O hloupém Honzovi

Hluboko ve středu říše ležel starý panský dvorec, a tam žil statkář, který měl dva syny; ti byli tak chytří a vtipní, že polovičky dosti by bylo. Chtěli se ucházeti o dceru krále, neboť dala oznámiti, že vezme si toho za muže, s kým se nejlépe pobaví. Celý týden připravovali se ti dva na námluvy. To byla nejdelší lhůta k tomu jim dovolená. Ale byla též právě dostatečná, neboť měli pěkné předběžné vzdělání, což je vždy věc velice užitečná. Jeden uměl celý latinský slovník jakož i tři ročníky „Denního listu“ z paměti, a to z předu i ze zadu. Druhý byl obeznámen se všemi paragrafy zákona, a se vším, co má věděti každý cechmistr. Tím způsobem doufal, že se dovede baviti o všech záležitostech státních, a mimo to uměl též vyšívati šle; byltě věru hodně obratný a čiperný.

„Já dostanu dceru královskou!“ říkali oba, a otec dal každému z nich nádherného koně. Ten, který uměl slovník a noviny z paměti, dostal vraníka, znalec zákonů, který nad to uměl též šle vyšívati, bělouše, a k tomu namazali si ještě oba koutky úst rybím tukem, aby je měli pružnější. Čeleď všecka stála ve dvoře dole, aby viděla, jak na koně budou vsedati. V posledním mžiku objevil se třetí bratr, neboť byli tři, ale toho nikdo nepočítal, jelikož nebyl učený jako dva druzí, a každý mu krátce říkal: „Hloupý Honza“.

„Kam pak?“ ptal se, „vždyť máte nejlepší sváteční šaty.“ – „Ke dvoru, chc…