Příběhy Sherlocka Holmese

IV - Záhada Boscombského údolí

Jednoho rána jsme seděli s manželkou u snídaně, když náhle služebná přinesla telegram. Byl od Sherlocka Holmese a zněl takto:

„Nemůžete se na dva dny uvolnit? Právě mi telegrafovali, abych přijel do západní Anglie kvůli té tragédii v Boscombském údolí. Uvítal bych, kdybyste jel se mnou. Vzduch i krajina dokonalé. Odjezd z Paddingtonu v 11.15.“

„Co tomu říkáš, můj milý?“ zeptala se manželka a pohlédla na mne přes stůl. „Pojedeš?“

„Skutečně nevím, jak se rozhodnout. Mám právě hodně pacientů.“

„Ale Anstruther tě určitě zastane. Jsi v poslední době trochu pobledlý. Změna by ti jistě jen prospěla a případy pana Sherlocka Holmese tě přece vždycky tak zajímaly.“

„Také by ode mne bylo nevděčné, kdybych se o ně nezajímal, zvlášť když jsem díky jednomu z nich získal takový poklad,“ odpověděl jsem. „Ale mám-li opravdu jet, musím si honem zabalit, protože mi zbývá jenom půl hodiny.“

Po zkušenostech z vojenského života v Afganistánu se ze mne alespoň stal pohotový a rychlý cestovatel. Brával jsem s sebou vždycky jen několik málo základních potřeb, takže jsem byl hotov ještě dřív, než jsme si domluvili, a i s brašnou jsem ujížděl v drožce k Paddingtonskému nádraží. Sherlock Holmes přecházel sem a tam po nástupišti a jeho vytáhlá hubená postava vypadala v dlouhém cestovním plášti a v přiléhavé soukenné čepici ještě vytáhleji a hubeněji.

„Je od vás opravdu moc hezké, že jste přijel,“ uvítal mě. „Nevíte, co pro mě znamená, jedu-li s někým, na koho se mohu naprosto spolehnout. Místní pomocníci jsou většinou k ničemu anebo bývají ovlivněni. Držte nám, prosím vás, tahle dvě místa v rohu a já zatím skočím pro lístky.“

Měli jsme kupé sami pro sebe, až na obrovské haldy novin, které si s sebou vezl Holmes. S krátkými přestávkami, kdy si něco zapisoval anebo přemýšlel, se v nich přehraboval a četl celou cestu, dokud jsme nedojeli za Reading. Pak je najednou sbalil do obrovské koule a hodil nahoru do sítě na zavazadla.

„Slyšel jste už o tom případu?“ zeptal se.

„Ani slovo. Několik dní jsem se už vůbec nepodíval do novin.“

„Londýnské noviny se o něm také moc doširoka nerozepisují. Prohlédl jsem si právě všechny listy z posledních dnů, abych se seznámil s nejdůležitějšími podrobnostmi. Z toho, co jsem se dočetl, bych soudil, že jde o jeden z těch prajednoduchých případů, které bývají tak mimořádně obtížné.“

„To zní ovšem poněkud paradoxně.“

„Je to však hluboká pravda. Klíčem k rozřešení bývá přece obvykle něco charakteristického. Čím bezvýraznější a obyčejnější zločin, tím hůře se dá odhalit. V tomto případě je však už zřejmě připraveno velice vážné obvinění proti synovi zavražděného.“

„Jde tedy o vraždu?“

„Místní úřady se tak určitě domnívají. Já však nechci přijímat nic za bernou minci, dokud nebudu mít příležitost osobně do všeho nahlédnout. Vysvětlím vám teď ve stručnosti, jak se, alespoň pokud jsem se dověděl, věci mají.

Boscombské údolí je venkovský kraj nedaleko Rossu v Herefordském hrabství. Většina půdy v těch končinách patří panu Johnu Turnerovi, který zbohatl v Austrálii a před lety se vrátil do staré vlasti. Jeden z jeho statků, jménem Hatherley, dostal do nájmu jistý pan Charles McCarthy, rovněž bývalý Australan. Oba muži se znávali ještě z kolonií, a nebylo proto divu, že se po návratu domů usadili co nejblíž sebe. Turner byl zřejmě bohatší, a tak se McCarthy stal jeho nájemcem, ale zůstali patrně v přátelských vztazích, neboť se často vídali. McCarthy měl jednoho syna, osmnáctiletého mládence, a Turner jedinou, stejně starou dceru, ale žádnému z nich už nezůstala naživu manželka. Vyhýbali se zřejmě společnosti sousedních anglických rodin, ale žili si klidně, jen oba McCarthyovi si potrpěli na sport a často přijížděli na místní dostihy. McCarthy měl jen jednoho sluhu a jednu služebnou, ale Turner početné služebnictvo, přinejmenším šest osob. Tolik jsem se aspoň zatím dopátral o obou rodinách. A nyní fakta.

Třetího června - to jest minulé pondělí - odešel McCarthy kolem třetí odpoledne ze svého domu v Hatherley a vyšel si k Boscombskému jezírku, což je vlastně slepé rameno říčky, která tu tiše plyne do Boscombského údolí. Dopoledne zajel se svým sluhou do Rossu, ale požádal ho, aby si pospíšil, že prý má ve tři důležitou schůzku a nechce se opozdit. Z té schůzky se však již nikdy živ domů nevrátil.

Z hatherleyského statku je k Boscombskému jezírku asi čtvrt míle a cestou tam McCarthyho viděli dva lidé. Jednak jakási stařena, která není nikde jmenována, a potom William Crowder, hajný zaměstnaný u pana Turnera. Oba svědkové tvrdí, že pan McCarthy šel sám. Hajný však k tomu dodává, že několik minut poté, kdy viděl pana McCarthyho, spatřil i jeho syna, pana Jamese McCarthyho, jak s puškou pod paží míří týmž směrem. Myslel si tehdy, že otec je jistě ještě v dohledu a syn že jde nejspíš za ním. Potom už pustil celou věc z hlavy a vzpomněl si na ni až večer, kdy se dověděl, k jaké tu došlo tragédii.

Avšak i potom, kdy oba McCarthyové zmizeli hajnému Williamu Crowderovi z očí, je ještě někdo zahlédl. Boscombské jezírko je kolem dokola obklopeno hustým lesem a jen kolem břehu se táhne pruh trávy a rákosí. V lese právě v tu chvíli trhala květiny Patience Moranová, čtrnáctiletá dcerka vrátného z panství v Boscombském údolí. Dívka uvádí, že zatímco se procházela lesem, spatřila na samém jeho kraji nedaleko jezírka pana McCarthyho se synem a ti dva že se zřejmě prudce hádali. Zaslechla pana McCarthyho staršího, jak spílá silnými výrazy svému synovi, a syna zahlédla zvedat ruku, jako by mínil otce udeřit. Byl to výjev tak surový, že se děvče vylekalo a uteklo, a když přiběhlo domů, vyprávělo matce, že oba McCarthyovi se hádají na břehu Boscombského jezírka a že má strach, aby se ještě neutkali. Téměř to ani nedopovědělo a do domku se přihnal mladý McCarthy, vychrlil ze sebe, že našel otce mrtvého v lese, a snažně prosil vrátného, aby mu pomohl. Byl velmi rozrušen, bez pušky a bez klobouku, a Crowderovi si povšimli, že má pravou ruku a rukáv potřísněné čerstvou krví. Rozběhli se s ním k jezírku a našli tam v trávě u vody bezvládně ležet tělo jeho otce. Starý McCarthy měl rozbitou hlavu četnými údery jakési těžké tupé zbraně. Taková zranění mohla být způsobena i pažbou synovy pušky, která se našla v trávě jen na pár kroků od otcova těla. Za těchto okolností byl mladý muž ihned zatčen, a protože při úterním zasedání koronerovy poroty bylo odhlasováno, že šlo o úkladnou vraždu, byl předán ve středu okresnímu soudu v Rossu a ten postoupil jeho případ soudu porotnímu. Takové jsou tedy hlavní skutečnosti, jak byly tlumočeny koronerovi a policejnímu soudu.“

