Celá e-kniha Na západní frontě klid ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Na naší světnici je nejstarší Lewandowski. Je to čtyřicátník a leží v nemocnici už deset měsíců s těžkou ranou do břicha. Teprve v posledních týdnech to přivedl tak daleko, že může shrbeně trochu pokulhávat.
Několik dní je ve velikém rozčilení. Psala mu jeho žena z malého hnízda v Polsku, kde žije, že sehnala tolik peněz, aby si mohla zaplatit jízdné a navštívit ho.
Je už na cestě a může každým dnem dojet. Lewandowskému nechutná jídlo, dokonce rozdá i klobásu s červeným zelím, když se v ní trochu pošťoural. Běhá stále po světnici s dopisem v ruce, každý jej už tucetkrát četl, poštovní razítko je bůh ví už po kolikáté přezkoumáno, písmo lze skrze skvrny z mastnoty a otisky prstů sotva přečíst, a co se musí stát, to se stane: Lewandowski dostane horečku a musí zase do postele.
Neviděl svou ženu už dvě léta. Porodila mezitím dítě, to přinese s sebou. Ale Lewandowski se obírá něčím docela jiným. Doufal, že dostane vycházku, přijde-li jeho stará, neboť to je přec jisto: Vidět se je docela hezké, ale má-li člověk po takové době zase svou ženu, chtěl by, když to půjde, přece ještě něco jiného.
Lewandowski s námi o tom debatoval celé hodiny, neboť na vojně se z toho nedělá žádné tajemství. Nikdo se taky nad tím nepohoršuje. Ti, kdo už mohou vycházet, mu pověděli o několika skvělých zákoutích v městě, v zahradách a parcích, jeden věděl dokonce o malinké světničce.
Ale co je to všechno platné, Lewandowski leží v posteli a má své starosti. Život už ho vůbec netěší, propase-li tohle. Těšíme ho a slibujeme, že už to nějak narafičíme.
Druhého dne odpoledne se objeví jeho žena, malé, suché stvoření, s úzkostlivýma a bystrýma očima, v jakési černé mantile s okružím a stuhami, bůh ví, kde a po kom to podědila.
Tiše něco bručí a zůstane ostýchavě stát u dveří. Lekne se, že je nás tam šest chlapů.
„No, Marjo," povídá Lewandowski, a když mluví, tak se mu nebezpečně pohybuje ohryzek, "pojď jen klidně dál, ti tady ti nic neudělají."
Jde kolem celé světnice a podává každému z nás ruku. Potom ukazuje dítě, které mezitím nadělalo do plen. Má s sebou velkou, perlami prošívanou tašku, z které vyndává čistou plenu, aby dítě čerstva převinula. Tím jsou překonány první rozpaky a oba začnou hovořit.
Lewandowski sebou nepokojně vrtí a šilhá po nás co chvíli svýma kulatýma, vyvalenýma očima.
Doba je příznivá; je po visitě, do světnice by mohla mrknout nanejvýš ještě některá sestra. Jeden z nás jde ještě jednou k vůli tomu ven - očíhnout to. Přijde zpátky a kývá. "Ani noha. Tak jí to, Jene, už řekni a dělej."
Oba se baví ve své řeči. Trochu zrudlá žena pokukuje v rozpacích po nás. Šklebíme se dobromyslně a děláme rukou odmítavá gesta, jako: co je na tom!
Ať vezme kozel všechny předsudky, jsou dělány pro jiné časy, tady leží truhlář Jan Lewandowski, z kterého válka udělala napůl mrzáka, a taky je jeho žena, kdo ví, kdy ji zas uvidí, chce ji mít, a tedy ji mít bude, bašta.
Dva z nás se postaví před dveře, kdyby někdo šel náhodou kolem světnice. Budou dávat asi čtvrthodiny pozor.
Lewandowski může ležet jenom na boku, kdosi mu proto nacpe ještě pár podušek pod hřbet, Albert dostane dítě, aby je choval, pak se trochu otočíme, černá mantila zmizí pod dekou a my mrskáme hlasitě a s všemožnými průpovídkami skat.
Všechno jde jako na másle. Mám v ruce právě křížové sólo se čtyřmi a před námi je ještě jedna runda. Zapomínáme z toho důvodu skoro na Lewandowského. Po nějaké chvíli dítě začíná vrnět, ačkoli jím Albert zoufale hází sem a tam. Pak to trochu za praská a zašustí, a když se jen tak náhodou kouknem, vidíme, že dítě má už láhev u pusinky a je zas u matky. Klapalo to.
Připadáme si teď jako jediná velká rodina, do ženy pěkně vjela bodrá nálada a Lewandowski leží zpocený a zářící.
Vyndává věci z vyšívané tašky, objeví se pár salámů, Lewandowski vezme nůž jako kytici květin a rozkrájí maso na kousky. Ukáže velkým gestem na nás a malá, vyschlá žena jde od postele k posteli a usmívá se na nás a rozdává salám, vypadá teď při tom přímo hezká. Řík…
