Robinson Crusoe

Ale vraťme se k vypravování. Španěl, kterému i sem kdysi zachránil život, přišel první k člunu a za ním šel jiný s vlajkou příměří. Nejen ze mě nepoznal, ale ani zdaleka netušil, že to jsem já. Promluvil jsem na něho, řka portugalsky: „Seignior, už mě neznáte?“ Neodpověděl slůvkem, nýbrž hodil mušketu muži, který jej doprovázel, rozhodil paže, skočil ke mně a objal mě, řka, že je neodpustitelné nepoznati mne, člověka, kterého nebesa seslala k jeho záchraně. Pak pronesl ještě mnoho zdvořilých slov a konečně zavolal své druhy. Ptal se mě, zda chci jíti ke svému starému obydlí, aby mně je mohl odevzdati. Uvidím prý, že se mnoho nezměnilo, jen některé věci trochu zlepšil. Šel jsem s ním. Ale žel! Za nic na světě jsem nemohl poznati místo, kde dům stál. Vše mi bylo naprosto cizí, neboť nasázeli kolem dokola tolik stromů, tak hustě a takovým způsobem, že se člověk mezi nimi nyní po deseti letech, kdy značně vyrostly, musil proplétati úzkými a točitými cestičkami, o nichž věděli jen ti, kdo ty stromy sázeli.

Když jsem se jich tázal, proč se tak opevnili, odpověděl mi, že je k tomu přiměla nutnost; později mi podají podrobnou zprávu o všem, co se stalo na ostrově od mého odchodu. Španěl mě také ujistil, že mi přál mé štěstí, když se doslechl, že jsem odplul na dobré lodi.

O třech zlosynech, které jsem nechal na ostrově, mi chtěl vypravovat dlouhý příběh. Všichni Španělé se cítili bezpečnější mezi divochy, jichž konec konců nebylo mnoho. Pravil, že by už dávno byli v očistci, kdyby těch námořníků bylo bývalo více. Pravil: „Doufám, že se nebudete zlobit, až vám řeknu, jaké události nás přiměly odzbrojiti lodníky, které jste tu nechal, a podrobiti si je, když nechtěli býti našimi shovívavými pány a neprahli po ničem jiném než po vraždě.“ Odpověděl jsem mu, že jsem se toho obával, opouštěje ostrov. Mrzelo mě, že jsem jim nemohl vše odevzdat a učinit je jakýmisi správci ostrova, jimž by ti dobrodruzi musili sloužit.

Zatím co jsme takto hovořili, vrátil se druhý Španěl a přiváděl s sebou jedenáct druhů, jichž národnost jsem nemohl poznati. Ale Španěl mi vše vysvětlil, řka, že to jsou lidé, kteří mi vděčí za svůj život. Jim pak řekl, kdo jsem já. Potom jsem ho požádal, aby mi pověděl něco o sobě a o cestě, kterou tehdy podnikl na mou radu ke svým krajanům. Poslechl, ale nemohl mi říci nic zvláštního: cesta byla klidná, vítr a moře příjemné. Pluli tři týdny, a v té době, na neštěstí pro ně, naskytla se mi příležitost odejíti z ostrova, jak jsem již dříve vypravoval. Zanechal jsem tam tři svrchovaně drzé, zatvrzelé a bezuzdné padouchy. Darebáci učinili jedinou správnou věc: odevzdali Španělům, kteří vstoupili na břeh ostrova, můj dopis i zásoby a pomáhali jim, jak jsem poručil. Dali jim též dlouhý seznam pokynů a rad, vytěžených z vlastní zkušenosti, ať už šlo o pečení chleba, chov koz, setbu obilí, výrobu hrnců, nakládání hroznů a jiné. To vše jsem sepsal a dva Španělé uměli dosti anglicky, aby tomu rozuměli. Zlotřilci jim v prvních dnech vyhovovali také v jiných věcech, neboť všichni se snášeli a žili z počátku tak družně, že dům i sklep byl stejně otevřen všem.

Španělové by se s tím byli bývali spokojili, kdyby ostatní nebyli dali podnět k svárům. Nedorozumění byla nějdříve nepatrná a nestála ani za řeč, ale později se proměnila v otevřený boj. Ale než dojdu k podrobnostem, musím doplniti své dřívější vypravování. Zapomněl jsem totiž napsati, že před odplutím, ještě než jsme zdvihli kotvy, strhla se na naší palubě rvačka, která se snadno mohla zvrátit v druhou vzpouru. Kapitán musil sebrati všechnu svou odvahu, povolati nás na pomoc a roztrhnouti násilím nespokojence. Zmocnili jsme se dvou nejzpupnějších chlapíků a kapitán jim dal železa na ruce, poněvadž se zúčastnili dřívějších nepokojů a nyní opět vyhrožovali. Pohrozil jim, že je odveze v poutech do Anglie a odevzdá soudu, který je oběsí pro vzpouru a útěk z lodi. Snad by to nebyl učinil, ale ostatní nespokojenci na lodi se polekali a nasadili několika lidem do hlavy mínění, že kapitán se nyní holedbá dobrými slovy, ale že je v nejbližším přístavu vydá spravedlnosti, načež neuniknou doživotnímu vezení.

