KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
Muž z ministerstva zemědělství a rybářství
V pracovně si vypili kávu a vykouřili tenké černé doutníčky, které si M povoloval dva denně. Bond si na nich spálil jazyk. M pokračoval ve vyprávění historek ze služby u námořnictva, které by Bond dokázal poslouchat celý den – vyprávěl o bitvách, tornádech, prapodivných událostech, těsných únicích z náruče smrti, válečných soudech, výstředních důstojnících a výstředních signálech, jako když generál Sommerville, který velel bojové lodi Queen Elizabeth, míjel uprostřed Atlantiku zaoceánský parník Queen Elizabeth a nechal signalizovat jediné slovo: „EJHLE!“ Možná to všechno vypadalo jako příběhy z klukovských dobrodružných knížek, ale bylo to pravdivé a vypovídalo to o slavném námořnictvu, které už neexistuje, a o skvělých důstojnících a námořnících, jaké už nepotkáte.
Byly tři hodiny. Venku na štěrku zaskřípěly pneumatiky. Do pracovny už se vtíral soumrak. M vstal a rozsvítil světla a Bond postavil k pracovnímu stolu další dvě židle. „To bude 501,“ řekl M. „Musel jste se s ním setkat. Šéf naší výzkumné sekce. A pak ještě Franklin z ministerstva zemědělství. 501 o něm tvrdí, že je to největší odborník ve svém oboru – zvířecím moru. Nevím, proč ministerstvo poslalo zrovna jeho, ale ministr mi říkal, že mají nějaké personální potíže. Neprozradil mi, o co jde, ale říkal, že podle nich jste zřejmě narazil na něco velkého. Necháme jim přečíst vaši zprávu a uvidíme, co z ní vyvodí, ano?“
„Jistě, pane.“
Dveře se otevřely-a vešli dva muži. Bond si vzpomněl, že číslo 501 v Tajné službě se jmenuje Leathers. Byl to kostnatý hubený muž, který jako ukázkový vědec chodil nahrbený a nosil silné brýle. Měl příjemný neurčitý úsměv a k M se choval zdvořile, nikoli však podlézavě. Nepřekvapovalo, že má tvídový oblek a pletenou vlněnou kravatu, jejíž uzel nezakrýval knoflíček u límce košile. Druhý muž byl malý, čilý a horlivý a měl roztěkané veselé oči. Jako vysoký úředník ministerstva, který přijímá příkazy přímo od ministra a o Tajné službě neví vůbec nic, si oblékl tmavomodrý oblek s tenkým proužkem a košili s tuhým límečkem. Černé boty měl nablýskané stejně jako tlustou koženou aktovku. Pozdravil zdrženlivě. Nebyl si zcela jistý, kde je a o co tady půjde. Bude jednat velice opatrně, bude si dávat pozor na to, co říká a jak dalece může mluvit za ministerstvo. Typický ministerský úředník, napadlo Bonda.
Po pozdravech a omluvách za rušení vánoční pohody se všichni usadili a M řekl: „Pane Frankline, jestli mi prominete, všechno, co tady uvidíte a uslyšíte, podléhá úřednímu tajemství. Na ministerstvu zemědělství vás nepochybně zasvěcují do mnoha úředních tajemství, takže bych vám byl vděčný, kdybyste respektoval tajemství ministerstva obrany. Mohu vás poprosit, kdybyste se s tím, co tu uslyšíte, svěřil jen svému ministrovi osobně?“
Pan Franklin se nepatrně uklonil na znamení souhlasu. „Můj ministr už mě v tom smyslu instruoval. Práce na ministerstvu mě naučila nakládat s přísně tajnými materiály. Nemusíte se nijak omezovat v tom, co mi řeknete.“ Pobaveným pohledem spočinul na třech svých společnících. „Ale teď byste mi mohli aspoň říct, o co jde. Nevím vlastně nic, kromě toho, že nějaký člověk někde v horách se snaží vylepšit naše zemědělství a chov hospodářských zvířat. To je od něj velice hezké, tak proč na něj pohlížíme, jako by se zmocnil atomových tajemství?“
„To už jednou udělal,“ řekl M suše. „Myslím, že nejlepší bude, když si s panem Leathersem přečtete zprávu tady mého zaměstnance. Obsahuje kódy a podivné odkazy, které se vás nemusí týkat. Ten příběh je i bez nich dostatečně výmluvný.“ M podal zprávu 501. „I pro vás tam bude většina věcí nových. Možná byste si mohl číst zprávu po stránkách a postupně je předávat panu Franklinovi.“
V místnosti se rozhostilo dlouhé ticho. Bond si prohlížel nehty a naslouchal dešti na okenních tabulkách a praskání ohně. M se nahrbil a zřejmě dřímal. Bond si zapálil cigaretu. Při škrtnutí jeho ronsonu M líně otevřel oči a znovu je zavřel. 501 dočetl poslední stránku a opřel se. Když dočetl Franklin, úhledně srovnal stránky a položil si je před sebe. S úsměvem se podíval na Bonda. „Máte štěstí, že jste to přežil.“
Bond mu vrátil úsměv, ale nic neřekl.
