KAPITOLA (15)
Každý považoval Monu a Rebeccu za sestry. Navenek se zdálo, že mají všechno společné, vnitřně je nespojovalo naprosto nic. Rebecca, která nikdy nezapírala svou židovskou krev, žila zcela v přítomnosti. Byla normální, zdravá, inteligentní, jedla s chutí, srdečně se smála, bezstarostně si povídala a, představoval jsem si, dobře šoustala a dobře spala. Byla zcela adaptovaná, zcela zakotvená, schopná žít na kterékoliv rovině a vytěžit z toho maximum. Byla vším, co může muž chtít od manželky. Byla to skutečná žena. V její přítomnosti vypadala průměrná americká žena jako balík defektů.
Její největší předností byla její pozemskost. Narodila se na jihu Ruska, čímž byla ušetřena hrůz života v ghettu, a nyní se v ní proto zrcadlila majestátnost prostých ruských lidí, mezi kterými vyrůstala. Její duše byla velká a pružná, robustní a křehká současně. Pudově byla komunistkou, protože její povaha byla prostá a zdravá.
Přestože byla dcerou rabína, osamostatnila se již v raném věku. Po svém otci zdědila ostrovtip a integritu, které dodávají od nepaměti všem Židům jasnou auru čistoty a síly. Povrchnost a pokrytectví nikdy nepatřily k vlastnostem věřícího Žida. Slabostí Židů, stejně jako Číňanů, byla jejich bezbřehá úcta k psanému slovu. Slovo pro ně mělo význam, který bezvěrec nemohl pochopit. Když se dostali do ráže, zářili jako ohnivá písmena.
U Mony se nedalo přesně odhadnout, jakého byla skutečně původu. Dlouho vyprávěla, že se narodila v New Hampshire a byla vychována na koleji v New England. Mohla se vydávat za Portugalku, baskickou dívku, rumunskou Cikánku, Maďarku, Gruzínku – cokoliv, co se rozhodla vám namluvit. Její angličtina byla bezvadná a bez sebemenší známky přízvuku. Mohla se narodit kdekoliv, protože angličtina, kterou mluvila, byla zjevně angličtinou, kterou se naučila, aby mohla znemožnit jakékoliv bádání ohledně jejího původu a minulosti. V její přítomnosti všechno vibrovalo. Měla svou vlastní vlnovou délku: krátkou, silnou, rozvratnou, která dokázala rušit veškerá ostatní vysílání – především ta, která hrozila, že ovlivní skutečnou komunikaci s ní. Hrála jako blesk nad rozbouřeným mořem.
Na spolku tak silných individualit, které se sešly v naší nové domácnosti, jí něco nesedělo. Cítila v tom výzvu, se kterou se nemohla plně vyrovnat. Její pas byl v pořádku, ale její zavazadla budila podezření. Na konci každého setkání musela znova sbírat síly. Bylo však zřejmé – dokonce i jí samotné – že jejích sil ubývá. Když jsme byli o samotě v našem kutlošku, musel jsem jí foukat na bolístky a snažit se ji vyzbrojit na příští střetnutí. Musel jsem samozřejmě předstírat, že obstála znamenitě. Často jsem musel opakovat některé její výroky, lehce pozměněné nebo dané do jiného kontextu, abych jí tak poskytl stopu, kterou hledala. Snažil jsem se ji neponižovat tím, že bych ji nutil přímo se na něco zeptat. Věděl jsem, kde je led tenký a bruslil jsem přes tyto nebezpečné zóny s obratností a umem profesionála. Tímto způsobem jsem se trpělivě snažil vyplnit mezery, které byly tak žalostně nápadné u někoho, kdo údajně absolvoval tak úctyhodnou vzdělávací instituci jako Wellesley.
Byla to zvláštní, střelená a trapná hra. Byl jsem překvapen, když jsem v sobě objevil pučení nového citu k ní – lítosti. Zdálo se mi nepochopitelné, že když je takto nucena přiznat barvu, že se neuchýlí k upřímnosti. Věděla, že já vím, a přesto dál trvala na své přetvářce. Proč? Proč přede mnou? Čeho se to bála? To, že jsem odhalil její slabiny, nijak nezmenšilo mou lásku. Naopak – ještě ji to posílilo. Její tajemství se stalo i mým tajemstvím. Tím, že jsem chránil ji, chránil jsem i sebe. Cožpak nechápala, že čím víc roste můj soucit s ní, tím víc se posiluje pouto, které nás k sobě váže? To ale možná nebyla její hlavní starost. Třeba brala jako samozřejmost, že ono pouto bude časem jen sílit.
Učinit se nezranitelnou – to byla její hlavní starost. Když mi to došlo, dosáhla má lítost netušených rozměrů. Bylo mi, jako bych náhle zjistil, že …
