V.
Byli jsme čtyři: Mike Finnegan, Kerman, já a ustaraný skrček s černým umaštěným kloboukem na hlavě, ve špinavé košili a umouněných flanelkách. Seděli jsme v zadním lokálu Delmonicova baru, na stole láhev skotské a čtyři sklenice, kolem nás chuchvalec tabákového dýmu.
Ten skrček s promaštěným kloboukem byl Joe Dexter. Byl převozník a dopravoval na lodi kotvící v přístavu zásoby.
Finnegan tvrdil, že jsou kamarádi, ale z toho, jak se Dexter choval, to moc poznat nebylo.
Vysvětlil jsem mu svůj návrh a Dexter seděl a zíral na mě, jako by si myslel, že jsem blázen.
“Promiňte, pane,” řekl nakonec. “To nemůžu udělat. Zhuntuju si podnik.”
Kerman se houpal na židli, z úst mu visela cigareta, oči měl zavřené. Když promluvil, jedno oko otevřel: “Co je komu po tvém podniku? Potřebuješ si odpočinout, brácho. Na světě jsou jinačí věci než podnik.”
Dexter si olízl rty, zamračil se na Kermana, nahrbil se a hledal spásu u Mikea.
“To nemůžu udělat,” řekl, “ani za nic. Loď snů patří mezi mé nejlepší zákazníky.”
“Už dlouho nebude,” uklidnil jsem ho. “Berte, dokud někdo dává. Vyděláte sto babek.”
“Sto babek!” Dexter se zašklebil. “Měsíc co měsíc dostanu od Sherrilla víc - pravidelně. V ničem nejedu.”
Kývl jsem na Mikea, ať nevyvádí. Už se nakláněl a tiše vrčel.
“Podívejte,” obrátil jsem se na Dextera, “všechno, co po vás chceme, je, abyste dnes v noci dopravil na loď tenhle kufr zásob. Udělejte to a dostanete stovku. Čeho se bojíte?”
“A vy pocestujete uvnitř toho kufru,” šklebil se Dexter. “Nápad za všechny prachy. Jestli vás čapnou - a oni vás určitě čapnou -bude jim jasné, že v tom lítám. A Sherrill mi přinejmenším ustřihne účet. Ale spíš někoho pošle, aby mi nakřáp lebku. V tom vážně nejedu.”
Znovu jsem našenkoval a mrkl přitom na hodinky. Bylo půl osmé. Čas utíkal.
“Poslouchej, Joe,” řekl Mike a naklonil se, “tenhle mladík je můj kámoš, jasná zpráva? Chce se dostat na palubu lodi.
Jestli chce na palubu, bude na palubě, jasná zpráva? Sherrill není jediný, kdo ti může nakřápnout lebku. Zmákneš tu fušku, nebo mám přitlačit?”
Kerman vytáhl pětačtyřicítku a položil ji na stůl.
“A až s tebou skončí on, začnu já,” pravil.
Dexter nespouštěl oko z koltu a před Mikeovým upřeným pohledem uhnul.
“Vy mě nemůžete zastrašit,” řekl chabě.
“Mužem se pokusit,” odtušil Kerman klidně. “Dávám ti deset vteřin, pak začnem.”
“Přibrzděte, hoši,” řekl jsem a vytáhl z náprsní tašky deset desetidolarovek. Rozložil jsem je na stole a postrčil k Dexterovi. “No tak, vemte si prachy a jdeme na věc. Sherrill je namydlený. Zítra jsou tu poldové. Berte, dokud dávám.”
Dexter zaváhal, pak posbíral bankovky a špinavými prsty je šustivě rovnal.
“Pro nikoho jiného bych to neudělal,” prohodil k Mikeovi.
Dopili jsme, odstrčili židle a vyšli ven na nábřeží. Byla klidná, horká noc s příslibem deště na obloze. Daleko na obzoru jsem viděl světla Lodi snů.
Odpochodovali jsme po chodníku k Dexterovu skladu. Byl ponořený do tmy. Když Dexter odemkl a odsunul dveře, vyvalil se na nás a pozdravil nás pach dehtu, oleje, mokrých hadrů a gumy.
Skladiště bylo velké a přeplněné kufry, kotouči lan i ranci zabalenými v dehtovém papíru, čekajícími, kdy budou dopraveny na lodě kotvící za přístavem. Uprostřed stála na podlaze metr a půl vysoká čtvercová bedna.
“Ta se hodí,” řekl Dexter zasmušile.
Začali jsme bednu vybalovat.
“Potřebuju dláto a kladívko,” obrátil jsem se na Dextera.
Zatímco hledal nástroje, Kerman mi položil otázku: “Vážně si myslíš, že tohle je nejlepší nápad?”
Přikývl jsem.
“Při troše štěstí mi na palubě předtím, než se mnou počítají, zbude skoro půlhodina volného času. Za tu dobu můžu udělat spoustu věcí. Jestli s Mikem přirazíte těsně k boku v devět, něco provedu, abyste měli šanci dostat se na palubu. Pak jsme tam každý sám za sebe.”
Dexter se přišoural s nářadím.
“Se zatloukáním bacha,” nabádal jsem Kermana. “Chci se dostat ven rychle.”
Mike poslal Dextera pryč.
“My to zvládnem, kámo. Někde si kecni a nezlob.”
Nechtěl, aby Dexter zahlé…
