Válka světů

15

CO SE ODEHRÁLO V SURREY

K obnovení marťanské ofenzívy došlo ve chvílích, kdy vikář rozrušeně řečnil pod živým plotem na lukách poblíž Hallifordu a kdy můj bratr pozoroval uprchlíky valící se proudem přes Westminsterský most. Pokud lze soudit podle rozporných výpovědí, jež byly zatím shromážděny, zůstávala v té době hlavní síla Marťanů i nadále v horsellském kráteru a setrvávala tam až do deváté hodiny večerní, zaměstnána jakousi spěšnou činností doprovázenou mocnými výrony zeleného kouře.

Tři Marťané však nesporně z jámy v osm hodin vystoupili a pomalým a obezřetným postupem se brali Byfleetem a Pyrfordem směrem k Ripley a k Weybridgi, takže se nachystaným bateriím objevili na pozadí oblohy se zapadajícím sluncem. Tito Marťané nepostupovali ve skupině, nýbrž v rojnici, v jedné čáře, a udržovali mezi sebou vzdálenost přibližně dvou kilometrů. Dorozumívali se navzájem sirénovitým houkáním, které měnilo výši v průběhu celé stupnice nahoru i dolů.

V Upper Hallifordu jsme zaslechli právě toto houkání a odpálení salvy v Ripley a v St. George’s Hillu. Ripleyští dělostřelci, neostřílení dobrovolničtí kanonýři, kteří naprosto neměli být v tomto postavení nasazeni, odpálili jednu jedinou předčasnou a neúčinnou salvu nazdařbůh a okamžitě vzali koňmo i během vylidněnou obcí do zaječích, zatímco Marťan jejich okopy a děla obezřetně překročil, aniž užil paprskometu, opatrně se mezi nimi propletl, minul je a tak se nepozorován dostal na dohled děl v Painshill Parku, která vzápětí zničil.

Naproti tomu měli artileristé ze St. George’s Hillu buď lepší velení, anebo byli z trochu jiného těsta. Skrývali se za borovým lesíkem, takže o jejich přítomnosti nejbližší z Marťanů pranic netušil. Zamířili s takovou rozvahou, jako by to bylo někde na cvičení, a zahájili palbu na vzdálenost přibližně jednoho kilometru.

Granáty dopadaly v těsné blízkosti Marťana, uviděli ho zavrávorat, učinit ještě několik nejistých kroků a pak padnul. Ozval se hromadný jásot a děla byla s horečnou rychlostí znovu nabíjena. Sražený Marťan se ozval nepřerušovaným vytím sirény, vzápětí se druhý blyštivý obr ohlásil v odpověď a vynořil se nad korunami stromů na jihu. Podle všeho byla jedna ze tří podpěr trojnožky roztříštěna granátem. Celá druhá salva však ležícího Marťana minula, současně pak oba druzí Marťané užili proti baterii paprskomet. Explodovala munice, borovice kolem postavení vzplály v jednom ohni a z celé baterie se zachránilo jen pár mužů, kteří se tou dobou už na úprku skryli za hřebenem vršku.

Jak se zdálo, všichni tři Marťané se pak zastavili k poradě, průzkumníci, kteří je pozorovali, alespoň hlásili, že nejbližší půl hodiny zůstali zcela nepohnuti. Marťan, který byl zasažen a povalen, se namáhavě vysoukal se své kopule, nevelká nahnědlá postavička, zdálky připomínající cosi jako chomáček plísně, a zjevně se zabýval opravou poškozené opěry. Kolem deváté hodiny musel být s prací zřejmě již hotov, neboť se vížka jeho stroje objevila opět nad korunami stromů.

Bylo několik minut po deváté, když se k těmto třem předním hlídkám připojili další čtyři Marťané, z nichž každý nesl po jedné silné černé trubici. Podobnou rouru podali i třem prvým a poté se všech sedm rozestoupilo ve stejných vzdálenostech v obloukovité linii spojující zhruba St. George’s Hill, Weybridge a vesnici Send jihozápadně od Ripley. Dobrý tucet raket se vznesl k obloze z vršků před nimi, jakmile se dali do pohybu, aby dal výstrahu bateriím rozmístěným kolem Dittonu a Esheru. Jiné čtyři obrněné mechanismy Marťanů, rovněž vyzbrojené černými trubicemi, současné překročily řeku a dva z nich se začernaly proti západní obloze, takže jsem je uviděl i já s vikářem, když jsme se unaveně belhali na útěku cestou vycházející z Hallifordu severním směrem. Jevily se nám, jako by pluly na oblaku, jelikož se nad poli rozlévala mléčná mlha a sahala do třetiny jejich výšky.

Při pohledu na ně vikář dušeně vykřikl a dal se do běhu; jenomže já už jsem dobře věděl, že před Marťany není radno utíkat, uhnul jsem z cesty a zalezl jsem orosenými kopřivami a ostružinovým houštím do širokého příkopu vedle cesty. Vikář se ohlédl, spatřil, co dělám, vrátil se a učinil totéž.

Oba Marťané stanuli, bližší z nich obrácen směrem k Sunbury, vzdálenější – pouhý šerý stín rýsující se proti obloze se zářící večernicí – stanul ve střehu v dálce u Stainesu.

Houkavé signály mezitím umlkly; Marťané zaujali postavení v srpkovité linii obkružující jejich válce v naprostém tichu. Mezi oběma růžky onoho srpku leželo dobrých dvanáct mil. Od vynalezení střelného prachu ještě nezačínala bitva v takové tichosti. Výsledný dojem pro nás stejně tak jako pro pozorovatele v blízkosti Ripley byl nutně týž – zdálo se, že se Marťané stali pány prohlubující se temnoty, noci ozářené jen štíhlým mladým měsícem, hvězdami, dohasínajícími červánky a narudlou září ze směru od St. George’s Hillu a z lesů kolem Painshillu.

Jenomže proti celému tomu půloblouku, všude od Stainesu, Hounslowu, Dittonu a Esheru až k Ockhamu, za vršky a lesíky jižné od řeky, v rovinatých lukách na severu od ní, kdekoli chlumek stromů anebo vesnické domky skýtaly dostačující kryt, mířily hlavně děl. Signální rakety stoupaly k obloze a s rozpraskem dštily nocí ohnivé spršky, dříve než pohasly a zanikly, a bdělá pohotovost mužů u baterií se postupně měnila v napjaté očekávání. Stačilo jen, aby Marťané postoupili na dostřel, a rázem mohly nehybné černé postavy kolem děl, zářících matným leskem do nadcházející noci, proměnit tmu v explodující peklo hřmící bitvy.

A nepochybně se v té chvíli v tisíci bdělých myslí, právě tak jako v mé hlavě, s krajní naléhavostí vnucovala otázka, zda a do jaké míry nás jsou vůbec schopni chápat. Pochopili už, že milióny obyvatel Země jsou nějakým způsobem organizovány, že se podřizujeme určité kázni, že postupujeme v úzké spolupráci? Anebo posuzují výstřely z našich zbraní, žahnutí granátem, vytrvalý průzkum jejich postavení stejným způsobem, jakým by člověk pohlížel na hromadné útoky podrážděných …