„Těžko bych si dokázal představit zapeklitější případ,“ poznamenal jsem. „Málokdy se stává, aby nepřímý důkaz ukazoval tak přímo na viníka, jako je tomu tady.“

„Opírat se o nepřímé důkazy je ovšem krajně riskantní,“ odpověděl Holmes zamyšleně. „Může se stát, že ukazují přímo k jedné věci, ale podíváte-li se na ně jen z trochu jiného zorného úhlu, zjistíte možná, že svědčí stejné přesvědčivě o něčem zcela jiném. Musíme si ovšem přiznat, že celá věc vypadá pro toho mládence nesmírně vážně, a dost možná že je i skutečné vinen. Několik lidí v okolí, mezi nimi i dcera sousedního statkáře slečna Turnerová, je však přesvědčeno o jeho nevině a požádali Lestrada, jehož si patrně ještě pamatujete ze Studie v šarlatové, aby zahájil pátrání v jeho prospěch. Lestrade si nějak nevěděl s případem rady a předal jej mně a tak se stalo, že dva ne právě již nejmladší pánové se teď řítí rychlostí padesáti mil za hodinu k západu, místo co by v klidu seděli doma a zažívali snídani.“

„V tomto případě mluví bohužel fakta tak jasně, že si tu velké ostruhy nezískáte,“ řekl jsem.

„Není nic ošidnějšího než naprosto jasný případ,“ odpověděl Holmes se smíchem. „A kromě toho můžeme přijít na zcela jasné okolnosti, které panu Lestradovi tak jasné nebyly. Už mě přece dost dobře znáte a jistě mě nebudete podezírat z vychloubání, když vám teď řeknu, že Lestradovi jeho teorii potvrdím nebo rozbiji tak, že by to nejen sám nedokázal, ale ani nepochopil. Abych to dosvědčil prvním příkladem, který mám nasnadě, pak vám musím říci, že máte určitě v ložnici okno po pravé straně, ale pochybuji, že pan Lestrade si této do očí bijící podrobnosti vůbec povšiml.“

„Ale jak jste na to proboha -“

„Drahý příteli, známe se přece už léta. Vím, že vás charakterizuje přímo vojácká pořádkumilovnost. Určitě se každé ráno holíte a v tomto ročním období jistě jen za denního světla, ale podívám-li se vám na levou tvář, pak mi nemůže uniknout, že je čím dál ke kraji hůř oholená, a pod bradou dokonce přímo nedbale. Z toho je přece jasné, že jste měl z této strany horší osvětlení. Copak by se člověk tak pořádný jako vy spokojil takovým výsledkem, kdyby se na sebe podíval v rovnoměrném osvětlení? Uvádím to jen jako nepatrný příklad určitého postřehu a závěrů, jež se z něj dají odvodit. V tom také spočívá mé metiér a není vyloučeno, že nám bude co platné i při pátrání, které nás čeká. Při výslechu padly zmínky o dvou nepatrných podrobnostech, které rozhodně stojí za úvahu.“

„Které to jsou?“

„Ukázalo se, že mladý muž nebyl zatčen přímo na místě, ale až po svém návratu na hatherleyský statek. Když mu policejní inspektor sdělil, že na něj musí uvalit vazbu, poznamenal, že ho to naprosto nepřekvapuje a že si ani nic jiného nezaslouží. Tato poznámka přirozeně smazala poslední stopy pochybností mezi koronerovou porotou.“

„Bylo to přece přiznání,“ zvolal jsem.

„Nikoliv, neboť vzápětí se mladík zapřísahal, že je nevinen.“

„Ovšem po řadě tak závažných událostí to byla poznámka přinejmenším podezřelá.“

„Naopak,“ řekl Holmes, „pro mne je nejjasnějším cípečkem naděje, který zatím ve všech těch mračnech vidím. I kdyby byl ten hoch sebenevinnější, nemůže být přece takový hlupák, aby nechápal, jak naprosto černá je jeho situace. Kdyby se tvářil při svém zatčení překvapené nebo předstíral rozhořčení, pokládal bych to za nanejvýš podezřelé, neboť překvapení či hněv by tu rozhodně nebylo na místě, i když hodně mazanému darebákovi by se mohlo zdát, že by jím přece jen zapůsobil. Z toho, jak upřímně doznal svou situaci, bych soudil, že je buď nevinen, nebo se dovede výborně ovládat a nic ho nevyvede jen tak z míry. Ani jeho poznámka, že si nic jiného nezaslouží, mě tak nezaráží, vezmu-li v úvahu, že ji pronesl nad otcovým tělem několik hodin nato, kdy zcela zapomněl na svoje synovské povinnosti, prudce se s otcem pohádal, a dokonce podle svědectví té dívenky, které je tolik důležité, na něj vztáhl i ruku, jako by ho chtěl udeřit. Výčitky svědomí a kajícnost, jež ta poznámka vyjadřuje, bych chápal spíše jako příznaky dobrého než špatného svědomí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Kolik lidí však už bylo oběšeno na základě slabších důkazů,“ řekl jsem.

„To je pravda. Mnohé z nich však oběsili neprávem.“

„A co o tom všem tvrdí ten mladík?“

„Jeho výpověď bohužel není pro ty, kdo jsou mu nakloněni, příliš povzbudivá, i když je asi ve dvou bodech dost podnětná. Ostatně ji najdete v novinách a můžete si ji sám přečíst.“

Vytáhl ze stohu novin výtisk místního herefordského listu, přeložil jej a ukázal mi odstavec, v němž nešťastný mládenec sám vypověděl, co se stalo. Usadil jsem se v rohu kupé a pozorně se do něj začetl. Zněl takto:

„Nato byl předvolán pan James McCarthy, jediný syn zesnulého, a podal následující svědectví: Odjel jsem na dva dny mimo domov, do Bristolu, a vrátil jsem se právě onoho rána, minulé pondělí, třetího června. Když jsem přijel, nebyl otec doma a služebná mi sdělila, že ho kočí John Cobb vezl do Rossu. Nedlouho po svém návratu jsem zaslechl na dvoře kola bryčky, a když jsem se podíval z okna, zahlédl jsem otce, jak vystupuje a spěšně vychází ze dvora. Kam však šel, to jsem nevěděl. Za chvíli jsem si vzal pušku a vyšel si směrem k Boscombskému jezírku. Mám tam na druhém břehu zaječí revír a chtěl jsem se tam poohlédnout. Cestou jsem viděl hajného Williama Crowdera, jak uvedl i on ve své výpovědi, ale pan Crowder se mýlí, jestli se domnívá, že jsem sledoval otce. Ani jsem netušil, že jde přede mnou. Byl jsem už asi sto yardů od jezírka a vtom jsem zaslechl ,Kuí!’, což byl obvyklý signál, jímž jsme na sebe s otcem volávali. Rozběhl jsem se tedy a otce dohonil, když stál už u jezírka. Zřejmě ho hodně překvapilo, že mě vidí, a dost hrubě se mě zeptal, co tam pohledávám. Dali jsme se pak do hovoru, při kterém padla ostrá slova a málem i rány, protože otec byl dost prudké povahy. Uvědomil jsem si, že už se jen taktak ovládám, a raději jsem se otočil a pustil se zpátky k hatherleyskému statku. Ušel jsem však sotva padesát yardů a najednou jsem za sebou zaslechl příšerný výkřik a rychle se rozběhl zpátky. Otec ležel na zemi se strašlivými ranami na hlavě a umíral. Hodil jsem pušku na zem, vzal jsem ho do náručí, ale téměř vzápětí vydechl naposled. Chvíli jsem u něj ještě klečel a pak jsem běžel požádat o pomoc Turnerovic vrátného, který bydlí nejblíž. Nikoho jsem u otce neviděl, když jsem se k němu vrátil, a nemám tušení, jak k tomu zranění přišel. Nebyl sice příliš oblíben, protože měl dost chladné a odpudivé jednání, ale takové nepřátele, pokud vím, neměl. Víc už o celé záležitosti říci nemohu.

