Příběhy Sherlocka Holmese

X – Konec domorodce z ostrovů

Povečeřeli jsme ve veselé náladě. Když Holmes chtěl, uměl báječně konverzovat, a ten večer opravdu chtěl. Zdálo se dokonce, že je ve stavu jakési nervové exaltace. Byl prostě okouzlující - nikdy jsem ho takového neviděl. Rychle střídal konverzační témata, mluvil o náboženských divadelních hrách, o středověké keramice, o stradivárkách, o buddhismu na Ceylonu a o válečných lodích budoucnosti - a ve všem se vyznal, jako by každou tu věc speciálně studoval. Jeho jiskřivý humor ostře kontrastoval se skličující depresí, které propadal v minulých dnech. Athelney Jones dokázal, že je v mimopracovní době docela společenský člověk, a na večeři si pochutnával jako pravý labužník. Pokud jde o mne, blažilo mě pomyšlení, že co nevidět dokončíme nesnadný úkol, a trochu jsem se i nakazil Holmesovou veselostí.

O případu, který nás vlastně svedl dohromady, se při večeři nikdo ani nezmínil.

Když bylo sklizeno se stolu, Holmes pohlédl na hodinky a nalil portské do tří sklenek.

„Připijme si na zdar naší malé výpravy,“ řekl. „Teď už ale je nejvyšší čas, abychom vyrazili. Máte pistoli, Watsone?“

„V psacím stole mám starý služební revolver.“

„Uděláte dobře, když si ho vezmete. Musíme být připraveni na všechno. Vidím, že před vraty už čeká drožka. Objednal jsem ji na půl sedmé.“

Bylo sedm hodin pryč, když jsme přijeli k westminsterskému přístavišti, a parní člun už nás tam očekával. Holmes si jej změřil kritickým pohledem.

„Je na něm něco, co prozrazuje, že jde o policejní člun?“

„Ano, ta zelená lucerna na boku.“

„Tak ji dejte pryč.“

Malá úprava byla provedena, vstoupili jsme na palubu a muži odpoutali kotevní lana. Jones, Holmes a já jsme se usadili na zádi člunu. U kormidla stál jeden muž, druhý obsluhoval motory a dva statní policisté zůstali na přídi.

„Kam pojedeme?“ zeptal se Jones.

„K Toweru. Řekněte jim, aby zůstali stát naproti Jacobsonově loděnici.“

Člun byl opravdu velice rychlý. Přehnali jsme se kolem dlouhého konvoje naložených bárek tak, jako by stály na místě. Holmes se spokojeně usmíval, když jsme předjeli i říční parník a nechali jej daleko za sebou.

„Na řece není loď, kterou bychom nedokázali dohonit,“ řekl.

„No - to sotva. Není tu ale moc člunů, které by dokázaly předhonit nás.“

„Musíme chytit Najádu, a ta má pověst nesmírně rychlého plavidla. Povím vám, jak se věci mají, Watsone. Pamatujete, jak mě trápilo, že pátrání uvízlo na takové maličkosti?“

„Pamatuji.“

„Nuže - ohromně jsem se duševně zrestauroval, když jsem se zabral do té chemické analýzy. Jeden z našich největších státníků prohlásil, že nejlepší odpočinek člověku přinese změna práce. A měl pravdu. Když se mi podařilo rozpustit uhlovodík - to byl totiž cíl toho pokusu - vrátil jsem se k problému Sholtových a celý případ jsem znovu promyslel. Moji chlapci propátrali oba břehy řeky po proudu i proti proudu bez výsledku. Člun nebyl v žádné loděnici ani v přístavišti a domů se také nevrátil. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by člun potopili, aby zahladili stopy, ačkoli jako jediná možnost i tato hypotéza zůstávala, kdyby všechny ostatní selhaly. Věděl jsem, že ten zatracený Small je povedený ptáček, ale nemyslel jsem si, že je schopen nějaké opravdu rafinované prohnanosti. Pak jsem si uvědomil, že určitě musel být nějaký čas v Londýně - poněvadž jsme měli důkazy, že ustavičně střežil Pondicherry Lodge - a že tedy sotva bude moci odjet okamžitě, ale že bude potřebovat nějaký krátký čas, přinejmenším aspoň den, aby uvedl do pořádku své záležitosti. To ovšem byl jen předpoklad, holá pravděpodobnost.“

„A mně se zdá, že dost slabá,“ řekl jsem. „Spíš bych předpokládal, že si všechno zařídil předem, ještě než se vypravil do Pondicherry Lodge.“

„To asi ne. V případě, že by se dostal do úzkých, bylo totiž to doupě pro něho příliš cenné, než aby se ho vzdal dřív, než bude mít jistotu, že se bez něho obejde. Uvažoval jsem však ještě o něčem jiném. Jonathana Smalla jistě muselo napadnout, že exotický zevnějšek jeho kumpána, i kdyby ho přestrojil sebelíp, může vzbudit pozornost a lidé si jej mohou dát do souvislosti s norwoodskou tragédií. Je dost mazaný, aby mu tohle došlo. Vyrazili proto ze svého hlavního stanu za tmy a Small si jistě přál, aby byli zpátky dřív, než se rozední. A teď: podle tvrzení paní Smithové odpluli na parním člunu po třetí hodině. To však už bylo poměrně dost světlo a přibližně za hodinu už lidé bývají vzhůru a vstávají. Usoudil jsem proto, že nemohli odplout příliš daleko. Smithovi dobře zaplatili, aby držel jazyk za zuby, zamluvili si u něho člun na definitivní útěk, vzali truhlu s pokladem a pospíchali s ní do svého úkrytu. V některé z příštích nocí, až by se přesvědčili, jaké stanovisko zaujaly noviny a zda mají nějaké podezření, odebrali by se pod rouškou noci na některou loď v Gravesendu nebo v Downsu, kde už nepochybně mají zajištěný odjezd do Ameriky nebo do kolonií.“

„Co ale s člunem? Ten si přece nemohli vzít do úkrytu s sebou?“

„Přesně tak. Usoudil jsem, že člun nemůže být příliš daleko, ačkoli jej nikde není vidět. Vžil jsem se proto do Smallova postavení a uvažoval jsem tak, jak asi mohl uvažovat on. Podle všeho by si uvědomil, že když člun pošle zpátky nebo jej bude mít v přístavišti, může se mu policie snadno dostat na stopu, pokud člun objeví. Jak tedy ten člun ukrýt, aby jej zároveň měl stále po ruce, kdykoli jej bude potřebovat? Položil jsem si otázku, co bych dělal já, kdybych byl v jeho kůži. Přišel jsem jen na jedinou možnost. Svěřil bych člun nějakému majiteli loděnice nebo lodní dílny s příkazem, aby na něm opravil nějakou bezvýznamnou maličkost. Ten by člun odtáhl do své kůlny nebo na dvorek, kde by byl bezpečně ukryt, ale odkud bych si jej mohl v několika málo hodinách zase vyzvednout.“

„To vypadá náramně jednoduše.“

„A právě ty nejjednodušší věci člověk zpravidla nejsnáz přehlédne. Rozhodl jsem se proto, že budu podle tohoto nápadu jednat. Vydal jsem se do terénu v tom nenápadném námořnickém oblečení a pátral jsem ve všech loděnicích podél ře…