M se otočil k 501. „Tak co?“
501 si sundal silné brýle a vyčistil si je nepříliš čistým kapesníkem. „Nechápu smysl těchto manévrů, pane. Všechno by mi připadalo naprosto neškodné, ba dokonce chvályhodné, kdybychom o Blofeldovi nevěděli to, co o něm víme. V podstatě udělal jen následující: získal deset, nebo možná spíše jedenáct, když počítáme odjedší, subjektů vhodných k hluboké hypnóze. Všechno jsou to prosté venkovské dívky. Je příznačné, že jedna z nich, která se jmenuje Ruby, dvakrát neudělala maturitu. Všechny trpí, a není důvod tomu nevěřit, nějakými běžnými alergiemi. Neznáme původ těch alergií, ale jsou zřejmě psychosomatické. Nepříznivá reakce na ptáky je poměrně častá, stejně jako podobná reakce na dobytek. Méně běžné už jsou takové reakce na plodiny a rostliny. Blofeld se zřejmě snaží léčit ty alergie hypnózou, a nejen léčit, ale i získat příznivou reakci na příčinu alergie místo dřívější nepříznivé. Kupříkladu Ruby bylo podle zprávy řečeno, aby ‚milovala‘ kuřata, aby se snažila ‚zlepšit jejich chov‘, a tak dále. Mechanické léčebné působení je v praxi jednoduché. Ve stadiu usínání – ostrý zvonek probudí ty, které už usnuly – se stávají podpůrnými hypnotickými pomůckami metronom, nařízený na tepovou frekvenci, a vzdálený monotónní zvuk. Hypnotizér rovněž obvykle mluví jednotvárným autoritativním polohlasem. Nevíme nic o tom, jaké přednášky ty dívky navštěvovaly nebo co četly, ale dá se předpokládat, že to jsou pouze doplňkové prostředky k ovlivnění myšlení požadovaným směrem. Existuje spousta lékařsky ověřených důkazů o účinnosti hypnózy. Jsou dobře doložené případy úspěšné léčby tak vytrvalých jevů, jako jsou bradavice, určité typy astmatu, pomočování, koktavost, dokonce i alkoholismus, užívání drog a homosexuální sklony. Přestože Britská lékařská společnost nad hypnotizéry oficiálně vraští čelo, byl byste překvapen, pane, kolik lékařů samotných se uchyluje ke kvalifikovaným hypnotizérům, když se ocitnou v úzkých, zvláště v případech alkoholismu. Ale to jen tak mimochodem. Vše, čím mohu přispět do diskuse, je konstatování, že Blofeldovy myšlenky nejsou nové a že se mohou v praxi dokonale osvědčit.“
M přikývl. „Děkuji, pane Leathersi. Byl byste teď tak laskav a pokusil se z toho, co jste nám řekl, vyvodit nějaké nevědecké závěry?“ M se pousmál. „Ujišťuji vás, že vás nikdo nebude citovat.“
501 si ustaraně prohrábl vlasy. „Může to být nesmysl, pane, ale když jsem četl tu zprávu, hlavou se mi honily různé myšlenky. Blofeld do toho projektu vložil obrovské peníze. Ať už jsou jeho úmysly dobré, nebo špatné, a musím říct, že podle mě se dá spíše předpokládat druhý případ, kdo to všechno platí? Jak přišel na tuto oblast výzkumu, našel pro ni zdroj financí? Víte, pane, asi to zní bizarně, může jít o hledání lupičů pod postelí, jak se říká, ale vůdčími osobnostmi v tomto oboru jsou už od dob Pavlova a jeho slintajících psů Rusové. Pokud si vzpomenete, pane, v době prvního letu člověka do vesmíru, jsem vypracoval zprávu o fyziognomii astronauta Jurije Gagarina. Upozornil jsem na prostou povahu toho člověka, na jeho vyrovnanost a klid tváří v tvář hysterickému přivítání v Londýně. Tato vyrovnanost ho nikdy neopustila, a pokud si vzpomenete, na žádost odborníků z oboru atomové energie jsme ho nenápadně sledovali jak během jeho návštěvy, tak během následných zahraničních cest. Ten nevzrušený usměvavý obličej, ty nevinné, daleko od sebe posazené oči, ta extrémní psychologická jednoduchost, to všechno z něj dělalo, jak jsem uvedl ve své zprávě, ideální subjekt pro hypnózu. A já jsem si dovolil odhad, že mimořádně složité úkoly, které musel plnit v tom stísněném prostoru, prováděl Gagarin ve stavu hluboké hypnózy. Takže pane,“ 501 mávl rukou nad tou vzpomínkou, „mé závěry byly oficiálně považované za příliš fantaskní. Ale protože se ptáte, tak je teď opakuji a předhazuji k úvaze, že za Blofeldem v tomhle všem mohou stát Rusové.