Koroner: Pronesl váš otec něco, než zemřel?

Svědek: Zamumlal pár slov, ale vyrozuměl jsem z nich jen, že mluví o jakési kryse.

Koroner: A jak byste tu zmínku chápal?

Svědek: Vůbec jsem jí nerozuměl. Myslel jsem, že blouzní.

Koroner: Kvůli čemu jste se s otcem naposled pohádali?

Svědek: Na to bych raději neodpovídal.

Koroner: Musím vás o to bohužel co nejnaléhavěji požádat.

Svědek: Opravdu vám to nemohu říci. Ujišťuji vás ale, že to nemá vůbec nic společného se strašnou tragédií, ke které došlo.

Koroner: To může posoudit jedině soud. Nemusím vás snad upozorňovat, že odmítnete-li vypovídat, ovlivní to velmi nepříznivě váš případ při veškerém dalším řízení, které se možná povede.

Svědek: I tak mi nezbývá než odmítnout.

Koroner: Pokud jsem z vaší výpovědi vyrozuměl, bylo zavolání ,Kuí’ obvyklým znamením mezi vámi a otcem?

Svědek: Ano.

Koroner: Jak je tedy možné, že otec tak zavolal, ještě než vás zahlédl a než se vůbec dověděl, že jste se vrátil z Bristolu?

Svědek (značně zmaten): To nevím.

Člen poroty: Když jste zaslechl výkřik, vrátil se a našel otce těžce zraněného, neviděl jste snad něco, co by vzbudilo vaše podezření?

Svědek: Nic určitého.

Koroner: Co tím myslíte?

Svědek: Když jsem vyběhl z lesa, byl jsem tak rozrušený a rozčilený, že jsem neměl na nic jiného než na otce ani pomyšlení. Ale přesto mám mlhavý dojem, že jak jsem k němu utíkal, leželo cosi nalevo ode mne na zemi. Připadlo mi to jak něco šedivého, nějaký kabát nebo snad pléd. Když jsem zase od otce vstal a rozhlížel se po tom, bylo to pryč.

Chcete říci, že ta věc zmizela, ještě než jste utíkal pro pomoc?

Ano, zmizela.

Ale co to bylo, nevíte?

Ne, měl jsem jen pocit, že tam něco je.

Jak daleko od těla?

Asi na dvanáct yardů.

A jak daleko od kraje lesa?

Asi tak stejně.

Takže odstranil-li to někdo, došlo k tomu na dvanáct yardů od vás?

Ano, jenomže já byl obrácen zády.

Tím výslech svědka skončil.“

„Jak vidím,“ poznamenal jsem, když jsem přelétl sloupec, „byl koroner ve svých posledních poznámkách k mladému McCarthymu dost přísný. Zcela po právu upozornil na rozpory, jež vidí v tom, že otec volal syna, ještě než ho zahlédl, a že svědek odmítá uvést podrobnosti svého rozhovoru s otcem, a podezřelá je mu zřejmě i podivná synova výpověď o posledních slovech umírajícího. To vše, jak poznamenává, svědčí velmi vážně proti synovi.“

Holmes se tiše zasmál a protáhl se na vypolštářovaném sedadle. „Jak koroner, tak vy jste se snažili najít nejpřesvědčivější argumenty svědčící ve prospěch toho mladíka,“ řekl. „Což však nechápete, že mu přisuzujete jednou až přílišnou fantazii, a jednou ho v tomto směru zase úplně podceňujete? Musel by mít věru malou představivost, kdyby si nedokázal vymyslet takovou příčinu rozepře, aby mu získala sympatie poroty, anebo zas obrazotvornost zcela přehnanou, kdyby si sám od sebe, z nitra vlastního vědomí, vybájil něco tak outré, jako jsou poslední slova umírajícího o jakési kryse a detail se zmizelým kusem oděvu. Ne, pane, já budu přistupovat k tomuto případu s předpokladem, že ten hoch mluví pravdu, a uvidíme, kam nás ta hypotéza dovede. Teď bych se však už nejraději začetl do svého kapesního Petrarcha a nepromluvil o celém případu, dokud nebudeme na místě činu. Ve Swindonu máme obědvat, a jak vidím, jsme tam již za dvacet minut.“

Byly téměř čtyři hodiny, když jsme po cestě překrásným stroudským údolím přejeli přes široký zářivý Severn a octli se konečně v půvabném venkovském městečku Rossu. Na nástupišti nás očekával hubený mužík nápadně podobný fretce, který působil lstivým až úskočným dojmem. Měl sice na sobě světle hnědý plášť proti prachu a ze samého respektu k venkovským cestám vysoké kožené boty, ale hned jsem v něm poznal Lestrada ze Scotland Yardu. Rozjeli jsme se s ním k Herefordskému rytíři, kde jsme už měli zamluvený pokoj.

„Objednal jsem vám kočár,“ řekl Lestrade, když jsme seděli nad šálkem čaje. „Jak znám vaši energickou povahu, dovedu si představit, že se budete chtít rovnou rozjet na místo činu.“

„Bylo to od vás nesmírně milé a pozorné,“ odpověděl Holmes. „Záleží však na barometru.“

Lestrade se na něj trochu vyděšeně podíval. „Nějak vám nerozumím,“ řekl.

„Kolikpak ukazuje? Jak vidím, devětadvacet. Vítr nefouká a obloha je bez mráčku. Mám s sebou krabičku cigaret a zrovna jsem na ně dostal chuť a tahle pohovka je také mnohem pohodlnější než monstra, jaká obvykle nacházíme ve venkovských hotelích. A tak si myslím, že si dnes kočárem ani nevyjedeme.“

Lestrade se shovívavě usmál. „Zřejmě jste si už udělal vlastní závěry z novin,“ řekl. „Případ je jasný jak facka, a čím víc do něj člověk proniká, tím mu připadá jednodušší. Ale dámu asi těžko odmítnete, zvlášť když je to dáma každým coulem. Už se o vás doslechla a ráda by věděla, co si o tom všem myslíte, i když jsem jí tisíckrát řekl, že v celé věci nemůžete udělat nic, než co jsem udělal já. Ale chraň mě pánbůh, její kočár je už u dveří.“

Málem to ještě ani nedořekl a do místnosti vběhla mladá žena, jedna z nejkrásnějších, jaké jsem v životě spatřil. Fialové oči jí zářily, rty měla pootevřené a tváře zrůžovělé, jak v prudkém vzrušení a obavách docela zapomněla na svou vrozenou zdrženlivost.

