Příběhy Sherlocka Holmese

XI - Berylová korunka

„Holmesi,“ řekl jsem, když jsem jednoho rána stanul u našeho arkýřového okna a zahleděl se do ulice. „Tamhle jde nějaký blázen. Je ale smutné, že ho příbuzní nechají chodit ven bez dohledu.“

Můj přítel povstal lenivě z křesla, zastavil se za mnou s rukama v kapsách županu a podíval se mi přes rameno. Bylo jasné mrazivé únorové ráno a na zemi ještě ležela vysoká pokrývka včerejšího sněhu, který se zářivě třpytil v zimním slunci. Středem Baker Street v něm vozidla projela hnědý drolivý pás, ale po obou jeho stranách a na haldách při kraji ulice se sníh bělel ještě docela stejně, jako když čerstvě napadal. Šedý chodník byl již umeten a seškrábán, ale pořád to po něm ještě nebezpečně klouzalo a chodců tu bylo mnohem méně než obvykle. Od Metropolitní stanice nepřicházel vlastně nikdo jiný než onen pán, jehož výstřední chování mě tak zarazilo.

Byl to gentleman asi padesátiletý, vysoký, statný a impozantní, mohutného a výrazného obličeje a velitelské postavy. Oblečen byl střízlivě, ale nákladně do černého žaketu, lesklého klobouku, pěkných hnědých kamaší a dobře střižených perlově šedých kalhot. Jeho chování se však podivně odráželo od tak důstojného odění i zevnějšku, neboť utíkal, co mu nohy stačily, a občas si trochu povyskočil jako člověk, který není zvyklý dlouhé chůzi. V běhu se prudce rozmachoval, škubal hlavou a obličej se mu křivil do prapodivných grimas.

„Co mu jen může být?“ zeptal jsem se. „Dívá se po číslech domů.“

„Myslím, že jde k nám,“ řekl Holmes a zamnul si ruce.

„K nám?“

„Jistě, řekl bych, že se jde se mnou odborně poradit. Symptomy jsou mi už dobře známé. Ha, ha! Neříkal jsem vám to?“ Holmes ještě ani nedomluvil, a cizí pán se už celý uřícený a udýchaný vrhl k našim dveřím a zatahal za zvonec, až se celý dům rozezvučel hlasitým cinkáním.

Vzápětí se už přiřítil do našeho pokoje, stálé se ještě prudce rozmachoval a sotva dechu popadal, ale v očích měl tolik smutku a zoufalství, že nám úsměvy rázem ztuhly na rtech a vystřídalo je zděšení a soucit. Chvíli ze sebe nemohl náš host vypravit ani slovo, jen se potácel na místě a rval si vlasy jak člověk dohnaný k samé hranici příčetnosti. Pojednou se vrhl vpřed a narazil hlavou do zdi s takovou silou, že jsme se k němu oba rozběhli a odvlekli ho do středu pokoje. Sherlock Holmes ho energicky vstrčil do křesla, sedl si vedle něj, hladil ho po ruce a měkce, konejšivě na něj hovořil, jak už to v takových případech výborně uměl.

„Přišel jste mi asi něco povědět, že?“ řekl. „Ale hodně jste se tím spěchem unavil. Počkejte, prosím vás, až se trochu vzpamatujete, a pak se velmi rád zamyslím nad jakýmkoli problémem, který mi chcete svěřit.“

Pán ještě asi minutu seděl a hruď se mu dmula a klesala, jak se pokoušel ovládnout svoje vzrušení. Pak si utřel kapesníkem čelo, stiskl rty a obrátil se k nám.

„Máte mě nejspíš za blázna, že?“ řekl.

„Vidím, že jste se octl v těžkých nesnázích,“ odpověděl Holmes.

„Bůh ví, že ano! A div mě nepřipraví o rozum, jak znenadání a strašlivě mě potkaly. Snesl bych možná veřejné zostuzení, i když na mé cti nikdy neulpěla ani skvrnka. I soukromé trápení jednou člověka potkat musí, ale dolehla na mě obě najednou a v tak děsivé podobě, až to mnou otřáslo do hloubi duše. A kromě toho nejde jen o mne. Nenajde-li se východisko z té strašlivé situace, utrpí tím i jedna z nejvznešenějších rodin této země.“

„Prosím vás, uklidněte se, pane,“ řekl Holmes, „a povězte mi přesně, kdo jste a co vás potkalo.“

„Mé jméno jste už pravděpodobně slyšeli,“ odpověděl náš host. „Jsem Alexander Holder z bankovní firmy Holder a Stevenson na Threadneedle Street.“

Jméno jsme vskutku znali; patřilo staršímu společníkovi druhého největšího soukromého bankovního koncernu v City. Co se jen mohlo stát, že jeden z nejpřednějších londýnských občanů se náhle octl v tak zoufalém postavení? Napjatě jsme čekali a náš host se po chvíli vší silou vůle opět vzchopil a začal vyprávět.

„Musím jednat co nejrychleji,“ řekl, „a když mi policejní inspektor poradil, abych vás požádal o spolupráci, pospíšil jsem si přímo k vám. Do Baker Street jsem se rozjel podzemní dráhou a od stanice jsem běžel pěšky, protože drožky jsou ve sněhu hrozně pomalé. Nejsem nikterak zvyklý pohybu, a proto jsem přišel tak udýchaný. Teď je mi již lépe, a vypovím vám všechna fakta, jak nejstručněji a nejjasněji dokáži.

Jistě dobře víte, že v úspěšném bankovnictví záleží stejně na schopnostech, jak nalézt pro fondy výnosné investice, jako na rozšiřování konexí a počtu vkladatelů. Jedním z nejvýhodnějších prostředků, jak investovat, je forma půjček v případech, kdy jde o zcela nepochybnou záruku. Udělali jsme v tomto směru v posledních letech mnoho práce a četným vznešeným rodinám jsme poukázali značné částky na záruku jejich obrazů, knihoven či rodinného stříbra a zlata.

Včera ráno jsem seděl ve své kanceláři v bance, když tu mi najednou jeden z mých úředníků přinesl navštívenku. Přímo jsem užasl, když jsem si přečetl jméno, neboť šlo právě o - ale snad ani vám bych neměl prozradit více, než že jde o jméno důvěrně známé po celém světě - jedno z nejvznešenějších, nejurozenějších a nejslavnějších jmen Anglie. Zůstal jsem zcela ohromen nad ctí, jíž se mi dostalo, a když můj návštěvník vstoupil, pokusil jsem se to vyjádřit slovy, ale on přešel rovnou k věci, jako by chtěl co nejrychleji odbýt záležitost, která mu není zvlášť příjemná.

,Slyšel jsem, pane Holdere,’ pravil, ,že půjčujete peníze.’

,Jistě, firma může poskytnout půjčku, má-li dobré záruky,’ odpověděl jsem.

,Potřebuji naprosto nutně padesát tisíc liber,’ řekl. ,A to hned. Samozřejmě že bych si takovou maličkost mohl desetkrát vypůjčit od svých přátel, ale raději bych to pokládal za záležitost obchodní a vyřídil si tento obchod sám. Jistě pochopíte, že při mém postavení by nebylo obzvláště prozíravé, abych byl komukoli zavázán.’

,Smím se vás zeptat, na jak dlouho tu částku potřebujete?’ otázal jsem se.

,Příští pondělí očekávám větší sumu a pak vám určitě uhradím, co mi vyplatíte, …