Příběhy Sherlocka Holmese

V – Tragédie v Pondicherry Lodge

Bylo skoro jedenáct hodin, když jsme dorazili k definitivnímu cíli našeho nočního dobrodružství. Vlhká mlha velkoměsta zůstala za námi a noc byla docela příjemná. Od západu vál teplý vítr a po obloze pomalu pluly těžké mraky, za jejichž okraji chvílemi vykukoval poloviční měsíc. Bylo dost jasno, takže jsme viděli poměrně daleko, ale Thaddeus Sholto přesto sundal z kočáru jednu postranní lucernu, aby nám posvítil na cestu.

Sídlo zvané Pondicherry Lodge stálo na soukromém pozemku a ze všech stran bylo obehnáno vysokou kamennou zdí, do níž byly nahoře zacementovány střepiny skla. Jediný vchod představovala úzká, železem pobitá vrata. Náš průvodce na ně zabušil zvláštním dvojitým úderem, jakého užívají listonoši.

„Kdo je?“ zvolal mrzutý hlas uvnitř.

„To jsem já - přece mě poznáte podle klepání, McMurdo.“

Ozvalo se nevrlé zamručení a vzápětí chřestění a cinkot klíčů, vrata se ztěžka otevřela dovnitř a za nimi se objevil pomenší člověk s propadlým hrudníkem. Žluté světlo naší lucerny dopadalo na jeho předkloněnou tvář a mrkající, nedůvěřivé oči.

„To jste vy, pane Thaddeusi? A co jsou zač ti ostatní? Pán se o nikom jiném nezmiňoval a nedal mi žádné příkazy.“

„Opravdu ne? To se divím, McMurdo! Včera večer jsem bratrovi řekl, že si přivedu pár přátel.“

„Pán dnes vůbec neopustil svůj pokoj, pane Thaddeusi, a žádné pokyny jsem nedostal. Víte přece, jak přísně musím dbát na dodržování pánových instrukcí. Vy můžete jít dál, ale vaši přátelé budou muset zůstat před vraty.“

S takovouhle nečekanou překážkou jsme nepočítali. Thaddeus Sholto se zmateně a bezradně rozhlédl kolem sebe.

„To bych do vás neřekl, McMurdo!“ pravil. „Když se za ně zaručím, musí vám to stačit. A navíc je s námi dáma. Nemůže přece tak pozdě v noci postávat někde na silnici.“

„Je mi moc líto, pane Thaddeusi,“ řekl vrátný neoblomně. „Ti lidé jsou možná vaši přátelé, ale to ještě neznamená, že jsou to taky přátelé mého pána. Dobře mi platí za to, že konám svou povinnost, a já jeho důvěru nezklamu. Nikoho z těch vašich přátel neznám.“

„Ale ano, znáte, McMurdo,“ zvolal Sherlock Holmes vesele. „Nechce se mi věřit, že byste na mne zapomněl. Nevzpomínáte už si na toho amatéra, co s vámi před čtyřmi roky boxoval na vašem benefičním večeru u Alisona tři kola?“

„No ne - pan Sherlock Holmes!“ zařičel boxer. „Panebože, jak je to možné, že jsem vás nepoznal! Neměl jste tu tak klidně stát, měl jste vyrazit kupředu a naťuknout mi bradu tím svým dvojitým direktem. To bych vás byl poznal bez vyptávání. Věčná škoda, že jste nechal boxování, míval jste talent! Kdybyste se byl dal k nám do party, mohl jste to někam dotáhnout.“

„Tak to vidíte, Watsone, až zkrachuju ve všem, mohu se pořád ještě uplatnit v téhle vědecké profesi,“ řekl Holmes se smíchem. „Krk na to, že nás teď kamarád nenechá stát venku v téhle zimě!“

„Pojďte dál, pane, jen pojďte dál - vy i vaši přátelé,“ odpověděl vrátný. „Je mi líto, pane Thaddeusi, ale mám moc přísné příkazy. Musel jsem si vaše přátele nejdřív oťukat, než je pustím dál.“

Uvnitř vedla zanedbaným parkem štěrková cestička k veliké, hranaté a všední budově, celé ponořené do stínu s výjimkou jediného rohu, na který dopadaly paprsky měsíce, třpytící se v okně podkrovní místnosti. Z obrovské budovy obklopené ponurou atmosférou mrtvého ticha nás mrazilo u srdce. Dokonce i Thaddeus Sholto byl poněkud nesvůj a lucerna se mu kymácela v ruce a chřestila.

