ji nyní budeme vyprávět nejlépe.

První dvojice čápů – ta, která s ní přišla, protože ji sama prožila – měla své letní sídlo na střeše roubeného vikingského dvorce poblíž rozlehlého rašeliniště ve Vend-Sysselu, jenž se nachází v hjörringském kraji, až docela nahoře, blízko města Skagenu v severním Jutsku. To abyste věděli, o jakém místě hovořím.

Také bych měl dodat, že tam veliké rašeliniště – pozůstatek zvednutého mořského dna, jak se můžeme dočíst v popisu toho kraje – dosud je a rozprostírá se na míle daleko, ze všech stran je obklopeno vlhkými loukami a houpajícími se bažinami a roste tam jenom rašelinný mech, nízký ostružiník a bídné stromky.

Skoro neustále se nad ním vznáší mlha a před více než sedmdesáti lety tam ještě žili vlci. Právem se tedy může zvát „divokým“ a jistě si umíte představit, oč více bažin i jezer, tedy oč neschůdněji tam bylo před tisíci lety!

Ovšem, co do jednotlivostí dalo se tam už tenkrát najít totéž. Rákos byl stejně vysoký, měl tentýž druh dlouhých listů a fialově hnědé pernaté květy. Rovněž bříza se halila do bílé kůry a jemných volně visících listů jako dnes.

Co se týče živých tvorů – i moucha měla průhledný šat téhož střihu jako nyní, tělo čápa bylo už tehdy bílé s černými skvrnami a červenými punčochami.

Lidé, pravda, nosili jiný oděv, než káže současná móda, ale každému z nich, ať to byl lovec, nebo jeho sluha, každičkému, kdo vstoupil na rašeliniště, se dařilo před tisíci lety, jako se daří těm, kdo tam přicházejí nyní. Probořili se a spadli dolů – ke králi močálů, jak jmenovali toho, jenž vládl této velké rašelinné říši. Králem bažin se mohl též nazývat, ale nám se zdá lepší říkat mu král močálů, i čápi jej nazývali stejně.

Velmi málo víme o jeho vládě, ale to je snad jenom dobře.

Blízko rašeliniště – u Limského fjordu – stál zmíněný vikingský roubený dům. Měl kamením vyzděný sklep, věž, tři poschodí a nad nimi, a na vršku lomenice, si vystavěl hnízdo čáp. Matka čápice usedla na vejce a byla si jista, že se vyvedou.

Jednoho večera zůstal otec čáp venku mnohem déle než jindy, a když se vrátil domů, byl celý rozčepýřený a schvácený.

„Musím ti vyprávět něco strašlivého!“ řekl čapí matce.

„Jen si to nech!“ odvětila. „Pamatuj, že mám vysedět mladé. Mohlo by mě to rozrušit!“

„Jenže tohle musíš vědět!“ pravil čáp. „Ona sem přišla – dcera našeho hospodáře! Odvážila se sem až z Egypta a nyní je pryč!“

„Ta z pokolení víl? Tak povídej! Na tohle jsem opravdu zvědavá!“

„Tak vidíš, matko! Jak víme, uvěřila tomu, co řekl lékař, sama jsi mi to vyprávěla. Uvěřila, že zdejší bahenní blatouch může pomoci jejímu churavému otci, i přiletěla sem ve svém pernatém kožíšku s dvěma dalšími pernatými princeznami, které musejí každý rok na sever, aby se vykoupaly a omládly! Přiletěla – a teď je pryč!“

„Děláš takové okolky,“ pravila čapí matka, „že mi z toho zastydnou vejce! Nesnesu takové napínání!“

„Dával jsem dobrý pozor!“ pokračoval otec čáp. „A dnes večer, když jsem chodil rákosím tam, kde mne rašelina unese, přiletěly tři labutě. V jejich letu bylo cosi, co mi říkalo: ‚Dej pozor, to nejsou obyčejné labutě, mají jen takové peří!‘ Poznáš to citem, matko, to umíš stejně dobře jako já! Ty taky hned víš, jak se věci mají!“

„Nu ovšem!“ odvětila. „Ale vypravuj o princezně, poslouchání o labutím peří mám již dost!“

„Jak je ti známo, uprostřed rašeliniště se rozprostírá jakési jezero!“ pokračoval čapí otec. „I odsud bys ho mohla velký kus spatřit, kdyby ses chtěla zvednout. A právě v těch místech – mezi zeleným rákosím a zelenou bažinou – stojí velký strom. Na ten se ty tři labutě posadily, tloukly křídly a rozhlížely se. Jedna z nich odhodila labutí kožíšek a já v ní poznal naši princeznu.

Seděla tam a neměla na sobě žádný jiný plášť nežli svoje dlouhé černé vlasy. Prosila obě ostatní princezny – to jsem jasně slyšel –, aby jí kožíšek dobře hlídaly, až se ponoří pod vodu pro květ, který na dně doufala najít.

Pokývly, ale sotva vstoupila do vody, vzlétly s kožíškem do vzduchu. Hleďme, copak asi mají za lubem, ptal jsem se v duchu. Ona se zajisté ptala právě tak, když viděla, že se zvedají i s jejím pernatým kožíškem!

A pak uslyšela:

,Jenom se ponoř! Již nikdy nepoletíš v labutím kožíšku, už nikdy nespatříš egyptskou zemi! Zůstaneš sedět v bažině!‘

Ještě zahlédla, jak trhají její pernatý kožíšek na tisíc kusů, jak peří lítá a snáší se všude kolem jako sněhová vánice. Pak obě ošklivé princezny odlétly.“

„To je hrozné!“ pravila čapí matka. „Nemohu to ani poslouchat! Přesto pověz, co se stalo dál!“

„Princezna naříkala a plakala! Slzy se jí řinuly z očí a padaly na strom. A strom se pohnul, protože to byl sám král močálů, který bydlí v rašeliništi. Viděl jsem, jak se otočil, zvedl svoje dlouhé močálovité větve jako ramena a pak mizel.

To ubohé nešťastné dítě nesmírně vylekalo. Seskočilo na houpající se bažinatou půdu, ta však unese sotva mne! Ve vteřině se probořila a strom s ní.

V podstatě si pro ni přišel. Veliké černé bubliny se vyvalily na povrch a potom už po ní nebylo ani stopy. Nyní je pohřbena v divokém rašeliništi a nikdy se už s květem nevrátí do země egyptské. Ty bys nesnesla dívat se na to, mámo!“

„Přece jen jsi mi to ani neměl povídat v této době, aby se něco nestalo vejcím! Však se princezna zachrání! Nějaké pomoci se jí jistě dostane.…