KAPITOLA (3)
A teď je sobota odpoledne, slunce je jasné a silné a já usrkávám jakýsi světlý čínský čaj v zahradě doktora Wuchee Hachee Taa. Právě mi strčil pod nos dlouhou báseň o matce, napsanou na kusu lepenky. Vypadá jako nadřazený typ člověka – nepříliš sdílného. Rád bych se ho zeptal na původní Tao, ale je nutno přiznat, že jsem do té doby nebyl schopen přečíst ani Tao Te Ting. Kdybych si to byl přečetl, nepotřeboval bych se ho na nic ptát – ani bych s největší pravděpodobností neseděl v jeho restauraci a nečekal na ženu jménem Mara. Kdybych měl dostatek rozumu a přečetl si tento nejnázornější a nejcelistvější výtvor starověké moudrosti, ušetřil bych si spoustu nesnází, které na mě dolehly a se kterými se teď musím vypořádat.
Jak jsem tak seděl v té zahradě, měl jsem zcela jiné myšlenky než tyto. Abych byl zcela upřímný, nemůžu si dnes vzpomenout ani na jedinou. Pouze si matně vybavuji, že se mi nelíbila ta báseň o matce – byl to totální blábol. Ba co víc, nelíbil se mi ani ten Ping-pong, co ji napsal – to si pamatuju velmi dobře. Začal jsem být navíc vzteklý, protože to vypadalo, že Mara se na mě zase vykašle. (Kdybych si osvojil jen kapku taoismu, byl bych neztratil nervy. Seděl bych tam, šťastný jako blecha, vděčný za to, že slunce svítí a já jsem naživu.) Dnes, když píšu tyto řádky, tak ani nesvítí slunce, ani tu není žádná Mara, a přestože se ještě necítím šťastný jako blecha, cítím se velice živý a cítím se být součástí tohoto světa.
Zaslechl jsem, jak uvnitř zazvonil telefon. Buclatý Číňan, patrně profesor filosofie, mě svým žvatlavým přízvukem informoval, že se mnou chce mluvit po telefonu nějaká dáma. Je to Mara, a nebudu prý tomu věřit, právě vstává z postele. Má kocovinu, informuje mě. Zrovna tak Florrie. Obě ji vyspávají v blízkém hotelu. Kterém? Nechce mi to říct. Mám prý jen ještě asi půl hodinky počkat, než se dá dohromady. Nechce se mi čekat další půlhodinu. Mám mizernou náladu. Nejdřív to byl rozštěp, teď je to kocovina. A také by mě zajímalo, kdo je s ní ještě v posteli. Mohl by to být chlápek, jehož jméno začíná na C? Taková ona není. Nemá ráda, když s ní někdo mluví tímto způsobem. No, tak já mluvím tímto způsobem, slyšíš? Řekni mi, kde jsi, a já za tebou hned přijdu. Jestli mi to nechceš říct, pak jdi k čertu. Už mám po krk… Haló? Haló, Maro!
Žádná odpověď. No, muselo se jí to dotknout. Florrie, ta kurvička, ta za to může. Florrie a ta její hladová díra. Co si myslet o holce, o které vím akorát to, že zaboha nemůže najít čurák dostatečně velký, aby jí pasoval? Když se na ni podíváte, řeknete si, že z ní pořádná šoupačka musí vyklepat duši. Necelých padesát kilo nenasytného masa. Násoska k pohledání. Irská štětka. Štětička, chcete-li znát můj názor. Snaží se o jevištní akcent, aby vypadala jako jedna z holek od Ziegfeld Follies.
Uběhl týden a po Maře jako by se slehla zem. Pak najednou zničehonic telefon. Působí ztrápeně. Mohl bych s ní někde povečeřet? Ráda by se mnou mluvila o něčem, co je velmi důležité. V jejím hlase je naléhavost, které jsem si dříve nevšiml.
Když spěchám do Village na schůzku, koho to nepotkám než Kronského. Snažím se ho zbavit, ale je jako štěnice.
„Ale kam ten spěch?“ ptá se se sardonickým úsměškem, pro který si vybírá vždy ten nejméně vhodný okamžik.
Vysvětluji mu, že mám rande.
„Jdeš někam jíst?“
„Jo, jdu, ale sám,“ zdůrazňuji.
„Ne, ne, nejdete, pane Millere. Potřebuješ společnost, to je vidět. Nejsi dneska zrovna ve formě… vypadáš ustaraně, není to, doufám, kvůli té ženě?“
„Poslyš, Kronski, mám s někým schůzku, a nechci tě u toho, rozumíš?“
„Ale pane Millere, copak tak se mluví se starým přítelem? Trvám na tom, že půjdu s tebou. Koupím jídlo – to přece nemůžeš odmítnout!“
Musel jsem se chtě nechtě zasmát. „Tak jo, k čertu, pojď. Možná budu potřebovat tvou pomoc. Stejně seš mně dobrej jenom k tomu, abys mě občas založil. Ale varuju tě – žádný srandičky. Představím tě ženě, kterou miluju. Asi se jí nebudeš líbit, ale stejně jsem tě s ní chtěl jednou sezná…
