Továrna na absolutno

KAPITOLA IX
SLAVNOST

Redaktor Cyril Kéval, lokální zpravodaj pražských Lidových, hodil se tentokrát do černého a hnal se hned po osmnácté večer na Štvanici, aby referoval o slavnostním otevření nové Ústřední Karburátorové Elektrárny pro Velkou Prahu. Protlačil se davy zvědavců, kteří zaplavili celou Petrskou čtvrt, a pronikl trojí řadou stráží až k malé betonové budově ověšené prapory. Z nitra domečku je slyšet sakrování montérů, kteří ovšem nejsou včas hotovi a teď to honem dohánějí. Celá centrála není větší než veřejný záchodek. A tuhle přichází zamyšlen, poněkud podoben filozofující volavce, stařičký pan redaktor Čvančara z Venkova.

Pan Čvančara vlídně oslovil mladého novináře: "Vsaďte se, pane kolego, že se dnes něco stane. Neviděl jsem ještě parádu, aby se při ní neprovedla nějaká hloupost. A to už je, holenku, po čtyřicet let."

"Mistře," podotkl Kéval, ,~je to úžasné, co? Tenhle domeček bude osvětlovat celou Prahu a hnát tramvaje a vlaky do šedesáti kilometrů a tisíce továren a - a -"

Pan Čvančara potřásl skepticky hlavou. "Uvidíme, pane kolego, uvidíme. Nás, starou gardu, už nic nepřekvapí; ale -" a tu pan Čvančara snížil hlas v šepot, "všimněte si, pane kolego, že tu ani není rezervní Karburátor. Kdyby se tenhle polámal, nebo byl, dejme tomu, vyhozen do povětří, pak - pak - chápete?"

Kévala zamrzelo, že na tohle nepřišel sám. "To je vyloučeno, mistře," začal tedy odporovat. "Já mám bezpečné informace. Tahle elektrárna je postavena jen naoko. Pravá centrála je jinde; je - je -" šeptal ukazuje prstem hluboko pod zem. "Já nesmím říci kde. Všimnut jste si, mistře, že pořád předlážďují Prahu?"

"Už čtyřicet let," řekl pan Čvančara zádumčivě.

"Ano, tady to máte," prášil Cyril Kéval vítězně.

"Rozumíte, vojenské důvody. Ohromný systém podzemních chodeb. Skladiště, prachárny a tak dále. Já mám docela přesné informace. Šestnáct karburátorových podzemních pevností kolem Prahy. Nahoře ani stopy, jen fotbalové hřiště, kiosk na sodovku nebo vlastenecký pomník, haha, chápete? Proto se staví tolik pomníků."

"Mladý muži," podotkl pan Čvančara, "copak ví dnešní pokolení o válce! My bychom mohli povídat. Aha, tady už je pan starosta."

"A nový ministr vojenství. Vidíte, říkal jsem vám to. Rektor techniky. Generální ředitel MEAS. Nejvyšší rabín."

"Francouzský vyslanec. Ministr veřejných prací. Pane kolego, ať se dostanem dovnitř. Arcibiskup. Italský vyslanec. Předseda senátu. Náčelník Sokolské obce. Uvidíte, pane kolego, že na někoho zapomněli."

V tu chvílí pan Cyril Kéval postoupil své místo jakési dámě, čímž byl odtržen od seniora novinářů i od vchodu, kudy se nepřetržitě řinul proud pozvaných osobností. Tu zazněly zvuky národní hymny, rozlehl se povel u čestné setniny, a provázena svitou pánů v cylindrech a uniformách, vcházela hlava státu po rudém koberečku do betonové stavbičky. Pan Kéval se stavěl na špičky a proklínal svou galantnost; teď, řekl si, se tam už nedostanu. Čvančara má pravdu, mínil dále, vždycky se provede nějaká hloupost; postaví se tak malá búda na tak slavné posvícení! Tož, řeči dodá ČTK a ten sós už se vymyslí: hluboké dojetí, velkolepý pokrok, spontánní ovace hlavě státu - -

Z nitra bylo slyšet náhlé utišení a kdosi začal brebentit slavnostní řeč. Pan Kéval zívl a s rukama v kapsách obcházel stavbičku. Šeřilo se. Strážníci měli bílé rukavice a sváteční pendreky. Na nábřežích natlačeno lidí. Slavnostní řeč je příliš dlouhá, jako vždycky. Kdo to vlastně řečňuje?

Tu spatřil Kéval ve zdi betonové centrály ve výši asi dvou metrů okénko. Rozhlédl se, a hup, chytil se mříží a vytáhl svou chytrou hlavu do okénka. Aha, to mluví pan starosta Velké Prahy, rudý jako brabenec, vedle stojí pan G. H. Bondy, prezident MEAS, jako zástupce podnikatelstva, a hryže si rty. Hlava státu má ruku na páce stroje, aby na dané znamení stiskla; v tu chvíli rozžehne se slavnostní osvětlení v celé Praze, zařinčí hudby a vyl…