Robinson Crusoe

Ale blahobyt má své svody a lákadla a stává se často cestou, po které člověk neustálené povahy dojde k nejrozmanitějším protivenstvím. To jsem nejlépe poznal sám na sobě.

Rok po zvětšení plantáží měl jsem značný hospodářský úspěch. Tabáková pole mi dala takovou úrodu, že mi zbylo padesát žoků, když jsem uhradil všechna vydání spojená se sklizní a přípravou. Těchto padesát pytlů dobře mořeného a připraveného tabáku vážilo padesát metrických centů a uložil jsem je do skladiště, abych je mohl prodati do Evropy, až se vrátí obchodní loďstvo z Lisabonu. Při pohledu na toto bohatství se mi zatočila hlava. Najednou jsem měl mnoho podivných záměrů a plánů a chtěl jsem se pustit do věcí, které přesahovaly mé síly. To se často stává po prvopočátečním vzestupu a úspěchu a tato vlastnost zničila již mnoho nejlepších obchodníků.

Za čtyři léta, strávená v Brazilii uprostřed úspěšné činnosti, naučil jsem se španělsky, nabyl jsem četných výhodných známostí a styků a uzavřel nejedno přátelství, které přetrvalo desetiletí. Mými nejlepšími přáteli byli sansalvadorští kupci a plantážníci. Těm jsem často po práci nebo při sklence vypravoval o svých dobrodružstvích, o obou cestách na pobřeží Guineje, o obchodech s tamějšími černochy a jiných věcech. Nejvíce se zajímali o obchod s černochy, kde lze za maličkosti a tretky jako jsou korále, hračky, nože, nůžky, sekerky, kousky skla, zrcátka a podobné věci koupiti nejenom zlatý prach, guinejské obilí, sloní kly a jemné i hrubé kůže, ale i černochy, a to mnoho černochů, ochotných pracovati kdekoli na světě, i v Brazilii.

Přátelé poslouchali vždy velmi pozorně tyto výklady a nejčastěji se mě tázali na podmínky obchodu a koupě černochů. Tenkrát byl tento hrozný obchod ještě v plenkách a směl se provozovati toliko na „Assiento“, čili na zvláštní povolení španělského a portugalského krále. Proto se tehdy kupovalo málo otroků, a při velké poptávce po nich stál každý zdravý černoch nesmírně mnoho peněz. To byl tedy obchod, na němž bylo lze vydělati.

Jednou jsem opět seděl ve společnosti vážených kupců a plantážníků a hovořili jsme samozřejmě o tomto jejich největším zájmu. Nazítří ráno přišli ke mně tři otrokáři a pravili, že přemýšleli o všem, co jsem jim říkal včera večer. Zároveň však mi nabídli jakýsi obchod a žádali mě, abych o něm pomlčel.

Vypravovali mi, že všichni mají plantáže jako já, ale naprostý nedostatek otroků. Chtěli tedy vypraviti loď do Guineje, nachytati mnoho černochů a dopraviti je na plantáže. Potom se o ně rozdělíme. Poněvadž obchod s otroky je zakázán a lidé se prodávati nesmějí, je třeba uchovati vše v tajnosti. Stačí prý jediná cesta. Potom se mne tázali, zdali jsem ochoten vstoupiti na loď jako obchodní dohlížitel a obstarati obchodní stránku podniku na guinejském pobřeží. Přijmu-li, nemusím do podniku vložiti peníze a přesto dostanu tolik otroků, kolik jich potřebuji.

Zajisté překrásná nabídka pro člověka, který neměl vlastní dům a vlastní plantáže, na něž by musil dozírati! Na takové cestě lze mnoho vydělat! Ale pro mne, člověka pevně usazeného na vlastním majetku, by byla šílenstvím, nejzvrácenějším počínáním, jakého by se byl mohl dopustiti muž v mém postavení. Měl jsem nadbytek všeho a nemusil jsem dělati nic jiného, než pokračov…