Robinson Crusoe

Hned na začátku přepadení byl jeden z našich mužů zabit oštěpem, jakmile vyběhl ze stanu, v němž spali. Ostatním se podařilo uniknouti kromě toho, jenž zlo způsobil. Ten zaplatil draze za čin, kterého se dopustil, neboť černoši jej zajali a dlouho jsme se o něm nic nedověděli. Kotvili jsme u tohoto pobřeží ještě několik dní, dávajíce mu neustále znamení, a také náš člun plul několik mil podél břehu, ale vše marně. Nakonec jsme se ho vzdali a byli bychom jej oželeli, kdybychom byli ztratili toliko jeho, člověka, jenž trpěl jen za svou vlastní nerozvážnost.

Přesto však jsme doufali, že jej zachráníme, neboť jsem nevěřil, že je ztracen, dokud jsem se sám nepřesvědčil. Třetí noc po boji jsem byl zvědav, jakou škodu jsme způsobili domorodcům a co oni nyní zamýšlejí. Proto jsem vyzbrojil člun s posádkou a vydal se znovu na pobřeží. Provedl jsem to opatrné a ve tmě, abychom se vyhnuli přepadení, ale prve než jsem se pustil do věci tak nejisté a odvážné, měl jsem se přesvědčiti, zda mě muži, které jsem vzal s sebou, opravdu poslouchají, neboť takto jsem se dostal do trapných nepříjemností, dříve než jsem tušil.

Asi s dvaceti silnými námořníky a s dozorcem nákladu jsme přistáli dvě hodiny před půlnocí v těchže místech, odkud černoši před několika dny stříleli na naši lodici. Vystoupil jsem tu na břeh proto, abych viděl, zda již odešli a jaké stopy tu zanechali. Doufal jsem také, že se zmocníme jednoho nebo dvou zajatců, které pak snadno vyměníme za našeho námořníka. Když jsme se nejtišším způsobem vybrodili na břeh, rozdělil jsem mužstvo na dvě skupiny, z nichž jedné velel jsem sám a druhé správce nákladu. Neviděli jsme nic podezřelého a neslyšeli ani zvuk, který by mohl nasvědčovati přítomnosti černochů. Byla dokonalá tma. Jedna skupina kráčela tiše za druhou, až tu najednou klopýtl náš správce přes mrtvé tělo a upadl. Zastavili jsme se a poznali, že jsme na místě, kde černoši čekali, až se rozední. Rozhodli jsme se také čekati na východ měsíce, což se mělo státi za hodinu. Když měsíc ozářil pobřeží, napočítali jsme třicet dvě těla, která tu černoši zanechali. Dva muži ještě dýchali. Ti, kteří tu leželi, měli hrozná zranění, některým chyběla ruka, jiným hlava anebo noha a konečně jiní byli ještě hůře roztrháni našimi střelami. Zdá se však, že své raněné při všem zmatku odnesli.

Nyní jsem se chtěl s oběma skupinami vrátit na palubu, ale správce a jeho lidé si umínili, že podniknou trestnou výpravu do černošské vesnice, položené hlouběji ve vnitrozemí. Prosil mne, abych šel s nimi, neboť naleznou-li vesnici, ukořistí nejen mnoho užitečných zásob, nýbrž snad také vysvobodí Jeffreyho, námořníka, kterého černoši odvlekli.

Kdyby se mne byli tázali na mé mínění, byl bych jim poručil ihned, aby se vrátili na loď, věda, ze se nesmíme vysazovat takovému nebezpečí už proto, že máme dalekou cestu před sebou a lodní náklad na starosti, a že náš úspěch závisí na životě našich plavců. Leč správce a jeho lidé mi vzkázali, že jdou do černošské vesnice a žádali, abychom je doprovázeli. Odmítl jsem a vstal, chtěje se vrátit na loď. Někteří muži mě obtěžovali prosbami, abych se nevracel, a když jsem i je odmítl, bručeli nespokojeně a reptali. Pak prohlásili, že půjdou se správcem, neboť já prý nejsem jejich velitelem a mne nemusí poslouchat. „Pojď, Jakube! Půjdeš se mnou?“ tázal se jeden námořník druhého a Jakub odpověděl, že půjde. Jiný řekl totéž, třetí se k nim připojil a konečně mě opustili všichni kromě jediného, kterého se mi podařilo přemluvit, aby zůstal. Z druhé skupiny se vrátil dozorce také s jedním mužem a my čtyři jsme šli ke člunu, kde na nás čekal námořník, jenž loďku střežil. Bylo nás tedy pět a chtěli jsme počkati na návrat výpravy, abychom, jak jsme byli přesvědčeni, odvezli na loď ty pošetilce, kteří s jistou dávkou štěstí tuto nerozumnou výpravu přežijí. Než jsme se rozešli, upozornil jsem všechny ještě jednou, že se řítí do neštěstí a že je očekává týž osud, jaký potkal nešťastného Tomáše Jeffreyho.

Ujistili mě, že budou jednat opatrně, že se všichni určitě vrátí a chvástali se všelijak, ale já jsem měl zlé předtuchy a proto jsem je zapřísahal, aby pomyslili na loď a na další cestu a připomenul jsem jim, že jim nyní, když se zavázali plouti s námi, jejich život tak docela nepatří. Selže-li jejich výprava, ztratí loď většinu posádky a neubrání se živlům ani v obyčejné bouři. Mohli by to zodpovědět před Bohem a lidmi? Řekl jsem jim ještě mnoho jiných varovných slov, ale mluvil jsem marně: výsledek byl týž, jako kdybych byl přesvědčoval hlavní lodní stožár. Myšlenka na výpravu je posedla a mě ujistili jenom slovy, že budou opatrní, a prosili mě, abych se na ně nehněval. Vrátí se prý nejdéle za hodinu, poněvadž vesnice neleží dále než půl míle od pobřeží, ačkoli ve skutečnosti ležela dvě míle ve vnitrozemí.

Inu, odešli tedy a já mohu jenom uznat, že šli velmi odvážně a bojovně, ačkoli to byl podnik šílený a předem ztracený. Každý muž měl pušku nebo mušketu, bajonet a bambitku. Někteří se mimo to ozbrojili tesáky a kordy, a správce a jeden muž nesli u pasu ostré sekery. Mimo tyto zbraně měli v zásobě třináct ručních výbušných bombiček. Nikdy před tím jsem neviděl smělejší, méně početnou a lépe vyzbrojenou výpravu, která by si byla vytkla tak velký cíl.

Jsem přesvědčen, že hlavní pohnutkou výpravy byla kořist. Doufali jistě, že v černošské osadě naleznou zlato. Cestou se jim přihodilo ještě cosi, co je rozpálilo pomstychtivostí a proměnilo každého ve vtěleného ďábla. Když urazili asi půl míle, došli k nepatrné černošské osadě o dvanácti nebo patnácti rozedraných chatrčích. To je zklamalo tím více, čím méně věděli, kde je město a jak je velké. Zastavili se a dali hlavy dohromady, aby se poradili. Nemohli se dlouho rozhodnout. Kdyby tuto osadu přepadli, musili by všem jejím obyvatelům podřezati hrdla a nesměli by připustit, aby jediný z nich utekl. To však nemohli vyloučit, zejména nyní v noci, kdy slabý měsíc jen nedokonale osvětloval krajinu. Vyhlídka na to, že nikdo neuteče, byla dese…