Robinson Crusoe

Pátého února jsme zdvihli kotvy a pluli několik dní s dobrým větrem v zádech. Jednou večer, asi po čtrnácti dnech plavby, vstoupil kormidelník do kajuty a oznámil nám, že spatřil záblesk ohně a slyšel výstřel z děla. Ještě když vyprávěl, přišel plavčík, který měl hlídku, a hlásil, že správce lodních potřeb pozoroval totéž. Vyběhli jsme všichni na palubu. Chvilku jsme neslyšeli nic, ale za několik minut jsme uzřeli velké světlo, z něhož jsme usuzovali na lodní požár na moři. Asi po půlhodinové plavbě po mírném větru se poněkud vyjasnilo a všichni jsme spatřili velmi jasně velkou loď v plamenech.

Tato pohroma se mne dotkla, ačkoli jsem neznal postižené osoby. Vzpomínal jsem na vlastní postavení, v němž jsem byl, když mne před mnoha a mnoha lety vzal portugalský kapitán na palubu, a pomyslil jsem si, oč hůře se daří tam těm ubohým lidem, kteří neplují v průvodu druhé lodi. Poručil jsem okamžitě, aby bylo vypáleno pět ran z děl, jedna za druhou, neboť chtěl jsem je upozorniti na blížící se pomoc. Doufal jsem, že se zachrání na člunech, jakmile nás uslyší, ježto nás nemohli viděti pro vlastní plameny. Potom jsme leželi tiše na hladině a vítr nás hnal stejně pomalu jako loď, jejíž posádka čekala na rozbřesk dne. Najednou však se ozval výbuch – který jsme ovšem mohli očekávati – a loď vyletěla do vzduchu. Za několik minut uhasiv plameny a trosky lodi klesly ke dnu.

Zarmucující pohled pro nás a věc hrozná pro lidi, kteří zahynuli při výbuchu anebo se nyní zmítali v lehkém člunu kdesi ve tmě na vlnách! Nerozeznali jsme, co se s nimi stalo, ale poněvadž jsme chtěli pomoci těm, kteří pohromu snad přežili, rozkázal jsem vyvěsiti světla na všech stranách naší lodi a páliti v krátkých přestávkách z děla. Tím jsme je chtěli upozorniti, že nejsme daleko.

Kolem osmé hodiny ranní spatřili jsme dalekohledy dva čluny nabité lidmi a ponořené po kraje do vody. Zpozorovali jsme též, že veslují k nám, ač vítr vál proti nim. Viděli nás tedy a nyní se namáhali všemožně, aby také nás na sebe upozornili. Rozvinuli jsme starou vlajku na znamení, že je vidíme a že je přijmeme na palubu, potom jsme napjali plachty a zamířili k nim. Zanedlouho jsme se s nimi setkali a vzali na loď šedesát čtyři muže, děti a ženy. Francouzská kupecká loď, která shořela, plula z Quebeku v Kanadě a vezla cestující do vlasti. Kapitán nám široce a dlouze vysvětloval, že požár vznikl v kormidlovém ústrojí neopatrností kormidelníka. Už prý myslili, že se jim podařilo plameny uhasiti, ale vtom zjistili, že jiskry zalétly do nepřístupných prostorů lodi, kde hašení bylo velmi obtížné. Konečně zachvátily plameny trámoví, žebra, stropy a nitro lodi a rozšířily se tak, že všechno lidské snažení bylo marné. Posádce i cestujícím nezbylo než vstoupiti do záchranných člunů, jež na štěstí byly dosti velké pro všechny.

Mimo to naložili na velkou šalupu a na jednu jolu toliko zásoby vody a potravin. Přesto však měli pramalou naději na záchranu života, neboť byli příliš daleko od pevniny. Věděli, že unikli toliko plamenům, a nyní ještě doufali, že potkají náhodou nějakou loď, která je vezme na palubu. Měli plachty, vesla i kompas a připravovali se na dlouhou zpáteční cestu do Novofoundlandského zálivu, spoléhajíce, že příznivý vítr potrvá.

Kapitán dále vypravoval, že uprostřed zoufalství a beznaděje na lodi, ještě když se radili, překvapil je radostně výstřel z děla a za ním hned čtyři další rány. To byly výstřely, jež jsem dal vypáliti, jakmile jsem spatřil hořící loď. Vzpružily jejich srdce a oznámily jim to, co jsem chtěl, že totiž je na blízku loď, která je zachrání. Nemohu popisovati různé posunky, slova a podivné projevy radosti, kterými nám tito ubozí trosečníci dekovali za tak neočekávanou pomoc. Někteří se chovali výstředně, jiní plakali, jiní se radostí prali, jedni třeštili jako náměsíčníci, jiní běhali po palubě a dupali, jiní lomili rukama, někteří tančili, někteří se smáli, jiní pozbyli řeči, několik jich omdlelo nebo bylo blízko mdlobám, a jen málokdo se pokřižoval a poděkoval Bohu.

Mezi zachráněnými byli dva knězi, jeden starý a druhý mladý. Stařec se nechoval příliš pěkně, ale zato mladý kněz byl vzorem zbožnosti. Jakmile vstoupil na palubu, padl na zem a děkoval Bohu za zachránění. Výstřednosti našich nových cestujících způsobily prvého dne trochu nepořádku na lodi, ale když jsme je ubytovali, jak jsme mohli, a když se vyspali, což většina učinila, uklidnili se a příštího dne byli zcela jinými lidmi.

Většina z nich mela dobré způsoby a děkovala nám zdvořile za záchranu. Kapitán a jeden z obou knězi přišli nazítří ke mne na poradu se mnou a s mým synovcem. Nejdříve nám řekli, že všechen majetek, který zachránili, je dosti malou náhradou za život a kapitán nám nabídl trochu peněz a cenných věcí, které se jim podařilo vyrvati plamenům a odnésti do člunů. Pak si přál, abychom je vysadili na břeh kdekoli, odkud by se mohli vrátit do Kanady nebo do Francie. Synovec chtěl zprvu přijmouti peníze, ale přemluvil jsem jej, neboť jsem věděl, co znamená život na pobřeží v cizí zemi bez možnosti opatřiti si nejnutnější věci. Vzpomněl jsem si na portugalského kapitána, který se mne kdysi ujal. Kdyby mi byl odebral vše, co jsem měl, byl bych zajisté zemřel hladem anebo musil žíti jako otrok v Brazilii, jako jsem jím byl v zemi barbarů. Snad by mne tam nebyli prodali mohamedánovi do otroctví, ale kdo mi zaručuje, že Portugalci jsou lepšími pány než Turci? Někdy se mi dokonce zdálo, že jsou ještě horší.

Odpověděl jsem tedy francouzskému kapitánu, že jsme je ovšem přijali v tísni na loď, ale že to bylo naší prostou povinností a sami bychom si také přáli tak blízkého zachránce, kdybychom se někdy octli v podobném postavení. Učinili jsme pro ně jen to, co by oni udělali pro nás, kdybychom byli na jejich místě. Vzali jsme je na palubu proto, abychom je zachránili, a nikoli, abychom je vyplenili; proto nedovolím přijmouti od nich jakoukoli odměnu. Zároveň však jsem jim řekl, že nám je za těžko vysaditi je kdekoli na břeh, neboť naše loď pluje …