Vymírající hřbitov

Bezděky jsem se zastavil, jako by mi byl někdo náhle cestu zastoupil…

Stál jsem těsně u polozpukřelých, druhdy černě natřených, těžkých vrat – několik jen kroků před nízkou zvětralou zdí, do které jest zasazena zrezavělá kovová deska.

Žhavé letní slunce skloněno bylo již hluboko k západu, a zarudlé paprsky jeho prokmitujíce matně stromovím a zádumčivými tújemi mihaly se po špinavě zahnědlé desce jako zlaté mušky s žhavými křidélky.

V prvním okamžiku mi bylo, jako by mne byl někdo neurvalým způsobem ze sna probudil.

S bezděčně zbystřenou pozorností upíral jsem mlčky a napjatě zrak svůj na desku, vlastně na jméno zapomenutého člověka, na němž byl zrak můj utkvěl pouhou náhodou.

A jako zpravidla, když nás v pravém slova smyslu překvapí něco, co v nás budí sice dávné, ale živé vzpomínky – před duševním zrakem mým vyhouplo se bleskurychle několik obrazů, jež byly jednak s přečteným jménem, jednak se starou kovovou deskou v jisté souvislosti.

Především kmitl před duševním zrakem mým výjev plný ruchu a v nejžhavějších barvách reálnosti, vyvolaný nahodilou vzpomínkou na historický fakt z roku 1777.

Zdáloť se mi, jako bych se byl náhle octnul ve východním nádvoří pražského Klementina, do něhož jde i několik oken univerzitní knihovny.

Uprostřed nádvoří hoří obrovská hranice obklopená v půlkole davem studentů a duchovních, kdežto z oken knihovny postavy v černých klerikách házejí knihy a spisy do plamenů…

Obraz ten vyvolán byl v obraznosti mé, jak už připomenuto, nahodilou vzpomínkou, že zapomenutý muž, jehož jméno na kovové desce bylo mne takořka zarazilo, náležel stavem svým k oněm fanatikům, kteří po zrušení řádu jezuitského roku 1777 aranžovali v Klementinu pověstné autodafé domněle bludařských spisů a knih, a že buď skutečně byl, neb aspoň mohl býti mezi oněmi, kteří osudnou hranici obklopovali, nebo docela mezi těmi, kteří z oken knihovny házeli knihy a spisy do plamenů…

Nadmíru živý, ač jen imaginární obraz ten vystřídán však skoro okamžitě celou řadou obrazů nepoměrně živějších, poněvadž individuálně vzpomínkových.

Známť místo, kde jsem se právě nalézal, od nejútlejšího mládí. Meškával jsem tam druhdy za nejrůznějších dob i okolností nesčíslněkráte.

Znám tudíž netoliko vše, co v místě tom bývalo a namnoze podnes ještě jest jen poněkud nápadnější, nýbrž i množství podrobností, jichž si zřídka kdy někdo povšimnul.

Prodlením právě minulých dvaceti a několika roků však jsem místa toho nenavštívil ani jednou: ba i tentokráte – asi před osmi lety – octnul jsem se tam za příjemného letního podvečera čirou náhodou.

Ubíraje se totiž loudavě kolem a zhlédna vedle zavřeného mřížového hlavního vjezdu otevřená postranní dvířka, vešel jsem zcela bezúčelně.

Nevěnuje skoro ničemu kolem zvláštní pozornosti, přešel jsem malou oklikou napříč přes volné prostranství až ku protějším starým dřevěným vratům, kde zrak můj – rovněž jen čirou náhodou – utkvěl na zrezavělé kovové desce, zasazené do zvětralé zdi s oprýskanou maltou a špinavě plísňov…