Válka světů

Herbert George Wells
(Hodnocení: 3)

79 

Elektronická kniha: Herbert George Wells – Válka světů (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: wells10 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

Herbert George Wells: Válka světů

Anotace

Slavný sci-fi román H.G.Wellse, odehrávající se v Anglii na sklonku 19. století. Obyvatelé Země, zaslepení pýchou na vyspělost své civilizace, netuší, že deset krátkých vzdálených záblesků kdesi na planetce Mars znamená dosud největší ohrožení lidstva v jeho dějinách. Deset dutých kovových válců s nezvanými návštěvníky z kosmu dopadá postupně poblíž Londýna a začíná válka o vládu ve vesmíru. Početní převaha Pozemšťanů s jejich těžkopádnými bojovými mechanismy se ukáže být nicotným argumentem ve srovnání se zkázonosnými bojovými metodami Marťanů. Ale ani Marťané nejsou nezranitelní. Podaří se Pozemšťanům odkrýt slabé místo protivníků? Zvítězí lidská disciplína, organizace a tradiční morální hodnoty nad mnohonásobně vyspělejší marťanskou technikou a chladnou inteligencí?
Tento román se stal známým také díky modernímu filmového zpracování S. Spielberga.

Herbert George Wells – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

The War of the Worlds

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

3 recenze Válka světů

  1. K. Mlynařík

    Válka světů popisuje invazi mimozemských bytostí na Zemi, takové klasické sci-fi téma. Ale Wells ho zpracoval naprosto brilantně, svým způsobem psaní a napínavým vyprávěním vytváří atmosféru strachu a zoufalství. Tato dnes už naprosto klasická kniha, odkazuje na temnou stránku lidského vývoje.

  2. Martin Koutný

    Válka světů je klasická sci-fi kniha, která se stala ikonou tohoto žánru. Wells přináší strhující vyprávění o invazi mimozemšťanů na Zemi a lidském boji o přežití. Napínavé a atmosférické čtení, které osloví všechny fanoušky sci-fi.

  3. Jitka Straková

    Velmi nadčasová a čtivá kniha. Dříve než jsem se dostala k téhle knížce, tak jsem viděla její filmovou adaptaci od Spielberga (v hlavní roli s Tomem Cruisem), takže jsem měla nemalá očekávání. Musím říct, že knižní předloha z toho vyšla skvěle. Výborné dílo a navíc mi to doplnilo některé informace, vynechané ve filmu (např . to, co následovalo po vymření Marťanů). Speciálně u poslední kapitoly, kterou považuji za zásadní a úchvatnou, je škoda, že se nevešla do filmu.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4

VIKÁŘŮV KONEC

Bylo to šestého dne našeho uvěznění. Vyhlédl jsem naposledy škvírou ven, a pak jsem pojednou zjistil, že jsem sám. Vikář, namísto toho, aby na mne opět dotíral a odstrkoval mne od skuliny, se stáhl zpátky do umývárničky. Pochopil jsem. Rychle a po špičkách jsem vešel za ním. Uslyšel jsem ho, jak něco loká. Chňapl jsem do tmy a prsty se mi sevřely na láhvi burgundského.

Došlo ke krátké rvačce. Nakonec láhev upadla na podlahu a rozbila se a já jsem zápas vzdal a napřímil jsem se. Stanuli jsme proti sobě, celí udýchaní, jeden druhému jsme vyhrožovali. Nakonec se mi podařilo stoupnout si mezi něho a zásobu potravin a oznámil jsem mu, že jsem rozhodnut nastolit tvrdší režim. Rozdělil jsem jídlo v umývárničce na malé dávky, tak aby nám vydrželo deset dnů. Ten den jsem ho už nenechal sníst ani sousto. Odpoledne učinil chabý pokus zmocnit se jídla násilím. Sice jsem právě trochu zadříml, ale v mžiku jsem byl zcela při sobě. Celý den a celou noc jsme tak seděli tváří v tvář, já unavený, ale pevně rozhodnutý, vikář plačky, bez ustání naříkající, jaký má hlad. Vím dobře, že to byl jen jeden den a jedna noc, ale tehdy mi to připadalo – a ještě teď se mi to zdá – jako celá věčnost.