„Tohle nechápu,“ řekl. „Muselo tu dojít k nějakému omylu. Řekl jsem přece Bartholomewovi zcela jasně, že se tu objevíme, a u něho v okně se teď ani nesvítí. Nevím, co si o tom mám myslet.“

„Dává budovu vždycky takhle střežit?“ zeptal se Holmes.

„Ano, drží se pořádků, které tu zavedl otec. Musíte vědět, že Bartholomew byl otcův miláček. Někdy mě dokonce napadá, zda mu otec neřekl víc než mně. Tamhle nahoře, jak se třpytí to měsíční světlo, to je Bartholomewovo okno. Je sice úplně jasné, ale to dělá ten měsíc, nezdá se mi, že by se uvnitř svítilo.“

„Je tam tma,“ řekl Holmes. „Vidím ale záblesk světla v tom okénku vedle dveří.“

„Á, to je domovnický byt. Bydlí tam stará paní Bernstonová. Ta nám všechno poví. Měli byste tu snad ale chvilku počkat, poněvadž neví, že jsme tu, a mohli bychom ji zbytečně vyděsit, kdybychom k ní vpadli všichni najednou. Hrome ale - pst! - co je tohle?“

Zvedl lucernu a ruka se mu třásla tak, že se kruhy světla kolem nás začaly míhat a vířit. Slečna Morstanová sevřela mé zápěstí a všichni jsme zůstali stát s bušícími srdci. Napjatě jsme naslouchali. Z velkého černého domu zazněl do tiché noci nesmírné smutný, žalostivý zvuk, plačtivý nářek, přerývané kvílení zděšené ženy.

„To je paní Bernstonová,“ řekl Sholto. „Jiná žena v domě není. Počkejte tu. Za moment jsem zpátky.“

Rozběhl se ke dveřím a tím svým zvláštním způsobem na ně zabušil. Viděli jsme, že mu otevřela vysoká stařena, radostí celá bez sebe, jakmile jej spatřila.

„Och, pane Thaddeusi, jsem tak ráda, že jste přišel! Tak ráda, že jste přišel, pane Thaddeusi!“

Slyšeli jsme mnohonásobné projevy její radosti, dokud se dveře nezavřely a hlas nezanikl v tlumeném monotónním drmolení.

Náš průvodce nám ponechal lucernu. Holmes s ní pomalu zakroužil kolem sebe a pronikavě se zahleděl na dům a na velké hromady hlíny, zavalující celé okolí. Stáli jsme se slečnou Morstanovou vedle sebe a její ruka vklouzla do mé dlaně. Láska je zázračná a jemná věc. Do dnešního dne jsme se nikdy neviděli, nepadlo mezi námi jediné slůvko, nikdy jsme si nevyměnili jediný pohled svědčící o náklonnosti, a přesto teď, ve chvíli nebezpečí, naše ruce instinktivně hledaly jedna druhou. Později jsem se tomu divil, ale tehdy mi připadalo docela přirozené vyjít jí tímto způsobem vstříc, a také ona mi pak často vyprávěla, že se ke mně o pomoc a ochranu obrátila zcela bezděčně. A tak jsme tam stáli a drželi se za ruce jako dvě děti a v našich srdcích byl mír, navzdory všem těm temným okolnostem, které nás obklopovaly.

„Tohle je ale podivné místo!“ řekla a rozhlédla se kolem s…