„Ach pane Sherlocku Holmesi!“ zvolala, chvíli se na nás dívala z jednoho na druhého a pak se s bystrou ženskou intuicí obrátila přímo na mého přítele. „Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste přijel. Rozjela jsem se ihned do města, jen abych vám to řekla. Vím, že to James neudělal. Vím to a ráda bych, abyste i vy začal svou práci s tímto vědomím. Nikdy o tom ani na chvilku nezapochybujte. Známe se s Jamesem již od dětství a poznala jsem jak nikdo druhý i jeho chyby, ale je tak útlocitný, že by neublížil ani mouše. Každému, kdo ho zná, musí takové obvinění připadat úplně nesmyslné.“

„Doufám, že ho ospravedlníme, slečno Turnerová,“ řekl Sherlock Holmes. „Můžete se spolehnout, že učiním vše, co je v mých silách.“

„Ale četl jste přece, co všechno svědčí proti němu. Dospěl jste už k nějakým závěrům? Nenašel jste nějakou kličku, nějakou mezeru? Nemyslíte si sám, že je nevinen?“

„Domnívám se, že velmi pravděpodobně je.“

„Tak vidíte!“ zvolala slečna Turnerova, pohodila hlavou a vzdorně se zadívala na Lestrada. „Slyšíte to! Dává mi naději!“

Lestrade pokrčil rameny: „Mám dojem, že se můj kolega se svými závěry poněkud unáhlil,“ řekl.

„Ale má pravdu! Ach, já vím tak jistě, že má pravdu. James to určitě neudělal. A pokud jde o tu hádku s otcem, jsem přesvědčena, že o ní nechtěl s koronerem mluvit jen proto, že se týkala mne.“

„V jakém smyslu?“ zeptal se Holmes.

„Jistě teď není vhodná doba, abych vám něco tajila. James měl s otcem kvůli mně mnohokrát nedorozumění. Pan McCarthy velmi naléhal, abychom se s Jamesem vzali. Vždycky jsme se měli rádi jako bratr a sestra, ale James je mladý a ještě skoro nic neužil, takže - takže docela přirozeně nechtěl nic takového podniknout. Proto se s otcem tak hádali a tentokrát tomu určitě bylo také tak.“

„A co váš otec?“ zeptal se Holmes. „Byl tomu sňatku nakloněn?“

„Ne, také byl proti němu. Vlastně si ho přál jenom pan McCarthy,“ Holmes se po ní bystře a tázavě podíval a slečně Turnerové se po svěžím mladém obličeji rozlil prudký ruměnec.

„Děkuji vám za informaci,“ řekl Holmes. „Možná že se u vás zítra zastavím. Směl bych si v tom případě promluvit s vaším otcem?“

„Lékař to bohužel nedovolí.“

„Lékař?“

„Copak jste o tom neslyšel? Chudák tatínek nebyl už léta zvlášť silný, ale toto ho úplně zdrtilo. Ulehl a doktor Willows mi prozradil, že je u samých konců svých sil a nervovou soustavu má vážně otřesenu. Víte, pan McCarthy byl už jediný, kdo zůstal naživu z jeho přátel ze starých časů ve Viktorii.“

„Ha! Ve Viktorii! To je ovšem důležité.“

„Ano, znali se z dolů.“

„Nu samozřejmě, ze zlatých dolů, kde jak jsem slyšel, váš otec tolik zbohatl.“

„Ano, odtamtud.“

„Děkuji vám, slečno Turnerová. Nesmírně jste mi pomohla.“

„Ale dovíte-li se zítra něco, řeknete mi to, viďte? Jistě zajdete za Jamesem do vězení. Budete-li s ním mluvit, vyřiďte mu prosím vás, že jsem přesvědčena o jeho nevině.“

„Vyřídím, slečno Turnerová.“

„Ale teď už musím domů, protože tatínkovi je velmi špatně, a jak někam odejdu, hned se po mně shání. Sbohem a bůh vám pomáhej ve vašem podnikání.“ Vyběhla z pokoje stejně impulsívně, jako sem vběhla, a vzápětí jsem už slyšel, jak po ulici rachotí kola jejího kočáru.

„Stydím se za vás, Holmesi,“ řekl po chvíli mlčení důstojně Lestrade. „Proč probouzíte v tom děvčeti naděje, když je pak musíte zklamat? Nejsem zvlášť útlocitný, ale tomuhle říkám krutost.“

„Už asi vím, jak ospravedlnit Jamese McCarthyho,“ řekl Holmes. „Máte oprávnění k návštěvě věznice?“

„Ano, ale jen pro vás a pro sebe.“

„Pak změním svoje rozhodnutí, a přece jenom se někam rozjedu. Stihli bychom ještě vlak na Hereford a mohli s ním mluvit hned večer?“

„Času máme spoustu.“

„Tak tedy pojedeme. Budete tu mít, Watsone, asi dlouhou chvíli, ale za dvě hodiny jsme zase zpátky.“

Doprovodil jsem je na nádraží, prošel se trochu ulicemi městečka a nakonec jsem se vrátil do hotelu, ulehl na pohovku a pokoušel se začíst do jakéhosi dobrodružného románu. Ve srovnání s hlubokým tajemstvím, jímž jsme se snažili proniknout, mi však chatrná zápletka příběhu připadala praubohá a neustále jsem bloudil v myšlenkách od fikce ke skutečnosti, až jsem nakonec hodil knížkou přes pokoj a plně se zahloubal nad událostmi dnešního dne. Byla-li výpověď nešťastného mladíka naprosto pravdivá, k jak děsivému neštěstí, k jaké nepředvídané a prazvláštní katastrofě došlo pak asi mezi okamžikem, kdy zanechal otce u jezírka, a chvílí, kdy se zas přivolán jeho výkřiky rozběhl zpátky na mýtinu? Muselo se tam stát něco strašlivého, z čeho až mráz přecházel po zádech. Ale co to jen mohlo být? Nenapověděl by mi to můj lékařský instinkt, kdybych se hlouběji zamyslel nad povahou zranění? Zazvonil jsem a požádal o místní týdeník, v němž byl otištěn doslovný záznam výslechu. V lékařském dobrozdání stálo, že zadní třetina levé temenní kosti a levá polovina kosti týlní byly roztříštěny těžkým úderem jakéhosi tupého předmětu. Nahmatal jsem si místo na vlastní hlavě. Taková rána musela ovšem přijít zezadu. Do určité míry by to mluvilo ve prospěch obžalovaného, protože svědkové ho viděli, jak stojí při hádce otci tváří v tvář. Ale mnoho to zase nedokazovalo, vždyť než rána dopadla, mohl se starší muž také otočit. Každopádně bych na to snad měl Holmese upozornit. Pak je tu ta podivná zmínka umírajícího o jakési kryse. Co mohla jenom znamenat? Jistě ne delirium. Umírá-li člověk na prudký úder, obvykle do deliria neupadne. Ne, šlo spíš o pokus vysvětlit, jak ho ten strašný osud potkal. Co tím však jenom chtěl naznačit? Lámal jsem si hlavu a snažil se najít alespoň nějaké možné vysvětlení. A co ta šedá látka, kterou zahlédl mladý McCarthy? Byla-li to pravda, upustil zřejmě vrah na útěku kus svého oděvu, pravděpodobně plášť, ale byl ještě natolik bezcitný, že se pro něj vrátil a odnesl si jej ve chvíli, kdy syn klečel obrácen k němu zády a vzdálen jen necelých dvanáct kroků. Jaká to byla všechno změť záhad a nejnepravděpodobnějších náhod! Ani jsem se pak nedivil, že Lestrade dospěl k takovému názoru, avšak důvěřoval jsem Holmesově jasnozřivosti, a pokud každá nově odhalená skutečnost jen posilovala v mém příteli přesvědčení o mládencové nevině, neztrácel jsem ještě naději.

Sherlock Holmes se vrátil velmi pozdě. Přijel sám, neboť Lestrade se ubytoval ve městě.

