49. Žárlivost
Do Paříže jsme dojeli v noci, a rozloučiv se s Jeho Veličenstvem, kvapil jsem do svého ložumentu s Miroulem, za tmy byly, jakž nikomu není tajno, pařížské ulice málo bezpečné, a doraziv ke dveřím domu, pocítil jsem uspokojení, spatřuje v oknech jehlářství Mérigota, věrně čekajícího na můj návrat, prve než odejde spát.
Dům byl již všecek ponořen do spánku a přijda ke svým jizbám a nevida zářit svíci usoudil jsem, že moje Angelina usnula, a abych ji nerušil, svlékal jsem se v sousedním kamrlíku, kde jsem zapálil toliko jeden kahan. Načež vrátiv se s ním do své jizby, vklouzl jsem do pokrývek, kde jsem shledal teplé a hebké tělo své milované, i střežil jsem se, abych se k němu příliš tiskl a rušil tak Angelinin odpočinek, a povzdechnuv úlevou, že po tom harcování a trmácení opět ležím na této posteli, kde se mi vždy přiházely věci toliko tuze libé a tuze slastné, hotovil jsem se zhasnout plamének kahance, kdyžtě jsem ztuhl co kus dřeva, uslyšev žalostný vzdech.
„Angelino,“ pravil jsem bera ji něžně do náručí a pokoušeje se uhlídat její tvář skrze rozcuchané plavé vlasy, „cože, ty pláčeš! Copak to znamená? Co značí tento smutek? Jaká je jeho příčina?“
„Však vy to dobře víte!“ pravila hláskem tuze přiškrceným a tělo se jí takřka zmítalo štkaním a vzlykáním.
„Cože dobře vím?“ opakoval jsem s ústy zejícími. „Angelino, co znamenají ta slova? Učinil-li jsem něco, co by vás poranilo? V tom případě mi to musíte bez prodlévání povědět, abych mohl to poranění napravit.“
„Tu ránu,“ pravila s pláčem a v slzách bez přetrží prolévaných, „nebudete moci tak dobře sešít jako rány nemocných a raněných.“
„Jakže!“ pravil jsem tuze poplašen, leč snaže se maličko žertovat, „je to tak vážné? Spáchal jsem vůči vám hřích tak hlavní a tak přetěžký, že ke mně chováte takové záští?“
„Arciť!“ pravila.
A nic jiného, neboť její usedavé vzlyky nakonec přestaly, a kdyžtě jsem ji tiskl nekonečnými dotazy a otázkami se všemi přísahami a něžnostmi, ježto mi vnukala moje neotřesitelná láska k ní, nechtěla mi nic povědět, než vymaňujíc se zpolou z mého objetí a odvracejíc tvář, z níž jsem spatřoval toliko profil, setrvala v mlčení jako v solný sloup proměněná, hledíc skelným zrakem do prázdna s tělem jako kus dřeva. Drahnou hodinu jsem se ji pokoušel vyburcovat z té chmurné nehybnosti, an jsem počínal mít podezření, že její zoufalost pramení z žárlivosti, kterouž pro svou příliš hrdou povahu není svolna přiznat, i náhle mě píchlo u srdce, že se možná doslechla o té věci s Alizon v Boulogne, takže mě trýznilo svědomí, proklínal jsem se kvůli ní a cítil se na výsost nešťastným při pomyšlení, že rozkoš okamžení tak krátkého by mi mohla rozkotat lásku na celý život.
Nevěda už co činit a co povědět po neužitečném prošení a snažném žadonění, aby se mi konečně svěřila, a zmožený neustálým otáčením a převalováním na lůžku, jako bych se už škvařil v plamenech (které po mém domnění jsou vždy toliko vnitřní a od nás samých pocházející, poněvádž věru popírám trýznění pekelné jakožto Boží dobrotivosti odporující), rozhodl jsem se vstát, zajít si pro svůj šat a bez mrknutí oka se obléci, moje hrdlo bylo takřka vyschlé od marných řečí, a měl jsem v úmyslu uchýlit se do svého kumbálku v přízemí, abych tam nalezl útěchu a zapomnění v knihách. Angelina byla tehdáž tímto chováním tak překvapena, že náhle započala řeč a pravila ke mně tónem tuze trpkým:
„Co to činíte? Kam jdete? Vracíte se do Anglie?“
Aj! Spanilá čtenářko, kteráž jste možná musela nějakou událost ve svém životě tajit před milencem, a kdyžtě on vás v nebezpečné rozmluvě podezíral, odhalila jste s nesmírným ulehčením, že vás pokládá za nevinnou tam, kde jste nevinnou nebyla, a za provinilou tam, kde jste byla nevinná (a můžete to dokázat), posuďte, kterak se při těchto Angeliných slovech uvolnila hruška úzkosti, kteráž mi nadouvala hrdlo.
„Jakže?“ pravil jsem a vzápětí se zplna hrdla rozesmál, „do Anglie! Vyprávěli vám pohádky o krásné lady T. a o mně?“
„Krásné!“ vykřikla Angelina v bou…
