Sněhová královna

Příběh pátý.
O malé loupežnici

Gerda jela hlubokým tmavým lesem, v jehož temnu její kočárek jako oheň svítil. Loupežníci v lese přebývající byli jako oslněni, neboť světlo a slunce zraky jejich nesnášely.

„Zlato, zlato!“ křičely a vyskočivše z tmavých skrejší přepadli kočárek, pobili kočího a sloužící i jízdeckého a vyzdvihli malou Gerdu z kočárku.

„Ta je tlustičká jako bochánek! a cukrovanými mandličkami krmená!“ pravila stará loupežnice, s dlouhou rousovatou bradou a s obočím tak dlouhým, že ji přes oči viselo. „Ta je tlustičká jako pěkné selátko! Na ní bude pochoutka!“ a loupeživá babice vytáhla z kapsáře dlouhý ostrý nůž, jenž tak hrozně blýskal, že by každého z nás hrůza obešla.

„Ouvé!“ vykřikla loupežnice, neboť její vlastní dceruška sedící ji na zádech a divoce a škaredě pohlížející, kousla ji do ucha. „Zpropadené štěně!“ křičela matka a pokřikem zapoměla, že Gerdu zabíti chtěla.

„Ta si bude se mnou hrávati!“ pravilo děvče ženy loupežnické; „ať mně dá kožíšek a pěkné šatičky a budeme spolu spávati,“ a kouslo podruhé svou matku, která bolestí vyskočila a do kola se točila, k čemuž se všickni loupežníci do smíchu dali křičíce: „Hle, hle! jak babice se svým děckem tančí!“

„Já chci do kočárku!“ křičelo děvče loupežníkovo, kterémuž pro jeho tvrdošíjnost všecko k vůli státi se musilo.

Gerda a děvče loupežníkovo seděly v kočárku a koník s kočárkem uháněl cestou necestou hloub a hlouběji do lesa.

Děvče loupežníkovo bylo tak velké jako Gerda, ale silnějšího těla, širokých ramen a hnědé kůže. Oči její byly jako uhel černé a pohled její téměř zasmušilý. I vzalo Gerdu kolem pasu, řkouc: „Pokud já se na tebe nehněvám, nesmějí tebe zabíti. Jistě že jsi nějaká princezka?“

„Nikoli,“ odpověděla Gerda a vypravovala děvčeti všecko, čehož se až posud dožila a jak velice ráda má chlapečka Kaje.

Loupežníkovo děvče pohlíželo na ni okem neveselým a přisvědčovalo ji hlavou, řkouc: „Nesmějí tebe zabíti, i kdybych se na tebe rozhněvala, neboť potom zabiju tě sama.“ Na to utřelo Gerdě uslzené oči a líčko a schovalo obě ruce do teplého a měkounkého rukávce.

Za chvíli kočárek zastavil, neboť byly již přijely až na dvůr loupežnického hradu, jehož vysoké hradby a zdě shora až k zemi trženy byly. Vrány a kavky hnízdily v dírách a v tu chvíli z nich vylétaly; hrozní psi, vlkodavci, kteří by i člověka pohltili, radostí kolem nich poskakovali, ale bez štěkotu, nebo štěkati nesměli.

V ohromné starobylé síni, všude začouděné, hořel na podlaze oheň; kouř vystupoval od podlahy vzhůru, hledaje sobě sám východu, kterým by ušel; v kotli velikém nad ohněm visícím vařila se polívka, a na rošti otáčeli se zajíci a králíci.

„Dnes budeš spáti se mnou u mých zamilovaných zvířátek,“ pravilo loupežníkovo děvče ku Gerdě, a po večeři odebrali se do kouta, kdež na slámě ustláno bylo. Nad nimi sedělo na bidélkách hejno holubův a zdálo se, že spějí; ale někteří z nich obrátili se, když obě děvčata k spaní se ukládala.

„Ti holubi všichni jsou moji,“ pravilo děvče loupežník…