„Barometr se pořád ještě drží vysoko,“ poznamenal, když se posadil. „A moc bych nerad, aby pršelo, než si stačíme prohlédnout místo činu. Ovšem do takové práce se má člověk pouštět v nejlepším a nejzvídavějším rozpoložení, a když jsem teď takto utrmácen, věru do ní nemám chuť. S mladým McCarthym jsem mluvil.“

„A co jste se od něj dověděl?“

„Nic.“

„Copak vám nedokázal nic vysvětlit?“

„Ne, ani maličkost. V jedné chvíli jsem měl už téměř dojem, že ví, kdo to udělal, a že pachatele nebo pachatelku kryje, ale teď jsem spíš přesvědčen, že je z toho stejně zmatený jak všichni ostatní. Není to zvlášť bystrý mládenec, i když je hezký a zřejmě i dobrosrdečný.“

„Ovšem vkus zvláště vynikající nemá,“ poznamenal jsem, „je-li skutečně pravda, že si nechce vzít tak půvabnou mladou dámu, jako je slečna Turnerová.“

„Zatím se tají celá dost bolestná historie. Mladý McCarthy je do slečny Turnerové šíleně, až nepříčetně zamilován, jenomže co on hlupák neudělal! Asi před dvěma lety, když byl ještě úplný kluk a slečnu Turnerovou ani neznal, protože strávila pět let v penzionátu, upadl do tenat jakési sklepnice v Bristolu a oženil se s ní na matričním úřadě. Nikdo o tom nemá tušení, ale umíte si snad představit, jak strašně mu asi bylo, když mu otec spílal a nutil ho do sňatku, za který by byl dal snad oko v hlavě, a přitom věděl, že je zhola nemožný. Jen z čirého zoufalství se tak prudce rozmáchl, když na něj otec při poslední rozmluvě naléhal, aby požádal slečnu Turnerovou o ruku. Sám by se byl však neuživil, a otec, který byl podle všeho velice tvrdý, by ho určitě vyhodil z domu, kdyby se dověděl pravdu. Na ty tři dny odjel za svou ženou, za tou sklepnicí do Bristolu, a otec neměl ponětí, kde je. Tuto okolnost si dobře zapamatujte. Je velmi důležitá. Ze všeho zlého však nakonec vzešlo alespoň něco dobrého, protože sklepnice se dočetla v novinách, do jakých se dostal nesnází a že může být i oběšen, a konečně se ho vzdala. Honem mu napsala, že už má manžela v bermudských docích, takže k ní není nijak vázán. Myslím, že tato zpráva mladého McCarthyho trochu uklidnila a vynahradila mu všechno soužení, kterým prošel.“

„Je-li však nevinen, kdo je pak tedy pachatelem?“

„Kdo? Chtěl bych vás upozornit zejména na dvě maličkosti. Jednak že zavražděný se měl sejít s někým u jezírka, a ten někdo že nemohl být jeho syn, protože syn nebyl ještě doma a otec nevěděl, kdy se vrátí. A pak že zavražděného zaslechli, jak volá ,Kuí!’, ještě nežli se vůbec dověděl, že syn už přijel. To jsou dva klíčové body, na kterých závisí celý případ. A teď si prosím vás raději pohovořme o Georgi Meredithovi a další podrobnosti nechme na zítřek.“

Jak Holmes předpovídal, skutečně nepršelo a ráno se rozbřesklo jasné a bez mráčku. V devět hodin se pro nás zastavil Lestrade s kočárem a rozjeli jsme se na hatherleyský statek a k Boscombskému jezírku.

„Dostal jsem ráno vážnou zprávu,“ poznamenal Lestrade. „Pan Turner z Hallu je prý velice těžce nemocen a jsou velké obavy o jeho život.“

„Je zřejmě už hodně starý?“ řekl Holmes.

„Asi šedesát, ale život v cizině mu podlomil zdraví a nějakou dobu už postonává. Tohle neštěstí na něj strašlivě zapůsobilo. Dávno se s McCarthym přátelil a dodal bych, že byl i jeho dobrodincem, protože jak jsem se dověděl, i hatherleyský statek mu pronajímal zadarmo.“

„Skutečně? To je zajímavé.“ řekl Holmes.

„Ano. A prý mu pomáhal ještě sterým jiným způsobem. Kdekdo vám tady poví, jak k němu byl šlechetný.“

„Opravdu? A nepřipadá vám trochu zvláštní, že ten McCarthy, který zřejmě sám skoro nic neměl a byl Turnerovi tolik zavázán, ještě naléhal na syna, aby si vzal Turnerovu dceru, která je zřejmě dědičkou všeho majetku, a vyžadoval to tak sebejistě, jako by stačilo čistě ji požádat o ruku, a všechno ostatní už pojede jak po másle? Mně se to zdá tím podivnější, že jak víme, starý Turner s tím úmyslem naprosto nesouhlasil. To nám ostatně prozradila i jeho dcera. Nevyvozujete z toho něco?“

„Už jsme se zase dostali k dedukcím a různým závěrům,“ řekl Lestrade a mrkl na mne. „Jenže já mám co dělat, abych si srovnal v hlavě všechna fakta, Holmesi, a nepotřebuji ještě fantazírovat o kdovíjakých teoriích a domněnkách.“

„To máte pravdu,“ odpověděl mu Holmes nevinně. „Skutečně vám dá hodně práce, než si všechno srovnáte v hlavě.“

„Přesto jsem ale pochopil jedno, co vám asi pořád nedochází,“ opáčil Lestrade poněkud nakvašeně.

„A co prosím vás?“

„Že McCarthyho staršího zabil McCarthy mladší a všechny teorie, které to vyvracejí, lítají někde ve větru.“

„Pořád lepší ve větru než v mlhovinách,“ řekl Holmes se smíchem. „Ale nemýlím-li se příliš, je tamhle po levé straně hatherleyský statek.“

„Ano, je to on.“ Statek byl doširoka rozložené, zřejmě dost pohodlné stavení o jednom poschodí a s břidlicovou střechou a šedé stěny měl místy pokryté velkými žlutými plochami lišejníku. Stažené žaluzie a komíny, z nichž se teď nekouřilo, mu však dodávaly až děsivého vzezření, jako by na něj pořád ještě těžce doléhala tíha vší té hrůzy. Ohlásili jsme se u dveří a služebná nám na Holmesovu žádost ukázala vysoké boty, které měl její pán na sobě, když zahynul, a potom přinesla pár synových bot, i když ne těch, které měl tehdy mladík na nohou. Holmes si je pečlivě přeměřil asi z osmi nejrůznějších úhlů a pak ji požádal, aby nás zavedla na dvůr, odkud jsme se pak již vydali klikatou pěšinkou k Boscombskému jezírku.

Pustil-li se Sherlock Holmes takto po stopě, stal se z něj úplně jiný člověk. Kdo by ho znal jak tichého myslitele a logika z Baker Street, teď by ho určitě nepoznal. Tvář se mu zarděla a potemněla. Obočí se stáhla do dvou tvrdých černých linek a oči pod nimi svítily ocelovým leskem. Obličej měl skloněn k zemi, ramena ohnutá, rty stisknuté a na dlouhém šlachovitém krku mu vyvstávaly žíly jako řemínky od biče. Nozdry jako by se mu rozšiřovaly v čistě živočišné touze po lovu a mysl byla tak naprosto soustředěna na to, za čím se hnal, že by snad ani neslyšel, kdyby se ho někdo na něco zeptal nebo mu něco chtěl oznámit, a nanejvýš by na něj v odpověď prudce a netrpělivě zavrčel. Spěšně a mlčky kráčel po pěšince, která se vinula loukami a potom lesy až k Boscombskému jezírku. Půda tu byla vlhká a bažinatá jako všude v tomto kraji a na ní stopy mnoha nohou, na cestičce i v nízké trávě po obou jejích stranách. Holmes chvílemi pospíchal a pak se zas zarazil na místě a jednou udělal na louce úplný malý detour. Lestrade a já jsme šli za ním, detektiv lhostejné a s pohrdáním, zatímco já pozoroval svého přítele se zájmem, který pramenil z přesvědčení, že každý jeho počin míří k určitému cíli.

