Na západní frontě klid (Erich Maria Remarque)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kvartýry máme po domech blízko kanálu. Za kanálem jsou rybníky, vroubené topolovými lesy; - za kanálem jsou také ženy.

Domy na našem břehu byly vyklizeny. Ale na druhé straně vidíme tu a tam obyvatele.

Večer se koupáme. V ten čas jdou podél břehu tři ženy. Jdou pomalu a neodvracejí se, ač nemáme plavky.

Leer na ně pokřikuje. Smějí se a zastavují, aby se na nás podívaly. Voláme na ně lámanou francouzštinou věty, které nám právě napadají, spěšně, aby nám neodešly. Nejsou to právě jemné věci, ale kde je máme tady nabrat.

Je mezi nimi štíhlá bruneta. Její zuby blýskají, když se směje. Má rychlé pohyby, sukně bije měkce do jejích nohou. Ačkoli je voda studená, jsme hodně rozčileni a snažíme se je zaujat, aby neodešly. Pokoušíme se vtipkovat a ženy odpovídají, aniž jim rozumíme; smějeme se a kýváme. Tjaden je rozumnější. Běží do domu, přinese komisárek a ukazuje jej. To působí. Kývají a ukazují, že máme plavat na druhou stranu. Ale nesmíme. Je zakázáno vstoupit na druhý břeh. Na mostech stojí všude stráže. Bez pasírky se nedá nic dělat. Vykládáme jim tedy, aby přišly k nám; vrtí však hlavami a ukazují na mosty. Ani je nepustí.

Obracejí se, jdou pomalu podle kanálu proti proudustále po břehu. Plaveme zároveň s nimi. Po několika stech metrů odbočují a ukazují na dům, vykukující ze stromů a keřů. Leer se ptá, jestli tam bydlí.

Smějí se - ano, to je jejich dům.

Voláme na ně, že přijdem, až nás stráže nebudou vidět. V noci. Dnes v noci.

Zvedají ruce, skládají je na plocho, kladou na ně obličeje a zavírají oči. Porozuměly. Štíhlá bruneta jde tanečním krokem. Blondýna cvrliká se smíchem:

„Chleba - dobrá."

Ujišťujeme horlivě, že jej přineseme. Ještě taky jiné pěkné věci, kroutíme očima a označujeme je rukama. Leer se mohl téměř utopit, chtěje naznačit "kus sa- lámu." Kdyby to bylo nutné, slíbili bychom jim celou provianturu.

Odcházejí, ještě často se obracejíce. Vylezeme na náš břeh a dáváme pozor, jsou-li vskutku z onoho domu, neboť je možné, že si z nás střílejí. Pak plaveme nazpět.

Bez pasírky nesmí přes most nikdo, proto jednoduše v noci přeplaveme. Zmocní se nás rozčilení a nemůžeme se ho zbavit.

Nemáme nikde stání a jdeme proto do kantiny. Mají tam právě pivo a jakýsi punč.

Pijeme punč a nalháváme si fantastické zážitky. Každý rád věří druhému a čeká netrpělivě, aby ho mohl přetrumfnout. Naše ruce jsou plny neklidu, vybafáme nesčíslné množství cigaret, až Kropp řekne:

„Mohli bychom jim vlastně přinést taky pár cigaret." Vkládáme je tedy do čepic a schováváme.

Nebe zezelená jako nezralé jablko. Jsme čtyři, ale jít mohou jenom tři; proto se musíme zbavit Tjadena a častujeme ho rumem a punčem, až se potácí. Když se setmí, jdeme k svým domům s Tjadenem uprostřed. Jsme rozpáleni a naplněni touhou po dobrodružstvích. Pro mě bude ta štíhlá bruneta, tak jsme to rozdělili a vyjednali.

Tjaden padne na svůj slamník a chrápe. Najednou se probudí a šklebí se na nás tak potměšile, že dostáváme už strach, a myslíme, že nás podvedl, a že jsme ho napájeli punčem nadarmo. Ale zvrátí se zas a spí dál.

Každý z nás tří připraví si celý komisárek a zabalí jej do novin. Přibalíme cigarety a k tomu ještě tři pěkné porce játrového salámu, který jsme vyfasovali dnes večer. To už je slušný dárek.

Prozatím dáme věci do bot; neboť boty si musíme vzít s sebou, abychom na druhém břehu nešlápli na drát nebo střepy. Poněvadž musíme nejprve plavat, nemůžeme si vzít šaty. Ostatně je tma a není to daleko.

Vyrazíme s botama v rukou. Sklouzneme rychle do vody, položíme se naznak, plaveme a držíme boty s jejich obsahem nad hlavami. Na druhém břehu opatrně vylezeme, vyndáme balíčky a obujeme boty. Balíčky zastrčíme pod paždí. Mokří a nazí, jenom v botách, dáme se do klusu. Dům najdeme bez obtíží. Leží ve tmě a v listí. Leer zakopne přes kořen a natluče si loket. "To nic," povídá vesele.

Okna jsou opatřena okenicemi. Plížíme se kolem domu a pokoušíme se nahlédnout štěrbinami. Pak se nás zmocní netrpělivost. Kropp najednou váhá. "Co jestli tam u nich bude nějaký major?"