A tak naše rostoucí vzájemná nesnášenlivost posléze vyvrcholila v otevřenou srážku. Dva nekonečné dny jsme se pošeptmu přeli a potýkali se. Chvílemi jsem ho zuřivostí až mlátil a kopal, pak jsem ho zase naopak chlácholil a přemlouval, a jednou jsem se ho dokonce pokusil uplatit naší poslední lahví burgundského, neboť jsem objevil čerpadlo k nádrži s dešťovou vodou, takže alespoň tu jsem byl schopen si opatřit. Ale nepořídil jsem ani po dobrém, ani po zlém; ztratil už dočista soudnost. Nedal se ani odvrátit od pokusů dostat se k zásobám, ani nepřestával se svým ustavičným hlasitým bědováním. Nebral vůbec ohled na nezbytnou obezřetnost, jež jediná nám mohla pomoci přežít naše zajetí. Pozvolna jsem si počal uvědomovat, že veškerá jeho soudnost je tatam, docházelo mi, že mým jediným společníkem v oné šeré, odpudivé komůrce je šílenec.

Podle jistých neurčitých vzpomínek bych skoro byl nakloněn soudit, že i mně samotnému chvílemi rozum selhával. Kdykoli jsem na chvilku usnul, dostavovaly se bizarní, úděsné sny. Zní to asi divně, ale myslím, že nakonec to jediné, co mne vzpružovalo a co mi pomáhalo zachovat si duševní rovnováhu, bylo právě vědomí, že vikář se dočista zhroutil a že zešílel.

Osmého dne se jeho šepot změnil ve výkřiky a ničím na světě jsem ho nedokázal přimět, aby ztišil hlas.

„Činíš dobře, ó Bože!“ opakoval znovu a znovu. „Po právu tak činíš. Trest padni na mne a na mé pokolení. Zhřešili jsme a nečinili jsme, čeho bylo třeba. Všude kolem nás bída a bolest, chudobní byli zašlapáváni do prachu, a já jsem si pokojně žil. Jaká bláznovství jsem to kázal – můj Bože, jaká bláznovství –, zatímco jsem měl povstat, a i třeba mě to život stálo, udeřit na ně, aby se káli, aby činili pokání! Na ty utlačovatele chudých a slabých… Neboť ty budeš tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího!“

Pak se náhle vrátil k jídlu, jež jsem mu odpíral, začal opět žadonit, žebrat a nakonec vyhrožovat. Zesílil hlas – a já ho prosil, aby to nedělal; tím postřehl, že mě má v hrsti – hrozil, že začne křičet a že na nás upoutá pozornost Marťanů. Na chvíli mne tím i postrašil; jenomže s jakýmkoli ústupkem by byly netušeně klesly i naše vyhlídky na únik. Nepovolil jsem, třebaže jsem si nebyl jist, zda neprovede, čím hrozí. Vikář k tomu nicméně nesáhl. V průběhu osmého a devátého dne však začínalo jeho řečnění sílit – vyhrůžky se střídaly se škemráním a mísily se s proudem zpola pomatených a zcela jalových kajících vyznání, jak pokrytecky odbýval svou službu bohu, až mi ho bylo skoro líto. Chvíli se prospal a poté začal s obnovenou silou tak hlučně, že jsem ho prostě musel nějak ztišit.

„Mlčte už!“ naléhal jsem na něj.

Zvedl se na kolena, seděl totiž až dosud za prádelním kotlem.

„Mlčel jsem až příliš dlouho,“ řekl hlasem, který nutně musel zalehnout až do jámy, „ale nyní je na mně, abych vydal svědectví. Běda tomuto zpronevěřilému městu! Běda mu, běda! Běda obyvatelům Země, neboť hlas jiný, hlas trub…“

„Držte hubu!“ šeptl jsem a vyskočil na nohy v obavách, že nás Marťané nutně musí uslyšet. „Prokrista už mlčte…“

„Nikoli,“ vřískal vikář z plna hrdla, postavil se rovněž a rozpřáhl paže. „Mluvit budu, ne mlčet! Slovo Páně je se mnou.“

Třemi dlouhými kroky byl u dveří do kuchyně.

„Musím vydat svědectví. Odkladů již bylo až příliš mnoho.“

Zašmátral jsem rukou a nahmátl sekáček na maso zavěšený na stěně. Skokem jsem vikáře dostihl. Strach mne doháněl k zuřivosti. Než došel do středu kuchyňky, předhonil jsem ho. Poslední záblesk lidského citu…