Robinson Crusoe

Některé věci přinesené z lodi na břeh se kazily anebo docházely dříve, jiné později. Ale vždy jsem trochu zmoudřel. Vizte, jak mě poučil inkoust. Dokud jsem jej měl, zaznamenával jsem nejdůležitější události svého života na ostrově, potom jsem inkoust ředil, abych mohl psáti a konečně jsem psal jakousi světlounkou, skoro nečitelnou vodičkou, zanechávající na papíře jenom bleďoučké stopy.

Ale zapisuje věci minulé, všiml jsem si zvláštní shody, pokud jde o dny, kdy se některé důležité události staly. Pověrčivý člověk by řekl, že má dny šťastné a nešťastné. Na příklad: téhož kalendářního dne, kdy jsem utekl z domova, zajal a zotročil mě salehský pirát, téhož dne, kdy jsem se šťastně zachránil z lodi v Yarmouthské rejdě, prchl jsem po letech z otroctví v Africe; anebo: narodil jsem se 30. září, a téhož dne, po šestadvaceti letech, jsem unikl jisté smrti při ztroskotání lodi na březích tohoto ostrova. Oslavoval-li jsem narozeniny, slavil jsem zároveň výročí příchodu na ostrov.

Po inkoustu došly lodní suchary. Hospodařil jsem jimi tak lakotně, že mi vydržely celý rok. Dopřál jsem si jediného sucharu denně a přesto jsem žil déle než rok, aniž jsem vzal chléb do úst. Teprve potom jsem si upekl vlastní pečivo. Šatstvo rovněž rychle chátralo a prádlo jsem již dlouho neměl, až na několik strakatých košil z kufrů námořníků. Ty jsem však pečlivě opatroval, neboť jsem často nemíval na těle nic jiného než košili. Takové horko tu panovalo! Mimo obleky po námořnících jsem měl ještě tři tucty košil a několik námořnických plášťů, příliš teplých pro toto zeměpisné pásmo. V takovém podnebí jsem ovšem nepotřeboval vůbec obleků, ale nahý jsem pro přílišný žár také nemohl chodit. Často jsem si spálil kůži tak, že mi naskákaly puchýře, ale když jsem chodil v košili, vzduch mi ji vzdouval a příjemně chladil. Bývalo mi mnohem chladněji než bez ní. Rovněž jsem nesměl vyjíti bez čepice nebo klobouku. Paprsky, dopadající z nadhlavníku kolmo na lebku, způsobovaly mi prudké bolesti hlavy.

Za těchto podmínek jsem musil udržovati v pořádku alespoň těch několik hadříků, které mi zbývaly. Největší šetrnost a péče však nepomohly; kabáty, které jsem měl, rychle se měnily v díry přidržované k sobě několika vetchými vlákny a nyní jsem se pokoušel zhotoviti si nové z plášťů a jiného šatstva po mrtvých plavcích. Věnoval jsem se tedy krejčovskému umění, lépe řečeno hrozné fušeřině, neboť se mi podařilo ušíti neuvěřitelné věci, ale nic, co by se podobalo oděvu. Konečně jsem přece ušil několik nových kazajek a doufal, že mi vydrží. O kalhoty jsem se pokusil až později.

Poněvadž jsem schovával a vydělával kožišiny všech ulovených zvířat, měl jsem jich nyní značnou zásobu. Některé se ovšem nehodily k ničemu, ježto jsem je nechal příliš dlouho vypnuté na hůlkách na slunci, ale jiné byly docela dobré. Nejdříve jsem si vymyslil čepici na hlavu a ušil ji tak, aby chlupy byly venku a déšť po nich hladce stékal. Osvědčila se a později jsem si ušil celý kožišinový oděv, kabátec i kalhoty, otevřené po stranách až ke kolenům. Vše bylo tak volné, že to na mně jen viselo, ale musíte si uvědomit, že jsem potřeboval šatů, do kterých zafukoval vánek a chladil mě, ale nikoli opravdových kožišin jako za polárním kruhem. Uznávám, že jsem byl špatný tesař, zároveň však musím říci, že jsem krejčovinu hudlařil ještě více. Při vší nedokonalosti osvědčily se mé výrobky dobře za vedra i v dešti. Kožišiny s chlupy ven zadržovaly všechnu vodu a nepromokl jsem ani v největších lijácích.

Konečně jsem chtěl míti slunečník a také na něj jsem vyplýtval mnoho důvtipu i práce. Videi jsem v Brazílii dělnice vyrábějící slunečníky a zdálo se mi, že to umím také. Žil jsem skoro na rovníku a takové ochrany jsem nezbytně potřeboval jak pro slunečné, tak i pro deštivé dny, neboť jsem trávil většinu času pod širou oblohou. Pokazil jsem mnoho koží a rákosu, než se mi podařilo zhotoviti první slunečník, který se ihned nerozpadl a nezlomil se. Ale konečně jsem přišel na vtip celé věci a pořídil si několik deštníků, které neodpovídaly mému vkusu pokud šlo o krásu, ale vyhovovaly velmi dobře svému poslání. Nejvíce práce mi dal mechanismus pro zavírání a otevírání. Jeden slunečník jsem zhotovil tak, že jsem jej mohl otevřít, ale nikoli zavřít, a jiný obráceně. Konečně se mi podařilo odstranit i takové maličké závady a jednoho dne jsem měl nad hlavou slunečník, který hrál tisíc kousků. Mohl jsem jej otevřít i zavřít, chránil mne před sluncem i deštěm, byl lehký i pevný a odvracel ode mne nejprudší sluneční žár i největší průtrž mračen. Pod ním jsem nikdy nezmokl.

Tak jsem žil pohodlně a odevzdán do vůle Boží. Pět let se mi nepřihodilo nic pamětihodného. Nezměnil jsem ani místo pobytu, ani způsob života. Zabýval jsem se setbou a sklizní, sušením hroznů a vymíláním mouky a staral se, abych měl vždy aspoň na rok zásob rýže a ječmene. Tyto práce se řídily podle ročních dob. Kromě toho jsem stavěl lodici a kopal strouhu šest stop širokou a čtyři stopy hlubokou, kterou jsem naplnil vodou, abych po ní mohl dopraviti člun k pobřeží, vzdálenému asi osm set metrů. První člun, který jsem zhotovil, byl tak ohromný, že jsem jej nikdy nedovlekl k vodě a nyní ležel tam, kde jsem jej hloubil, jako připomínka, abych po druhé jednal moudřejí.

Druhá perigua byla příliš malá a neodpovídala mému záměru plouti k „terra firma“ přes mořské rameno široké nejméně šedesát kilometrů. Nedostatečnost této loďky pomohla rozbíti všechny mé cestovatelské plány a nyní jsem se jich vzdal nadobro. Ale když jsem měl člunek, chtěl jsem na něm alespoň obeplouti ostrov, zvláště také proto, že má první výzkumná cesta na vzdálené pobřeží mi tolik prospěla a obohatila mě. Přál jsem si prozkoumati ještě jiné části ostrovních břehů. Myslil jsem tedy toliko na příští plavbu kolem ostrova.

Chtěje postupovati moudře a rozvážné, vztyčil jsem v lodici nevelký stožár a vytáhl naň plachtu zhotovenou z kusu lodní plachtoviny, jíž jsem měl dosti. Přizpůsobil jsem rozměry stožáru i plachty rozměrům lodice, potom jsem …