II.
Udělala se měsíčná noc bez deště. Foukal chladný vítr, Harrymu to ale nevadilo. Hlavně že nebylo mokro. Vybral si pro svoji práci Leicester Square a nyní, v deset, věděl, že ten nápad je úspěch.
Udělal přes padesát snímků a věřil, že nazmar nepřijde víc než pět procent. Vhodné zákazníky si vybíral pečlivě a nikdo neodporoval, když jim podával svoji vizitku. Novinka fotoblesku zřejmě udělala své. Možná zapracovalo i to, že tolik filmových hvězd se nechalo fotografovat na Leicester Square a mládenci s děvčaty, které Harry fotografoval, si představovali, že se z nich přes noc stali slavní lidé. Nepochyboval, že to k tomu také přispělo.
„To bude mít Mooney radost,“ přemýšlel Harry a vyměňoval přitom žárovku. „Ještě dvě a pak to zabalím.“
Za pár minut půjdou lidé z kina a nemělo smysl snažit se někoho fotit v takovém davu. A kromě toho se do Harryho dala zima. Postával pod lampou naproti kinu Warner už dvě a půl hodiny. Při téhle práci se vymrzne, a tak nebude litovat, až se dostane domů. Pohlédl směrem k Varieté. Nebylo tam právě v tu chvíli moc lidí. V dálce zahlédl přicházet od Long Acre nějakého muže se ženou. Pozoroval je, fotoaparát připravený, a potom, když míjeli rozzářená světla Varieté, rozpoznal tu dívku. Byla to Clair!
Zvláštní, jak se mu při pohledu na ni zrychlil tep a rozbušilo srdce.
Vteřinku dvě váhal, nebyl si jist, jestli chce, aby ho uviděla. Ale co na tom záleží, pomyslel si. Ví, čím se živím, tak za co bych se měl stydět? Kromě toho to bude výtečná příležitost si ji vyfotografovat.
Byli od něho už jen pár metrů. Kráčela tomu muži po boku, lehký kabát přehozený přes ramena, prázdné rukávy pleskaly ve větru.
Harry měl sotva čas povšimnout si toho muže, jedině že se zdál vysoký a tělnatý. Zvedl fotoaparát. Clair se objevila v hledáčku. Dívala se rovnou na něho. Neviděl, jak se tváří, ale z toho, jak zvedla bradu a trochu nejistě pokračovala v chůzi, nabyl dojmu, že si uvědomila, že ji bude fotografovat. Pak stiskl spoušť a spolu s tím i blesk.
V oslnivém bílém záblesku krátce zahlédl její obličej. Dívala se přímo na něho. S úsměvem k ní napřáhl ruku s vizitkou.
Kráčela kolem něho, prudce odvrátila hlavu, otřela se o jeho ruku a tím mu vyrazila vizitku z prstů. Šla dál a ani se neohlédla, jako by se nikdy předtím nepotkali, jako by ho vůbec neznala.
Tupě za ní hleděl.
Někdo se dotkl jeho paže. Rychle se otočil a uviděl, že vedle něho stojí ten vysoký, tlustý muž.
Harrymu byly ten růžový ducatý obličej a malá tvrdá očka okamžitě protivné.
„Tohle teda nevidím rád,“ pronesl Brady tiše. „Co to jako vyvádíte?“
Harry se rychle sehnul, zvedl vizitku a podával ji Bradymu.
„Promiňte, jestli jsem vás polekal,“ omlouval se a říkal si, kdo asi tenhle tlusťoch bude. „Právě jsem vás vyfotografoval – vás a vaši mladou dámu. Pokud byste se chtěl zítra zastavit na této adrese, snímky budou připraveny. Kupovat si je však nemusíte.“
„Velmi zajímavé,“ řekl Brady a vycenil pozlacené zuby. „Mám v úmyslu zavolat policistu. Jste všichni pěkná verbež. Neměli by vás pouštět do ulic.“
Harry pocítil, jak se mu do obličeje hrne krev.
„Nemusíte si tu fotografii brát, jestli nechcete,“ řekl a snažil se potlačit vztek v hlase. „Většina lidí se ráda fotografuje.“
„Já ale nejsem většina, ty jeden skrčku zatracená,“ odsekl Brady a ignoroval skutečnost, že je Harry o několik centimetrů vyšší než on. Roztrhal vizitku. „Jestli mě budeš ještě jednou otravovat, nechám tě zavřít.“
Než se Harry zmohl na případnou odpověď, odkráčel Brady pryč, černý převlečník s vycpanými rameny si nechal rozepnutý, takže mu pleskal ve větru, ruce měl vražené do kapes a klobouk s klopenou střechou naražený přes oko. Zmizel postranní ulicí směrem na Lisle Street a Harry tam zůstal stát, navztekaný a rozpálený, a upřeně za ním hleděl.
Ten výstup mu zkazil večer. Proč se k němu Clair zachovala takhle? Možná ho nepoznala. Určitě by kolem něho nepřešla beze slova, kdyby ho poznala. Kdo byl ten tlustý tatrman, který se tvářil, jako by byl udělan…
