Robinson Crusoe

Po půlhodinovém pobytu na palubě jsem slyšel prudkou střelbu. Oheň v osadě pomalu hasl a hluk se již již utišoval, ale vtom se znenadání vznesl nad vesnicí nový sloup dýmu, rány z ručnic zněly jedna za druhou a pomyslil jsem si, že naše mužstvo narazilo na čtyřicet domorodců, stojících u chatrčí na cestě. Později jsem se dověděl, že jich mnoho pobili, jejich obydlí zapálili, ale žen a dětí ušetřili.

Hrozný boj se skončil. Naši lidé se vraceli unaveni po jednom, po dvou, ve skupinách, a byli tak rozptýleni, že je kdekoli mohl zaskočiti hlouček odhodlaných černochů a zabít je, ale děs padl na celou krajinu a domorodci byli tak polekáni, že by se jich ani sto nebylo odvážilo útočit na pět nebo šest našich námořníků. Hrůza požáru a náhlý útok za tmy je poděsil tak, že se vůbec nebránili. Prchali toliko, ale ten, kdo prchal k jednomu východu, narazil na skupinu námořníků a padl, ti, kdož prchali opačným směrem, narazili na jinou skupinu a padli také; všude, kam se uchýlili, klesali pod ranami zdivočelých plavců. Proto také naše mužstvo neutrpělo nejmenší ztráty, toliko jediný si vymkl nohu a jiný se popálil na rukou.

Zlobil jsem se na svého synovce a na všechny jeho muže. Největší zlost však jsem cítil vůči němu, protože nedostál povinnostem kapitána, který se měl starati o plavbu a náklad. Místo toho podněcoval své lidi k vraždění nevinných. Můj synovec odpovídal uctivě na mé výtky, jimiž jsem nešetřil, a řekl: „Pohled na zabitého námořníka mě zbavil sebevlády. Nemohl jsem přemoci svou vášeň, ale uznávám, že jsem nejednal správně jako velitel lodi.“ Mužstvo však dobře vědělo, že mne nemusí poslouchat a proto nedbalo ani výtek, ani mé nelibosti.

Nazítří před rozedněním jsme odpluli z tohoto osudného místa a již nikdy jsme o něm nic neslyšeli. Naši lidé ani nevěděli, kolik domorodců zabili, někteří tvrdili, že jich padlo asi sto padesát, ale všichni byli zajedno, pokud šlo o vypálené chaty. V celé osadě nezůstala ani jediná. Ubohého Tomáše Jeffreyho jsme nechali ve vesnici, poněvadž nebylo naděje, že bychom ho mohli vrátit životu. Odřízli jej toliko a pohřbili v mělkém hrobě.

Nechť naši lidé uváděli cokoli na svou omluvu a nechť říkali co chtěli, nesouhlasil jsem s nimi a připomínal jsem jim ustavičně, že Bůh zmaří tuto plavbu. Na prolitou krev jsem se díval jako na krev zavražděných. Pravdou ovšem je, že černoši zabili Tomáše, ale stejně je pravda, že Tomáš byl útočníkem a vyvolal spor, s jehož osudným koncem se musil smířit.

První nehoda nás stihla v Perském zálivu. Pět našich mužů se odvážilo na arabský břeh, kde je přepadli Arabové. Nikdy již jsme o nich neslyšeli: buďto je zabili, anebo odvlekli do otroctví. Ti, kteří zůstali ve člunu, nemohli jim pomoci. Jen tak tak, že se sami zachránili, odrazivše rychle od břehu. Připomněl jsem jim vraždění na Madagaskaru a řekl jsem, že to je část odplaty nebes. Ale správce mě nakvašeně zarazil, namítaje, že zacházím ve svých výtkách dále, než mám právo.

Přesto však jsem činil mužstvu denně předhůzky a má kázání měla horší následky, než jsem očekával. Správce, jenž tehdy vedl útok na osadu, přišel kteréhosi dne ke mně a řekl mi, co soudí o mých ustavičných narážkách na jeho čin a na Boží spravedlnost. Pronáším prý nemístné úvahy a sužuji posádku a zejména jeho. Jsem jen cestujícím na této lodi a nikoli velitelem. Nemám tedy nejmenšího vztahu k plavbě a nikdo není nucen snášeti mé napomínání. Mužstvo ani on nevědí, nemám-li zlé úmysly a neudám-li je po našem návratu do Anglie. Nepřestanu-li okamžitě a nezdržím-li se každého projevu, musí mít za to, že je nebezpečné plouti se mnou dále na téže lodi a odejde, jestliže já zůstanu.

Počkal jsem trpělivě, až domluvil, a potom jsem ho upozornil, že jsem se od první chvíle snažil zabrániti jejich konání a odsuzoval jsem co nejrozhodněji masakr na Madagaskaru, neboť tak to budu vždycky nazývat. Při každé příležitosti jsem pronášel otevřeně své mínění o něm i o jeho druzích, při čemž ovšem nemyslím, že on je horší než ti ostatní. Samozřejmě že nevelím na lodi, ale neuplatňuji také svou autoritu. Dovoluji si pouze pronášeti tu a tam své mínění o všeobecných věcech, týkajících se plavby, a do toho nikomu nic není. Ta loď mi ostatně z valné části patří a jako spolumajitel mám právo mluviti do všeho ještě více, než jsem doposud činil. A z toho, co konám, nebudu se odpovídat ani jemu, ani komukoli jinému.

Rozehřál jsem se trochu touto rozmluvou. Správce mi neodpověděl a proto jsem se domníval, že jsme pod celou věcí udělali tlustou čáru.

V té době jsme pluli nedaleko Bengálu. Přál jsem si toto město vidět, a proto jsem ve vhodné chvíli vstoupil s dozorcem do člunu a odplul do přístavu, abych se trochu pobavil. K večeru jsem se opět mínil vrátit na loď. Když jsem požádal námořníky, aby na mne večer čekali, odpověděl mi jeden z nich, abych se neobtěžoval cestou na břeh, neboť mají zakázáno přivézti mne zpátky na loď. Můžete si představit, jak mě tato drzost překvapila, a tázal jsem se jej, kdo mu to poručil. Řekl mi, že první kormidelník, jenž byl s námi v člunu. Nenamítal jsem nic a požádal jej toliko, aby oznámil, že rozkaz vyřídil a že jsem naň neodpověděl.

Šel jsem ihned za dozorcem nákladu a zpravil ho o všem, dodávaje, že jsem tyto věci předvídal. Věděl jsem již déle, že na lodi vznikne vzpoura, a prosil jsem ho, aby ihned odplul v některém člunu domorodců na palubu naší lodi a pověděl vše kapitánovi. Ale mohl jsem si toto poselství ušetřit, neboť zatím, co jsem mluvil na břehu s dozorcem, zpráva se roznesla po celé lodi. Dělostřelci, tesaři, správce, slovem celá posádka se shromáždila na prostorné zadní palubě a přála si mluviti s kapitánem. Správce pronesl dlouhou řeč, v níž uvedl vše, co řekl mně, a pak oznámil kapitánovi stručně, že jsem odplul klidně na břeh a že by nyní neradi užívali násilí, aby mi zamezili návrat. Kdybych nebyl býval šel sám, byli by mě vysadili proti mé vůli. Připomínali kapitánovi, že se zavázali plout s lodí pod jeho velením a že svému závazku dobře a věrně dostojí…