Pohádky

Šťastná rodina

Největší zelený lupen má u nás na venkově rozhodně lopuch. Pověsíš-li si jej na břicho, může ti být docela dobře zástěrou, položíš-li si jej na hlavu, může sloužit za deště jako deštník, neboť je náramně veliký. Lopuch neroste nikdy sám: kde se daří jednomu, vyroste jich víc a je to pak veliká krása.

A všechna ta krása je pokrmem hlemýžďů. Velcí, bílí hlemýždi, které si vznešení lidé za starých časů dávali upravovat k jídlu jakožto znamenitou zvláštnost, jedli lopuchy a říkali si:

„Hm! To to chutná!“ Domnívali se totiž, že to znamenitě chutná, neboť žili odevždy na lopuchových listech. Pro ně byly také lopuchy pěstovány.

Byl tu také starý panský dvorec, ale tam už hlemýždě nepojídali. Hlemýždi vyhynuli, ale lopuchy nevyhynuly, rostly a rostly, až jimi zarůstaly cestičky a záhony a ani je nebylo možno udržet v mezích. Byl to celý lopuchový les. Sem tam rostla jabloň nebo švestka, ostatně by však nikdo nebyl pomyslil, že je to zahrada. Všude samé lopuchy – a v nich bydlili oba poslední, prastaří slimáci.

Nevěděli ani sami, jak jsou staří, ale pamatovali se velmi dobře, že jich bývalo mnohem víc, že pocházejí z cizokrajného rodu a že pro ně a pro jejich příbuzné byl celý ten les zasázen. Nikdy nebyli z něho venku, ale věděli, že je ještě něco na světě, čemu se říká panský dvůr, a že se tam hlemýždi vaří, až zčernají, a potom že je položí na stříbrnou mísu. Co se dále s nimi stane, to nevěděli. Co to vlastně znamená, být uvařen a ležet na stříbrné míse, nedovedli si představit, ale krásné to je zajisté, o tom byli přesvědčeni, a náramně vznešené. Ani chroustovi, ani ropuše nebo dešťovce nedovedli to vysvětlit, když se jich po tom tázali. Žádného z nich ani nevařili, ani nepoložili na stříbrnou mísu.

Oba staří, bílí slimáci byli přesvědčeni, že jsou nejvznešenější na celém světě. Vždyť les byl jenom pro ně a panský dvůr k tomu, aby mohli být uvařeni a položeni na stříbrnou mísu.

Žili velmi osaměle a šťastně, a protože sami neměli děti, přijali za vlastního malého, obyčejného slimáčka a vychovávali jej jako svoje dítě. Leč maličký nechtěl růst, neboť to byl přece jen obyčejný slimáček. Ale starým, zvláště hlemýždí matce, se zdálo, že přece pozoruje, jako by ho přibývalo. I prosila otce, nevidí-li to, aby alespoň potěžkal jeho domeček. A otec jej potěžkal a zjistil, že matka má pravdu.

Jednoho dne silně pršelo.

„Poslyš, jak to bubnuje na lupenech: Buntaratatabum!“ řekl otec hlemýžď.

„Tadyhle jsou také krůpěje!“ řekla hlemýždí matka. „Stékají po stoncích. Uvidíš, jak všechno zmokne. Jsem ráda, že máme svůj dobrý domek a náš maličký rovněž svůj! Opravdu je pro nás všechno lépe zařízeno nežli pro ostatní tvory; je z toho vidět, že my jsme největší páni na světě! Máme dům od narození a lopuší les je zasázen pro nás! – Ráda bych věděla, jak daleko se rozprostírá a co je za ním!“

„Nic není za ním!“ řekl otec hlemýžď. „Lépe nežli u nás nemůže být nikde a já si už nemám co přát!“

„Ovšem!“ dodala matka. „Ale já bych se ráda dostala do panského dvorce, aby mě uvařili a položili na stříbrnou mísu, jak se…