Císařův slavík

V Číně, jak asi víš, jest císař Číňan, a všichni, koho má kolem sebe, jsou Číňané. Je tomu již mnoho let, ale právě proto stojí za to, příběh ten vyslechnouti; jinak by se naň mohlo zapomenouti. Zámek císařský byl nejkrásnější na světě, celý z jemného porcelánu, tak vzácný, ale spolu i tak křehký, tak choulostivý vůči každému doteku, že se musil míti každý hezky na pozoru. V zahradě byly nejdivnější květiny, a na nejkrásnějších byly připevněny stříbrné zvonky, které ustavičně zněly, aby nikdo snad nepřešel kolem a květin si nepovšimnul. Všecko bylo v zahradě císařské co nejvtipněji vymyšleno a zahrada byla tak rozsáhlá, že ani zahradník sám konce jejího neznal; když jste si statně vykročili, vstoupili jste do nejnádhernějšího lesa s vysokými stromy a hlubokými jezery. Les končil u moře modrého a hlubokého. Veliké lodi mohly projížděti pod svislými haluzemi, a v těchto bydlil slavík, který tak luzně zpíval, že i chudý rybák, který byl docela svou prací zaujat, tiše si lehl a naslouchal, kdykoliv vyjel v noci, aby rozhodil své sítě, a slyše zpěv řekl: „Pane Bože, jak ten to umí!“, ale pak musil jíti po své práci a zapomněl na ptáka. Ale když tento v následující noci opět zpíval a rybák tam přišel, řekl opět: „Pane Bože, jak ten to umí!“

Ze všech zemí světa přicházeli cestující do města císařova, obdivovali se městu, zámku i zahradě, ale když slyšeli slavíka, říkali všickni: „To jest ze všeho nejlepší!“

Cestující vyprávěli o tom po svém návratu, učenci psali knihy o městě, zámku a zahradě, ale slavíka nezapomínali; tomu bylo věnováno vždy místo první, a ti, kdo básniti uměli, psali nejkrásnější básně o slavíku v lese u moře.

Knihy byly překládány do všech jazyků, a některé z nich dostaly se jednou též do ruky císaře. Tento seděl ve svém zlatém křesle, četl a četl a pokynul každé chvíle hlavou, neboť těšilo jej čísti tyto nádherné popisy města, zámku i zahrady. „Ale slavík je ze všeho přec nejlepší!“ bylo tam psáno.

„Co to?“ zvolal císař. „Slavík? Toho vůbec ani neznám. Je vskutku takový pták v mém císařství a k tomu v mé vlastní zahradě? O tom jsem nikdy neslyšel! A toho se musím teprve v knihách dočísti!“

Zavolal svého dvořana, který byl tak vznešený, že kdykoliv ho někdo nižší oslovil, aneb jen na něco zeptati se odvážil, pouhé „P“ odpovídal, a „P“ přece praničeho neznamená.

„Zde prý přebývá velice pozoruhodný pták, jemuž slavík říkají,“ pravil císař. „Povídají, že prý je to to nejlepší ze vší mé velké říše! Proč se mně nikdy nic o něm neřeklo?“

„Nikdy jsem ho před tím neslyšel jmenovati,“ odpověděl dvořan, „nebyl nikdy u dvora představen!“

„Chci, aby se dostavil dnes večer a zpíval přede mnou,“ pokračoval cisař. „Celý svět ví o tom, co mám, a já sám nevím o tom ničeho.“

„Neslyšel jsem ho nikdy před tím jmenovati,“ odpovídal dvořan, „ale půjdu ho hledat a naleznu jej.“

Ale bylo možno jej nalézti? Dvořan běhal po schodech nahoru a dolů, sály a chodbami, ale nikdo, s kým se sešel, neslyšel nikdy o slavíku, tak že dvořan opět běžel …