KAPITOLA (8)
Je zvláštní, jak se věci někdy semelou. Člověk může klít a modlit se, naříkat a skučet, a nestane se nic. Když už se smiřuje s nevyhnutelným, past se najednou otevře, Saturn přejde na jinou oběžnou dráhu a velké problémy zmizí. Nebo to aspoň tak vypadá.
Stejně prostým a neočekávaným způsobem mě Stázka jednoho dne během Moniny nepřítomnosti informovala, že se nás chystá opustit.
Kdyby to nepřišlo z jejích vlastních úst, nevěřil bych tomu.
Tak mě to omráčilo a zároveň potěšilo, že jsem se ani neptal, proč chce odejít. A ona zase na druhé straně neměla nijak naspěch, aby se s tím svěřovala. To, že už měla po krk Moniných teatrálních výstupů, jak naznačovala, byl stěží dostatečný důvod pro tak náhlý odchod.
„Šel by ses se mnou projít?“ zeptala se mě. „Než odejdu, chtěla bych si s tebou v soukromí popovídat o pár věcech. Mám už sbaleno.“
Když jsme vyšli z domu, zeptala se, jestli mám něco proti tomu, abychom to vzali přes most. „Ani v nejmenším,“ odvětil jsem.
Souhlasil bych klidně i s procházkou přes Bílé pláně, kdyby to navrhla.
Skutečnost, že odchází, ve mně probudila sympatie. Bylo to podivné stvoření, ale rozhodně nebyla zlá. Když jsme se zastavili, abychom si zapálili cigaretu, důkladně jsem si ji prohlédl. Vypadala jako voják Konfederace vracející se z války.
V očích měla výraz opuštěnosti, ale bylo vidět, že ještě neztratila kuráž. Nepatřila nikam, to bylo zřejmé.
V tichosti jsme prošli kolem jednoho dvou bloků. Když jsme docházeli k mostu, začalo se to z ní sypat. Mluvila tiše, procítěně a velice přímočaře. Jako když se člověk svěřuje psovi.
Dívala se přímo před sebe.
Mluvila o tom, že jsem nebyl tak krutý, jak jsem mohl být. To situace byla krutá, nikoli já. Nefungovalo by to, i kdyby se nám dařilo tisíckrát lépe, mělo jí to být jasné hned. Také přiznala, že v tom bylo hodně přetvářky. Milovala Monu, to ano, ale nikdy do ní nebyla zoufale zamilovaná. To Mona byla zoufalá. Navíc to nebyla ani tak láska, co je poutalo k sobě, jako spíš potřeba kamarádství. Obě dvě byly osamělé duše. V Evropě by to možná šlo líp, ale na to už bylo pozdě. Jednou tam pojede sama – aspoň v to doufala.
„Ale kam pojedeš teď?“ zeptal jsem se.
„Nejspíš do Kalifornie, kam jinam?“
„Proč ne do Mexika?“
Přikývla, že i to je možné, ale když, tak později. Nejprve se prý musí vzpamatovat. Tento chaotický bohémský život pro ni nebyl jednoduchý. V zásadě byla prostý člověk. Jejím hlavním problémem bylo srovnat se s ostatními. Na našem způsobu života jí nejvíc vadilo, že neměla prostor pro svou práci. „Já prostě musím něco dělat rukama,“ řekla. „I kdyby to mělo být kopání kanálů. Chtěla bych dělat sochařinu, ne malovat nebo psát básničky.“ Pospíšila si s poznámkou, že ji nesmím posuzovat podle jejích loutek – ty udělala jen pro radost Moně.
Pak řekla něco, co mi přišlo jako pořádný podraz. Dala se slyšet, že Mona umění nerozumí, že nedokáže rozeznat umělecké dílo od kýče. „Což zase tolik nevadí – nebo spíš by to nevadilo, kdyby měla odvahu si to přiznat. Ale kdepak, ona musí neustále předstírat, že všechno ví a všemu rozumí. Já předstírání nesnáším, to je ostatně jeden z důvodů, proč tak špatně vycházím s lidmi.“
Na chvíli se odmlčela, abych to mohl strávit. „Nechápu, jak to můžeš vydržet! Děláš spousty špinavých triků, občas dovedeš být příšerně jedovatý, máš spoustu předsudků a někdy jsi hrozně nespravedlivý, ale aspoň jsi čestný. Nikdy nepředstíráš, že jsi někdo jiný, než opravdu jsi. Ale Mona. Nemá vůbec smysl bavit se o tom, čím nebo kým je Ona je chodící divadlo. Ať dělá co dělá, ať přijde kam přijde, neustále si na něco hraje. Je to k zblití. Ale to už jsem ti všechno říkala. Víš to stejně dobře jako já.“
Ironicky se usmála. „Někdy“ na chvíli zaváhala, „někdy si říkám, jaká asi může být v posteli. Taky to předstírá?“
Zvláštní dotaz, který jsem ignoroval.
„Jsem víc normální, než si myslíš,“ pokračovala. „Všechny moje chyby jsou jen povrchové. Uvnitř jsem zakřiknutá holčička, co nikdy nevyrostla. Možná je to…
