53. Fogacerova tragédie
Téhož večera, kdy Fogacer a Silvio dorazili na moje panstvíčko, uchýlil jsem se s nimi do knihovny (kterouž jsem tuze obohatil o knihy poté, co mě král počal tolik zahrnovat penězi) a naléhal na Fogacera otázkami, co nového se událo v Paříži. Stoje na jedné noze jako volavka, natahoval před krbem útlý a vysoký stínový obraz, po svém zvyku černě oblečen, půvabně prolomen v bocích a s levou rukou v pasu, Silvio pak seděl na stoličce, jako by cválal na koni, a tuze změněn, jakž jsem viděl, oudů statnějších a tváře (kterouž míval hladkou co holčice) temné nikoli chmýřím, nýbrž oholenými vousy, ježto mu nicméně ještě vyrážely skrze kůži.
„Aj, mi fili!“ pravil Fogacer, „špatné na machiavelismu je to, že kdyžtě se dvojitá hra nepovede, dvojitě ztrácíme: i vklad do ní, i úctu hráčů, šalba je v obecném opovržení.
Takto se stalo našemu nebohému Jindřichovi. Veliká cizí armáda Švejcarů a rejtarů, rozehnaná Guisy u Vimory, je znovu Guisem poražena u Auneau. Drobné půtky Liga přetváří za zvuku trub ve skvělá vítězství, jsouc od počátku zvyklá činit z každičké guisovské malé kočky ohromného tygra. Ve skutečnosti obdarovává Guise tímto vavřínem toliko proto, aby zhanobila vavřín krále, kterýž vládne obrovskou armádou, s níž by mohl vyhladit zbytky cizích houfců, kdyby si to přál. Než král si to nepřeje. Proč? Mi fili,“ pokračoval Fogacer, pohlížeje na mě oříškově hnědýma očima zpod oblouku obočí, „tázal jste se mě přec proč?“
„Není mi povědomo,“ zasmál jsem se, „zdaliž jsem se na to tázal, leč táži se teď.“
„Slyšel jsem vás medle, jak náleží. Primo: král je lidský a děsí se krve a krvavých pobití. Secundo: nechce si pohněvat rejtary a Švejcary, poněvádž se zanáší myšlénkou, že by jich možná mohl opět upotřebit proti Guisovi. Domlouvá se tudíž s nimi a platí jim, aby sami od sebe opustili jeho království.“
„Platí jim?“
„Platí jim ve vlněném suknu a v hedvábu, v dobrých zvonivých mincích a v potravinách, aby zpátkem odešli. Exeunt rejtaři a Švejcaři…“
„Ejhle, totě tedy dobré!“ pravil jsem.
„Ejhle, totě tedy špatné!“ pravil Fogacer, rozpřahuje pavoučí paže, kteréž jako by náhle knihovnu vyplňovaly.
„Poněvádž se začíná po Paříži vyprávět, že rejtar byl naverbován, placen i zpátky poslán králem, čehož dokladem je to, kterak se k němu dobře chová! Pokřik! Povykování! Kázání! Pěstí svírání! Takřka obecná nenávist a opovržení k Jindřichovi mezi zpozdilým lidem! A Sorbonna - dobře jste slyšel! - Sorbonna, to značí čtyřicet v lejnech vyválených pedantů po pitce shromážděných, dovozuje a stanovuje, že je dovoleno zbavit vlády panovníka, jehož neshledávají takovým, jak by chtěli!“
„Totě rebelie!“ pravil jsem.
„Otevřená a zuřivá! Aj, mi fili! Paříž vře! Trůn se kymácí!“
To řka, Fogacer se posadil do křesla, ježto jsem mu při vstupu označil, a ukazuje Silviovi na polštář před ním, pravil:
„Silvio, sedni si tuto.“
Načež jsem byl tuze překvapen vida Silvia – jehož jsem tolikrát spatřoval sedět u nohou svého pána -, kterak se vzápětí naježil a pravil hlasem strohým a zdvořilým:
„Ctihodný doktore medicíny, s vaším svolením zůstanu, kde jsem.“
Ta odpověď Fogacera ohromila tou měrou, že zbledl a zmlkl, víčka mu mžikala nad hnědýma očima a spodní ret se mu chvěl. Ta podívaná mě zarazila a takřka zklamala, tak jsem zpozdile věřil, že můj bývalý učitel na lékařském učení je povznesen nad všecka lidská hnutí mysli jak skrze své vědění, tak skrze chladný skalpel svého ducha. Běda, čtenáři, vím nyní až příliš, an jsem dlouho žil: i ti, kteréž uctíváme co polobohy nebo hrdiny naší mladosti, sestupují mnohdy ze svého piedestalu a pláčí, tak je bolí nevděčnost či zrádnost přátelské bytosti, ježto jim zasazuje rány o tolik krutější, čím je bližší jejich srdci.
Vida, kterak mlčení setrvává a oči Fogacerovy barvy lískových oříšků se s úžasem upírají na Silvia, stále mžikajíce, jako by mu to pískle vyťalo políček, a kterak neví, co činit, ani co pravit, tolik při tom zkoušel - a to nikoli ani z punktu poraněné cti, jako spíš…
