Po večeři se odebrali do kasina a všichni muži se po Mrs. Collinsové otáčeli, což jejího manžela naplňovalo pýchou. Tenhle významný večer dokonce směla při hře vedle něho sedět a on opět vyhrál obrovskou sumu.
„Přinášíš mi štěstí.“
„A to jsi dřív nevěděl?“
„Věděl, samozřejmě… Ale že i při hře… Ty jseš vážně neobyčejná žena. Tvůj přítel malíř, však víš, ten monsieur Mondragon to poznal okamžitě.“
„Řekl ti to?“
„Ano.“
„Co ti vlastně řekl?“
„Že jsi nejnádhernější žena, jakou kdy viděl,“ odpověděl Erskine Collins. „Rád bych si ještě trochu zahrál baccarat. Dovolíš?“
Hrál dlouho a vypil spoustu whisky. Byly už téměř čtyři hodiny ráno, když se vraceli přes velké náměstí do HOTEL DE PARIS. Sotva Mr. Collins ulehl do postele, rázem usnul. Jeho žena ještě dlouho ležela nehybně vedle něho se široce otevřenýma očima a upřeně zírala do stropu. Ten den odpoledne se vrátili do hotelu CARLTON v Cannes.
V příštích dnech se často vídali s tím či oním párem, který generální konzul pozval na galavečírek do PALM BEACH, na němž se Mrs. Collinsová seznámila s malířem Mondragonem. Popíjeli společně drink na hotelové terase, večeřeli spolu a dvakrát se objevil i Mondragon. Choval se naprosto přirozeně stejně jako Mrs. Collinsová. Samozřejmě že vždycky skončili v kasinu – i s Mondragonem – neboť hra byla Erskinův život a vášeň.
Mondragon a Mrs. Collinsová seděli opět u baru. Popíjeli a nenápadně se jeden druhého dotýkali.
„Teď už nikam neodjede, Pierre. Kdy se zase uvidíme? A kde? Jsem celá nemocná touhou po tobě.“
„Nech to na mně, Annabel Lee, já si s ním promluvím,“ slíbil Mondragon.
Když Erskine konečně přestal hrát a zamířil k nim, aby si vypil drink, malíř prohodil: „Právě jsme se bavili o Fondation Maeght, pane Collinsi. Vaše paní touží prohlédnout si tamější slavné obrazy. Rád bych jí ukázal i svá díla a některé sbírky. A také Picassovo muzeum v Antibes s jeho obrazy, keramikou a kresbami, a Vallauris, kde se od roku 1950 vyrábí v duchu starých tradic provensálská keramika a díky vlivu Picassa, Pignona a Prinnera patří nepochybně k nejslavnějším střediskům umělecké keramiky na světě. A co takhle bývalý zámek mnichů z Lerinsu se svou kaplí ze šestnáctého století, kterou rovněž vyzdobil Picasso…“
Mr. Collins si povzdechl.
„Přestaňte prosím, Pierre – můžu vám říkat Pierre?“
„Ale ovšem, Erskine.“
Mr. Collins byl poněkud na rozpacích. „Abych byl upřímný, jsem sedlák, kterého zajímají pouze peníze a jenom těm rozumím. Podívejte, jsem z vás nejstarší. Přijel jsem sem, abych své ženě ukázal Azurové pobřeží takříkajíc z okna, chápete, Pierre? Jsem příliš starý a líný, než abych se někam plahočil za obrazy a plastikami. Nezlob se prosím, darling! Tvůj starý Erskine je poněkud unavený a obrazy a to všechno kolem ho příliš nezajímá. Měli jsme to štěstí, že jsme potkali monsieur Mondragona…“
„Pierre.“
„… Ovšem. Promiňte, Pierre. Něco vám navrhnu, ano? Po obědě si dopřávám odpočinek – alespoň hodinku, pokud to jde –, abych byl večer fit. Tady je silný vzduch, a tak vydržím spát určitě dvě, možná tři hodiny. A to už bude pozdní odpoledne. Pokud jde o mě – a pokud by ti to vyhovovalo, darling – zahrál bych si před svačinou… a po ní rovněž… A vy byste zatím mohli být s Pierrem a on by ti všechny ty zajímavosti zdejšího kraje ukázal. Potom bychom se sešli zhruba v devět tady v sále, naproti je restaurace – a společně se navečeřeli… co vy na to?“
Mrs. Collinsová políbila manžela na obě tváře. „Jak si přeješ, miláčku. Jistě se tu nebudeš nudit a můžeš si dělat, co chceš. Tak ráda bych viděla všechny ty obrazy a umělecká díla a kostely a muzea… A když bude monsieur Mondragon tak laskavý…“
„Pierre i pro vás, prosím!“
„… když si Pierre pro mě najde čas, uděláme to přesně tak, jak navrhuješ, Erskine, darling.“ Mrs. Collinsová vytáhla z kabelky krabičku cigaret a prsty se přitom něžně dotkla malého obrázku mandlovníku.