Kormidelník se dopátral těchto věcí a řekl nám o nich. Kapitán si přál, abych užil svého vlivu na tyto lidi a domluvil jim. Šel jsem tedy do podpalubí, kde někteří leželi spoutáni, uklidnil jsem je a slíbil jim, že vše, čeho se dopustili, jim bude prominuto, jestliže se od nynějška budou vzorně chovat. Potvrdil jsem jim tento slib čestným slovem a oni mi uvěřili tím spíše, že jsem odpustil i dvěma mužům v železech a dal jim sejmout pouta. Ale nazítří ráno jsme zjistili, že právě tito dva ukradli náš osmiveslový člun, zásobili se ručnicemi, zbraněmi, náboji a jinými drobnostmi a prchli ke svým druhům na ostrově. Poslali jsme za nimi ihned dlouhý člun s dvanácti muži a kormidelníkem, ale marně: zběhové prchli do lesů, jakmile spatřili blížící se lodici, a naši lidé je ani nezahlédli.

Nyní bylo na ostrově dohromady pět vzbouřenců, ale ti tři, kteří tam zůstali od počátku, byli přece jen mnohem horší než ti dva, kteří k nim přibyli. Z počátku žili svorně pospolu, ale už za tři dny se strhla mezi nimi hádka a tři staří zahnali dva nové, aniž jim dali cokoli ze svých zásob. A Španělé se ještě nevrátili.

Jejich příchod rychle změnil vše. Španělové chtěli, aby tři angličtí hrubci, ponechaní námi na ostrově, vzali uprchlíky k sobě a žili s nimi, jak řekli, jako jedna rodina. Ale ti o tom nechtěli ani slyšet a oba nerozumní ubožáci musili žíti osaměle a poznati, že jenom přičinlivost a píle jim zabezpečí pohodlný život. Postavili si stany na severním pobřeží u východního cípu, aby nebyli tak na ráně divochům, kteří sem občas připlouvali na lodicích, a ze stanů vyrostly brzy dvě chatrče, jedna obytná a druhá, pevnější, která jim byla zásobárnou. Španělové darovali těm dvěma trochu zrní a zejména trochu hrachu a oba muži se dali do obdělávání půdy. Kopali, orali, sázeli, oplocovali podle rad, které jsem jim dal, a žili po jisté době velmi dobře. Jeden z těchto chlapíků býval kdysi kuchařovým pomocníkem a uplatnil nyní své umění. Připravoval polévky, puddingy a jiné pokrmy, jež lze z rýže, mléka a masa uvařiti. Ale po nějaké době klidného života přišli k nim jejich zlotřilí krajané a začali je znepokojovati. Ohrožovali je, tvrdili jim, že ostrov jest jejich majetkem, guvernér – tím myslili mne – jim jej prý daroval a ti dva si zde nesmějí stavěti chaty, leda že by zaplatili nájemné.

Oba muži myslili, že to jsou žerty, a vyzvali výtržníky, aby vstoupili, usedli a podívali se na jejich hospodářství. Pak se, také žertem, tázali, jaký nájem žádají. Jeden ze tří však zuřil a klel a konečně odešel k ohništi, kde se vařil pokrm, vzal oharek a chtěl zvenčí chatu zapálit. Byla by opravdu shořela, kdyby jeden z těch dvou nebyl včas žháře zahnal a po jistých obtížích neuhasil založený oheň.

Zločinec byl tak rozzuřen obranou poctivého člověka, že vzal železnou tyč a chtěl jej zabít, ale ten se vyhnul ráně a běžel do chatrče. Jeho druh postřehl nebezpečí, které jim hrozí od tří zlotřilců, běžel též do chaty a vzápětí tu stál s mušketou v ruce. Zatím už napadený srazil k zemi muže, jenž začal vádu, a teď tu stáli dva proti dvěma, všichni s mušketami v rukou. Jeden z obou řádných mužů však měl více odvahy. Nedbal nebezpečí, namířil na oba zločince a vyzval je, aby odložili zbraně. Jestliže se odváží pohnout rukou nebo učiní jediný krok, zemřou. Muži neodložili zbraně, ale vidouce rozhodnost svého protivníka, jali se vyjednávati a nakonec slíbili, že seberou svého raněného druha a odejdou.

