Robinson Crusoe

Tato obrana se osvědčila. Podráždění vlci brzy útočili, vrčíce a vyjíce, a lezli na hromady kmenů, za kterými jsme se skryli. Nařídil jsem, aby všichni muži stříleli střídavě, ob jednoho. Tak nevznikne mezera a vlci neprorazí, nehledě k tomu, že příliš drzí útočníci naleznou vždycky některou ručnici nebo bambitku nabitou. Za chvíli se rozléhal lesem lomoz nepřetržité střelby. Muži mířili dobře, ale bylo třeba stříleti neustále, ježto zadní houfce smečky se tlačily na přední a posunovaly je neodvratně na nás. Po druhé ráně se mi zdálo, že se vlci zarazili, ale dojem trval jen chvilku.

Jiní skočili ihned na místa zabitých a přední řada se opět hnula k nám. Pálili jsme, jak jsme stačili nabíjet zbraně. Po dvou salvách padlo asi dvacet vlků a dvakrát tolik se jich válelo raněno anebo uteklo do lesa. To však je nemohlo zastavit. Přicházeli stále noví a noví.

Nerad bych byl vystřílel poslední špetku prachu, a proto jsem zavolal svého bílého sluhu a nařídil mu, aby z prachového růžku nasypal pruh prachu na dlouhý kmen před námi. Muž poslechl a když se vzdálil, vlci se hrnuli na kmen. Tu jsem zapálil ranou z bambitky střelný prach na kmeni. Oheň a výbuch popálil několik vlků, jiní skočili mezi nás, ale brzy jsme je vyřídili a ostatní ustoupili poněkud do lesa, zanechávajíce před námi asi dvacet svíjejících se a ochromených šelem. Vypálili jsme ještě jednu salvu do smečky, a když utekla z dostřelu, vrhli jsme se na zvířata před námi a dobili je meči.

V této půtce jsme zabili asi šedesát vlků a potom jsme jeli dále, neznepokojováni ostatními. Ti se patrně sytili zdechlinami svých druhů, jichž padlo tolik, že mohli zahnati hlad hodně velké smečky. Asi za hodinu jsme dorazili do vesnice, kde jsme chtěli přenocovat. Všichni obyvatelé byli vzhůru a ozbrojeni, jako by očekávali nepřítele. Vypravovali nám, že v předchozí noci vpadla smečka vlků a několik medvědů do vesnice a roztrhala několik domácích zvířat. Obyvatelům nezbývalo než se ozbrojit a udržovat hlídky na ochranu proti divoké zvěři.

Všechny tyto události zhoršily poranění našeho vůdce tak, že nemohl s námi jeti dále. Najali jsme tedy jiného průvodce a ten nás dovedl do Toulouse, městečka ležícího v teplém, plodném a příjemném kraji.

Na další cestě Francií se nám nestalo nic pamětihodného a cestovali jsme tak rychle, že jsem již 14. ledna příštího roku připlul šťastně do Doveru.

Dospěl jsem ke konci vypravování. Několik podrobností, o nichž se ještě chci zmíniti, ukáže čtenáři, jak jsem zařídil svůj život po návratu z tak dlouhých cest, putování a bloudění.

Brzy po návratu ze Španělska jsem shromáždil všechen svůj majetek v Londýně. Také směnky jsem umístil. Jedním z hlavních rádců byla mi dobrá, stařičká vdova, která se o mne starala jako o syna. Chtěl jsem jí svěřit správu celého jmění a odcestovat opět do Lisabonu a potom do Brazilie. Ale věci víry bránily mne, protestantovi, usaditi se v katolické zemi, kde inkvisice řídila osudy věrných vyznavačů i kacířů. Katolíkem jsem se státi nemohl, a pro mučednictví, které mi zbývalo, jsem neměl dosti pochopení. Zůstal jsem tedy doma a uvažoval o možnostech, jak naložiti s plantážemi.

Napsal jsem starému příteli do Lisabonu a ten mi v odpovědi nabídl, že prodá můj brazilský majetek dvěma tamějším kupcům, kteří mu za něj vyplatí čtyři nebo pět tisíc piastrů. Souhlasil jsem s jeho návrhem a za osm měsíců, když se loď vrátila, přivezla listiny a zprávu, že kupci přijali mou nabídku a odevzdali již 35.000 piastrů svému zástupci v Lisabonu, aby tni je poukázal.

Podal jsem vám úplnou zprávu o první části svého života, tak bohatého na události a dobrodružství, že svět málokdy ukáže osudy pestřejší. Začal jsem pošetile, ale končím šťastněji, než jsem kdykoli v minulosti mohl předpokládati. Rozumní lidé si pomyslí, že mne blahobyt odvrátil od nový…