Boscombské jezírko, které je vlastně stojatá vodní plocha, asi tak padesát yardů široká a kolem dokola obrostlá rákosím, leží na samé hranici mezi hatherleyským statkem a soukromým parkem zámožného pana Turnera. Za lesem, který je lemuje na druhém břehu, jsme viděli červené zubaté věžičky, označující, kde hraničí sídlo bohatého velkostatkáře. Na hatherleyském břehu jezírka byl hustý les a mezi jeho krajem a rákosím vroubícím vodu se táhl jenom úzký pruh mokřinaté trávy, široký asi na dvacet kroků. Lestrade nám ukázal přesné místo, kde byla nalezena mrtvola, a zem tu skutečně byla tak vlhká, že i já jasně rozeznával stopy, které zanechal při svém pádu raněný. Holmes však, jak jsem rozpoznal z jeho dychtivého obličeje a pronikavého pohledu v očích, dovedl vyčíst ze zdusané trávy ještě mnoho jiného. Pobíhal kolem jak pes, když větří stopu, a pak se obrátil k mému společníkovi.

„Co jste to hledal v té vodě?“ zeptal se ho.

„Jen jsem tam lovil bidlem. Myslel jsem, že by se tam třeba našla nějaká zbraň anebo jiná stopa. Ale jak jste proboha - “

„Pst! pst! Teď nemám čas. Nechal jste stopy té vaší levé, poněkud dovnitř stočené nohy všude kolem. Dokázal by je sledovat i krtek a tady mi mizí v rákosí. Ach, jak to mohlo být jednoduché, jen se sem dostat, než se sem přihnali jak stádo buvolů a všechno kolem tu podupali. Sem přišla například skupinka s vrátným a ti lidé mi zašlapali všechny otisky na šest až osm stop kolem mrtvého. Ale tady vidíme troje docela jasné stopy jedněch bot.“ Vytáhl lupu, lehl si na nepromokavý plášť, aby se mohl lépe podívat, a přitom ustavičně mluvil, spíš sám k sobě než k nám. „Tohle jsou stopy mladého McCarthyho. Dvakrát šel docela normálně, ale jednou utíkal tak rychle, že má podrážky hluboce vyznačené a podpatky stěží znát. To jenom potvrzuje jeho výpověď. Utíkal, když spatřil otce ležet na zemi. Pak jsou tu stopy jeho otce, jak si to rázoval sem a tam. A copak je tohle? Otisk pažby, jak se syn zastavil a naslouchal. A tohle? Ha, ha! Copak to tu máme? Jakési kradmé kroky, jako by někdo našlapoval po špičkách. A v takových čtverhranných, úplně zvláštních botách! Přicházejí, odcházejí a zase se vracejí - samozřejmě - pro ten plášť! A odkudpak přišly?“ Holmes běhal sem a tam, tu ztratil stopu a zase ji nalézal, až jsme konečně stanuli na samém kraji lesa ve stínu rozložitého buku, nejvyššího stromu v okolí. Holmes sledoval stopu až za strom a znovu si se spokojeným výkřikem lehl na zem. Dlouho tam zůstal ležet, převracel listí a uschlé větvičky, sbíral do obálky něco, co vypadalo jak pouhá hlína, a zkoumal lupou nejenom zem, ale i kůru stromu, kam až dosáhl. V mechu našel ležet ostrý kámen a pečlivě si jej prohlédl a ponechal. Pak šel po pěšince lesem až k místu, kde ústila na silnici a stopy mizely.

„Byl to velmi pozoruhodný případ,“ poznamenal, už zase ve své obvyklé náladě. „Ten šedý domek napravo je jistě vrátnice. Na chvilku se tam zastavím, trochu si porozprávím s vrátným a možná že napíši i pár řádek. Jakmile budu hotov, můžeme se vrátit na oběd. Zajděte zatím k drožce a já vás brzy doženu.“

Asi za deset minut jsme už opět seděli v kočáru a ujížděli zpět do Rossu. Holmes pořád ještě držel kámen, který sebral v lese.

„Ten by vás mohl zajímat, Lestrade,“ poznamenal a ukázal kámen detektivovi. „Byla jím spáchána vražda.“

„Nevidím na něm žádné stopy.“

„A také na něm nejsou.“

„Tak jak to tedy víte?“

„Rostla pod ním tráva. Ležel tam jenom pár dní. A nikde kolem jsem nenašel místo, odkud byl sebrán. Odpovídá zraněním. A jinou zbraň jsme nenašli.“

„A co vrah?“

„Je vysoký, levák, napadá na pravou nohu, chodí v loveckých botách se silnými podrážkami a v šedém plášti, kouří indické doutníky, používá při tom špičky a v kapse nosí tupý nožík. Mohl bych uvést několik dalších podrobností, ale tyto vám snad ve vašem pátrání už dostatečně pomohou.“

Lestrade se zasmál. „Pořád jsem bohužel ještě skeptický,“ řekl. „Jsou to moc zajímavé teorie, ale my musíme jednat s tvrdošíjnou britskou porotou.“

„Nous verrons,“ odpověděl Holmes klidně. „Pracujte si podle vlastní metody, a já budu postupovat podle své. Odpoledne j sem však velmi zaneprázdněn a večerním vlakem se pravděpodobně vracím do Londýna.“

„To necháte svůj případ nedokončený?“

„Nikoli, už je dokončen.“

„Ale co ta záhada?“

„Je vyřešena.“

„A kdo je tedy pachatelem?“

„Gentleman, kterého jsem vám popsal.“

„Ale kdo to je?“

„Jistě nebude tak těžko k nalezení. Zdejší kraj není zvlášť hustě osídlen.“

Lestrade pokrčil rameny. „Já jsem praktický člověk,“ řekl, „a opravdu si nemohu dovolit běhat z místa na místo a shánět se po nějakém pánovi, který je levák a napadá na jednu nohu. Ještě bych byl pro smích celému Scotland Yardu.“

„Dobrá,“ řekl Holmes klidně. „Dal jsem vám příležitost. Ale tady už přece bydlíte. Sbohem. Než odjedu, pošlu vám ještě pár řádek.“ Zanechali jsme Lestrada u jeho hostince a rozjeli se do svého hotelu, kde už nás na stole čekal studený oběd. Holmes mlčel, ponořen do svých myšlenek, na tváři bolestný výraz člověka, který najednou neví, co dál.

„Poslyšte, Watsone,“ řekl, když nám sklidili se stolu, „poseďte jen tak na židli a dovolte mi, abych vám chvilku kázal. Nevím dost dobře, co dělat, a byl bych vám velmi povděčen, kdybyste mi poradil. Zapalte si doutník a dovolte, abych začal.“

„Prosím vás, mluvte.“

„Když jsme uvažovali o tomto případu, oba nás na vyprávění mladého McCarthyho zarazily ihned dva body, i když podle mého názoru svědčily v jeho prospěch, a podle vašeho proti němu. Byla to jednak okolnost, že podle McCarthyho výpovědi zavolal jeho otec ,Kuí!’, ještě než syna spatřil. A potom ta podivná zmínka umírajícího o jakési kryse. Těsně před smrtí zamumlal otec několik slov, chápete, ale syn z toho rozuměl, jen jako kdyby říkal ,ta krysa! ‘, ostatní nezachytil. Naše pátrání musí tedy začít od těchto dvou bodů a přistoupíme k němu s předpokladem, že mladý muž mluvil pravdu.“

„Jak si tedy vysvětlit to ,Kuí!’?“

„Je přece jasné, že neplatilo synovi. Otec se v té chvíli ještě domníval, že syn je někde v Bristolu. A mladík ho zaslechl jen čirou náhodou. Tím Kuí! chtěl starý McCarthy upoutat pozornost někoho, s kým měl smluvenu schůzku. Kuí! je však výrazně australský pokřik, užívaný běžně mezi Australany. Můžeme tedy téměř a jistotou předpokládat, že McCarthy se měl u Boscombského jezírka sejít s někým, kdo byl kdysi v Austrálii.“

„Co však má znamenat ta krysa?“

Sherlock Holmes vyndal z kapsy složený papír a rozprostřel jej na stole. „Je to mapa australské kolonie,“ řekl. „Vyžádal jsem si ji včera v noci telegraficky z Bristolu,“ Zakryl rukou část mapy. „Co tady čtete?“ zeptal se.

