Pohádky

Pastýřka a kominíček

Snad jsi již někdy viděl takovou prastarou skříň, úplně zčernalou stářím a s vyřezávanými závity a lupeny. Právě taková stála v jedné světnici. Byla dědictvím po prababičce a byly na ní vyřezány růže a tulipány odshora až dolů. Kromě toho byly na ní přepodivné závity a mezi nimi vyhlížely jelení hlavičky s rozvětvenými parohy. Uprostřed byl na skříni vyřezán celý muž, náramně směšný napohled; šklebil se, ale tak, že to ani nevypadalo, jako by se smál, a na čele mu trčely kozí rohy. Také měl kozí nohy a dlouhý vous.

Děti ve světnici mu říkaly „kozonohý vrchní a spodní válečný generální velitel“, protože se to těžko vyslovuje a že to vypadá náramně vznešeně. Však také vyřezat jej nebylo jen tak lehké!

Tak zde tedy stál a díval se neustále na stolek pod zrcadlem, neboť tam stála spanilá malá pastýřka z porcelánu. Botky měla pozlacené, za pasem červenou růži, na hlavě zlatý klobouček a v ruce pastýřskou hůl. Byla krásná! Vedle ní stál malý kominíček, černý jako saze, ale byl také z porcelánu. Byl stejně čistý a pěkný a kominíka jenom tak představoval. Ten, kdo ho vyrobil, mohl z něho totiž právě tak udělat prince, to bylo docela jedno. Tu stál se svým žebříčkem a vypadal roztomile. Obličej měl však bílý a růžový, jakoby dívčí; to byla vlastně chyba, neboť trochu černý přece měl být. Stál docela blízko vedle pastýřky. Oba byli tam, kam je postavili, a když už tu spolu stáli, tak se zasnoubili. Hodili se k sobě znamenitě, neboť oba byli mladí a z téhož porcelánu a oba byli stejně křehcí.

Hned za nimi stála ještě jedna figurka, třikrát větší; byl to starý Číňan, který kýval hlavou. Byl také z porcelánu a říkal, že je dědečkem malé pastýřky, ale nemohl to dokázat; tvrdil, že má na ni právo, a proto přikývl, když se o ni kozonohý vrchní a spodní válečný generální velitel ucházel.

„Tadyhle máš muže,“ pravil starý Číňan pastýřce, „muže, který je myslím z mahagonového dřeva a mohl by tě udělat kozonohou vrchní a spodní válečnou generální velitelkou. Má plnou skříň stříbra, nepočítajíc do toho ani, co má v tajných příhradách.“

„Já nechci do tmavé skříně!“ zvolala pastýřka. „Slyšela jsem povídat, že tam uvnitř má jedenáct porcelánových žen!“

„Tak můžeš být dvanáctou!“ řekl Číňan. „Dnes v noci, až to v staré skříni zapraští, budete mít svatbu, jako že jsem Číňan!“

Pokynul hlavou a usnul.

Ale malá pastýřka plakala a dívala se na svého miláčka, porcelánového kominíčka.

„Prosím tě snažně,“ naříkala, „pojď se mnou do širého světa; zde nemůžeme zůstat!“

„Udělám všechno, co chceš!“ řekl kominíček. „Pojďme hned; myslím, že tě svým řemeslem uživím!“

„Kéž bychom již byli se stolu!“ volala pastýřka. „Nebudu klidná, dokud nebudeme venku v širém světě!“

Kominíček ji těšil a ukazoval jí, jak má klást nožky na vyřezávané hrany a pozlacené lupení kolem nohy stolu. Svůj žebřík také vzal na pomoc, a tak se dostali dolů na podlahu. Ale když se podívali na starou skříň, byl tam zvláštní ruch. Všichni vyřezávaní jeleni vystrkovali hlavy, zvedali parohy a otáčeli krkem. Kozonohý vrchní a spodní generální válečný velitel vyskakoval vysoko do vzduchu a volal na starého Číňana:

„Oni utíkají! Oni utíkají!“

Tu se naši uprchlíci opravdu polekali a skočili rychle na schůdek před oknem.

Tam ležely tři čtyři hry karet, ale ani jedna nebyla úplná, a loutkové divadélko, postavené, jak se dalo. Hráli tu právě komedii a všechny dámy z karet, srdcová, kárová, piková a křížová, seděly v první řadě a ovívaly se tulipány a za nimi stáli všichni kluci a ukazovali, že mají hlavu dole i nahoře, jak tomu bývá u karet. Komedie jednala o dvou, kteří se nemohli za sebe dostat, a pastýřka nad tím plakala, protože to byl její vlastní příběh.

„Já to nevydržím!“ volala. „Musím odtud!“

Ale když se zase dostali na podlahu a podívali se na stůl, probudil se starý Číňan a hýbal horním tělem, neboť dolejší jeho část byla jenom kus porcelánu.

„Teď sem jde starý Číňan!“ vzkřikla malá pastýřka a klesla hned na svá porcelánová kolínka, jak se polekala.

„Mám nápad!“ řekl kominíček. „Vlezeme tamhle do té velké vázy v koutě! Tam můžeme ležet na růžích a levandulích…