KAPITOLA IV
Ve své kanceláři pohlédl Mason už dvakrát během deseti minut na hodinky. „No, myslím, že nás paní Reedleyová asi nechala ve štychu,“ pravil.
Della Streetová přikývla.
„Dám jí ještě pět minut.“
„Vy jste si opravdu myslel, že přijde?“ ptala se Della Streetová.
„Nezabýval jsem se tím. Chtěl jsem si zachovat nezaujatost úsudku.“
„Jaký na vás udělal dojem Hines?“
„Nijak zvlášť dobrý.“
„Ale nachází se v dost zranitelné pozici,“ uvažovala Della Streetová. „Nemohu pochopit, proč by vám slíbil, že něco takového učiní, a pak to neudělal. Pokud samozřejmě nehraje na čas.“
„O tom není pochyb, že mu jde o čas,“ vysvětloval Mason. „Ale mně se zdá, že by se pro případ, že by to nevyšlo, mohl uchýlit k něčemu méně nápadnému. A určitě mohl naši schůzku sjednat mnohem později. Kdyby řekl, že ji sem přivede ve čtyři, získal by dobré tři hodiny.“
„A když se Helena Reedleyová opravdu objeví a její otisk prstu bude souhlasit s otiskem na řidičském průkazu, budete přesvědčen, že je všechno v pořádku?“
Mason se smál. „Až mě přesvědčí, že je tou osobou, která je nájemnicí bytu a vlastní věci, které v něm jsou. V téhle zemi mohou klidně existovat dvě nebo tři Heleny Reedleyové. Nikdy nebudu zcela přesvědčen, dokud nezjistím, proč chtěl Hines najmout brunetku, aby bydlela v bytě Heleny Reedleyové. – Tak, Dello, tady máme Hinesovo telefonní číslo. Spojte mě s ním.“
Della Streetová objednala hovor přes Gertii a za několik okamžiků kývla na Masona: „Mám ho na drátě, šéfe.“
„Haló, to je Hines?“ ozval se Mason.
„Ano. Pan Mason?“
„Správně. Ta osoba se tady ještě neobjevila.“
„Ještě se neobjevila!“ zvolal Hines nevěřícně.
„Slyšel jste mě dobře.“
„Tomu nerozumím. Předpokládal jsem, že tam bude v… už tam měla být nejméně před dvaceti minutami.“
„Tak jsem chápal naše ujednání.“
„Jsem si jist, že dorazí každou minutu. Buďte ještě chvilku trpělivý. Musela se zdržet něčím neočekávaným.“
„Abychom si dobře rozuměli,“ pokračoval Mason, „mluvil jste s ní?“
„Jistěže.“
„Osobně nebo telefonicky?“
„Telefonicky.“
„A jste si jist totožností osoby, s níž jste hovořil?“
„Absolutně.“
„Řeknu vám, co udělám, Hinesi: Dám vám ještě přesně deset minut. Po těch deseti minutách moje klientky opustí byt – a úvazek tím pro ně končí, dokud nezjistím, co za tím vším vězí.“
„Pane Masone, nedělejte to, prosím. Já si prostě nemohu dovolit, aby teď opustily byt. Bylo by to… byla by to katastrofa!“
„Pak sem doveďte Helenu Reedleyovou do deseti minut,“ dodal Mason a zavěsil.
Poznamenal si čas. „Teď,“ obrátil se na Dellu Streetovou, „řekněte Gertii, aby zavolala Adélu Wintersovou. Ať si pospíší, protože je pravděpodobně bude volat Hines a pokusí se o nějakou habaďuru.“
Della Streetová předala číslo Gertii a požádala ji, aby jednala rychle. Mezitím se otázala: „Chcete Adélu Wintersovou nebo Evu Martellovou?“
„Evu Martellovou. Tu mám chránit.“
Della přikývla a pak se rychle obrátila k telefonu. „Haló, tady je kancelář pana Masona… Je to – Ach ano, paní Wintersová, je tam slečna Martellová? Tady je kancelář pana Masona… Okamžik, pan Mason chce s vámi hovořit, slečno Martellová.“
Kývla na Perryho Masona. „Máte ji na drátě. Gertie vás už přepojila.“
„Slečna Martellová?“ ptal se Mason, když převzal sluchátko.
„Ano.“
„Tady je Perry Mason. Hines svůj slib nedodržel. Potřebuji, abyste teď jednaly přesně podle mých instrukcí.“
„Ano, pane Masone.“
„Sbalte si všechny svoje věci, oblečte si své vlastní šaty a hned odejděte.“
„Paní Wintersová má docela dost svých šatů, pane Masone. Mohly bychom si na ně půjčit nějaký kufr a potom –“
„Rozhodně ne,“ přerušil ji Mason. „Nechci, aby kdokoli z nich, ať on nebo ona, měl možnost vás nachytat. Rozumíte?“
„Ne tak docela.“
„Vezmete-li z toho bytu třeba jen špendlík, může pravá majitelka prohlásit, že jste do toho bytu vstoupily s nečestnými úmysly a že jste se provinily krádeží, která následovala po nezákonném vstupu. To je loupež a je to vážný přestupek. Už mi rozumíte?“
„Ach, ovšem, teď to chápu. Vy si…
