Válka světů

PŠTROSÍ BYZNYS

„Když už je řeč o láci a drahotě ptáků, tak tedy já viděl pštrosa, který stál tři sta liber,“ povídal preparátor v zadumání nad cestami svých mladých let. „Tři sta liber!“

Podíval se na mě přes brýle. „A dalšího dokonce nedali ani za čtyři sta. Přitom na nich nebylo vůbec nic zvláštního Docela obyčejní pštrosi. Trochu vyšisovaní – to mělo na svědomí krmení. Nouze o takové ptactvo na trhu taky nebyla. Člověk by zkratka řekl, že takových pět pštrosů od Inda nekoupí draho. Jenže to mělo háček –jeden z nich spolkl diamant.

Ten chlápek, kterému se tahle nehoda přihodila, byl nějaký sir Mohini Pádišáh; náramný frajer, řekl byste dandy rovnou z Piccadilly, od bot až po kravatu, ovšem dál už šeredná palice s nabaleným turbanem, a v něm tamten diamant. Ten ptáček mu ho zčistajasna vyzobl, a když kvůli tomu ten hoch začal dělat randál, uvědomil si pštros podle mého, že neučinil dobře, takže se hbitě zamíchal mezi ostatní, aby si zachoval inkognito. Netrvalo to ani minutku. Byl jsem na místě jako jeden z prvních, ten pohan zrovna probíral hlasitě své pánbíčky a dva námořníci a chlap, který měl pštrosy na starosti, se řehtali, div nepraskli. Musíte uznat, že je to prachpitomý způsob, jak přijít o diamant. Ten ošetřovatel zrovna nebyl u toho, když se to stalo, takže nevěděl, který z ptáků to byl. Dočista ztracený byl ten kámen. A mně toho nějak ani nebylo líto, abych pravdu řekl. Vždyť se ten pacholek s tím svým diamantem naparoval od první chvíle, co vkročil na palubu.

Taková věc se samozřejmě rozkřikne v tu ránu od přídě až po záď. Kdekdo o tom mluvil. Pádišáh se odebral do podpalubí skrýt své city. Při večeři – chodil ke krmení ke zvláštnímu stolu, on a ještě dva hindové s ním – si z něho kapitán trochu utahoval a jeho to náramně rozčililo. Otočil se na mne a začal mi šeptat do ouška. On že ptáky nekoupí; že chce jen ten svůj diamant. Dožadoval se svých práv jako poddaný britské koruny. Jeho diamant se musí najít. Na tom prostě trval. Jinak se obrátí na Sněmovnu lordů. Jenže ten ošetřovatel, co měl ptáky na starosti, byl taková hlava dubová, do jaké jen tak nevpravíte nějaké novoty. Odmítl jakoukoli formu lékařského zákroku. Měl své instrukce: krmit ptáky tak-a-tak a zacházet s nimi tak-a-tak, a pro něj nekrmit je tak-a-tak a nezacházet s nimi tak-a-tak znamenalo přijít o místo. Pádišáh chtěl, aby jim vypumpovali žaludek – to ovšem u ptáka nejde, chápete? Oháněl se zákony, jako všichni ti práskaní Bengálci, mluvil o tom, že dá ptáky zabavit, a tak dále. Jenže jeden strejc, který povídal, že jeho syn je londýnský advokát, tvrdil, že cokoli pták spolkne, stává se automaticky částí ptáka a že jediný pádišáhův opravný prostředek je domáhat se náhrady škod, třebaže ovšem i pak bude možno odepřít plnění. Neměl přece sjednáno právo cesty kolem pštrosa, který nebyl v jeho držbě. Tohle pádišáha strašně popudilo, tím víc, že většina z nás projevila názor, že je to jediné rozumné stanovisko. Právník na palubě žádný nebyl, takže jsme si o tom popovídali pěkně od plic. Když jsme konečně odpluli z Adenu, přiklonil se zřejmě k obecnému mínění, co by se mělo udělat, a došel si nenápadně za ošetřovatelem a nabídl mu, že všech pět pštrosů odkoupí.

Příští ráno byla u snídaně mela. Ten chlap tvrdil, že nemá žádné oprávnění s pštrosy kšeftovat a že ho nic na světě nepřiměje, aby je prodal; ale zřejmě pádišáhovi přitom prozradil, že nějaký Potter, běloch usedlý v Asii, mu už také učinil nabídku, a nato se pádišáh před námi přede všemi do Pottera pustil. Jenže my jsme všichni zřejmě byli téhož názoru, že totiž to bylo od Pottera mazané, a pamatuji se, že když Potter odpověděl, že z Adenu telegrafoval do Londýna o souhlas k nákupu ptáků a že bude mít v Suezu odpověď, nadával jsem si za promeškanou příležitost.

V Suezu pádišáhovi vytryskly slzy – opravdické slzy, opravdické mokré slzy –, když se Potter stal skutečně majitelem těch ptáků, a nabídl mu na místě dvě stě padesát liber za všech pět pštrosů, což bylo víc jak dvě stě procent ceny, kterou za ně zaplatil Potter. Potter řekl, ať visí, jestliže z nich prodá jediné brko – že je jednoho po druhém zařízne a diamant najde; ale pak trochu povolil. Byl to takový hazardní hráč, tenhle Potter, u karet až trochu podezřelý, a tenhle obchod s kouzelnými obálkami mu musel náramně vyhovovat. Nabídl žertem, že ptáky vydraží za počáteční cenu osmdesát liber za jednoho, a to různým kupcům. Jednoho ale, povídal, že si nechá pro štěstí.

Musíte si uvědomit, že to byl dosti cenný diamant – jeden takový malý židáček, obchodník s diamanty, který cestoval s námi, ho odhadl na tři až čtyři tisíce, když mu ho pádišáh ukazoval –, a tak se ten nápad s pštrosí dražbou ujal. No, a já jsem čirou náhodou jen tak všeobecně hovořil s ošetřovatelem těch pštrosů a on jen tak mezi řečí povídal, že jeden z těch pštrosů klempíruje a že on si myslí, že má nějaké zažívací obtíže. Měl jedno brko v ocasu skoro bílé, to jsem si zapamatoval, a tak když ráno dražba z…