Vymírající hřbitov

Kdy a kde se setkal císař Josef s komtesou Terezou poznovu; kdy nebo jakým způsobem vyplnil přání starého hraběte Dietrichsteina, by podala ruku hraběti Filipu Kinskému – nevíme…

Jisto však jest, že se tak stalo, a že komtesa Tereza, přesvědčivši se, že byl císař nad svým srdcem zvítězil, posléze – svolila.

Možno si však pomysliti, po jak hrozném duševním boji a jaké proudy slz rozhodnutí to předcházely i provázely…

O dalších osudech nešťastné této lásky nemohl mi stařičký muž, jenž mi byl předeslané vypravoval, pověděti více, nežli že sňatek komtesy Terezy z Dietrichsteinu s hrabětem Filipem Kinským byl v svrchované míře nešťastný. Napověděl mi sice cosi i o samé katastrofě a o některých podrobnostech; ale vše tak neurčitě a nesouvisle, že mi zůstal celek mlhavý a jádro věci nesrozumitelné.

Náhodou podařilo se mi však později vyslíditi staré memoáry, v kterýchž jsem nalezl aspoň lapidární zmínku právě o tom momentu.

Reprodukuji z nich tudíž v téže prosté a nelíčené formě, v jaké jsou psány, následující doplněk:

Sňatek komtesy Terezy z Dietrichsteinu s miláčkem císaře Josefa II. hrab. Filipem Kinským odbýván ve Vídni, a sice v kapli císařského zámku.

K církevnímu výkonu kopulace povolán do Vídně komtesčin strýc, bratr její matky – poslední kníže biskup pasovský Leopold hrabě Thun – týž, jehož pomník nalézá se v středu „vymírajícího“ hřbitova malostranského.

Císař Josef II. měl býti o sňatku tom svědkem.

O sňatku došlo k pohnutlivým scénám, o nichž nebude lze nikdy nabýti úplné jasnosti. Komtesa Tereza dala zcela neklamně najevo, že byla k osudnému kroku tomu donucena a že oběť, kterou přinášela, jest nad její síly.

Byl to sňatek provázený zběsilou bouří, která se byla náhodou nad Vídní rozzuřila – sňatek podobný spíše popravě nežli slavnosti. Ubohá komtesa Tereza přistoupila k oltáři polo beze smyslů, a když byl obřad ukončen, omdlela, takže jen stěží a po velkém namáhání opět vzkříšena.

V hrdém srdci hraběte Filipa Kinského burácela strašná bouře. Dožíti se tolika a takových pokoření bylo pro něj přespříliš. V duši jeho vznikly nejstrašnější pochybnosti.

Zdá se, že se domníval, že styky komtesy Terezy s císařem Josefem překročily meze dovoleného, že byl zneužit a na cti uražen a že snad byl i vyhlídnut, aby před světem zakryl plod nějakého provinění.

Přesto musil se podrobiti a podvoliti církevnímu obřadu, neboť odstoupiti nebylo již možno – bez největšího pohoršení…

Jakmile však byly trapné slavnosti skončeny, prohlásil hrabě Filip Kinský své manželce, s kterouž byl právě oddán, že láska jeho k ní v ohromném přílivu pokoření uhasla; že ví, že není milován, a protože nemíní s ní žíti – že ji opustí a odebéře se do Říma, by tam zahájil přiměřené kroky – k rozvodu…

Události ty sběhly se několik jen dní předtím, nežli císař Josef II. roku 1789 vypravil se do války s Tureckem.

Rozpor hraběte Kinského s císařem byl následkem událostí těch nezbytný, ba již dovršen.

Příšernými pochybnostmi mučen vyžádal si druhdy tak vyznamenáv…