Műller je mrtev. Střelili mu z největší blízkosti raketu do břicha. Žil ještě půl hodiny za strašných bolestí a při plném vědomí. Než umřel, dal mi svou tobolku a odkázal mi boty - ty, co zdědil po Kemmerichovi. Nosím je, neboť mi padnou. Po mně je dostane Tjaden, slíbil jsem mu je.
Műllera jsme sice zahrabali, ale dlouho tam asi v klidu ležet nebude. Posunuli jsme své linie zpět. Tam na druhé straně mají příliš mnoho svěžích anglických a amerických regimentů. Příliš mnoho corned-beefu a bílé pšeničné mouky. A příliš mnoho nových děl. Příliš mnoho letadel.
My jsme ale vyhublí a vyhladovělí. Naše jídlo je tak špatné a z tolika náhražek, že jsme z toho nemocni. Fabrikanti v Německu zbohatli, - nám rozleptává úplavice střeva. Bidýlka na latrínách jsou stále hustě obsazena; - měli by ukázat lidem tam doma tyhle šedivé, žluté, ubohé, poddané obličeje tady, tyto nahrbené postavy, kterým kolika vymačkává krev z těla a kteří se nanejvýš na sebe zašklebí zkřivenými, bolestí ještě se třesoucími rety: "Nemá to smysl zase natahovat kalhoty -"
Artilerie je vystřílená - má příliš málo munice - a hlavně jsou tak vyběhané, že střílejí nejistě a mají rozptyl až do naší linie. Máme příliš málo koní. Naše nová vojska jsou chudokrevní chlapci, kteří potřebují zotavení, nemohou ani nosit tornu, ale umějí umírat. Po tisících. Nerozumějí ani za mák válce, postupují jen a dávají se odstřelovat.
Jediný letec odpráskl z legrace dvě jejich roty, než ještě věděli, co je to kryt, když byli právě vystoupli z vlaku. „Německo bude už asi brzy prázdné," říká Kat.
Nemáme naději, že by mohl být jednou konec. Tak daleko vůbec nemyslíme. Člověk může dostat ránu a být mrtev; člověk může být raněn, pak je nejbližší stanicí lazaret. Pakli ti nic neodříznou, přijdeš dřív nebo později do drápů jednoho z těch štábních doktorů, kteří, s válečným záslužným křížem v knoflíkové dírce, ti řeknou: "Co, - že máte o kousíček kratší nohu? Na frontě nepotřebujete utíkat, máte-li odvahu.
Ten chlapík je schopen fronty. Odstoupit!". Kat vypravuje jednu z těch historek, které běží celou frontou od Vogés až do Flander, - o štábním doktoru, který při prohlídce čte jména a když muž předstoupí, řekne, aniž se na něho podívá: „Schopen pro frontu. Potřebujeme venku vojáky." Předstoupí muž s dřevěnou nohou, štába řekne zase: "fronta." - A tu. Kat pozvedne hlas, řekne mu ten muž:
„Dřevěnou nohu už mám; ale až teď půjdu ven a ustřelí mi hlavu, dám si udělat dřevěnou hlavu a bude ze mne štába." - Jsme všichni hluboce uspokojeni touto odpovědí.
Jsou jistě taky dobří lékaři, a je jich hodně; ale při těch stech prohlídkách padne každý voják jednou do pazourů jednomu z těch četných vyběračů hrdinů, kteří se namáhají, aby na své listině co nejvíc „kádrů" a "garnison" proměnili na „frontu".
Takových historek je moc, jsou většinou ještě trpčí. Ale přes to v nich není ani zdání vzpoury nebo odboje; jsou poctivé a jmenují věci jejich pravými jmény; neboť na vojně je velmi mnoho podvodu, nespravedlivosti a sprostoty. Není to strašně mnoho, že přes to regiment za regimentem jde do boje, který se stává stále beznadějnějším, a že při ustupující, rozdrobující se linii následuje útok za útokem?
Tanky se staly z předmětu posměchu těžkou zbraní. Valí se, opancéřované, dlouhou řadou a zosobňují nám tak víc než co jiného hrůzu války.
Děl, která na nás vysílají svou bubnovou palbu, nevidíme; - útočící linie nepřátel jsou lidé jako my, - ale tyto tanky jsou stroje, jejich housenkovitá kola běží nekonečně jako válka, jsou samo zničení, když se bezcílně navalí do jámy a zase z ní vylezou, nezadržitelně, flotila řvoucích panceřníků, plivajících oheň, nezranitelná ocelová zvířata, rozmačkávající mrtvé i raněné - krčíme se před nimi ve své tenké kůži, vůči jejich ohromné tíží jsou naše ruce stebélky slámy a naše ruční granáty sirkami. Granáty, mraky plynu a flotily tanků - rozdupání, rozežrání, smrt. Úplavice, chřipka tyfus, - skrčení, spálení, smrt. Zákop, lazaret, masengráb - jiná možnost neexistuje.