KAPITOLA SEDMÁ
Otřesy kočáru, jež nám bylo snášet, náhle ustaly, což mělo za následek, že jsem se ze spánku probral. Právě jsem se snažil otevřít oči, když po zaklepání na dvířka kočáru zazněl Hörnerův hlas.
„Jsme v Nainvillu, pane hrabě, a dal jsem zastavit, abychom u vesnické studny napojili koně.“
„To se mi hodí,“ řekl otec. „Napojím svou kobylu, ba co víc, sednu si na ni. Nechci, aby si ta líná mrška zvykla na to, že jí nesedím na hřbetě.“
„Já vás napodobím, pane otče,“ ozval jsem se. „Ne že by moje Accla byla pohodlná, ale spíše ze strachu, že sám zlenivím, když si budu dál hovět tady na těch polštářích.“
„Pane hrabě,“ řekl La Barge slabým hláskem, „dovolil byste mi laskavě zůstat v kočáře? Necítím se ve své kůži.“
Otec se na to tuze zamračil, a abych se vyhnul tomu, že La Barge začne hned kárat, rychle jsem podkonímu dal svolení, o něž mne žádal.
„Pane podkoní,“ řekl potom Charpentier tónem nejhlubší zdvořilosti, „když tedy zůstanete zde, byl bych šťasten, kdybyste mi dovolil jet na vašem koni. Také si potřebuji protáhnout údy.“
„Ale pane, vy umíte jezdit na koni?“ zeptal se La Barge kapánek povýšeně.
„Docela dobře, pane podkoní,“ odpověděl Charpentier s úklonou.
Přesto jsem vycítil, že La Barge má sto chutí odmítnout, protože několikrát neuspokojeně pohodil hlavou. A možná by si byl dopřál tu radost říci „ne“, kdyby na sobě nebyl cítil otcův i můj pohled. Ta dvojí střelba pohledů jej vyděsila, upadl znovu do své zemdlenosti a slabým hlasem řekl:
„Ale s radostí, pane. Jenom dávejte pozor, abyste mému koni neporanil hubu. Má ji tuze citlivou.“
Jelikož jsme se rozcházeli, jal jsem se rozdělovat zbraně. Přidělil jsem dvě pistole otci, dvě sobě a chystal se dát dvě La Bargeovi, když tu mne otec chytil za paži a řekl mi anglicky:
„The boy is not in a condition to aim and fire.“ (angl.: Ten chlapec není s to mířít a střílet.)
Měl pochopitelně pravdu, tak jsem dal dvě zbývající zbraně Charpentierovi a La Barge na mne přitom vrhl vyčítavý pohled, tak zoufalý a zároveň tak dětský, že jsem myslel, že se rozpláče. I když anglicky neuměl, smysl otcových slov mu neunikl.
Jen dal Hörner pokyn k odjezdu, vyskočil jsem do sedla s radostí, kterou se mnou určitě otec i Charpentier sdíleli, tak jsme byli šťastní, že unikáme kočáru - té krabici, jež se přes Lachaisovo vyztužení mohla tak snadno proměnit ve vypolštářovanou rakev. Lepší bylo utkat se s nepřítelem s krásným, silným a živým koněm pod sebou.
Váhal jsem, nemám-li slézt a svěřit jednu ze svých pistolí La Bargeovi, leč právě ve chvíli, kdy jsem v duchu rozbíral, jestli to udělám, Hörner dal znamení k odjezdu doporučuje svým mužům, aby nemluvili, a zástup pomalu opouštěl Nainville a vydal se k lesu U studánek.
Urazili jsme sotva čtyři míle, když došlo k příhodě, která potvrdila nejpůsobivějším způsobem, co Hörner předpovědělo opatřeních protivníkových. Na vršku příkře stoupajícího svahu, kterýž naše koně zdolávali krokem, objevil se jezdec přijíždějící zdánlivě ze Saint-Germain-sur-École. Cválal směrem k nám, což by bylo neupoutalo mou pozornost, neb velká cesta byla dosti rušná, kdyby byl řečený jezdec, řítící se k nám velkou rychlostí, nepřitáhl náhle koni uzdu, když se přiblížil ke kočáru. Ledva zabrzdil, tuze zvědavě si jal prohlížet orbieuský erb na kočárových dvířkách. Tato zvědavost vzbudila mou pozornost tím spiše, že jen co ji uspokojil, jezdec se k nám s koněm obrátil zadkem, dal se směrem k Saint-Germain a zasadil koni ostruhy až do krve s jasným úmyslem náš konvoj předjet.
Tu mi v hlavě svitlo. Protivník vyslal toho muže jako průzkumnou hlídku, aby se podívala na erb na mém kočáře a potvrdila, že jejich banda sprovodí ze světa hraběte z Orbieu a ne nějakého jiného šlechtice.
Okamžitě jsem se vztyčil v sedle a zařval německy:
„Hörner, halten Sie mir diesen Reiter auf!“ (něm.: Hörnere, zadržte mi toho jezdce!)
Hörner vykřikl rozkaz v mně neznámé němčině, pravděpodobně v jednom z nářečí švejcarských hor, a v tom okamžení - v dokonalé sestavě …
