KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Rozumím-li dobře správnému užívání našeho jazyka, pak se přídavné jméno „vznešený“ vztahuje k určitému postavení, hodnosti či poctě, aby se naznačilo, že jsou to ty nejvyšší, o něž může člověk usilovat. Ve spojitosti s ňadry může to přídavné jméno budit, pravda, úsměv, avšak z úst tuze zaujatého milence lze takovou nadsázku přijmout a připustit, že si ňadra takový přívlastek zaslouží, zvlášť byla-li, jak tvrdil Chalais, „nejkrásnější z celého dvora“.
Ptáte se však, kam se poděla „šílená láska“ k paní z Chevreuse, vyhlašovaná urbi et orbi? I v tomto případě bych se pana ze Chalais zastal, jeť zcela přirozené, že horkokrevný mladíček dával před nedosažitelnými půvaby vévodkyně přednost přístupným oblinám paní z C.
Dle mého názoru tu není základní rozpor, chybu vidím jen v lehkomyslnosti, ne-li přímo nedůslednosti pana z Chalais. V soukromých věcech si počínal stejně jako v politice: zrazoval všechny, včetně svého nejbližšího, nejvěrnějšího přítele; tomu přebral milenku a dopustil se tak urážky, jež se nepromíjí. Pak sice hořce plakal, leč milenku mu vrátit nehodlal.
Cítím, jak se čtenář už už chystá namítnout, že bych se při pojednávání o vážných záležitostech království neměl bavit věcmi tak nicotnými, jako je právě ta, již jsem vyprávěl. Nato bych ruče odpověděl, že nikdy nemůžeme vědět, zda událost, zdánlivě bezvýznamná, nenabude neúměrného významu, když se do neúprosného řetězení dějin připlete náhoda.
Příkladem zvláště výmluvným se mi vždycky zdálo zavraždění Jindřicha IV. Dovol mi, čtenáři, ať ti ty okolnosti oživím v paměti.
Pan z Castelnau, v tom čase poručík královských gard, zpozoroval, jak se už několik dni kolem Louvru potuluje jakýsi podezřelý člověk, i oznámil to svému otci, vévodovi z La Force, a ten to hlásil Jindřichu IV.
„Zadržte ho,“ přikázal Jindřich. „Řádně ho prohledejte, a když u něho nenajdete žádnou zbraň, zase ho pusťte.“
Toho muže tedy zadrželi. Jmenoval se Ravaillac. Řekl, že by chtěl mluvit s králem. Prohledali ho, a protože zdánlivě u sebe žádnou zbraň neměl, zase ho pustili. Teprve dodatečně se zjistilo, jak si při prohledávání vedli nedbale. Strážný, jemuž to bylo svěřeno, ohmatal zadrženému hruď, záda, boky, stehna a dál už nešel. Kdyby se jeho ruce byly namáhaly sklouznout až pod koleno, našly by připoutaný u levého lýtka Ravaillakův nůž se střenkou ukrytou pod podvazkem. Tak se stalo, že drobná nedbalost strážného při běžném prohledávání podezřelého stála život velikého krále.
Ale opusťme na chvíli pana ze Chalais, pana z Louvigny i krásnou paní z C., tak bohatě obdařenou přírodou. A jelikož z důvodů, které jsme již uvedli, tomu chtějí jak Ludvík, tak kardinál, vydejme se do Nantes. Vyrazili jsme z Blois dvacátého sedmého června a zdolali jsme řečenou vzdálenost tak rychle, že jsme třetího července překročili práh nanteského knížecího paláce. Nádherný zámek, v němž byly ubytovány nejvýše postavené osobnosti dvora, vypadá zvenčí docela jako pevnost, ale jakmile vejdete, s velikým potěšením objevíte skutečný renesanční palác. (Stavbu započal v roce 1466 František II. a palác dostavěla Anna Bretaňská.) Ubytovali mne tam též, ale v pokoji dosti vzdáleném od pokoje Chalaisova; když jsem se tomu před kardinálem podivil, řekl mi, že je nejvyšší čas, abych byl ušetřen toho věčného nočního bdění a že do sousedství vrchního správce královského šatníku umístil jiné osoby, stejně bdělé, jako jsem byl já, ale méně proslulé svou věrností králi.
Byl jsem tomu velice rád: zatím sice Chalaise nezatkli pro nedostatek svědků a důkazů, není však pochyb, že k tomu co nejdřív dojde, protože mládeneček je tuze žvanivý. A já budu jen rád, když mu nebudu příliš nablízku, aby mne u dvora nepodezírali, že jsem snad jeho neštěstí zavinil já.
Hned první den ve vévodském paláci za nejčasnějšího jitra jsem se chtěl trochu procvičit v šermu, neboť jsem shledal, že dlouhé probdělé noci v Blois mi ubraly hodně sil. Když jsem však vešel do šermířského sálu, ke svému zklamání jsem tam žádn…
