KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
I u dvora, kde se nejobyčejnější tlachání hned obrátí v pomluvu, jsem o panu z Toirasu slyšel vždy jen samé dobré i přesto, že jeden čas byl královým oblíbencem, což by mu jinak, nebýt takovým poctivcem, bylo jistě vyneslo mnoho nenávisti. Nebyl ostatně Jeho Veličenstvem zapuzen, nýbrž odešel z vlastní vůle dělat místodržitele v La Rochelle a přilehlých ostrovech, protože chtěl svému králi sloužit, a ne se v marné zahálce povalovat u dvora.
V úloze oblíbence ho, jak víme, nahradil Baradat, „mladík bez schopností, jenž vyrostl za jedinou noc jako tykev“. Ať mi čtenář promine, že mu už podruhé opakuji tento Richelieuův soud, velmi se mi však zalíbil pro svou šťavnatost.
Když jsem se dostal na ostrov Ré a se svým stem mušketýrů pana z Cléraku a truhlicí plnou zlaťáků stanul před hradbami pevnosti Svatého Martina, byl jsem, jak jistě tušíte, panem z Toirasu srdečně uvítán, neboť veliteli docházely peníze jak na žold vojáků, tak na plat zedníků, dokončujících stavbu citadely. Byl také rád, že Clérac a jeho mušketýři přišli posílit jeho vojsko. Na druhé straně však se mi zdál náhle velice rozladěn a znepokojen, když z mých úst uslyšel, že v pevnosti zůstanu i já.
„Znamená to, že jste sem přijel, abyste tu velel?“ zeptal se s okem sršícím blesky.“To je králova odměna za mou námahu a všecko úsilí? Prachsakrament! To se mám napříště postavit pod vaše komando?“
„V žádném případě, pane z Toirasu,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Právě naopak! To vy budete velet mně. Vy znáte válečné řemeslo, kdežto já o něm nic nevím.“
„Co to povídáte?“ řekl, mou řečí spíš udiven než upokojen. „Slyšel jsem dobře? Já vám mám velet? Vám, hraběti z Orbieu, prvnímu královskému komořímu? Členu královské rady a rytíři řádu Svatého ducha? Pane hrabě! Vy si mne dobíráte!“
„Nu, řekněme to tedy přesněji: nebudu ani nad vámi, ani pod vámi, ale vedle vás.“
„To je mi pěkná přesnost! Tomu nerozumím!“ prohlásil Toiras. „Pane hrabě! Prosím vás! Vysvětlete mi to blíže! Co to ‚vedle mne‘ znamená, a jak to určit blíže?“
Tu jsem byl poněkud na rozpacích, protože Ludvík mi řekl, abych Toirasovi radil, jak si má počínat vůči Buckinghamovi, bylo mi však jasné, že teď, když v něm nabyla vrchu nedůvěra, Toiras by o mé rady příliš nestál. I rozhodl jsem se, že mu svou budoucí úlohu popíši jako mnohem bezvýznamnější, než to učinil král.
„Mluvím anglicky, pane z Toirasu, a Buckinghama znám osobně. A tu si král pomyslil, že bych vám a vévodovi mohl sloužit jako tlumač, kdyby se vylodil opravdu na tomto ostrově, jak se všeobecně má za to.“
„Nu, to je ovšem jiná, a moc dobře se to bude hodit. Dokonce výborně, o tom nepochybuji. Tlumačování tu bude velmi užitečné. Skládám vám tisíceré díky za laskavost, s níž jste mi upřesnil účel svého poslání.“
Po bouři tedy nastala tišina, vichr zlosti ulehl a uvolnil místo přívětivé dobromyslnosti. Toto je člověk, s nímž se dá jednat, pomyslel jsem si, má - jak by řekla Marietta - pod čepicí, ale jinak srdce na dlani. A opravdu, od té chvíle, kdy Toiras pochopil, že jsem nepřijel, abych ho připravil o velení, pohlížel na mne mnohem přátelštěji, shledal, že jsem mu po chuti, přistoupil ke mně a upřímně mne objal.
„Prachsakrament, pane hrabě! Teď už tomu rozumím, proč vás pan ze Schombergu vynáší do nebes!“ řekl upřímně. „Jste stejně skromný jako nadaný. A když promluvíte, střílíte rovnou k cíli a bez okolků.“
Opáčil jsem, že i on se mi velice zalíbil, a byla to pravda; jestli totiž jeho vzhled, opálená tvář, silný nos, mohutná čelist a hranatá postava vypovídaly o jisté drsnosti, hledělo jeho oko naproti tomu upřímně a bystře, rty měl citlivé, úsměv srdečný, a když přestal sršet oheň a síru, nedalo se jeho zdvořilým způsobům nic vytknout. A co víc, podle přízvuku a podle několika výrazů, které v rozhovoru použil, jsem si všiml, že je mu blízka okcitánština tak jako mému otci a mně. Já totiž, ač jsem se narodil v Paříži, nesmírně miluji ta stará krásná slova z Languedoku a používám jich ve svém každodenním hovoru…
