Pár slov ke SLOVŮM
Nemáme nejmenší důvod pochybovat o tom, že Sartre zamýšlel SLOVA jako začátek vlastního životopisu. Je však stejně nepochybné, že autor nehodlal – jak je ostatně i ze SLOV zřejmé– prostě vylíčit svůj život. Jeho prostřednictvím či s jeho pomocí chtěl vyjasnit svůj vztah ke světu a jeho dění, svou interpretaci postavení spisovatele a významu umění a kultury vůbec. Podivuhodné dětství jako by vysvětlovalo či téměř ospravedlňovalo výjimečnost spisovatelské profese. Ke konci knihy Sartre vysvětluje, jak dlouho podléhal iluzi či tápal v bludu, že se mu dostalo jakéhosi pověření, že je vyvolený. V další části autobiografie hodlal vylíčit, co způsobilo jeho postupnou proměnu, jaké kyseliny rozleptaly, jak říká, deformující průsvitnost, jež ho halila.
Probudil se z bláznovství – literatura a kultura ztratily svůj téměř božský význam, což ovšem neznamenalo, že se jich zřekl. Jen si uvědomil, že kultura není spasitel, že není ospravedlněním nikoho a ničeho. Ale jako lidský výtvor je něčím, do čeho „se člověk promítá“ a v čem „se poznává; jedině toto kritické zrcadlo mu předkládá vlastní obraz“. Ostatně blud vedoucí k přeceňování významu a síly působení kultury obecně a literatury zvlášť nebyl jen bludem jeho. Clerc, původně klerik, to je slovo, jímž se často v moderní francouzštině označoval a dodnes občas ještě označuje intelektuál. V jiných společnostech pak nepřiměřené přeceňování úlohy umění a literatury vedlo ke snahám, až příliš často násilně prosazovaným, podřídit veškeré umění bezprostředním potřebám – skutečným či častěji zdánlivým – společnosti, přimět je, aby pomáhalo„cestě vpřed“.
Sartre zároveň viděl v literatuře (tj. ve své vlastní tvorbě) jisté ospravedlnění a současně i možnost objasnění vlastní existence.
Jak se dobrat jejího smyslu a jejího místa ve světě těch druhých, o čem jiném vlastně psal? Při chronologickém pohledu na jeho dílo se nám rovněž ozřejmí postupná krystalizace jeho pojetí lidské svobody – od prostého bytí navzdory těm druhým, ba někdy i proti nim, až po svobodu nemyslitelnou bez vědomé angažovanosti, bez občanských postojů a činů. V reálném životě k tomu ostatně Sartre dospěl podstatně dříve než ve svých teoretických úvahách, ve svém díle: bezprostředně po návratu ze zajetí počátkem roku 1941 se pokouší zorganizovat odbojovou skupinu intelektuálů.
Nebylo jeho vinou, že neuspěl – ti, na něž se obrátil, nepochybně s notnou dávkou naivity, nebyli tehdy ještě ochotni či připraveni, i když mnozí z nich později sehráli v odboji významnou úlohu, např. André Malraux.
Přestože se Sartre v některých svých postojích či ve své angažovanosti mýlil, nelze mu upřít osobní integritu. Ostatně zpětně se často i jeho kritikům věci jeví jinak, než se jevily ve své době.
Kdyby nebyl tak výrazně poznamenal svým celým dílem svou dobu, sotva by někoho dnes jeho postoje ještě zajímaly, natož vzrušovaly – dnes, více než deset let po jeho smrti.
Jeho SLOVA pro nás zůstávají zajímavá nejen pro upřímnou výpověď o sobě a o vztahu k literatuře, ale především jako jedna z jeho nejlepších próz.
Dagmar Steinová
