Vymírající hřbitov

Jakub Arbes

59 

Elektronická kniha: Jakub Arbes – Vymírající hřbitov (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: arbes29 Kategorie:

Popis

Jakub Arbes: Vymírající hřbitov

Anotace

Jakub Arbes – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vymírající hřbitov“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Což však platno prchati z místa, jež v nás bylo vzbudilo trpce bolestné myšlenky, když nás pronásledují vlastní jejich původkyně: vzpomínky.

Po nějaký čas – aspoň na cestě k domovu – jsem vzpomínkám přece unikl.

Živý ruch po ulicích, tu a tam nějaká všední, a přece nápadnější neobvyklost nebo zvláštnost upoutaly moji pozornost.

Nicméně, když jsem po západu slunce octl se doma sám a sám a po dávném zlozvyku chtěl zahájiti noční práci, přihlásily se mimořádně vzbuzené vzpomínky ku svému právu.

Před duševním zrakem mým počala se vyhupovati dlouhá řada všech těch milých i nejmilejších přátel, s kterýmiž jsem býval druhdy v nejdůvěrnějších stycích; všech těch známých i poloznámých, s nimiž jsem se setkával jen nahodile; všech těch bodrých, veselých, ba i bujných kumpánů, s nimiž jsem byl strávil mnohý večer, ba i mnohou noc v bezstarostném veselí; slovem celý kaleidoskop osob, s kterýmiž v životě nikdy se již nesetkám…

Zanedlouho začal jsem si připomínati i jména a více méně matné siluety podob duševních heroů různých národů, jejichž zápasy, úspěchy a začasté i útrapy a strasti jsem byl po léta s největším zájmem sledoval…

A to vše vířilo a proplítalo se v obraznosti mé chaoticky s úžasnou rychlostí.

„Armáda – nepřehledná, obrovská armáda mrtvých!“, hučelo mi duší; ale z nepochopitelné příčiny jaksi chladně, ba ledově…

Přirozenoť, že všechny tyto představy a vzpomínky kroužily skoro výhradně v ovzduší pomíjejícnosti a že posléze myšlenky mé vrátily se zase k původnímu zřídlu abnormální této nálady – k vymírajícímu hřbitovu.

Před duševním zrakem mým vyhoupla se nová řada hřbitovních episod, jichž jsem byl před lety buď očitým svědkem, nebo docela účastníkem.

Zaznamenávám z nich aspoň jedinou, která jest v jisté, ovšem jen pranepatrné souvislosti se zapomenutým hrobem exjezuity Cornovy.

Druhdy tak tajemná kovová deska nad hrobem tím netajila však nyní pro mne již žádné záhady.

Vše, co mi bývalo druhdy tak podivné a nevysvětlitelné, bylo zcela přirozené.

Hřbitovní zeď s náhrobní deskou jest totiž obrácena k severozápadu, a sice tak, že sluneční paprsky dopadati mohou na zeď, a tudíž i na samu desku jenom krátce před západem slunce v nejparnějším létě, když slunce zapadá, abych tak řekl, nejseverněji. A i tak dopadají paprsky sluneční na desku šikmo, čímž jest podmíněn veškeren optický klam, jenž mne druhdy tak překvapoval.

Asi před půl stoletím byla ještě kovová deska, nyní ovšem již zrezavělá, skoro úplně černá a bez lesku.

Byla-li však ozářena šikmo dopadajícími paprsky k západu nachýleného slunce, jevila z jisté vzdálenosti, vlastně z určitého bodu místo bezlesklé barvy černé jemně se lesknoucí měnivou barvu tmavomodrou.

Toť celý zázrak.

Neméně přirozeny byly i tři zlaté hvězdy zvíci vlašských ořechů, jež jsme s kamarádem za připomenutých již okolností vídali.

Povypuklé písmo náhrobní desky bylo totiž původně pozlaceno. Prodlením bezmála tří desítiletí zlato skoro ze všech písmen více méně nápadně oprýskalo.

Následkem toho l…