Od toho dne myslili jenom na pomstu a dokazovali ustavičně, že se dovedou mstít nejrozmanitějším způsobem. Zdupávali obilí, odstřelili kozu s třemi kůzlaty a činili těm dvěma potíže na každém kroku. Oba napadení byli již zoufalí a konečně se rozhodli, že si právo vybojují při první vhodné příležitosti. Odebrali se do „hradu“, jak nazývali původní mé bydliště, v němž nyní sídlili Španělé a ti tři darebáci, a chtěli se s lotry vyrovnati spravedlivým bojem před očima Španělů. Vstali tedy před svítáním, přišli k hradu, zavolali jménem jednoho z Angličanů a Španělovi, jenž odpověděl na jejich volání, oznámili, proč přicházejí. Španělové věděli téměř vše. Den před tím se totiž setkal jeden z poctivých anglických námořníků s několika Španěly v lese a vypravoval jim, jaká příkoří musí vytrpěti jejich malá kolonie. Stěžoval si na své krajany, kteří jim zabili kozu s kůzlaty a podupali a zničili zahradu, a upozornil Španěly, že zemřou hladem, jestliže jim přátelé nepomohou.

Když se Španělové vrátili večer domů, zavolali tři zločinné Angličany a pokárali je. Ale ti se opět chovali odbojně a jeden z nich se dokonce zpupně osopil na Španěly a ptal se jich, co pohledávají na ostrově, kam přišli bez dovolení a kde nemají ani co sázet, ani co stavět. Ostrov prý náleží jim, Angličanům, guvernér jim jej daroval a nikdo tu nemá co pohledávat. Potom přisahal při Stvořiteli, že půjdou, zapálí obě chaty a nedovolí nikomu, aby tu postavil nové.

Tento hovor a výtky Španělů je rozohnily tou měrou, že jeden z nich, jakýsi Will Atkins, vstal a řekl druhému: „Jacku, pojď, půjdeme a dáme se do nich. Zboříme jejich chaty, pobijeme je a ručím za to, že na tomto ostrově už nikdo nezaloží osadu.“ Poté odešli. Každý měl pušku, bambitku a meč a cestou vrčeli hrozby a sliby, co vše udělají Španělům, až se jim dostanou na kobylku. Španělé se nikdy nedověděli, kam odešli a co toho večera dělali. Pravděpodobně prochodili část noci po ostrově a pak si lehli na místě, které jsem kdysi nazýval „besídkou“. Tam zůstali a usnuli. Zamýšleli ovšem podniknout cosi jiného. Jak se později přiznali, chtěli bdít do půlnoci a potom se vydat na cestu k oběma chatám nenáviděných druhů. Chtěli je překvapit ve spánku, vyhnat z chatrčí a domky zapálit. Oba muži měli býti zavražděni, jakmile by vyšli z hořící chaty. Ačkoli zlost mívá neklidný spánek, všichni tři spali náramně tvrdě a probudili se, až když slunce stálo vysoko na obloze. Když pak přišli k chatrčím obou Angličanů, nalezli je prázdné, neboť ti dva, zamýšlejíce cosi mnohem poctivějšího než je vražda a žhářství, byli už dávno na cestě ke Španělům.

Atkins, nejodvážnější z těch tří, viděl, že hnízdo je prázdné a vykřikl na své kamarády: „Holá, Jakube, hnízdo je tu a ptáci odletěli! Co uděláme?“ Přemýšleli chvíli o tom, proč obyvatelé chaty odešli a dohodli se na podezření, že je Španělové varovali. Podali si ruce a přísahali si vzájemně, že se Španělům pomstí. Jakmile sjednali tuto krvavou dohodu, dali se do práce. Nezapálili nic, ale strhli obě chaty, vytrhali kdejaký kůl, pošlapali každý záhon, porazili všechny ploty, rozbili drobné domácí nářadí a rozházeli trosky ubohého majetku těch dvou tak dokonale kolem dokola, že některé věci ležely až tisíc kroků daleko od chat. Nakonec vyrvali zasazené stromy a vyloupili zásobárnu. Řádili hůře než Tataři.

Když se oba postižení vrátili a viděli, co se tu stalo za jejich nepřítomnosti, vzali zbraně a vydali se za zločinci s úmyslem utkati se s nimi, ačkoli byli jen dva proti třem. Ale náhoda řídila věci moudřeji. Cestou se minuli, a když je ti dva hledali v lesích, dorazili tři pachatelé do svého obydlí v hradu.