„ISA,“ odpověděl jsem.

„A teď?“ pozvedl ruku.

„MOUNT ISA.“

„Přesně tak. To bylo také slovo, které umírající vyřkl, ale z něhož syn jen nejasně zachytil poslední dvě slabiky. Snažil se vyslovit jméno svého vraha. Ten a ten z Mount Isa.“

„Ale to je úžasné,“ zvolal jsem.

„Je to přece naprosto jasné. Nato jsem ovšem podstatně zúžil své pole pátrání. Třetí bod, který je zcela nepochybný, chceme-li pokládat synovu výpověď za pravdivou, je onen šedý plášť. Z úplné mlhoviny jsme tedy dospěli k představě Australana z Mount Isa v šedém plášti.“

„Máte pravdu.“

„A navíc takového, který je v kraji doma, protože k jezírku se dá jít jen přes statek nebo přes panství, a tam by se stěží mohl potulovat někdo cizí.“

„To jistě nemohl.“

„A teď přicházíme k naší dnešní výpravě. Prozkoumáním místa činu jsem vypátral nepatrné podrobnosti, s nimiž jsem seznámil i toho tupce Lestrada, aby už aspoň pochopil, o jakého zločince vlastně jde.“

„Ale jak jste je vlastně vypátral?“

„Znale přece mou metodu. Je založena na sledování nejnepatrnějších maličkostí.“

„Chápu, že jste mohl zhruba stanovit jeho výšku, když jste si přeměřil délku kroku. A ze stop se dá jistě i usoudit, jaké měl boty.“

„Ano, a byly to velmi zvláštní boty.“

„Jak jste však přišel na to, že kulhá?“

„Stopa pravé nohy byla vždy méně znatelná než stopa nohy levé. Méně na ni totiž našlapoval. A proč? Protože kulhá - je chromý.“

„A jak víte, že je levák?“

„Samotného vás přece zarazil způsob zranění, jak jej při vyšetřování uvedl místní lékař. Rána dopadla zezadu, z těsné blízkosti, a přece na levou stranu. Jak jinak se to dá vysvětlit, než že ji zasadil levák? Stál celou tu dobu za stromem, když otec hovořil se synem. Dokonce tam i kouřil. Našel jsem popel doutníku, a protože mám určité speciální znalosti o druzích tabáku, mohu prohlásil, že to byl doutník indický. Jak víte, trochu jsem se tomu předmětu věnoval a napsal jsem malou monografii o popelu ze sto čtyřiceti různých druhů lulkového, doutníkového a cigaretového tabáku. Když jsem nalezl popel, hledal jsem kolem a objevil v mechu odhozeného špačka. Pochází z indického doutníku značky, která se vyrábí v Rotterdamu.“

„Ale co ta špička?“

„Zjistil jsem, že vrah nedržel konec doutníku v ústech, a že tedy zřejmě užívá špičky. Konec doutníku nebyl ukousnut, ale uříznut, ale řez nebyl čistý, z čehož jsem vyvodil, že má dost tupý nožík.“

„Holmesi,“ řekl jsem, „zatáhl jste kolem toho muže síť, že pro něj není již úniku, a zachránil jste nevinný lidský život, jako kdybyste přeřízl vlastníma rukama provaz, na kterém měl být ten chlapec pověšen. Chápu již, kam tím vším míříte. Viník je -“

„Pan John Turner,“ zvolal hotelový vrátný, otevřel dveře našeho obývacího pokoje a uvedl dovnitř hosta.

Vstoupil muž vskutku podivuhodného a velkolepého zjevu. Pomalý kulhavý krok a schýlená ramena mu dodávaly zdání vysokého stáří, avšak tvrdé, hluboko vryté, jakoby z kamene tesané rysy a mohutné paže i nohy prozrazovaly, že je mimořádně silného těla i ducha. Zcuchaný vous, prošedivělé vlasy a rozsochaté převislé obočí dodávaly jeho vzezření důstojnosti a síly, ale v obličeji byl popelavě bílý a rty i chřípí měl namodralá. Na první pohled mi bylo jasné, že ho souží jakási nevyléčitelná chronická choroba.

„Sedněte si prosím na pohovku,“ řekl mu Holmes jemně. „Dostal jste můj dopis?“

„Ano, přinesl mi ho vrátný. Píšete mi, že byste se rád se mnou sešel, aby se zabránilo skandálu.“

„Obával jsem se, že má návštěva v Hallu by mohla vyvolat zbytečné řeči.“

„A proč jste se mnou chtěl mluvit?“ Starec pohlédl na mého přítele se zoufalstvím ve vyčerpaných očích, jako by se mu dostalo na jeho otázku již odpovědi.

„Ano,“ řekl Holmes, spíše jako by odpovídal na jeho pohled než slova. „Je tomu tak. Vím vše o McCarthym.“

Stařec zabořil tvář do dlaní. „Bůh mi buď milostiv!“ zvolal. „Ale věřte mi, nikdy bych nepřipustil, aby tomu chlapci zkřivili vlásek. Dávám vám svoje slovo, že bych byl promluvil, kdyby mu hrozilo odsouzení.“

„Jsem rád, že mi to říkáte,“ pravil Holmes vážně.

„Byl bych se přiznal už dávno, nebýt mé drahé dcery. Jenomže by jí to zlomilo srdce - a jistě ji úplně zdrtí, až se doví, že jsem zatčen.“

„Tak daleko to dojít nemusí,“ řekl Holmes.

„Co to říkáte?“

„Nejsem tu přece oficiálně. Jak jsem se dověděl, vyžádala si moji přítomnost vaše dcera, a jednám v jejím zájmu. Mladý McCarthy však musí být propuštěn.“

„Jsem umírající člověk,“ řekl starý Turner. „Už léta trpím cukrovkou. A lékař pochybuje, že se dožiji příštího měsíce. Ale stejně bych raději zemřel pod vlastní střechou než ve vězení.“

Holmes vstal a usadil se u stolu s perem v ruce a stohem papírů před sebou. „Hlavně nám řekněte pravdu,“ pravil. „Zaznamenám si všechna fakta. Pak mi to podepíšete a tady pan Watson to dosvědčí. Použiji vaší výpovědi jen v krajním případě, kdybych už jinak nemohl mladého McCarthyho zachránit. Slibuji vám, že pokud to nebude naprosto nutné, nepoužiji jí vůbec.“

„Stejně už na tom nesejde,“ řekl stařec. „Tak jako tak se soudu asi nedožiji, takže mi na tom nezáleží, ale rád bych toho otřesu ušetřil Alici. A teď vám všechno vysvětlím. Odehrávalo se to hodně dlouho, ale vypovím vám to v krátkosti.

Vy jste toho mrtvého McCarthyho neznal. Ale byl to ztělesněný ďábel, to vám mohu říci na dobré svědomí. Bůh vás chraň, abyste upadl do spárů člověka, jako byl on. Dvacet let mě držel v kleštích a zničil mi celý život. Nejdřív vám řeknu, jak se stalo, že jsem se tak dostal do jeho moci.

