Příběhy Sherlocka Holmese

XII - Dům „U měděných buků“

„Miluje-li člověk umění pro ně samotné,“ poznamenal Holmes a odhodil Daily Telegraph i s jeho stránkou s inzeráty, „nachází obvykle největší zalíbení v jeho nejprostších a nejnižších projevech. S potěšením pozoruji, Watsone, že jste tu pravdu rovněž pochopil a ve svých záznamech, v nichž jste tak laskavě zachytil a musím říci někdy i přikrášlil naše případy, zdaleka nekladete tolik důrazu na mé přečetné causes célebres a senzační soudy, při nichž jsem vystupoval, jako na nevýznamné události, které samy o sobě byly snad dost všední, ale při nichž se dostatečné uplatnily schopnosti dedukce a logické syntézy, které pokládám za svoji zcela zvláštní doménu.“

„A přece jsem za svoje záznamy neustále obvinován ze senzacechtivosti,“ řekl jsem s úsměvem.

„Možná že jste udělal chybu,“ poznamenal Holmes a pozvednuv v kleštičkách řeřavý oharek zapálil si jím dlouhou dýmku z třešňového dřeva, kterou si brával místo své hliněné lulky, když se dostal do nálady spíše debatní než přemýšlivé. „Možná že jste opravdu udělal chybu, když jste se pokoušel dodat na barvě a životnosti každému svému postřehu a nesoustředil se čistě na zachycení přísně logických úvah směřujících od příčiny k důsledku, které jsou na celé věci jedině pozoruhodné.“

„Myslím, že jsem vás v tomto ohledu ocenil zcela dostatečně,“ poznamenal jsem poněkud suše, neboť mě rozladila Holmesova samolibost, o níž jsem si již několikrát povšiml, že patří k nejvýraznějším stránkám jeho podivné povahy.

„Ne, nemluví ze mne sobectví ani domýšlivost,“ řekl odpovídaje, jak už měl ve zvyku, spíše na mé myšlenky než na má slova. „Žádám-li pro své umění plného ocenění, pak je to proto, zeje něčím zcela neosobním - něčím mimo mne. Zločin je zcela běžný. Logika vzácná. Měl byste se proto zabývat daleko více logikou než zločinem. Vy však, místo co byste zpracoval několik přednášek, snížil jste se k sepsání řady povídek.“

Bylo to jednoho chladného rána na počátku jara a seděli jsme oba po snídani u krbu v našem starém domě na Baker Street. Mezi řadami šedavě hnědých domů se valila hustá mlha a protější okna vystupovala z jejích těžkých žlutavých kotoučů jak temné beztvaré skvrny. Měli jsme rozsvíceno plynové světlo a to ozařovalo bílý ubrus a obráželo se v porcelánu a kovu, neboť ze stolu ještě nebylo sklizeno. Sherlock Holmes celé ráno mlčel a prohlížel inzertní rubriky jedněch novin po druhých, až se nakonec zřejmě vzdal hledání a v náladě nikterak nejlíbeznější mi začal kázat o mých literárních prohřešcích.

„Na druhé straně vás však jen těžko může někdo vinit ze senzacechtivosti,“ poznamenal po jisté odmlce, za níž bafal ze své dlouhé dýmky a hleděl do ohně, „protože ze všech těch případů, o které jste se tak laskavě zajímal, se většina zločinem ani nezabývá, alespoň ne v jeho právním smyslu. Maličkost, v níž jsem se pokoušel pomoci českému králi, neobyčejný zážitek slečny Marie Sutherlandové, problém související s oním ohyzdným žebrákem i nepříjemnost našeho urozeného ženicha, to vše byly záležitosti ležící mimo hranice zákona. Obávám se však, že jste se vyhýbal senzacím a zabředl přitom až do přílišné všednosti.“

„Možná že to tak nakonec dopadlo,“ odpověděl jsem, „ale aspoň jsem použil nových a pozoruhodných metod.“

„Pchá, milý příteli, copak si myslíte, že veřejnost, ta široká nevšímavá veřejnost, která by sotva poznala tkalce podle zubu a skladatele podle levého palce, dbá něco o jemné odstíny analýzy a dedukce! Těžko vám však mohu vyčítat, píšete-li o všedních maličkostech, neboť dny velkých případů již dávno minuly. Člověk, alespoň člověk zločinný, ztratil již všechnu svou podnikavost a originalitu. A moje malá praxe zřejmě degeneruje na agenturu, která se bude zabývat hledáním ztracených tužek a udělováním rad slečnám z penzionátu. Klesl jsem už asi dočista na dno. Dnes ráno mi došel dopis, který je pro mne znamením nulového bodu. Jen si ho přečtěte!“ Hodil mi přes stůl zmačkané psaní.

Mělo v záhlaví adresu na Montague Place a datum z včerejšího večera a stálo v něm:

„Milý pane Holmesi, velmi ráda bych se s Vámi poradila, mám-li či nemám přijmout místo guvernantky, které se mi naskytuje. Zastavím se u Vás zítra v půl jedenácté a doufám jen, že Vám to tak vyhovuje.                   S pozdravem Vaše Violeta Hunterová“

„Znáte tu mladou dámu?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne.“

„Už je půl jedenácté.“

„Ano, a také teď určitě zvoní.“

„Třeba to bude o moc zajímavější, než si myslíte. Jen si vzpomeňte na případ s modrou karbunkulí, také vypadal zpočátku jak pouhý žert, a vyvinulo se z něj docela vážné pátrání. Možná že to v tomto případě dopadne také tak.“

„Doufejme! Ale brzy se ukáže, na čem jsme, neboť nemýlím-li se, naše pisatelka přichází právě osobně.“

Sotva domluvil, dveře se otevřely a do pokoje vstoupila mladá dáma. Byla jednoduše, ale pěkně oblečená, obličej měla svěží, bystrý a pihovatý jak vejce kulíka a chování rázné jak žena, která se o sebe musí umět sama postarat.

„Jistě mě omluvíte, že vás tak obtěžuji,“ řekla, když přítel povstal, aby ji uvítal. „Zažila jsem však něco prapodivného, a protože nemám rodiče ani příbuzné, s kterými bych se mohla poradit, napadlo mne, že byste byl snad tak hodný a řekl mi, co mám dělat.“

„Sedněte si prosím, slečno Hunterová. Rád udělám cokoliv, abych vám posloužil.“

Viděl jsem, že chování i slova naší nové klientky na Holmese příznivě zapůsobily. Prohlédl si ji svým zpytavým pohledem a pak se posadil, přivřel víčka a zaklínil si prsty do sebe, aby si vyslechl její příběh.

„Pět let jsem pracovala jako guvernantka v rodině plukovníka Spence Munroa,“ začala dívka, „ale před dvěma měsíci byl plukovník povolán do Halifaxu v Nové Scotii a vzal s sebou do Ameriky i děti, takže jsem najednou přišla o místo. Inzerovala jsem a odpovídala na inzeráty, ale marně. Nevelké peníze, které jsem si našetřila, mi už začaly docházet a nevěděla jsem si vůbec rady, co dál.

Ve West Endu působí známá Westawayova zprostředkovací kancelář, která obstarává místa vychovatelkám, a tam jsem…