KAPITOLA ČTVRTÁ
Vzpomeňme si: Ludvík nepovolal Richelieua do své rady bez vnitřních rozporů způsobených obavami, nedůvěrou a podezřeními: bál se, že ho jeho geniálnost bude tyranizovat. Byla-li tu nějaká tyranie, byla jemná, pokorná a hladivá, přičemž Jeho Veličenstvo bila do očí především jedna skutečnost: kardinálova naprostá oddanost obecnému prospěchu, která byla do jeho titánské dřiny vepsána ohnivými písmeny.
Byl do své práce zapřažen od rána do večera, ba déle než do večera, protože hned počátkem noci se probouzel a znovu se ujímal svých úkolů. Zavolal tajemníky, neboť myšlenky se mu rojily v hlavě příliš rychle, než aby měl čas je zapisovat, a tak je jednomu z nich diktoval, zatímco ti druzí dva čekali, až na ně dojde řada, a podřimovali na svých židlích tak tvrdě, že z nich mnohdy spadli. Po dvou nebo třech hodinách toho pekelného tempa dopřál si kardinál krátký spánek, potom se sám od sebe probudil a pustil se znovu do práce až do svítání. Řekl bych, že spal po chvilkách a úryvkovitě a vsadil bych se, že i ve spánku jeho neúnavný mozek rozemílal žeň skutečností, již získal ze svých průzkumů, aby z ní vyválel chléb, jejž následujícího dne přinese jako dar králi.
Tyto takřka zrůdné návyky denní a noční dřiny byly brzy známy urbi et orbi (lat.: ve městě i ve světě (převzato z katolické liturgie) ) a mnoho lidí si kladlo otázku, v čem spočívá úkol natolik obrovský, aby spolykal tolik času. Pamatuji se, že mi tuto otázku položil pan z La Surie, když jsem ho navštívil v našem domě Na Rozkvetlém lánu, kde ho otec musel nechat samotného, dostalť spěšný list od Angeliny, žádající ho, aby přijel bezodkladně na své panství U Osekaného dubu v Montfort-ľAmaury. Ubohý Miroul byl zoufalý, že ho nemůže doprovázet, neb ho postihla jeho obvyklá choroba: „synoviální“ horečka, kterou dostával třikrát čtyřikrát do roka, trvala tři čtyři dny, a jak přišla, tak odešla: nevysvětlitelné. Kdybyste se byli dotázali některého z našich slavných lékařů, byl by vám řekl, že synoviální horečka je „horká nemoc přicházející od srdce“, nebo také „porucha tělesných šťáv“, nebo také - učeněji: „úsilí přírody spálit zkažené tělesné šťávy“. A byl by vám předepsal léčbu podle právě vládnoucí módy: pouštění žilou, „kteréžto tělu umožňuje vyrobit novou krev poté, co se z něho vypustila krev zkažená“.
Leč můj otec podobně jako Fogacer a jako všichni, kdož studovali u proslulého ctihodného doktora lékařství Rondeleta na lékařském učení v Montpellieru, pokládal pouštění žilou za lék nezpůsobilý a nebezpečný, zavlečený k francouzskému dvoru italskými šarlatány. A Miroul měl velké štěstí, že ho léčil pouze můj otec nebo v jeho nepřítomnosti Fogacer, kteřížto - jeden jako druhý - předpisovali lék, jemuž se říkalo „jezuitský prášek“ a prodávalo ho s věru velkými zisky právě ono tovaryšstvo, které jej vyrábělo z kůry peruánského stromu jménem quinaquina. (Strom quinaquina nebo quinquina, česky chinovník, obsahuje látku působící proti horečce, jíž také dal jméno: quinine, český chinin.)
Ona meducína srážela teplotu na obvyklou úroveň během jediného dne, otec však z opatrnosti nařizoval pacientovi pokračovat v užívání prášku ještě týden, ale v postupně se zmenšujících dávkách, zůstat na lůžku v dobře vyhřáté místnosti, lehce jíst, víno nahradit odvary z bylin a jednou denně si dát celé tělo třít lihem, „aby se posílily tělesné šťávy“.
Tu se stalo, že dopuštěním nejpříznivější z náhod pan z Putange, jenž díky královně znovu nabyl svého úřadu podkoního domu Jejího nejmilostivějšího Veličenstva, opustil můj dům v Bourbonské ulici právě toho dne, kdy synoviální horečka upoutala pana z La Surie na lůžko. Takže Žaneta, která přišla o práci u pana z Putange a nalezla útočiště a bytování v našem domě v ulici Na Rozkvetlém lánu, vnesla tam zároveň se svou svěží tvářičkou nedostižnou dovednost v umění masírování a frikce.
Přišel jsem do našeho domu, právě když své umění prováděla na odhaleném těle Miroula, ležícího na břiše na svém loži.
„Kdo je tam, Žaneto?“…
