KAPITOLA DVANÁCTÁ
Dva těsné úniky
Bonda doprovodil z budovy muž v bílém plášti a laborantské roušce přes spodní polovinu obličeje. Bond se nepokoušel navázat hovor. Byl sice uvnitř pevnosti, ale bude se tu muset pohybovat po špičkách a dávat si pozor, kam šlape.
Vrátil se do svého pokoje a vytáhl si velký arch čtverečkovaného papíru, kterým se vybavil. Sedl si ke stolu a nahoru doprostřed napsal „Guillaume de Bleuville, 1207-1243“. Ze svých knih a poznámek teď musí opsat pětisetleté pokračování rodové linie de Bleuvillů, čímž zaplní značný počet stránek nezvratnými fakty. Mohl by si to samozřejmě rozvrhnout do tří dnů a prokládat to poněkud ošidnější prací – tlacháním s Blofeldem o Blofeldově větvi. Naštěstí tu byli nějací angličtí Blofeldové, které mohl použít do počtu. A také nějací Bluefieldové a Blumfieldové. Na těch se dalo ledacos nahnat. A tuhle pitomou činnost může prokládat pátráním po záhadě, o co jde tomuhle novému Blofeldovi, tomu novému SPECTRE.
Jedno bylo jisté – osobní věci už mu prohlédli. Než šel na ten pohovor s Blofeldem, zašel do koupelny, mimo zorný úhel té bdělé díry ve stropě, a bolestivě si vytrhal půl tuctu vlasů. Když si pak vybíral knížky, které si vezme s sebou, vlasy nenápadně vložil mezi další papíry a do pasu. Všechny vlasy zmizely. Někdo se probíral jeho knihami. Vstal a zašel k prádelníku, zdánlivě pro kapesník. Ano, jeho věci byly poskládané trochu jinak. Aniž na sobě dal cokoli znát, vrátil se ke své práci a v duchu děkoval Bohu, že odjel úplně čistý. Ale stejně si bude muset dávat dobrý pozor. Vůbec se mu nelíbilo pomyšlení na jízdu po bobové dráze.
Když se dostal k roku 1350, začal ho už příliš rušit hluk z verandy. V každém případě udělal kus práce, dostal se téměř na konec velké stránky. Půjde ven a nenápadně se tam porozhlédne. Musí se přece zorientovat, to je u nově příchozího zcela přirozené. Dveře do chodby nechal pootevřené. Došel do recepce, kde člověk v modrém saku pilně zapisoval do knihy jména ranních návštěvníků. Bondův pozdrav zdvořile opětoval. Vlevo od vchodu byla lyžárna a dílna. Bond tam loudavě vešel. U ponku stál jeden z Balkánců a přišroubovával na lyži nové vázání. Jen vzhlédl a pokračoval v práci, zatímco Bond si prohlížel řady lyží opřené o stěnu. Od jeho mládí se mnohé změnilo. Vázání byla jiná, držela patu pevně na lyži. Jiné byly i bezpečnostní prvky. Mnohé lyže byly kovové. Laminátové hůlky však Bondovi připadaly mimořádně nebezpečné, zvláště v případě ošklivého pádu. Bond pomalu došel k ponku a předstíral zájem o mužovu činnost. Ve skutečnosti však zahlédl něco, co ho zaujalo mnohem víc – neuspořádanou hromádku tenkých plastových proužků, které se vkládaly mezi botu a vázání, aby se na hladkém povrchu lyže pod botou nehromadil sníh. Bond se naklonil nad ponk, opřel se o pravý loket a utrousil obdivnou poznámku k mužově práci. Balkánec něco zavrčel a ještě víc se soustředil, aby se vyhnul konverzaci. Bond vsunul levou ruku pod pravou, o kterou se opíral, vytáhl z hromádky jeden plastový proužek a zasunul si ho do rukávu. Pronesl další nejapnou poznámku, a když se nedočkal odpovědi, beze spěchu vyšel ven.
(Jakmile muž v dílně zaslechl zasyčení hlavních dveří, dvakrát pečlivě přepočítal plastové proužky. Potom zašel za mužem v modrém saku a něco mu německy řekl. Muž přikývl, zdvihl sluchátko a vytočil nulu. Dělník se vrátil do lyžárny.)
Cestou ke stanici lanovky si Bond vytáhl proužek z rukávu a uložil si ho do kapsy kalhot. Byl sám se sebou spokojený. Alespoň se mu podařilo zajistit si jeden nástroj – tradiční zlodějský nástroj k otvírání patentních zámků.
Dál od klubu, k němuž mířilo jen pár elegantně vyhlížejících lidí, se Bond dostal mezi běžné vysokohorské turisty, kteří vystupovali z lanovky, mezi lyžaře, kteří více či méně obratně sjížděli mírné svahy náhorní plošiny, skupinky s individuálními instruktory nebo průvodci z údolí. Terasa veřejné restaurace už byla plná neprivilegovaných, kteří neměli peníze nebo styky, aby mohli zajít do klubu. Š…
