Celá e-kniha Legenda o svatém pijanovi a jiné prózy ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XX.
Několik dní před druhým listopadem zmizel dr. Trebitsch.
Jeho strýc Artur přijel z New Yorku. Měl kancelář s lodními lístky. Říkal „well“ a vysouval spodní ret. Peníze nosil v kapse u kalhot, hodně peněz, německé peníze. Na dolary měl šekovou knížku.
Pocházel z Rakouska a kdysi uprchl před odvodní komisí. Bylo to už před třiceti lety. Teď Artur neměl žádné vlasy. Měl syny a dcery. Synové sloužili v americké armádě. Byli to stateční synové, dali vojsku to, o co ho otec svým útěkem před odvodní komisí připravil.
Trebitschův strýc byl vdovec. Poprvé po dvaceti letech přijel do Evropy. Jmenoval se teď Trewith.
Ulekl se vousu svého synovce. Smál se hodně a nahlas a každou noc spal se dvěma děvčaty.
Ptal se dr. Trebitsche, zda by nechtěl do Ameriky. Co tady, v Evropě? Páchlo to tu a hnilo. Jako mrtvola.
Dr. Trebitsch řekl: „Chtěl!“ Strýc poslal kabelogram do New Yorku. Šel k americkému konzulovi. Vyndal ruce z kapes a i jinak se choval zdvořile.
Náhle si synovce zamiloval. Arthur Trewith dojatě plakal, protože ten malý chlapec, kterého on sám ještě pamatoval v kolébce, nosil teď dlouhou ruděplavou bradu jako kazatel.
Takové věci se stávají.
Bratr Adolf byl mrtev. Švagrová byla po smrti. Široko daleko v celé Evropě našel jen jediného pokrevního příbuzného, a ten nosil dlouhý vous! Bylo to dojemné.
Strýc Trewith zůstal a čekal na synovce.
Dr. Trebitsch telegrafoval do Mnichova pro peníze. Pak šel k majoru Paulimu. Potom spočítal hotovost ve své pokladně. Každý den přicházely šeky. Trebitsch telefonoval všem, kdo slíbili podporu Technické pomoci.
I Efrussi poslal příspěvek. Zálohu dal i jeden velkopodnikatelský spolek, ze strachu před druhým listopadem.
Trebitsch na nikoho nezapomněl.
Zašel do redakce Deutsche Zeitung. Pořádala sbírku na člena Technické pomoci, kterému se přihodilo neštěstí. Trebitsch vše vyzvedl.
Nezapomněl na nikoho.
Den před odjezdem se nechal oholit.
Hladkým chlapeckým obličejem překvapil strýce v hotelu. Strýc Trewith plakal radostí.
Pak napsal Trebitsch jediný dopis na rozloučenou, Paule, z úřadu domobrany.
„Už mě nikdy neuvidíš!“ psal Trebitsch.
A Paula běžela k němu: Pošta jí dopis doručila ještě než šla do kanceláře. Byt byl zavřený.
Když scházela dolů, potkala na schodech mladého muže s dětskou tváří, který si jí ani nevšiml, ačkoliv měla citrónově žlutý nápadný klobouk. To Paulu zlobilo. Větší však byl její stesk po dr. Trebitschovi. Šla dál, venku uviděla automobil, seděl v něm starý Američan a kouřil doutník.
Theodor zašel dvakrát, Trebitsch neotvíral. Vrátil se sem o den později s Benjaminem Lenzem. Lenz si přinesl šperhák, dveře se zlehka otevřely, nebyly zamčené.
Skříně našli dokořán. Zotvírané zásuvky. Převržená židle. Staré šaty. Špinavé prádlo.
Telefonovali majoru Paulimu: Ten nic nevěděl. Jen to, že Trebitsch si vyzvedl peníze.
Ptali se v redakci Deutsche Zeitung. Nikdo nic nevěděl. Jen, že Trebitsch si byl pro peníze.
Lenz si sedl na otoman a přemýšlel.
„Utekl, Lohsi!“ řekl Benjamin.
V devět hodin ráno spouštěli můstek v hamburském přístavu. Dr. Trebitsch stál na palubě lodi Deutschland.
Strýc Trewith běžel ještě jednou dolů, spatřil mezi postávajícími známou dívku, je krásné, že přišla. Včera mu to slíbila. Mlaskavě ji políbil. Všichni se dívali.
Pak běžel zpátky, zvonec vyzváněl.
Běžel tak, až se mu hladké, silné tváře natřásaly.
Stál a mával velkým kapesníkem. Dr. Trebitsch mával také.
