Muž, který maloval mandlovníky (Johannes M. Simmel)

O pár hodin později ukázal Pierre Mondragon Mrs. Collinsové svůj ateliér a svá díla. Vzrušení už u obou opadlo. Byli vážní a zamlklí. Ateliér byl neobyčejně rozlehlý. Celou jednu stěnu tvořilo sklo. Mnoho obrazů bylo na stojanech, některé stály opřené o stěny, jiné visely nebo ležely na stolech.

Mrs. Collinsová se pomalu procházela po místnosti, tu a tam se zastavila a potom opět pokračovala v chůzi, znovu se zarazila a zase šla dál. Pozorně si prohlížela jednotlivé výtvory. Byly namalované různými technikami. Mrs. Collinsové se všechny zdály špatné – bez jakéhokoli nadání, téměř diletantské.

„Jak se ti mé práce líbí, chérie?“ zeptal se Mondragon.

„Ach velmi.“

„Takže vůbec ne.“

„Ne, darling,“ přiznala se.

Mlčel.

„Promiň,“ omlouvala se a políbila ho na tvář.

„Většina lidí nemá moje obrazy ráda,“ poznamenal Mondragon.

„Tak bych to neřekla. Zdá se mi jen… Myslím…“

„Ano, ano,“ přerušil ji Mondragon. „To stačí. Naštěstí existují výjimky, kterým se má díla líbí a kupují je. Maluju tak, jak umím, chérie, vidíš…“ Zarazil se, protože najednou slabě vykřikla.

Ukázala na malý lístek velký asi jako pohlednice, který ležel na stole. „Tohle jsi taky maloval?“

„Co?“ Prohrábl si vlasy. „Ten mandlovník? Ano, ovšemže jsem ho maloval.“ Přistoupil k ní a objal ji kolem ramen. „Líbí se ti?“

Její oči se rozzářily nadšením. Fascinovaně zírala na malý obrázek namalovaný jasnými barvami. Tenké větve byly černé, malé lístky hnědočervené, nesčetné květy světle růžové. Nad stromkem se něžně klenula modrá obloha. Ještě nikdy, pomyslela si, jsem neviděla něco tak uklidňujícího, tak milého.

„To… je překrásné, Pierre,“ šeptla téměř bez dechu. „Naprosto dokonalé. Nemůžu ani uvěřit…“ Odmlčela se a zopakovala: „Naprosto dokonalé.“

Políbil ji. Potom uchopil brko namočené v tuši, obrázek obrátil a na druhou stranu cosi napsal.

„To není ode mne, ale od Poea,“ řekl. „Právě mě to napadlo.“ Zvedl kartičku s mandlovníkem a podal jí ji se slovy: „Ty jsi moje Annabel Lee.“