“ Obrátil se k Bondovi. „Nevšiml jste si tam nahoře nějaké známky po ruské inspiraci nebo vedení? Nepohybovali se tam nějací Rusové?“
„Byl tam ten kapitán Boris. Nikdy jsem ho neviděl, ale byl to určitě Rus. Jinak se mi nic nevybavuje, až na ty tři muže ze SPECTRE, které jsem odhadoval na bývalé příslušníky SMĚRŠ. Ale připadali mi jako personál, to, čemu Američané říkají ‚dělníci‘.“
501 pokrčil rameny a obrátil se zpátky k M. „To je bohužel asi všechno, čím mohu přispět, pane. Ale když dospějete k závěru, že tu jde o špinavost, vsadil bych na to, že kapitán Boris to buď financoval, nebo celé řídil, a Blofeld byl nezávislým provozovatelem. To by bylo v souladu s rozvolněným schématem práce starého SPECTRE – prostě jde o nezávislý gang pracující pro toho, kdo je ochotný je platit.“
„Na tom by mohlo něco být, pane Leathersi,“ řekl M zamyšleně. „Ale co je u všech rohatých jejich cílem?“ Obrátil se k Franklinovi. „A co si o tom všem myslíte vy, pane Frankline?“
Muž z ministerstva zemědělství a rybářství si zapálil malou naleštěnou dýmku. Přidržel si ji v zubech, sáhl pro svou aktovku a vytáhl nějaké papíry. Z nich vyčlenil černobílou mapu Velké Británie a Irské republiky a uhladil ji na stole. Mapa byla posetá symboly. Někde byly hustě nahromaděné, jinde žádné. „Tato mapa vyznačuje místa pěstování zemědělských plodin i chovu hospodářských zvířat v Británii a Irské republice. Nezabývá se pastvinami a těžbou dřeva. Musím říct, že při zběžném pohledu na tu zprávu jsem byl zcela zmatený. Jak říkal pan Leathers, tyhle pokusy vypadají naprosto neškodně – dokonce chvályhodně, abych použil jeho výrazu. Jenže,“ Franklin se usmál, „vy, pánové, se zabýváte průzkumem odvrácené strany Měsíce, a já jsem tomu přizpůsobil své myšlení. Výsledkem toho bylo, že jsem pojal hluboké a strašlivé podezření. Ty temné myšlenky mě možná napadly v procesu pronikání do současného náhledu vaší společnosti na svět,“ nesouhlasně se podíval na M, „ale zároveň mám jeden důkaz, který může být rozhodující. Promiňte, ale v té zprávě chyběl jeden list – seznam dívek s jejich adresami. Je dostupný?“
Bond vytáhl z kapsy kopii. „Promiňte, nechtěl jsem tu zprávu zatěžovat nadbytečnými údaji.“ Přistrčil seznam Franklinovi.
Franklin ho přejel pohledem. „Už to mám!“ zvolal užasle. „Myslím si, že to mám!“ Sesul se do židle, jako by nemohl uvěřit tomu, co viděl.
Tři ostatní muži ho napjatě pozorovali. Podle výrazu jeho obličeje mu věřili – a vyčkávali.
Franklin vytáhl z náprsní kapsy červenou tužku a naklonil se nad mapu. Občas se podíval do seznamu a zakroužkoval zdánlivě nijak nesouvisející místa v Británii i v Irské republice, ale Bond si všiml, že pokrývaly oblasti s největší hustotou symbolů. Franklin kroužkování komentoval: „Aberdeen – aberdeenský angus, Devon – červený skot, Lancashire – drůbež, Kent – ovoce, Shannon – brambory.“ Na mapě bylo asi deset červených kroužků. Nakonec Franklin udělal velký kříž přes východní Anglii. Vzhlédl od mapy, řekl: „Krůty,“ a odložil tužku.
Následné ticho prolomil M. „A co vlastně máte na mysli, pane Frankline?“ řekl zkusmo.
