KAPITOLA (10)
V sobotu jsem obvykle končil práci v poledne a na oběd šel buď s Hymie Laubscherem a Romerem či s O’Rourkem a O’Marou. Někdy se k nám přidal ještě Curley nebo George Miltiades, řecký básník a vzdělanec, který u nás dělá poslíčka. Tu a tam pozval O’Mara Irmu a Dolores. Ty dvě se vypracovaly z pokorných sekretářek v Kosmokokovém osobním oddělení na nákupčí velkého obchodního domu na Páté Avenue. Oběd se obvykle protáhl do tří, čtyř hodin odpoledne. Pak jsem se vydal do Brooklynu, abych navštívil Maud s malou.
Protože na zemi už ležel sníh, nemohli jsme dále chodit na procházky do parku. Maud byla zpravidla v negližé a županu. Její dlouhé vlasy jí splývaly volně přes ramena, skoro až do pasu. Pokoje byly přetopeny a zastavěny nábytkem. U pohovky, na které seděla, měla přistavenu krabici s cukrovím.
Vyměnili jsme si pozdravy, jako bychom byli staří přátelé. Dítě nebylo pokaždé doma. Někdy si odešlo hrát s některou ze svých kamarádek ze sousedství…
„Čekala na tebe do tří hodin,“ říkávala Maud vyčítavým tónem, ale v duchu potěšena, že to tak dopadlo.
Vysvětloval jsem, že jsem se zdržel v práci. Nato mne obdařila pohledem, který říkal: „Já znám ty tvoje výmluvy. Proč si někdy nevymyslíš něco lepšího?“
„Jak se má tvoje přítelkyně Dolores?“ zeptala se náhle. „Nebo,“ podívala se na mne upřeně, „to už není tvá přítelkyně?“
Otázka měla znamenat něco v tom smyslu, že doufá, že tu druhou ženu (Monu) nepodvádím, jako jsem podváděl ji. Nikdy se o Moně nezmínila jménem. Pochopitelně ani já ne. Říkala pouze „ona“ nebo „jí“ tak, že nebylo pochyb o tom, koho má na mysli.
V těchto otázkách byl také podtón hlubšího významu. Jelikož rozvodové řízení bylo teprve v počátcích, protože rozluka ještě nebyla posvěcena zákonem, nebylo nijak řečeno, co se má dít do té doby. Alespoň už jsme nebyli nepřátelé. Stále mezi námi bylo dítě – silné pouto. A dokud si nebude schopna zařídit život jinak, byly na mně obě závislé. Ráda by toho věděla víc o mém životě s Monou. Zda nám to spolu klape tak, jak jsme si to představovali, nebo ne, ale hrdost jí nedovolila zeptat se přímo. Bezpochyby došla k závěru, že sedm let, které jsme spolu strávili, znamená ne zrovna zanedbatelný faktor v této zdánlivě choulostivé situaci. Jediná chyba ze strany Mony, a všechno bude zase při starém. To ji přimělo k ustavení tohoto zvláštního přátelství mezi námi. Mohl to být počátek jiného, mnohem hlubšího vztahu.
Někdy, když byla tato její planá naděje příliš patrná, jsem ji litoval. Z mé strany neexistovaly ani ty nejmenší obavy, že bych kdy znova zapadl do starých kolejí našeho společného života. Ať už by se s Monou stalo cokoliv – a jediná myslitelná příčina odloučení byla smrt – rozhodně bych se nevrátil k Maud. To už bylo pravděpodobnější, že bych se dal dohromady s někým jako Irma či Dolores nebo dokonce Monika, ta malá číšnice z řecké restaurace.
„Proč se ke mně neposadíš, já tě nekousnu.“
Její hlas jako by přicházel z velké dálky. Často se stalo, když jsme byli v domě s Maud sami, že moje mysl odlétla pryč. Pak jsem odpovídal v polovičním transu – tělo poslouchalo její přání, ale zbytek mého já nebyl přítomen. Vždycky docházelo k drobným šarvátkám – mezi její vůlí a mou absencí vůle. Já neměl ani v nejmenším zájem budit její erotickou představivost; byl jsem tu, abych zabil několik hodin bez toho, abych rozrýval staré rány. Obvykle však má ruka nepřítomně zabloudila k jejímu smyslnému tělu. Nebylo v tom víc než bezděčné polaskání, jakým se hladí domácí zvířata. Ale ona mi dávala víc a víc najevo, že je jí to v skrytu příjemné. Pak, když se jí podařilo upoutat mou pozornost na její tělo, se náhle odtáhla.
„Pamatuj si, že už nejsem tvoje žena!“
Libovala si v těchto výlevech, protože věděla, že mě tím vydráždí, že tím zaměří mé smysly na zakázaný objekt – na ni. Zároveň tím chtěla demonstrovat svou schopnost nabízet a odmítat. Jako by svým tělem neustále říkala: „Chceš-li tohle, nesmíš mě ignorovat.“ Představa, že bych se spokojil jenom s jejím tě…
