Válka světů

13

JAK JSEM SE POTKAL S VIKÁŘEM

Když si Marťané odbyli tuto prvou lekci o síle pozemských zbraní, stáhli se opět do svého výchozího postavení v horsellském vřesovišti a na spěšném ústupu – obtíženi navíc transportem vraku svého demolovaného společníka – bezpochyby přehlédli lecjakou takovou náhodnou a postradatelnou oběť, jakou jsem byl i já. Kdyby byli nedbali o svého druha a pokračovali v útoku, nebyli by v tu chvíli ve směru na Londýn narazili na nic víc než na pár baterií dvanáctiliberních kanónů a byli by dosáhli hlavního města zcela jistě ještě dřív, než začaly obranné přípravy; a byla by to ofenzíva tak nenadálá, strašlivá a zničující, jako bylo zemětřesení, jež před stoletím rozvrátilo Lisabon.

Ale oni nijak nespěchali. Válec za válcem přilétal z meziplanetárního prostoru; každých čtyřiadvacet hodin se jim dostávalo dalších posil. Zatím se však vojenské i námořní síly, které už plně pochopily děsivou sílu protivníka, pustily s úpornou energií do práce. Každou minutou najížděla do postavení nová a nová děla, až se před setměním kdejaké skupiny předměstských vilek na svazích kolem Kingstonu a Richmondu změnily v kryt zejících ústí zamaskovaných hlavní. A spáleným a zpustošeným krajem – snad dvacet čtverečních mil to bylo –, který obklopoval marťanskou základnu na horsellském vřesovišti, napříč spáleništi a zbořeništi vesniček uprostřed zelených stromů, zčernalými a dýmajícími sloupořadími, které ještě předchozí den byly borovými hájky, se plížili odhodlaní zvědové vybavení signalizačními heliografy, s úkolem neprodleně vyslat dělostřelcům varování o každém pohybu Marťanů. Jenomže Marťané už prohlédli systém řízení dělostřelby a pochopili, jakým rizikem pro ně může být blízkost člověka, a nikdo už se teď nemohl přiblížit k žádnému z válců ani na míli blízko, aniž riskoval život.

Jak se zdálo, strávili mechaničtí giganti prvé odpolední hodiny přenášením veškerého obsahu druhého a třetího válce – druhý dopadl na golfové hřiště v Addlestonu, třetí u Pyrfordu – do prapůvodního kráteru na horsellském vřesovišti. Nad ním, nad zčernalým vřesovištěm a nad zříceninami táhnoucími se široko daleko kolem, zůstal jeden na stráži, zatímco osádky zbývajících obrněnců opustily své stroje a sestoupily do jámy. Setrvali v pilné práci dlouho do noci a chochol zelenavého dýmu, který se z kráteru valil, byl viditelný až z výšin kolem Merrowu, dokonce se říká, že až z Bansteadu a z Epsomských vrchů.

A zatímco se Marťané za mými zády chystali na svůj příští výpad a vpředu přede mnou shromažďovalo lidstvo síty k bitvě, vydal jsem se já sám s nesmírnými bolestmi a útrapami na cestu, pryč od hořícího a dýmajícího Weybridge, směrem k Londýnu.

Uviděl jsem opuštěnou loďku, jak splývá dolů po proudu, malou, značně daleko ode mne, ale shodil jsem ze sebe většinu promoklých šatů, pustil jsem se za ní a dostihl ji, a tak se mi konečně podařilo z té zkázy uniknout. V lodičce nebyla vesla, ale podařilo se mi s ní přesto odplout, pokud mi ji opařené ruce dovolily pohánět, dolů po řece až k Hallifordu a Waltonu; pohybovala se příliš pomalu, neustále jsem se úzkostlivě ohlížel, jak si snadno domyslíte. Volil jsem cestu po řece, poněvadž jsem usoudil, že voda bude nejlepším útočištěm, pokud by se ta monstra opět vrátila.

Horká voda, zahřátá Marťanovou katastrofou, splývala spolu se mnou dolů po proudu, takže celou dobrou míli nebylo pro mlhu vidět z obou břehů téměř nic. V jednom okamžiku jsem nicméně postřehl šňůrku temných postaviček, spěchajících lukami od Weybridge. Halliford, jak se zdálo, byl zcela opuštěn, pár domů obrácených k řece hořelo. Byl to zvláštní pohled, v celé osadě se pranic nepohnulo, ležela pustá pod rozžhavenou modrou oblohou, jen kouř a svíjející se plameny stoupaly kolmo vzhůru do rozpáleného odpoledne. Ještě nikdy předtím jsem nespatřil požár domu, kde by chyběl okounějící a překážející dav. O kus dál žhnulo a kouřilo suché rákosí u břehu a dále od řeky pak vytrvale postupovala čára plamenů loukou plnou sena po pozdní seči.

Dlouhou dobu jsem se nechával nést proudem, tak jsem byl rozbolavělý a zničený přestálými strastmi a tak tíživé bylo vedro nad hladinou řeky. Pak nabyl vrchu opět strach a začal jsem znovu pádlovat holýma rukama. Slunce mi spalovalo obnažená záda. Když se konečně za zátočinou objevil v dohledu most u Waltonu, převládla nad strachem mdloba a horečka a přistál jsem u middlesexského břehu. Bylo mi zle, měl jsem pocit, že to nepřežiji, a padl jsem do vysoké trávy. Musely být asi tak čtyři hodiny nebo pět. Brzy jsem opět vstal a vlekl se asi půl míle, aniž jsem potkal živou duši, a opět jsem ulehl, tentokrát ve stínu živého plotu. Vzpomínám si, že jsem si na tomto úseku cosi nesouvisle povídal, měl jsem také hroznou žízeň a trpce jsem litoval, že jsem se nenapil víc vody. Zvláštní věc – začínal se mne zmocňovat hněv na mou ženu; nedovedu si to vysvětlit, ale marná snaha dostat se do Leatherheadu mne nesmírně trýznila.

Nepamatuji se přesně, kdy se vlastně vikář objevil v místech, kde jsem ležel, patrné jsem mezitím upadl do dřímoty. Pak jsem si pojednou uvědomil, že tam sedí, jen tak v košili, celé umazané od sazí; hladce oholenou tvář měl obrácenou k nebi a pozoroval slabounké záblesky přebíhající po obloze. Byla pokryta beránky, řádka za řádkou kadeřavého chmýří lehce zbarveného večerem vysokého léta.

Posadil jsem se a vikář na mne při prvém šr…