Křesadlo

Po silnici přicházel voják pochodem. „Jedna, dvě, jedna, dvě!“ Měl tlumok na zádech a šavli po boku, jelikož byl na vojně, a nyní byl na cestě k domovu. I potkal na silnici starou čarodějnici; byla tuze ohyzdná, spodní pysk visel jí až do polovice ňader. Pravila: „Dobrý večer, vojáčku! Jak hezkou šavličku máš a veliký tlumok! Ty’s opravdovský voják! Nu, dostaneš tolik peněz, kolik chtít budeš!“

„Děkuji pěkně, stará čarodějnice,“ pravil voják.

„Vidíš tam ten veliký strom?“ pravila čarodějnice a ukázala na strom, který stál vedle. „Jest uvnitř celý dutý! Vylezeš-li až na vrchol, uvidíš díru, kterou se smekneš a dostaneš až dolů hluboko do stromu. Uvážu ti provaz okolo těla, abych tě mohla opět vytáhnouti, až mne zavoláš!“

„A co mám tam dole ve stromě počíti?“ ptal se voják.

„Peněz přinésti!“ pravila čarodějnice. „Věz, že když se dostaneš na dno stromu, octneš se v dlouhé chodbě; tam je docela jasno, jelikož tam hoří víc než sto lamp. Pak rozpoznáš troje dvéře. Můžeš je otevříti, neboť klíč trčí v nich. Jak vstoupíš do první komory, uzříš na zemi velikou bednu, na které sedí pes. Má dvě tak veliké oči jako šálky, ale to tě nesmí polekati! Dám ti svou modře kostkovanou zástěru, tu rozložíš po podlaze; přiskoč pak rychle a chop se psa a posaď jej na mou zástěru, otevři bednu a vyber peněz, kolik chceš. Je to všecko samá měď, ale chceš-li raději míti stříbro, musíš vstoupiti do nejbližší komory, tam sedí pes, který má oči jako mlýnská kola, ale toho se nemusíš lekat, posaď jej jen na mou zástěru a naber si peněz. Chceš-li však míti zlato, můžeš je také dostati, kolik jen ho uneseš, vstoupíš-li do třetí komory. Ale pes, který tam sedí, na bedně s penězi, má dvě oči, každé veliké, jako „kulatá věž“. Věř, to je zlý pes. Ale proto nesmíš se lekati. Posaď ho jen na mou zástěru tak ti ničeho neudělá, a vezmi i z bedny zlata, co budeš chtít.“

„To není tak špatné,“ pravil voják. „Ale co mám tobě dát, ty stará čarodějnice? Neboť něco, to si mohu pomyslit, budeš asi přece chtíti!‘ ‘

„Ne,“ pravila čarodějka, „ani halíře jediného nechci. Mně jen přineseš staré křesadlo, které má babička tam zapomněla, když byla dole naposled.“

„Dobrá,“ pravil voják, „uvaž mně provaz okolo těla.“

„Zde jest!“ pravila čarodějnice, „a zde jest má modrá kostkovaná zástěra!“

Pak vyšplhal voják na strom, prolezl děrou dolů a byl teď, jak to určila čarodějka, dole ve veliké chodbě, kde hořelo víc než sto lamp.

Otevřel první dvéře. Ha, tu seděl pes s očima velikýma jako šálky a…