KAPITOLA (13)
Jsou dny, kdy návrat života je bolestný a těžký. Člověk opouští říši spánku proti své vůli. Nic se nestalo, kromě vědomí, že hlubší a pravdivější realita náleží světu nevědomí.
Jednoho dne jsem takto nedobrovolně otevřel oči a zuřivě jsem bojoval o návrat do stavu blaženosti, do kterého mě uvedl sen. Když jsem zjistil, že už zase bdím, byl jsem z toho tak mrzutý, že jsem se málem dal do pláče. Zavřel jsem oči a snažil se ponořit zpět do světa, ze kterého jsem byl surově vytržen. Bylo to marné. Zkoušel jsem každou pomůcku, o které jsem kdy slyšel, ale nepodařilo se mi provést trik, kterým lze zastavit kulku v letu a vrátit ji do prázdné komory revolveru.
Co však zůstalo, byla aura snu: a v té jsem prodléval. Byl naplněn jakýsi hlubší smysl, ale dřív, než mi bylo dopřáno přečíst si jeho význam, nápis byl smazán a já byl vyhozen pryč, do světa, jehož jediným řešením na všechno byla smrt.
V ruce mi zůstalo jenom několik hmatatelných střípků, které byly jako drobty, zanechané chudině ze stolu bohatých. Hladově jsem se k nim přimkl. Ale drobty smetené ze stolu spánku jsou jako indicie ke zločinu, jehož vyřešení má zůstat navždy záhadou. Tyto útržkovité obrázky během aktu probouzení byly něco na způsob podstoupení těch nejsrdceryvnějších transformací přivrácené strany. Rozplývaly se jako zmrzlina za horkého srpnového dne. A přesto, jak se spojovaly a slévaly v zárodečné magma, které je pralátkou duše, jakýsi mlžný spletenec vzpomínek zůstával naživu – věčně. Vypadal – tmavý a sametový obrys hmatatelného, vnímavého kontinua – jako by nebyl jejich bytím, nýbrž realitou. Realita! Ta, která objímá, podpírá a velebí život. V tomto proudu člověk škemrá o návrat a zůstává v něm navždy ponořen.
Co tedy zůstalo z toho neznatelného světa, ze kterého jsem se jednoho dne probudil plný něžných poranění, která byla v noci tak dovedně zacelena? Obličej té, kterou jsem miloval a ztratil! Uny Giffordové. Nikoliv té Uny, kterou jsem znal, ale Uny, která se za léta bolesti a odloučení rozrostla do děsivé líbeznosti. Z její tváře se stal mohutný květ chycený v temnotách; vypadal jakoby prostoupen vlastní záplavou jasu. Všechny vzpomínky na ni, které jsem tak žárlivě opatroval a které byly lehce upěchovány jako ten nejjemnější tabák prstem kuřáka, najednou vypluly nahoru se spontánní a vznětlivou krášlivostí. Bledost její kůže povýšila na mramorový lesk, vyvolaný žhoucími uhlíky paměti. Hlava se pomalu otáčela na téměř neznatelném krčku. Rty se rozevíraly žízní, byly neobyčejně živé a zranitelné. Bylo to skoro jako hlava snílka hledajícího se zavřenýma očima hladové rty někoho, vyvolaného z nějakého vzdáleného místa. A jako šlahouny exotických rostlin, které se pnou za světlem, se naše věčně hledající rty nakonec setkaly a uzavřely a zapečetily ránu, která do té doby bez ustání krvácela. Byl to polibek, jenž zaplašil vzpomínky na veškerou bolest, zacelil a zhojil ránu. Trval nekonečný čas, zapomenutý okamžik, jako mezi dvěma zapomenutými sny. A pak, jako by se mezi nás něžně vplížily záhyby noci, jsme byli odděleni a hleděli jsme na sebe, prorážejíce plynoucí závoje tmy jediným hypnotickým pohledem. Stejně jako byly vlhké rty před chvílí slepeny k sobě – jako křehké okvětní plátky utržené bouří – tak byly nyní spojeny naše oči, spečeny elektrickým proudem dávného poznání. Nikde ani stopa po sebemenším mentálním úkonu: všechno bylo mimovolné a bezmyšlenkovité. Jako spojení dvou magnetů jejich matnými, šedými konci; věčně hledající části se konečně našly. V tomto pevném, nabitém spojení se pomalu začal projevovat další vjem – zvuk našeho prastarého hlasu. Jediného hlasu, jenž se ptal a současně si odpovídal: rozeklaný tón, který zpočátku zněl jako výslech, ale který vždy utichl jako příjemné šplouchání vln. Zprvu bylo obtížné rozeznat, že tento monolog je ve skutečnosti sňatkem dvou různých hlasů; bylo to jako hra dvou fontán vysílajících a přijímajících ze stejného zdroje a se stejným gejzírem.
Pak bylo vše náhle přerušeno, jak…
