II.
Hopper mi sdělil, že kolem deváté přijde Bland zhasnout světla.
“Bude tu za pět minut,” zkontroloval si čas na hodinkách. “Bland dovolil, abych si hodinky nechal, protože mu dávám týdně stovku cigaret. Otec mi je posílá a já samozřejmě nesmím kouřit. Zřejmě abych nepodpálil postel.” Zasmál se a vycenil drobné, rovné bílé zuby. “Samozřejmě směšné, ale myslí to dobře.”
Zkoušel jsem si pod přikrývkou vytáhnout ruku z pouta. Jakmile budu volný, nic, ani žádný samopal mě nezastaví, abych odtud vypálil. Jenomže náramek seděl těsně, a pokud si neuseknu ruku anebo nesezenu klíč, z klepeta se nedostanu.
“Co je dnes za den?” prolomil jsem ticho.
Hopper otevřel zásuvku u nočního stolku a podíval se do diáře.
“Dvacátý devátý červenec. Vy si nevedete deník? Já ano. Zítra budu mít výročí. Jsem tu tři roky.”
Už jsem ho neposlouchal. Stálo mě dlouho pracného uvažování, než jsem si uvědomil, že Maureen mě odvezla do svého útočiště čtyřiadvacátého. Před pěti dny! Paula a Kerman se už po mně musejí shánět. Napadne je zabrousit až sem? I kdyby tušili, že tu někde jsem, jak se ke mně dostanou? Salzer má za sebou Brandona a Brandon Kermanovy řeči hodí za hlavu. Kdyby Sherrill - a nepochyboval jsem, že muž v rudém tričku nikdo jiný nebyl - neměl skálopevnou jistotu, že se ke mně nikdo nedostane, neprohnal by mi kulku hlavou a nehodil mě do moře? A proč to vlastně neudělal? Třeba se zalekl vraždy. Stevens taky nebyl zavražděn. Zemřel nešťastnou shodou okolností. Jenomže Salzer se před vraždou nezastavil. Dokud jeho rozkazy poslouchal Dwan. Napadlo mě, že možná lepší než strávit v téhle kobce zbytek dní by bylo umřít.
Seber se, Malloyi, kázal jsem si. Přestaň fňukat! Dobře, praštili tě do hlavy a podle toho, jak se ti lepí patro a mžourají oslepeně oči, naládovali do tebe celou káru antibiotik, ale to není omluva, abys všechno v půli cesty zabalil. Paula a Kerman na něco přijdou. Drž se, a dokud se neobjeví, nevyváděj.
Náhle se tiše otevřely dveře a do pokoje vstoupil malý, snědý chlap. Podle ramen byste usoudili, že se k vám blíží gorila, zarudlý flekatý obličej mu rozdělovala grimasa neveselého úsměvu. Měl na sobě krátkou halenu bez knoflíků, bílé kalhoty a bílé boty s gumovou podrážkou. Nesl podnos zakrytý ručníkem a pohyboval se tiše a zlehka jako pírko, které se snáší k zemi.
“Nazdar, Hoppie,” řekl a postavil tácek na stůl u dveří. “Bude se hajat. Jakpak se vede? Vylovil jsi z té bichle nějaké moudro?”
Hopper ukázal rukou na mou postel.
“Pan Seabright se už probral.”
Bland - kdo jiný by to byl než Bland - popošel k nohám u mé postele a zkoumavě se na mne díval. Pořád se usmíval.
Teď trochu víc než předtím. Zelenkavé oči jiskřily tvrdě, mrazivě a ostře jako ledová tříšť.
“Nazdar, milenku,” řekl. Podivně - chraptivě a tajemně šeptal, jako kdyby měl nemocné hlasivky. “Já jsem Bland. Budu o vás pečovat.”
Měl jsem sto chutí rozervat povlak na dece, ale vzpamatoval jsem se. Klid, nabádal jsem se. Vypusť páru. Nespěchej.
“Zdravíčko,” řekl jsem a hlas jsem měl napjatý jako strunu od piána. “O mě nemusíte pečovat. Kde je Salzer? Chci s ním mluvit.”
“Doktor Salzer, milánku,” opravil mne káravě. “Komu čest, tomu čest.” Významně mrkl na Hoppera. “Uvidíte ho zítra.”
“Chci ho vidět hned,” trval jsem na svém.
“Zítra, milánku. Doktor si taky musí orazit. Jestli něco chceš, stačí říct mně. Na tomhle patře šéfuju já. Co řeknu, platí.”
“Chci Salzera,” snažil jsem se ovládnout hlas.
“Zítra, milánku. A teď se uklidni. Dáme jedno pigárko a hezky se vyspíš.”
“Myslí si, že je detektiv,” zaškaredil se Hopper. “Tvrdí, že doktor Salzer někoho zavraždil.”
“Hezké nactiutrhání, ale to je fuk, ne?” chlácholil ho Bland a vytahoval přitom z krabice podkožní stříkačku.
“Není to fuk. Má halucinace,” odsekl Hopper. “Stojí to v knize. Nevím, proč bych tu s ním měl zůstávat. Nelíbí se mi to.
Může být nebezpečný.”
Bland se uchechtl, jako když štěkne pes.
“Paráda slyšet to zrovna od tebe. Rozepni se, milánku. Čas pádí.” Zašrouboval jehlu a natáhl…
