Válka světů

3

HORSELLSKÁ PASTVISKA

Zastihl jsem asi dvacetihlavý hlouček, jak obklopil obrovitý kráter, v němž válec spočíval. Vzhled onoho rozměrného objektu, zarytého do země, jsem už popsal. Tráva i písek kolem vypadaly jako ožehnuté náhlým výbuchem. Dopad objektu byl nepochybně doprovázen i plamenným zášlehem. Henderson ani Ogilvy tu nebyli. Myslím, že si uvědomili, že prozatím se zde nedá nic podnikat, a odebrali se domů k Hendersonovi na snídani.

Pár chlapců, čtyři nebo pět, sedělo na okraji jámy, klinkali nohama, a dokud jsem je nenapomenul, bavili se házením kamenů na mohutné těleso. Když jsem jim zábavu překazil, začali si mezi hloučkem ostatních diváků hrát na honěnou.

Skupinku tvořilo pár cyklistů, zahradník, který chodíval za prací po domech a kterého jsem občas zaměstnával i já, řezník Gregg se svým kloučkem, dva tři povaleči, kteří si občas přivydělávali nošením golfových holí a jinak mívali ve zvyku potloukat se po nádraží. Moc se toho nenamluvilo. V Anglii měl běžný člověk tenkrát ještě jen naprosto matnou představu o astronomických otázkách. Povětšině civěli na vrchol válce – připomínal trochu kulatý stůl –, který vypadal stále tak, jak ho opustili Ogilvy s Hendersonem. Řekl bych, že kdokoli sem přiběhl s primitivní představou hromady seškvařených těl, byl zmrtvělým objektem poněkud zklamán. Za tu chvíli, co jsem tam byl, už pár zevlounů odešlo, ale přicházeli zase jiní. Sešplhal jsem do jámy a zdálo se mi, že pod nohama cítím jakýsi pohyb. Víko válce se už však zcela určitě přestalo otáčet.

Teprve když jsem byl objektu takhle těsně nablízku, začal jsem vnímat, jak cize působí. Na prvý pohled nebyl o nic víc vzrušující než převržený kočár anebo strom padlý přes cestu. Snad ani tolik ne. Ze všeho nejvíc se podobal zrezivělému plynojemu napůl zahrabanému v zemi. Postřehnout, že šedavé okuje odlupující se z válce nejsou běžným oxidem, že běložlutý kov, který zasvítil ve štěrbině mezi víkem a válcem, má zcela nezvyklé zabarvení, to chtělo určitou míru erudice v přírodních vědách. „Extraterestrický původ“ byla slova, která pro většinu diváků tehdy ještě neznamenala pranic.

V té chvíli už mně samému bylo zcela jasné, že objekt k nám připutoval z planety Marsu, ale soudil jsem, že je nepravděpodobné, že by mohl v sobě ukrývat jakoukoli živou bytost. Domníval jsem se, že uvolňování víka je snad automaticky řízený pohyb. Na rozdíl od Ogilvyho jsem však byl stále ještě přesvědčen, že na Marsu lidé jsou. Hýčkal jsem představu, že válec snad ukrývá nějakou písemnou zprávu, uvažoval jsem, jaké obtíže asi budou s jejím překladem, jestli uvnitř najdeme peníze a modely věcí a tak dále. Ale na to zase byl objekt až příliš rozměrný. Uvědomoval jsem si, že ztrácím trpělivost, že už bych válec chtěl vidět otevřený.

Měl jsem těchto myšlenek stále ještě plnou hlavu, když jsem se asi v jedenáct – zdálo se, že se nic nového nebude dít – odebral domů do M…