Pohádky

Sedmá pohádka
Co se dálo v zámku Sněhové královny
a co se přihodilo potom

Stěny zámku byly z poletujícího sněhu a okna a dveře z řezavého větru. Bylo tu na sta sálů, všechny tak, jak je sníh navál. Největší se táhl na mnoho mil. Všechny byly osvětleny severní září a byly náramně velké, ale prázdné a ledově chladné a zářivé. Nikdy sem nepřišlo ani tolik veselí, jako bývá na plese medvědů, když jim vichr k tomu hraje a ledoví medvědi chodí po zadních nohách a chovají se vybraně. Nikdy se tu nekonaly hry se zástavami a vyplácením; ba nebyly tu ani kávové schůzky bílých liščích slečinek. Prázdno a zima bylo ve velkých sálech Sněhové královny. Severní záře svítila tak pravidelně, že bys mohl vypočítat, kdy bude svítit nejvíc a kdy nejméně.

Uprostřed prázdného, nekonečného sněhového sálu bylo zamrzlé jezero. Led na něm byl roztříštěn na tisíce kusů, ale každý kus byl přesně takový jako druhý, že to bylo opravdu umělecké. A uprostřed něho seděla Sněhová královna, když byla doma. Říkala, že sedí na zrcadle rozumu a to že je jediné a nejlepší na tomto světě.

Malý Kaj byl zimou celý modrý, ba skoro černý. Ale nepozoroval to, neboť mu královna polibkem odčarovala pocit zimy a jeho srdce bylo takřka rampouchem. Chodil a tahal několik ostrých plochých ledových ker, které přerozmanitě skládal, neboť z nich chtěl něco sestavit. Počínal si jako ostatní děti, když skládají dřevěné destičky ve všelijaké tvary. Kaj také sestavoval tvary a nejumělečtější z nich byla „ledová hra rozumu.“ Zdálo se mu, že jsou ty tvary znamenité a důležité. To způsobovala ona střepina skla, jež mu tkvěla v oku.

Kaj sestavoval rovněž tvary, které tvořily psané slovo. Ale nikdy nedovedl sestavit slovo, které nejvíce chtěl, totiž: Věčnost. A Sněhová královna pravila:

„Sestavíš-li to slovo, staneš se svým samostatným pánem a já ti dám celý svět a ještě pár bruslí!“

Ale on to nedovedl.

„Nyní odletím do teplých zemí,“ řekla Sněhová královna. „Chci se tam podívat do černých kotlů.“

Těmi kotli myslila hory chrlící oheň, sopky Etnu^[2] a Vesuv^[3], jak my jim říkáme.

„Trochu je pobělím,“ pravila, „neboť to dělá dobře citrónům a vinné révě.“

Sněhová královna tedy odletěla a Kaj seděl úplně sám v prázdném ledovém sále – dlouhém mnoho mil. Díval se na ledové kry a přemýšlel a přemýšlel, až to v něm praskalo. Úplně tuhý seděl tiše, že bys myslil, že je nadobro zmrzlý.

Vtom právě vešla Gerda do zámku velkou branou z řezavých větrů. Ale ona se pomodlila večerní modlitbu a větry se utišily, jako by chtěly usnout, a Gerda vstoupila do velkých, prázdných, studených sálů. – Tu spatřila Kaje, poznala jej, padla mu okolo krku a zvolala:

„Kaji, můj miláčku, malý Kaji! Tedy jsem tě přece našla!“

Ale on seděl úplně tiše, strnulý a chladný. I vytryskly Gerdě horké slzy. Padaly mu na prsa, pronikly až k srdci, roztavily rampouch a strávily střepinu zrcadla uvnitř. Kaj se na ni podíval a ona zpívala píseň:

Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.

Tu vypukl Kaj v pláč. Plakal, až mu střepinka skla vypadla z oka, poznal Gerdu a jásal:

„Gerdo! Miláčku, malá Gerdo! Kdepak jsi byla tak dlouho? A kde jsem byl já?“ I rozhlížel se kolem. „To je zde zima! A tak prázdno a všechno tak veliké!“

Kaj se přivinul ke Gerdě a ona se smála a plakala radostí. Bylo to tak krásné, že i kusy ledu tančily radostí kolem. Když byly kusy ledu unaveny a lehly si, tvořily právě ono slovo, o němž Sněhová královna řekla Kajovi, že sestaví-li je, bude svým pánem a ona mu dá celý svět a k tomu ještě pár nových bruslí.

A Gerda jej líbala na tváře, až opět rozkvetly. Líbala mu ruce a nohy, až byl opět čilý a …