Válka světů

KNIHA DRUHÁ

ZEMĚ POD NADVLÁDOU MARŤANŮ

1

V PODRUČÍ

V prvé knize jsem natolik odbočil od svých vlastních příhod, abych mohl vypovědět zážitky svého bratra, že se už vlastně několik posledních kapitol stále ještě s vikářem skrýváme v prázdném domě v Hallifordu, kam jsme se utekli před černým dýmem. Začnu tedy opět odtamtud. Setrvali jsme v onom domě po celou nedělní noc a strávili jsme také pondělek – den velké paniky – na tom nezasaženém ostrůvku, odříznuti od zbytku světa černým kouřem. Po oba dlouhé dny nám nezbývalo nic než čekat, vyčkávat v trýznivé nečinností.

Hlavu jsem měl plnou obav o ženu. Představoval jsem si, jak jí asi je v Leatherheadu, jak je vyděšená, vystavená nebezpečím, jak mne oplakává v domnění, že už nejsem naživu. Přecházel jsem sem a tam, z místnosti do místnosti, a hlasitě jsem vzlykal při pomyšlení, jak jsme byli odtrženi jeden od druhého a co všechno se jí může přihodit, když mne nemá nablízku. Věděl jsem, že bratranec je sice dosti statečný, aby jí přispěl na pomoc při jakémkoli ohrožení, nedokáže ale dosti bystře rozpoznat rizika a pohotově na ně reagovat. Teď neplatilo hrdinství, nýbrž obezřetnost. Mou jedinou útěchou byla víra, že Marťané snad potáhnou směrem na Londýn, tedy pryč od ní. Čím neurčitější je úzkost, tím je člověk rozjitřenější a tím větší má sklon k přecitlivělosti. Unavovalo mne už poslouchat vikářovy neutuchající výlevy, měl už jsem dost pohledu na jeho sobeckou malomyslnost. Po několika marných protestech jsem se od něho prostě izoloval, uchýlil jsem se do místnosti, kde byly globusy, lavice, sešity, zřejmě školní třída. Když mne posléze vypátral i tam, zalezl jsem si do komory na půdě a zamkl jsem se uvnitř, jen abych mohl zůstat s trýznivými myšlenkami o samotě.

Celý den a ještě příští ráno jsme byli beznadějně zablokováni černým dýmem. V neděli večer se v sousedním domě objevily známky života – nějaká tvář u okna, svítilny přenášené sem a tam, později pak se ozvalo bouchnutí dveří. Nevím však, co to bylo za lidi ani co se s nimi pak stalo. Černý dým celé pondělí ráno táhl níž k řece, ploužil se blíž a blíž k nám, až se posléze rozlil i po vozovce vedoucí kolem domu, jenž nám poskytl úkryt.

Kolem poledne přikráčel napříč poli Marťan a otravnou látku vysrážel proudem přehřáté páry, která se sykotem udeřila do stěn domu, porozbíjela všechna okna, jež zasáhla, a opařila vikáře na ruce, když prchal z předního pokoje. Když jsme pak prolézali promočené místnosti a vyhlédli opět ven, vypadal celý kraj směrem k severu, jako by se jím přehnala vánice černého sněhu. Při pohledu směrem k řece jsme zahlédli v černi spálených luk jakousi nevysvětlitelnou nachovou příměs.

Nějakou chvíli jsme nestačili pochopit, jak tato změna ovlivnila naše postavení, až snad na to, že od hrozby černého dýmu jsme vysvobozeni. Ale potom mi došlo, že tu už nejsme uvězněni, že už bychom odtud mohli odejít, uniknout. Jakmile jsem si uvědomil, že se nám otevřela cesta k útěku, okamžitě ve mně oživla touha po nějaké činnosti. Ale vikář propadl letargii, nic ho nedokázalo přesvědčit.

„Tady jsme alespoň v bezpečí,“ opakoval stále, „alespoň v bezpečí.“

Užuž jsem se rozhodoval ho opustit – a kéž bych to byl učinil! Poučen lekcí, kterou mi udělil dělostřelec, jsem prohledal dům, abych se zásobil jídlem a nápoji. Našel jsem si také trochu oleje a hadříků na své spáleniny a sebral jsem klobouk a flanelovou košili, které jsem v jedné místnosti nalezl. Když vikáři došlo, že skutečně chci odejít i sám, že už jsem se s myšlenkou na rozchod vyrovnal, zvedl se znenadání k odchodu i on. A jelikož byl po celé odpoledne všude klid, vydali jsme se – podle mého odhadu mohlo být asi tak pět hodin – zčernalou silnicí na cestu k Sunbury.

V Sunbury, stejně tak jako i místy na silnici, ležela zhroucená těla – mrtví lidé i koně, převržené povozy, zavazadla, vše zasypáno vysokou vrstvou černého prachu. Ten smuteční příkrov připomínající popel ve mně vyvolal vzpomínku na to, co jsem četl o zkáze Pompejí. Dospěli jsme bez potíží až do Hampton Courtu, jen hlavy plné nezvyklých, prazvláštních dojmů, a tam se naše oči osvěžily pohledem na zeleň, která unikla dusivému mraku. Prošli jsme oborou v Bushey Parku, kde jsme pod kaštany zahlédli pobíhat tamější stádo vysoké a v dálce pár mužů a žen spěchajících směrem k Hamptonu, a posléze jsme došli do Twickenhamu. Byli to prví živí lidé, které jsme spatřili.

Lesíky na druhé straně silnice za Hamem a Petershamem dosud hořely. Twickenham byl ušetřen termopaprsků i černého dýmu a setkali jsme se tu i s dalšími lidmi, ale nikdo z nich nám nebyl schopen podat žádné nové informace. Povětšinou stejně jako my využili chvilky uklidnění k tomu, aby se přemístili někam dále. Mám dojem, že mnoho domů tu bylo stále ještě plných jejich vyděšených obyvatelů, natolik přestrašených, že jim ani nestačily síly k útěku. Na silnici zůstala i hojnost důkazů o panickém úprku. Nejživěji si vybavuji tři rozbité bicykly na jedné hromadě, rozdrcené koly nesčetných povozů, které je přejížděly v prachu vozovky. Asi v půl osmé jsme přešli řeku po Richmondském mostě. Nebyl ničím chráněn, takže jsme spěchali, abychom už byli na druhé straně, přesto jsem si však stačil všimnout, že dolů po proudu plují ve vodě jakési nachově rudé útvary, mnohé o průměru až několika metrů. Nevěděl jsem, co je to zač – nebyl čas je nějak zkoumat –, a tak jsem pro ně v duchu přijal mnohem strašlivější vysvětlení, než jim ve skutečnosti příslušelo. Tady, na surreyském břehu, opět ležel černý prach, který byl přednedávnem ještě dýmem, leželi tu mrtví, celá hromada u vchodu na nádraží, a nikde ani stopy po Marťanech – dokud jsme neušli kus cesty do Barnes.

V černající se dálce jsme spatřili skupinku tří lidí, jak utíkají postranní uličkou k řece, ale jinak se Barnes jevilo zcela opuštěné. Nahoře na kopci plály prudké požáry v Richmondu; mimo města však nebylo ani stopy po černém dýmu.

Pak náhle, když jsme se už blížili ke Kew, vyběhl proti nám větší počet lidí, nad střechami domků se…