II. PSANÍ
Charles Schweitzer se v životě nepokládal za spisovatele, ale ještě v sedmdesáti letech ho francouzský jazyk okouzloval, protože se ho naučil s velkými obtížemi a nikdy nebyl plně jeho pánem: hrál si s ním, nacházel zalíbení ve slovech, rád je vyslovoval a jeho nelítostná výslovnost si neodpouštěla jedinou slabiku; když měl čas, vázal ze slov perem kytice. Ochotně oslavoval rodinné i univerzitní události příležitostnými díly: blahopřáními k Novému roku, k narozeninám, gratulačními adresami na svatebních hostinách, veršovanými proslovy ve svátek Karla Velikého, sainety, šarádami, verši na dané rýmy, milými banalitami; na kongresech pronášel francouzsky i německy improvizovaná čtyřverší.
Začátkem léta jsem odjel s oběma ženami do Arcachonu, ještě než dědečkovi skončilo vyučování. Psal nám třikrát týdně: dvě stránky Louise, postskriptum pro Annu – Marii a mně celý dopis ve verších. Abych mohl lépe vychutnávat své štěstí, prostudovala maminka pravidla prozódie a pak mě je naučila. Byl jsem přistižen, jak čmárám veršovanou odpověď, nutili mě, abych ji dokončil, a pomáhali mi při tom. Když babička s maminkou dopis odesílaly, představily si údiv příjemce a rozesmály se k slzám. Obratem pošty jsem dostal báseň k své slávě; odpověděl jsem rovněž básní.
Zvyk se ujal, dědečka a vnuka pojilo od té chvíle další pouto; jako Indiáni nebo jako pasáci na Montmartru rozmlouvali spolu řečí, která byla ženám zakázána. Dostal jsem darem rýmovník, stal se ze mne veršotepec: skládal jsem madrigaly pro Vévé, světlovlasou holčičku, upoutanou do lenošky, která o několik let později zemřela. Holčičce to bylo úplně fuk: byl to anděl; její lhostejnost mi vynahrazoval obdiv širší veřejnosti. Nedávno jsem objevil několik těch básní.
Všechny děti jsou geniální, prohlásil v roce 1955 Cocteau, až na Minou Drouetovou. V roce 1912 byly všechny geniální, až na mne: moje psaní bylo pitvořením a obřadností, chtěl jsem předstírat dospělost: psal jsem především proto, že jsem byl vnukem Charlese Schweitzera. Dostal jsem La Fontainovy bajky; nelíbily se mi: autor zacházel s verši, jak se mu líbilo; rozhodl jsem se, že je přepíši v alexandrínech. Záměr přesahoval mé síly a mimoto se mi zdálo, že se mi lidé smějí: to byl můj poslední básnický pokus.
Ale začal jsem: od veršů jsem přešel k próze a bez nejmenších potíží jsem na papíře nově vymýšlel velezajímavá dobrodružství, která jsem četl v Cri-Cri. Bylo už načase: začal jsem objevovat marnost svých tužeb. Při svých fantastických jízdách jsem chtěl dosáhnout skutečnosti. Když se mě maminka, aniž zvedla oči od partitury, zeptala: „Co děláš, Pavlíčku?“ porušil jsem někdy slib mlčení a odpověděl: „Biograf.“ Skutečně jsem se pokoušel vyrvat obrazy z hlavy a uskutečnit je mimo sebe, mezi opravdovým nábytkem, uprostřed opravdových stěn, aby byly právě tak oslnivé a viditelné jako obrazy proudící po plátně. Marně; nemohl jsem nadále pomíjet svůj dvojitý podvod: předstíral jsem, že jsem herec předstírající, že je hrdinou.
Sotva jsem začal psát, odložil jsem pero a zajásal.
Byl to týž podvod, jen jsem tvrdil, že pokládám slova za kvintesenci věcí. Nic mě tak nevzrušovalo, jako když mé můří nohy pozvolna ztrácely blýskavost bludiček a nabývaly matné pevnosti hmoty: bylo to uskutečňování představivosti.
Lapen pojmenováním vstupoval do jídelny lev, kapitán z doby druhého císařství nebo Beduín; převtěleni do znaků, zůstali navždy zajatci; byl jsem přesvědčen, že škrábáním ocelové špičky zakotvuji své sny ve světě. Požádal jsem, aby mi dali sešit, lahvičku fialového inkoustu a na obálku jsem napsal: „Románový sešit“. První dokončený román jsem nazval: „Pro motýla“. Nějaký vědec, jeho dcera a atletický cestovatel postupovali proti proudu Amazonky, hledajíce vzácného motýla. Obsah, postavy, všechny podrobnosti dobrodružství, ba dokonce i titul jsem si vypůjčil z obrázkového příběhu, který vyšel čtvrt roku předtím. Tento úmyslný plagiát mě zbavil posledních pochybností: když si nic nevymýšlím, musí to všechno b…