„Tak zmiznem," šklebí se Leer, "ať si přečte číslo našeho pluku tadyhle," a plácá se do zadnice.

Domovní dveře jsou otevřeny. Naše boty dělají pěkný rámus. Otevrou se dveře, vyrazí z nich světlo a jakási žena polekaně vykřikne. Šeptáme: "Psí, psí - came-

rade - bon ami" - a zvedáme jako zaklinadlo své balíčky. I druhé dvě se ukázaly, dveře se otevrou dokořán a světlo nás ozařuje. Poznají nás a všechny tři se nevázaně smějí našemu úboru. Smějí se ve dveřním rámu, až se ohýbají. Jak plavné jsou jejich pohyby.

„Un moment -" Zmizejí a házejí nám kusy šatů, které kolem sebe jen tak otáčíme. Pak smíme dovnitř.

Ve světnici svítí malá lampička, je tam teplo a voní nějaký parfum. Rozbalujeme balíčky a rozdáváme je. Oči se jim lesknou, je vidět, že mají hlad.

Pak padne na všechny jakási rozpačitost. Leer naznačuje gesty jídlo. Tu do nich vjede opět život, přinesou talíře a nože a vrhnou se na jídlo. Každý plátek salámu zdvihají, prve než jej snědí, s obdivem do výše, a my k tomu pyšně přihlížíme.

Zahrnují nás řečmi - mnoho tomu nerozumíme, ale slyšíme, že to jsou laskavá slova. Snad taky vypadáme příliš mladě. Štíhlá bruneta mi hladí vlasy a říká, co říkají všechny francouzské ženy: „La guerre - grand malheur - pauvres garcons."

Tisknu pevně její paži a kladu ústa do její dlaně. Její prsty obepínají můj obličej. Těsně nade mnou jsou její rozčilující oči, něžná hněď pleti a rudé rty. Ústa vyslovují slova, kterým nerozumím. Nerozumím zcela ani očím, říkají víc, než jsme očekávali, když jsme sem přišli.

Vedle jsou světnice. Cestou vidím Leera, tiskne se pevně k blondýnce a hlučně hovoří. Vyzná se v tom přec. Ale já - já jsem ztracen v nějaké tiché, vířné dálce a oddávám se jí. To, co chci, je podivuhodně smíšeno ze žádosti a z unikání. Dostávám závrať, není tu nic, oč se zachytit. Boty jsme nechali přede dveřmi, dali nám místo nich pantofle, a tak tu není nic, co by mi vrátilo vojenskou jistotu a drzost: ani puška, ani opasek, ani blůza, ani čapka. Nořím se do neznáma, ať se stane, co stane - neboť mám přece jen trochu strachu, přese všechno.

Štíhlá bruneta pohybuje obočím, když přemýšlí; ale když mluví, stojí obočí bez pohnutí. Mnohdy zvuk neuzraje zcela v slovo a zaniká nebo se ztratí nehotový nade mnou; oblouk, dráha, kometa. Co jsem o tom věděl - co o tom vím? - Slova této cizí řeči, z níž rozumím jen málo, mě uspávají v ticho, v němž splývá poloozářená hněď světnice a žije a září jen obličej nade mnou.

Jak mnohotvárnou je taková tvář, byla-li vám před hodinou ještě cizí a teď se nad vámi sklání hotova k něžnosti, která nepřichází z té tváře, ale z noci, ze světa a krve, jejichž paprsky se v ní, jak se zdá, sbíhají. Věci ve světnici jsou tím poznamenány a proměněny, jsou jaksi zvláštní a zmocňuje se mne téměř úc:a k mé bílé pleti, na níž leží svit lampy a kterou hledí chladná, hnědá ruka.

Jak je to všecko jiné než v bordelech pro mužstvo, kam máme dovolen přístup a před nimiž stáváme ve frontách. Nechci na ně myslit; ale přicházejí mi bezděky na mysl a děsím se, neboť snad se toho člověk už nikdy nezbaví. Pak ale cítím rty štíhlé brunety a tisknu se k nim, zavírám oči a chtěl bych, aby s nimi všechno zhaslo, válka a hrůza a sprostota, abych se probudil mlád a šťasten; myslím na obraz děvčete na plakátu a na okamžik si myslím, že můj život závisí na tom, získám-li je. - A tím pevněji se tisknu do rukou, jež mne objímají, snad se stane zázrak - - - - - -

Jakýmsi neobyčejným způsobem se pak všichni zas sejdeme. Leer je neobyčejně rozjařen. Srdečně se rozloučíme a vklouzneme do bot. Noční vzduch chladí naše horká těla. Topoly trčí vysoko do tmy a šumějí. Na obloze a na vodě kanálu stojí měsíc. Neběžíme, jdeme podle sebe dlouhými kroky.

Leer řekne: „Tohle stálo za komisárek!"

Ale mně se nechce mluvit, není mně ani veselo. Tu zaslechneme kroky a přikrčíme se za keř.

Kroky se blíží, jdou těsně kolem nás. Vidíme nahého vojáka, v botách, právě takového jako jsme my, má pod paždím balíček a žene se kolem nás. Je to Tjadenv plném trapu. Už zmizel.

Smějeme se. Ráno bude nadávat. Dostaneme se na slamníky, aniž nás kdo vidí.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023