Robinson Crusoe

Kolem půlnoci dopluli k lodi. Kapitán a kormidelník vystoupili první na její palubu a srazili pažbami druhého kormidelníka i lodního tesaře. Když s věrnou pomocí ostatních přemohli tiše tu část posádky, která spala na hlavní palubě, vnikli do podpalubí, kde zneškodnili zbytek mužstva. Konečně vstoupili do velké kajuty, kde spal nový kapitán vzbouřenců a několik jeho věrných. Ti již cosi tušili a přivítali je střelbou, při níž zranili prvního kormidelníka do ramene tak, že mu prostřelili kost a zasáhli, ale nikoli nebezpečně, ještě dva jiné muže. Nikdo nezaplatil toto dobrodružství životem kromě spikleneckého kapitána, jemuž kormidelník v sebeobraně prostřelil ústa kulkou z bambitky. Když ostatní viděli, že jejich náčelník padl, vzdali se bez dalšího odporu a kapitán se opět ujal řízení lodi, dobyté s nejmenšími ztrátami na lidských životech.

Nyní bylo třeba oznámiti smluveným znamením, totiž sedmi ranami z děl, že se dílo podařilo. Představte si mou radost, když zazněla první rána a za ní šest ostatních! Seděl jsem totiž na břehu a čekal na tuto radostnou zvěst až do druhé hodiny noční, oddávaje se v tichu nejbouřlivějšímu zmatku myšlenek a nadějí, jaký jsem kdy prožil.

Potom jsem si však šel lehnout, neboť jsem měl za sebou den takového napětí a vzrušení, jako žádný jiný. Všechna starost se mne rázem spadla, v duši se mi rozhostil nejhlubší mír a spal jsem až do bílého dne. Snad bych byl spal až do večera, ale ve snu jsem zaslechl výstřel z ručnice a procitl jsem. Vzápětí volal kdosi: „Guvernére, guvernére!“ Poznal jsem kapitánův hlas. Vyběhl jsem na vrchol skály, ale tam již stál kapitán a ukazoval na loď, kotvící nedaleko břehu. Nepromluvil, ale ihned mne sevřel do náručí a políbil na tvář. Pak řekl: „Drahý příteli a osvoboditeli, tam stojí vaše loď! Náleží jen vám a my všichni s ní!“

Podíval jsem se na moře. Velká fregata nekotvila, nýbrž plula pomalu asi ve vzdálenosti půl míle od břehů před ústím říčky, neboť byl příliv. Kapitán s několika muži připluli na osmiveslici, přistáli časně ráno v zátoce a odebrali se ihned ke mně.

Omdléval jsem takřka. Hodina vykoupení se blížila mílovými kroky, a skoro co by kamenem dohodil stála pyšná loď, která mne odveze kamkoli se mi zlíbí. Z počátku mne cosi rdousilo tak, že jsem nemohl pronésti ani slova, a potom jsem asi zavrávoral, neboť kapitán ke mně opět přiskočil, objal mne a já jsem se k němu přitiskl, abych neupadl. Dostal jsem závrať z přílišného štěstí. Kapitán zpozoroval mé pohnutí a mou slabost a podal mi láhev brandy, abych se posilnil. Ale já jsem se posadil na zem, poněvadž se nohy pode mnou třásly tak, že mne neunesly. Chtěl jsem něco říci, leč nové a nové vlny radosti zaplavovaly neustále můj rozum, mé srdce a celé mé nitro tak silně, že jediná věc, kterou jsem v té chvíli mohl učiniti, byl pláč a pláč. Plakal jsem opravdu, utápěje se v ohromných slzách, které mi pomalu stékaly po osmahlé, vousaté a větry ošlehané tváři. Teprve za hodnou chvilku po tomto záchvatu vděčnosti Bohu a lidem jsem nalezl několik slov díků kapitánovi: „Hledím na vás jako na posla, kterého nebesa vyslala, aby mne zachránila. To dokazuje, že skrytá ruka Prozřetelnosti ovládá všechny naše osudy a oči nekonečné Moci pátrají v nejvzdálenějších koutech světa, hledajíce nešťastnou duši, které by pomohly.“

Když jsme chvilku hovořili, řekl mi kapitán, že pro mne přivezl jakési občerstvení. Zavolal na muže ve člunu a požádal je, aby přinesli věci určené guvernérovi, načež přede mne rozložil dvě libry jemného tabáku, šest lahví madeirského vína, dvanáct kusů nejlepší hověziny, šest kusů vepřového masa, pytlík hrachu, asi cent sucharů, bednu cukru, bednu pšeničné mouky, bednu citronů, dv…