Válka světů

7

JAK JSEM SE DOSTAL DOMŮ

Z celého útěku si nepamatuji nic než napětí, otloukání o stromy, klopýtavý úprk napříč vřesovištěm. Všude kolem sebe jsem tušil neviditelný marťanský děs; nelítostný rozžhavený meč jako by se stále ještě míhal nad mou hlavou, jenjen se snést a jediným úderem mne smést z povrchu země. K silnici jsem dotápal někde mezi křižovatkou a Horsellem a pokračoval jsem v běhu směrem k rozcestí.

Pak už jsem nemohl dál; byl jsem u konce sil, přemohly mne děsivé prožitky i úprk, zavrávoral jsem a klesl jsem vedle cesty. Vím jen, že to bylo někde poblíž můstku, který vede přes průplav u plynárny. Padl jsem a zůstal jsem bez hnutí ležet.

Nějaký čas jsem tam tak zřejmě setrval.

Pak jsem se posadil, podivně dezorientovaný. Chvíli mi například trvalo, než jsem si uvědomil, jak jsem se tam vůbec dostal. Strach ze mne spadl, jako bych ho ze sebe jednoduše svlékl. Ztratil jsem někde klobouk, límec byl bez knoflíčku a takřka urvaný. Ještě před pár minutami jsem vnímal jen tři reálné věci – nezměrnost noci a kosmu a přírody, svou vlastní slabost a úzkost, předtuchu smrti. Teď jako by se cosi obrátilo v pravý opak, jako bych naráz získal zcela jinou perspektivu. Mezi těmito dvěma stavy neexistoval žádný patrný přechod. Byl jsem opět sám sebou, takový, jakého mne zastihoval jeden všední den za druhým, obyčejný, spořádaný občan. Zmlklé vřesoviště, příčina mého útěku, vyšlehávající plameny, to vše mi připadalo jako sen. Ptal jsem se sám sebe, zda se to všechno doopravdy odehrálo či ne. Nebyl jsem vůbec schopen tomu teď uvěřit. Zdvihl jsem se a nejistě jsem vykročil vzhůru do strmého nájezdu k mostu. Hlavu jsem měl prázdnou. Svaly i nervy jako by pozbyly vší síly. Nepřeženu, když řeknu, že jsem se potácel jako opilý. Proti mně se nad převýšením mostu objevila nejprve hlava a pak celá postava, jakýsi dělník nesl košík. Vedle něj poklusával malý chlapec. Když mne míjeli, pozdravili. Byl bych jim měl asi odpovědět, ale nezvládl jsem to. Na jejich přání dobré noci jsem sotva dokázal cosi zamumlat a pokračoval jsem přes most dál v cestě.

Po mayburském viaduktu se k jihu řítil vlak, předlouhá housenka osvětlených vagónů pod načechraným praporem bílého dýmu, zrudlého odleskem plamenů. Pa dam pa dadadada dam, a byl pryč. U branky jednoho z domků v příjemné uličce nazvané Oriental Terrace si v šeru povídala skupina lidí. Všechno tak normální, tak dobře známé. A zatím tam za mnou… Bylo to absurdní, fantastické. To snad ani nemůže být pravda, říkal jsem si.

Prožívám občas duševní stavy, které asi nejsou příliš obvyklé. Nevím, do jaké míry znají tyto zážitky jiní lidé. Čas od času se mne zmocňuje pocit naprosté odtrženosti, pocit, že přestávám souviset sám se sebou i se svým okolím; jako bych všechno pozoroval odněkud zvenčí, jako když jsem v tom okamžiku nevypověditelně daleko, vyňat z času, vyňat z prostoru, vně všech tísní a tragédií. Té noci byl onen pocit mimořádně intenzivní. Jako by můj sen dostával další podobu.

Jenomže rozpor mezi touhle idylou a hbitou smrtí přelétající prostorem tak blízko nás, snad necelé tři kilometry daleko, byl až příliš zřejmý. Bylo slyšet, že plynárna pracuje naplno, byla rozsvícena všechna elektrická světla. Zastavil jsem se u skupinky lidí.

„Co se děje na pastvinách?“ zeptal jsem se.

U vrátek stáli dva muži a žena.

„Co?“ řekl jeden z mužů a napůl se ke mně otočil.

„Co se děje na vřesovišti?“ opakoval jsem.

„A nejdete vy náhodou zrovna odtamtud?“ zeptal se ten člověk.

„Co to lidi mají pořád s tím vřesovištěm dneska?“ řekla paní přes vrátka. „Děje se tam něco?“

„Copak jste neslyšeli o Marťanech?“ řekl jsem. „O živých tvorech z Marsu?“

„Živý potvory z Marsu,“ ušklíbla se ženská u branky. „O těch jsme toho už slyšeli ažaž.“ Všichni tři se dali do smíchu.

Připadal jsem si trapně a současně mě to dopalovalo. Pokusil jsem se jim vysvětlit, co se děje, čeho jsem byl svědkem, ale zjistil jsem, že to nejde, že to nemá cenu. Znovu se rozřehtali mým kusým, zadrhujícím větám.

„Asi toho uslyšíte ještě o něc…