Vrátili se tam jako vzteklá zvířata. Byli rozjařeni provedenou prací a zlostí, že oba Angličany nezastihli. Jejich podezření je nutilo jíti k Španělům a říci jim, co si myslí. Zároveň se jim přiznali chvástavě ke všemu, co spáchali. Jeden z nich si dokonce dodal odvahy, skočil k jednomu ze Španělů, jako by byl klukem, s nímž si hraje, strhl mu klobouk s hlavy, zamával jím a vysmál se mu, řka posměšně: „Ach, vy páni Španělé, však my zatočíme také s vámi, nezlepšíte-li své chování!“

Oslovený byl tichý a zdvořilý člověk. Nevynikal postavou, ale byl statečný, dobře rostlý a velmi silný. Díval se chvíli upřeně na mluvku, a poněvadž neměl v ruce zbraň, přistoupil k němu a jedinou ranou pěstí jej srazil k zemi jako dobytče na porážce. Druhý darebák, jenž stál za ním, vypálil okamžitě ránu z bambitky po Španělovi, ale chybil o vlas. Rána proletěla těsně podle hlavy a poranila bolestné ucho. Španěl silně krvácel, a proto se domníval, že je raněn tíže, než tomu skutečně bylo. Ačkoli byl ještě před okamžikem úplně klidný, propadl nyní hněvu a chtěl útočníka zastřelit pistolí, kterou vytáhl z opasku muže ležícího na zemi. Nicméně neučinil to, neboť jeho druhové, meškající právě v jeskyni, slyšeli výstřel, viděli vše, co se stalo, a nyní volali, aby nestřílel. Pak přiběhli, zmocnili se obou zločinců a vzali jim zbraně.

Nyní viděli odzbrojení výtržníci, že proti sobě popudili jak Španěly, tak i své někdejší druhy, a rychle vystřízlivěli. Mluvili pokorněji a prosili Španěly, aby jim vrátili zbraně. Ale ti nezapomínali na nepřátelství mezi oběma skupinami Angličanů, odmítli a řekli jim, že zbraní vůbec nepotřebují, jestliže opravdu chtějí žíti v míru. Zbraní nedostanou, dokud se nevzdají všech myšlenek na pomstu a dokud nenapraví všechny škody, které spáchali.

Když darebáci nepochodili, přestali se přetvařovati. Nebyli o nic přístupnější rozumným radám než rozumným činům a odešli, vybíjejíce svou zuřivost křikem a kletbami. Vyhrožovali kdekomu, ačkoli neměli zbraní. Španělové však jim dali výstrahu a varovali je před každým pokusem poškoditi plantáže anebo dobytek. Jestliže se dopustí čehokoli proti jejich majetku, budou zastřeleni jako vzteklí psi anebo oběšeni na nejbližším stromě. Ani tyto vážně míněné hrozby však je nezastrašily a trojice odcházela, zuříc a spílajíc a slibujíc hroznou pomstu.

Sotvaže odešli, vrátili se ti dva, jimž byl zničen majetek. Zuřili také, což bylo samozřejmé, uvědomíme-li si ztrátu, kterou utrpěli. Španělové je skoro ani nenechali domluvit a již sami vypravovali rozčileně příhodu, kterou zažili oni s třemi dobrodruhy. Stěží pochopíme, jak je možné, aby tři lidé naháněli dvanácti mužům takovou hrůzu, a to beztrestně! Španělé jimi pohrdali, a když je odzbrojili, posmívali se jejich hrozbám, ale oba Angličané se rozhodli zakročiti proti nim, nechť je při tom očekávají jakékoli obtíže.

Avšak Španělové jim zabránili tento úmysl provést. Poněvadž je odzbrojili, nemohou připustit – jak pravili – aby je kdokoli pronásledoval se zbraněmi v rukou, a vážený muž, který byl jejich vůdcem, dodal: „Postaráme se, aby se také vám dostalo práva, svěříte-li nám hájení svých zájmů, a po tomto slibu jsem přesvědčen, že proti nim nepoužijete zbraní, leč v sebeobraně.“