Bylo to na počátku šedesátých let na zlatých nalezištích. Byl jsem tehdy mladý chasník, horkokrevný a bezstarostný, ke všemu ochotný, zapadl jsem do špatné společnosti, dal jsem se na pití, zábor mi nevyšel, a nakonec jsem se začal toulat bušem a stručně řečeno stal se tím, čemu tu říkáte loupežník. Bylo nás šest a žili jsme si divoce a volně, občas jsme vyloupili nějakou tu farmu nebo přepadli vozy cestou z naleziště. Říkali mi tehdy Jack z Mount Isa a v kolonii si Jackovu partu ještě dobře pamatují.

Jednou putoval z Mount Isa do Melbourne konvoj se zlatem a my jsme si na něj počkali a přepadli ho. Doprovázelo ho šest vojáků a nás bylo také šest, takže síly byly taktak vyrovnané, ale hned při první přestřelce jsme jim srazili čtyři muže ze sedla. Jenže než jsme se dostali k vaku, padli tři naši chlapci mrtví k zemi. Přiložil jsem pistoli k hlavě vozky, což byl právě ten chlap, McCarthy. Při všem, co je mi svaté, ještě dnes lituji, že jsem ho tehdy nezastřelil, ale ušetřil jsem ho, i když jsem viděl, jak si mě prohlíží těma svýma baziliščíma malýma očima, jako by si chtěl zapamatovat každý můj rys. Ujeli jsme i se zlatem, stali se z nás boháči, a aniž na nás padlo podezření, rozjeli jsme se do Anglie. Tam jsem se se starými kamarády rozloučil a rozhodl jsem se, že se usadím a začnu vést klidný a slušný život. Koupil jsem si tohle panství, které bylo náhodou zrovna na prodej, a umínil si, že vykonám svými penězi i trochu dobra, abych odčinil, jak jsem je nabyl. Také jsem se oženil, žena mi sice brzy umřela, ale zanechala mi mou drahou malou Alici. Ještě když byla miminko, zdálo se mi, jako by mne tou svou drobnou ručičkou vedla po správné cestě, kterou mi ještě nikdo v životě neukázal. Zkrátka a dobře, obrátil jsem list a všemožně se snažil napravit svoji minulost. Všechno bylo v nejlepším pořádku, dokud mě nedostal do spárů McCarthy.

Vyjel jsem si do města projednat nějaké investice a potkal jsem ho na Regent Street. Měl tehdy sotva co na sebe a do žaludku.

,Tak a jsme tady, Jacku,’ řekl a chytil mě za rukáv. ,A uvidíš, že ti budem jak vlastní rodina. Jsme dva, já a můj syn, a jistě se o nás postaráš. Když ne - Anglie je přece spořádaná zem a potrpí si na zákony a stačí vždycky jen zavolat, aby přiběhl nějaký policajt.’

A tak se se mnou rozjeli do západního kraje, zbavit jsem se jich nemohl, a žili si od té doby zadarmo na mé nejlepší půdě. Neměl jsem chvíli pokoje ani zapomnění, kam jsem se otočil, všude jsem viděl ten škleb na jeho prohnaném obličeji. Všechno se ještě zhoršilo, když dorostla Alice, protože McCarthy brzy pochopil, že mám daleko větší strach, aby se o mé minulosti nedověděla ona, než aby ji nevypátrala policie. Musel dostat, co si zamanul, a jak si jen o něco požádal, bez řečí jsem mu to dal, půdu, peníze, domy, až si nakonec řekl o něco, co jsem mu dát nemohl. Chtěl mou Alici.

Víte, syn mu dorostl a stejně tak moje dcera, a protože se o mně vědělo, že na tom jsem špatně se zdravím, usoudil McCarthy, že by nebylo špatné, kdyby synovi padl do rukou celý majetek. Ale v tom jsem byl pevný. Nemohl jsem připustit, aby se jeho prokletý rod smísil s mým, ne snad že by se mi ten chlapec nelíbil, ale měl v sobě jeho krev a to mi stačilo. Neustoupil jsem. McCarthy mi vyhrožoval. Vybízel jsem ho, ať tedy udělá to nejhorší. Měli jsme se sejít na půl cestě mezi našimi domy, u jezírka, a promluvit si o tom.

Sešel jsem k jezírku, ale McCarthy se právě o něčem domlouval se synem, a tak jsem si vykouřil doutník a čekal za stromem, až bude sám. Jak jsem ho tam však poslouchal, popadl mne strašlivý vztek a roztrpčení. Naléhal na syna, aby se oženil s mou dcerou, úplně bez ohledu, co tomu Alice řekne, jak kdyby to byla nějaká děvka z ulice. Div jsem nezešílel z pomyšlení, že mám být navždy v moci takového člověka a se mnou i ta, kterou mám nadevšecko rád. Copak už jednou nedokáži ta pouta zpřetrhat? Jsem přece umírající člověk a stejně už nemám žádnou naději. Duševně jsem ještě svěží a sil mám také dost, ale můj osud je zpečetěn. Jakou však po sobě zanechám památku a co bude potom s mou dcerou! Obojí by mohlo být zachráněno, kdybych dokázal umlčet ten jedovatý jazyk. Udělal jsem to, pane Holmesi, a udělal bych to zas. Těžce jsem zhřešil, ale dávno jsem to už vykoupil svým mučednickým životem. Nemohl jsem však strpět, aby i moje holčička upadla do tenat, v jakých jsem léta úpěl já. Srazil jsem ho k zemi a necítil při tom výčitky svědomí o nic víc, než kdybych ubíjel odporné jedovaté zvíře. Svým výkřikem přivolal zpátky syna, ale stačil jsem se ještě skrýt v lese a jen na okamžik jsem se musel vrátit pro plášť, který jsem při útěku upustil. A teď jsem vám, pánové, po pravdě řekl všechno, co se tu zběhlo.“

„Nepřísluší mi, abych vás soudil,“ pravil Holmes, když stařec podepsal prohlášení, které jsme mu pomohli sepsat. „Modlím se jen, abych sám nikdy nebyl vystaven takovému pokušení.“

„I já se za vás budu modlit, pane. A co teď hodláte udělat?“

„Vzhledem k vašemu zdraví nic. Jistě jste si sám vědom, že se již brzy budete muset odpovídat před soudem mnohem vyšším, nežli je pozemský. Nechám si vaši zpověď u sebe, ale použiji jí jen v nejnutnějším případě, kdyby byl mladý McCarthy odsouzen. Jinak ji oči žádného smrtelníka nespatří, a ať zemřete, či zůstanete naživu, bude u mne vaše tajemství uloženo jak v hrobě.“

„Sbohem tedy,“ pravil stařec vážně. „A až nastane vaše poslední hodinka, nechť vám ji ulehčí pomyšlení, jaký klid jste vnesl do mé duše ve chvíli, kdy se blíží má smrt.“ Pomalu se belhal z pokoje a jeho obrovská postava se těžce a vrávoravě vlekla ke dveřím.

„Bůh nám pomáhej,“ řekl Sherlock Holmes po dlouhém mlčení. „Proč si jen osud tak zahrává s ubohými a bezbrannými červíčky? Vždycky když slyším o takovém případě, rozpomenu se na Baxterova slova a řeknu si: Jen z milosti boží tu kráčí Sherlock Holmes.“

James McCarthy byl před herefordským soudem na základě řady zjištění, která dal Sherlock Holmes k dispozici jeho obhájci, zproštěn viny. Starý Turner žil ještě sedm měsíců po našem rozhovoru, ale teď je již mrtev a lze jen pevně doufat, že oba mladí lidé spolu budou šťastně žít a nikdy se nedovědí o temném mraku, který spočívá na jejich minulosti.