„A taky že jsem byla,“ přiznala Mrs. Collinsová. Kolem Train bleu stále kvílela vichřice a déšť bičoval vlak, který uháněl nocí na jih. Vůz se mírně pohupoval. „Bláznovství, že? Hotové bláznovství!“ Přihladila si vlasy a podívala se na mě. Najednou se neusmívala. „Ráda bych se ještě napila.“
Dolil jsem jí skleničku.
„Sobě také,“ podotkla Mrs. Collinsová.
„Myslím, že láhev už je prázdná.“
„Tak si dejme… Mohli bychom… Můj příběh zdaleka nekončí… a ještě není tak pozdě… Jestli si o mně tedy nemyslíte, že jsem alkoholička…“
Stiskl jsem tlačítko zvonku.
„Snažte se prosím si to představit, monsieur Royane,“ řekla Mrs. Collinsová. „Moje rodina pochází z Bostonu. Na vychování mě dali do koleje ve Vassaru. Před svatbou jsem poznala pouze dva muže. Tři muži a pětačtyřicet let. S Erskinem jsme prožili pětadvacet roků v dobrém, klidném manželství. Upřímně mě miloval a já jeho zrovna tak. Byli jsme k sobě navzájem pozorní a ohleduplní. A pak si přijde tenhle malíř, Pierre Mondragon, a coup de foudre. Věříte, že něco takového vůbec existuje?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil jsem.
„Musí existovat,“ zamumlala.
Ozvalo se zaklepání.
Vešel plešatý průvodčí.
„Ještě jednu láhev, prosím vás!“ požádal jsem ho.
„Jak račte, m’sieur.“
Vzdálil se.
Podíval jsem se na Mrs. Collinsovou. Znovu se usmála.
„Naštěstí nikdo jiný nic nezpozoroval,“ pokračovala. „Ani můj nebohý Erskine. Ještě tu noc uzavřel s Mondragonem přátelství. Přátelství! Byl tím malířem doslova nadšený. On ostatně okouzlil všechny, víte. Byl to člověk, který si dokázal získat každého.“ Zahleděla se do prázdna. „Tehdy jsem měla ještě hnědé vlasy,“ dodala po krátké odmlce. „Na skráních mi už sice šedivěly, ale barvila jsem si je. Kaštanově hnědé. S nádechem do červena. A nosila jsem je rozpuštěné; spadaly mi až na ramena.“
Napadlo mě, že musela být ve svých pětačtyřiceti velice krásná. Určitě bych o ni taky usiloval. Třebaže ne tak bouřlivě jako Pierre Mondragon.
Průvodčí se objevil s novým vědrem ledu, čistými skleničkami a další láhví Pommery. Spokojeně si nás měřil pohledem.
„My už se obsloužíme,“ řekl jsem. Přikývl a zmizel s prvním kbelíkem a prázdnou láhví. Otevřel jsem šampaňské. Ochutnal jsem, rozlil ho do skleniček a znovu jsme si přiťukli. Poté Mrs. Collinsová poznamenala: „Abyste tomu správně rozuměl, monsieur Royane, k mému prvnímu setkání s Pierrem v PALM BEACH došlo čtrnáctého dubna. Datum výročí našeho sňatku bylo až 18. dubna. Toho čtrnáctého to tedy byla pouze předehra.“ Přikývl jsem. „Tu noc jsme se všichni odebrali do herny. Erskine byl vášnivý hráč. Sázel v ruletě. Ne kvůli vítězství, bylo mu jedno, jestli vyhrál nebo prohrál. Víte, můj manžel byl – promiňte mi ten výraz – velkej pracháč. Hrál pro hru samotnou, kvůli vzrušení i atmosféře. A skoro pokaždé vyhrál. I ten večer. Získal hodně.“ Pousmála se. „Když byl v akci, nesměl na něho nikdo ani promluvit. Nesnášel, když někdo vedle něj seděl nebo stál za ním. Chtěl být sám, nikým nerušený. No a to ten večer byl,“ opět se usmála, „protože já seděla s Pierrem u baru. Chovali jsme se jako dva zamilovaní blázni. Dívali se jeden druhému do očí, dotýkali se rukama či špičkami bot. Najednou, po tom výbuchu při tanci, se Pierre tvářil ostýchavě a sentimentálně. A tím má touha pochopitelně narůstala.“ Vzala si novou cigaretu a já jí připálil. „Vyprávěl mi o svém životě. Nebyl ženatý a hodně a tvrdě pracoval. ‚Musíte mě navštívit a prohlédnout si moje obrazy – samozřejmě i s manželem,‘ dodal rychle. Jak už jsem se zmínila, byl teď nesmělý, skoro plachý. Potom mi líčil, jak je v Saint-Paul-de-Vence nádherně. Ve středověkém městečku, ležícím uprostřed olivovníkových hájů, žije pouhých dva tisíce lidí. Dodnes se zachovaly městské hradby ze šestnáctého století. Znáte Saint-Paul-de-Vence?“ zeptala se.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Já ano,“ řekla. „Když zavřu oči, vidím před sebou každý strom, každý dům, každý kámen.“ Skutečně sklopila víčka a pokračovala: „Kostel pochází z třináctého století. Jsou v něm překrásné uměl…