Angličané souhlasili toliko velmi neradi, ale konečně se smířili s návrhem Španělů a zůstali u nich ve srubu, ježto jejich obydlí bylo zničeno. Uplynulo několik dní. Pátého dne šel velitel Španělů s dvěma muži podél potoka k lesíku a tu najednou spatřil tři unavené a vyhladovělé vyvržence. Přišli k němu a prosili zkroušeně, aby je opět přijal do srubu. Španěl svolil a brzy je přinutil po dobrém, aby postavili chaty svých krajanů, jednu stejnou a druhou trochu větší, než byla ta, kterou strhli, aby oplotili pozemek, zasázeli nové stromky, slovem, aby vše, co zničili, uvedli opět do pořádku jaký tam vládl, než tuto malou usedlost zpustošili. Tři vyvrženci pracovali pilně, neboť dostali mnoho zásob i potřeb. Tato práce na ně měla blahodárný vliv, neboť se zdálo, že se naučili pořádku a vzdali se úplně svých mstivých záměrů. Celá společnost žila od toho dne v značně příjemném vztahu a všichni se radovali. Ti tři chlapíci ovšem pracovali stále ještě neradi a z donucení, ale tu a tam přece jenom něco vykonali. Když uplynul měsíc a žádná výtržnost neporušila soužití mužů, dali se Španělé obměkčiti, vrátili třem Angličanům zbraně a dovolili jim chodit kamkoli se jim zlíbilo.

Od té chvíle však bylo po klidu a spokojenosti. Nevděční lidé byli zase tak nepříjemní jako předtím, chovali se odbojně a drze, a kdo ví, jak by se vše bylo vyvinulo, kdyby se nebyly přihodily události, pro něž všechen soukromý hněv musil ustoupit a lidé byli donuceni semknouti se, aby zachovali vlastní život.

Jedné noci náčelník Španělů procitl a pocítil jakýsi vnitřní neklid. Ležel tiše a přemítal, ale když po delším bdění nemohl usnout a nepokoj stále vzrůstal, vstal a šel se podívat před srub. Noc však byla temná a on viděl málo anebo nic. Mimo to stromy nedovolovaly rozhled a tichá hvězdnatá noc mu nedávala nejmenší příčiny k nepokoji. Vrátil se tedy na lože, ale opět jej posedl dřívější neklid a nemohl spát. Hluk, který způsobil, vstávaje a chode po místnosti, probudil druhého Španěla. Na otázku, kdo se tu prochází, náčelník odpověděl a přiznal se ke svému neklidu.

„Jste opravdu neklidný?“ tázal se druhý Španěl a dodal: „Takové věci nesmíte podceňovat, věřte mi, že se tu kolem nás děje cosi nekalého.“ Ztichl a pak bez přechodu vyhrkl nedůvěřivou otázku: „Kde jsou ti tři Angličané?“

„Ve svých chatách,“ odvětil náčelník a podotkl: „Jsou neškodní, spí.“ Španělé totiž po poslední vzpouře bydlili v hlavním srubu a nyní postavili třem Angličanům chaty opodál tak, aby nemohli nikoho zákeřně přepadnouti.

„Inu,“ podotkl opět Španěl, „ale trochu pravdy přece jen na takovém tušení je, vím to z vlastní zkušenosti. Pojďte, vyjdeme ven a podíváme se po okolí.“

Vyšli ze srubu a vstoupili až na vrchol pahorku, kam jsem tak často chodíval. Poněvadž však byli silní a nežili na ostrově sami jako já, nedbali příliš opatrnosti, nepoužili žebříku a nevytáhli jej za sebou, nýbrž obešli bezstarostně lesík a zastavili se na jeho cípu. To, co viděli, je překvapilo. Opodál, nikoli však příliš daleko, uzřeli světlo jakéhosi ohně a brzy k nim dolehly hlasy několika mužů. Zdálo se, že mluví mnoho lidí najednou. Náčelník i jeho průvodce běželi ihned do srubu, vzbudili všechny spáče a vypravovali jim o přímém nebezpečí, které jim hrozí. Nepodařilo se jim však ani jednoho příměti, aby zůstal na loži a nechodil ven. Všichni do jednoho vyběhli a chtěli se podívat, jak se věc má.

Za noční tmy jim nic nehrozilo a mohli se do syta vynadívat na tři táborové ohně, planoucí nepříliš daleko od sebe. Viděli také, že kolem ohňů je mnoho nepřátel. Toto poznání je znepokojilo, a když shledali, že se tmaví domorodci rozptýlili po celém břehu, nepochybovali, že dříve nebo později naleznou jejich osadu anebo některé jiné místo, podle něhož poznají, že ostrov je obydlen. Báli se také o svá stáda koz, neboť kdyby je divoši objevili a odehnali, hrozila by jim smrt hladem. Poslali proto nejdříve tři muže, aby ještě před rozedněním zahnali kozy do velkého údolí, kde byla jeskyně, a aby zvířata skryli, kdyby bylo třeba, do bezpečného úkrytu ve skále.