Za příjemného odpůldne v měsíci srpnu roku 1787 – mezi druhou a třetí hodinou odpolední – projednávána mezi dvěma lidmi: otcem a dcerou – delikátní záležitost.
Jádro věci bylo sice téma všední, ba nejvšednější; než okolnosti, jež je provázely, byly rovněž tak zajímavé jako abnormální.
Projednávání dělo se náhodou v malém, vkusně upraveném i vyzdobeném pokojíku, z jehož jediného okna byla volná vyhlídka do širé, mírně vlnité krajiny, kterouž táhne se v dáli serpentinovitě silnice v podobě obrovského bělavého hada.
Otec přechází právě po pokoji, maje ruce na zádech zkřížené; dcerka sedí v starobylém křesle u okna.
Otec je asi šedesátiletý muž marciální postavy; „každý coul aristokrat“ – jak omšená fráze dí. A přece každý rys pravidelné, byť i poněkud drsné jeho tváře jeví oduševnělou dobrotu a laskavost mnohostranně vzdělaného člověka, u něhož jsou rozum i srdce v harmonické rovnováze.
Dcera nezdá se býti ještě ani devatenáctiletou. Je štíhlé, prostřední postavy a oblečena v jednoduchý bledě žlutý mušelínový šat obroubený kolem krku, na ňadrech i kolem širokých rukávů drahocennými sněhobílými krajkami. Sedíc zády k oknu, má právě ruce v klíně zkříženy a upírá zrak svůj před sebe na podlahu.
Tvář její jeví sice vzdálenou podobnost s některými rysy tváře otcovy, ale hlavním kouzlem jejím jest onen druh jemné, skoro bychom řekli sladké zádumčivosti, která zdá se býti pouze dočasnou poetickou maskou nejžhavějších citů milosti.
Bezvadný ovál obličeje, ladně vyklenuté čelo, proporcionelní řecký nos a především skoro divuplně modelované žhavé rty – vše, jako by byla příroda sama s sebou závodila o palmu vytvořiti tvář nevšední, skoro ideální krásy.
I bohatý kaštanový vlas spletený v prosté copánky nedodává tváři se sklopenýma očima výrazu ani v nejmenším energičtějšího. Naopak – vše zdá se nasvědčovati přímo andělské oddanosti, jakou okouzlují jen nejspanilejší „nevěsty nebes“.
Po pokoji až dosud mlčky přecházející otec náhle se zastavil před dcerou, a tato zvednuvši zrak, upřela jej na otce.
Teprve nyní, když černé žhavé oči utkvěly polo tázavě a polo s nejsladší výčitkou na otcových rtech, jevila dívčina tvář nejvlastnější svůj výraz: neodolatelné kouzlo zádumčivé, trpící, a přece sebevědomé madony, před kterouž by snad i divoch v zbožné úctě poklekl.
Tmavé husté řasy dodávaly oduševnělým očím, z kterýchž plál tlumený žár bolestného utrpení, výrazu skoro hektického; ale i tak byla to tvář mladistvě svěží pleti a podmaňující spanilosti.
„Milá Terezo!“ ujal se otec slova hlasem nejlaskavější přítulnosti. „Když tě tak vidím smutně ploužiti se z komnaty do komnaty a vyhledávati samotu, nemohu se ubrániti bolestnému pocitu. Rci, může ti otec tvůj něčím přispěti, aby se milá sladká očka tvá zadívala do světa radostněji nebo třeba jen nadějněji?“
„Odpusť, otče drahý,“ odtušila dívka hlasem nejtklivější omluvy. „Já za to nemohu! Ale zároveň buď o mne úplně bez starosti! Nechuravím; nic, pranic mi neschází. Také po ničem neprahnu, ba ani net…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.