Muž z ministerstva zemědělství a rybářství neměl v úmyslu nechat se někým popohánět, i když to byl někdo vysoce postavený a utajený z jiného ministerstva. Sklonil se a znovu zalovil ve svém kufříku. Vytáhl několik papírů a jeden – novinový výstřižek – dal stranou. „Neočekávám, pánové,“ řekl, „že máte čas číst si v novinách o zemědělství, ale tohle je z Daily Telegraphu, z počátku prosince. Nepřečtu to celé. Napsal to jejich zemědělský dopisovatel, dobrý novinář, jmenuje se Thomas. Tohle jsou titulky: ‚STAROST O KRŮTY. V HEJNECH ŘÁDÍ SLEPIČÍ MOR.‘ A pak to pokračuje: ‚Dodávky krocanů na vánoční trh mohou být ohroženy nedávným řáděním slepičího moru, jehož následkem muselo být mnoho ptáků utraceno…‘ a tak dále. ‚Dostupná čísla hovoří o 218 000 ptáků… loňské dodávky na vánoční trh se odhadují mezi 3 700 000 a 4 000 000 ptáků, takže všechno bude záviset na dalším šíření epidemie.‘“
Pan Franklin odložil výstřižek a vážně prohlásil: „Tahle zpráva je jen špičkou ledovce. Pozdější podrobnosti se nám podařilo před novináři utajit. Ale jedno vám řeknu, pánové. Za poslední asi čtyři týdny jsme utratili tři miliony ptáků. A to je jen začátek. Slepičí mor se nekontrolované šíří ve východní Anglii a jeho příznaky se objevují také v Hampshire, kde se krůty hojně chovají. To, co jste dnes jedli, byl téměř určitě zahraniční krocan. Abychom zabránili panice, povolili jsme dovoz dvou milionů krocanů z Ameriky.“
„Pokud se mě týče,“ poznamenal M nevrle, „je mi úplně jedno, jestli ještě někdy budu jíst krocana. Nicméně vidím, že máte velký problém. Ale abychom se vrátili k našemu případu. Kam zamíříme od krůt?“
Franklina to nijak nepobavilo. „Máme jednu stopu,“ řekl. „První nakažení ptáci byli vystaveni na Celostátní výstavě drůbeže v Olympii, která se konala začátkem měsíce. Pro další výstavu Olympii uklidili a vydezinfikovali, ještě než jsme si stačili udělat závěr, takže jsme tam nenašli žádné stopy po viru – slepičí mor je způsoben virem, mimochodem vysoce infekčním, se stoprocentní úmrtností.“ Zdvihl silnou brožuru se znakem Spojených států. „Kolik toho víte o biologické válce, pánové?“
„Za války jsme se jí okrajově zabývali,“ řekl Leathers, „ale nakonec se k ní žádná strana neuchýlila. Asi ve čtyřiačtyřicátém měli Američané v plánu zničit celou japonskou úrodu rýže postřiky ze vzduchu, ale pokud si vzpomínám, Roosevelt to vetoval.“
„Přesně tak,“ řekl Franklin. „Naprosto přesně. Ale ta myšlenka je stále živá. A mé ministerstvo se jí musí zabývat. Jsme nejvyspělejší zemědělskou zemí na světě. Museli jsme se jí stát, abychom se za války uchránili hladomoru. Takže teoreticky jsme pro takový útok ideálním cílem.“ Pro zdůraznění svých slov pomalu položil ruce na stůl. „Není snad nutné říkat, pánové, že kdyby byl takový útok spuštěn, a dá se mu čelit jedině masakrováním drůbeže a hospodářských zvířat a pálením úrody, země za několik měsíců zbankrotuje. Ocitli bychom se doslova na kolenou, žebrali bychom o chleba!“
„To mě nikdy nenapadlo,“ řekl M zamyšleně, „ale zřejmě je to reálné.“
„Tohle,“ ukázal na brožuru, „jsou poslední studie našich amerických přátel na toto téma. Zabývají se i chemickou a radiologickou válkou – ve zkratkách jim říkají BV, CHV a RV – ale ty nás teď nezajímají. Tu brožuru vydal americký senát 29. srpna 1960 jako interní materiál číslo 58991. Podklady dodal podvýbor pro odzbrojení výboru pro zahraniční vztahy. Mé ministerstvo obecně souhlasí se zjištěními týkajícími se biologické války, byť s výhradou, že Amerika je velká země, oproti nám, kde je koncentrace mnohem vyšší. Biologická válka by nás zasáhla tisíckrát tvrději než Spojené státy. Mohu vám přečíst několik úryvků?“
M jednoznačně nesnášel problémy jiných ministerstev. Ze zpravodajského hlediska stejně nakonec všechny skončily u něj. Bond pobaveně sledoval, jak nasazuje masku zdvořilého zájmu. „Prosím, pane Frankline.“
