Robinson Crusoe

Daniel Defoe
(Hodnocení: 1)

79 

Elektronická kniha: Daniel Defoe – Robinson Crusoe (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: defoe05 Kategorie: Štítek:

Popis

Daniel Defoe: Robinson Crusoe

Anotace

V 1. osobě vyprávěný příběh trosečníka, který po 28 let obývá pustý ostrov. Robinson Crusoe (vlastním jménem Kreutznauer) prožije po odchodu z domova motivovaném touhou po dobrodružství řadu příhod na moři, upadne do otroctví, po útěku se v Brazílii věnuje plantážnictví a obchodu s otroky. Při plavbě do Afriky jeho loď ztroskotá a Robinson, který se jediný zachránil na pustém ostrově, začíná vlastníma rukama s minimem prostředků zajišťovat svou existenci. Postupně se rozvíjející civilizovanost Robinsonova života na ostrově vyvrcholí v 25. roce pobytu, kdy se objektem hrdinova civilizačního úsilí stává i lidská bytost (vzdělávání zachráněného divocha Pátka). Do vlasti se Robinson vrací po 35 letech na anglickém korábu, jehož kapitánovi pomůže potlačit vzpouru. Po 7 letech pobytu v Anglii shledává při opětovné návštěvě ostrova, na němž byli zanecháni vůdci vzbouřenců, že tu civilizace pokročila do stadia soukromého vlastnictví půdy.

Daniel Defoe – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Robinson Crusoe

  1. J. Poustevník

    Jeden z nejklasičtějších dobrodružných příběhů. Jako děcko jsem nejdříve četl Plevovu převyprávěnou verzi, která je sice pro dětského čtenáře čtivější, ale přiznám se, že tenhle originál mám ještě raději.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Za osmnáct měsíců jsem již choval dvanáct koz a kůzlat a za další dva roky jsem již napočítal třiačtyřicet hlav dobytka, a to nemluvím o těch, které jsem za ta léta zabil a snědl. Potom jsem přistavěl k velké ohradě pět menších ohrad a malých kotců, do nichž jsem vždy zahnal zvíře, které jsem chtěl zabít.

Nyní jsem měl tolik kozího masa, kolik jsem spotřeboval. Leč to nebylo vše a nakonec ani to nejdůležitější. Zvykal jsem ponenáhlu požívání kozího mléka. Z počátku jsem na ně ani nepomyslil, ale teď jsem nadojil až devět litrů denně a po mnoha pokusech, někdy směšných, jindy zdařilých, vyráběl jsem máslo a rozmanité druhy kozích sýrů. Nikdy jsem tedy netrpěl nedostatkem.

Byli byste se smáli při pohledu na mne a mou rodinu, když jsme zasedali ke stolu. V čele jsem sedával já, pán ostrova, v jehož rukou byly životy i svoboda všech poddaných. Mohl jsem věšet, zavírat, propouštět na svobodu i zabíjet a nikdo nereptal, nikdo se nebouřil, neboť v mém království nebylo odbojníků. Obědval jsem sám, jako skutečný král – podle mé představy – a kolem mne se shromáždili moji sluhové. Z nich jediný papoušek Polo směl mluviti nahlas. Můj pes se dožíval požehnaně vysokého věku a sedával mi jako vážený stařec po pravici. Dvě kočky, každá na jedné straně stolu, čekaly, až jim hodím sousto, což byl zajisté zvláštní projev milosti; v této dobré a pokojné společnosti jsem žil, jak se říká, u veliké hoj nosti.

Čím více měsíců a dní se vršilo na úzkosti prožité při posledním námořním dobrodružství na plavbě kolem ostrova, tím více jsem toužil po člunu. Často jsem přemýšlel, jak dopraviti loďku na mé pobřeží. Někdy jsem šel procházkou napříč ostrovem, vystoupil na pahorek nad opačným břehem a hleděl na místo, kde jsem člun skryl, a potom jsem pozoroval dlouho obrysy pobřeží a vody v jeho blízkosti. Má touha vzrostla za čas natolik, že jsem se rozhodl obejíti pěšky neznámou část pobřeží, podle něhož jsem měl v úmyslu plouti.

Kdybyste byli v Evropě potkali člověka tak oděného jako jsem byl já, jistě byste se velmi polekali nebo se dali do velikého smíchu. Na hlavě mi seděla vysoká, homolovitá, ale smačkaná čepice z kozlí kožišiny, z níž vzadu visel na šíji dlouhý kus jiné kožišiny jako ochrana před sluncem i před dešťovou vodou, která mi takto nemohla zatéci za kabát. Trup vězel v krátké kožišinové kazajce a nohy ve dvou chlupatých válcích z téže látky. Kalhoty měly po stranách rozparek až ke kolenům, ale poněvadž jsem je ušil z kožichu starého kozla, visely dlouhé chlupy až do poloviny lýtek. Punčochy a boty jsou přepychové předměty a můj domácí správce si o nich myslil, že se bez nich obejdu. Ale přiznám se, že jsem po nich nesmírně toužil, neboť to, co jsem nosil na nohou místo botek, podobalo se všemu možnému, jen ne elegantním střevícům. Byla to dvě měkká beztvará pouzdra, sešněrovaná po stranách nad kotníky a podél lýtek jako kamaše. Celý můj oděv byl hrozně barbarský!

Za širokým opaskem, zhotoveným ze suché kozinky a svazovaným vpředu několika silnějšími řeménky, trčela pilka na jedné a sekera na druhé straně. Někdy jsem se také opásal mečem. Na jiném koženém popruhu na rameni visely dva kožené váčky, jeden na střelný prach a druhý s olověnými kuličkami do pusky. Na zádech jsem obyčejně na všech potulkách ostrovem nosíval koš, na druhém rameni mušketu a v ruce ohromný kožený slunečník či deštník, jenž se mi rozevíral nad hlavou a byl mimo pušku nejnutnější součástí mé vycházkové výstroje.

Má tvář byla krásně opálena. Co pravím? Byla hnědá jako uhlí nebo jako tvář člověka, žijícího desetiletí ve volné přírodě na devatenáctém stupni nad rovníkem. Byly doby, kdy jsem dovolil vousům, aby rostly tak divoce, jak se jim zlíbí, a opravdu, jednou dosáhly délky třiceti centimetrů. Ale s přibývajícím věkem rostla má ješitnost a tu jsem se naučil kadeřnickému umění. Nůžek a břitev jsem si přinesl z obou vraků dostatečné množství; proto jsem si vousy stříhal do krátké bradky, ale nad horním rtem se pyšnil pěkný, dlouhý turecký knír, jaký jsem vídal u starých mohamedánů v Salehu. Nedomnívejte se, že oba jeho cípy byly tak dlouhé a silné, abych si na ně mohl pověsiti čepici, ale přesto byly přece jen tak ohromné, že by poděsily každého Evropana.

Nu, odbočil jsem mimoděk tak trochu. Do zrcadla jsem se nedíval a na mém zevnějšku příliš nezáleželo.

V takovém oděvu jsem se vydal na novou výzkumnou cestu, která trvala šest dní. Šel jsem podél pobřeží k místu, kde jsem po prvé zakotvil člun, a když jsem se zastavil na skalnatém výběžku, zabíhajícím daleko do moře, spatřil jsem k svému údivu hladinu bez vln, bez proudu, nehybné, blankytně modré zrcadlo moře. Jak si mám tuto změnu vysvětliti? Nerozumím tomu a musím tu stráviti několik dní, abych zvěděl, jakou úlohu má příliv a odliv v této neočekávané změně.

Pozorování jen potvrdilo mou starou domněnku. Zařídím-li se podle přílivu a odlivu, obepluji ostrov velmi snadno bez jakéhokoli nebezpečí. Ale stále ještě mi vězela v těle všechna hrůza první plavby a ani teď jsem nemohl klidně uvažovat; proto jsem si řekl, že postavím novou kanoi nebo periguu. Pak alespoň budu míti dvě lodi, jednu na tomto břehu a druhou na druhém.

Toho roku jsem již měl dvě plantáže a dvě sídla, především hospodářství u srubu pod skalou. Zde jsem po letech práce rozšířil jeskyni o několik prostorných místností, z nichž největší, a to ta, ze které se vycházelo vně ohrazení, byla sýpkou se čtrnácti velkými hliněnými nádobami, zapuštěnými do košů, v nichž jsem uložil po sto šedesáti až dvou stech litrech obilí. Živé ploty kolem ohrady a palisády v nich vyrostly tak, že dokonale zakrývaly obydlí za nimi a zhoustly do neprostupnosti.

Nedaleko tohoto srubu, hlouběji ve vnitrozemí, ležela dvě pole, dobře vzdělávaná a osévaná, skýtající mi pravidelnou a bohatou každoroční úrodu rýže i ječmene.

Mé letní sídlo v údolí se proměnilo postupem let v stejně krásnou a bohatou plantáž. Ohradu kolem besídky jsem ustavičně udržoval v náležité výši a na její …

Mohlo by se Vám líbit…