KAPITOLA (4)
Plížící se okolo temnotou nebo postávající celé hodiny jako věšák v rohu pokoje, cítil jsem se být hlouběji a hlouběji v díře, hysterie se stala normou. Sníh ne a ne roztát.
Zatímco jsem spřádal ďábelské plány, jak dohnat Stázku opravdu k šílenství, a tím se jí jednou provždy zbavit, snil jsem zároveň ten nejbláhovější sen o druhém sblížení. Nakukoval jsem do výkladních skříní a obhlížel dárky, které bych mohl koupit Moně.
Ženy zbožňují dárky – především ty drahé. Milují však i drobné nicotnosti – to záleží na jejich náladách. Dokázal jsem celý den strávit v úvahách nad tím, zda jí mám koupit drahé starožitné náušnice či dlouhou černou svíčku. Vůbec jsem si nepřipustil, že ty drahé věci jsou mimo mé možnosti. Ne, kdybych měl dojem, že ji náušnice potěší víc, dokázal bych si vsugerovat i to, že najdu způsob, jak je obstarat. Dokázal jsem se přesvědčit tak snadno proto, že jsem v hloubi duše věděl, že se stejně nikdy nerozhodnu. Bylo to jen takové krácení dlouhé chvíle. Opravdu, zrovna tak jsem mohl trávit čas i v debatách nad závažnějšími otázkami. Mohl jsem například uvažovat nad tím, jestli je duše úplatná či neúplatná. Pro myšlenkový stroj je však jeden problém stejně dobrý jako kterýkoli jiný. Ve stejném duchu jsem se dokázal přimět, abych se vlekl pět či deset kilometrů, abych si půjčil dolar, a nakonec jsem se spokojil se čtvrťákem nebo dokonce s desetníkem. Co jsem s tím dolarem hodlal podniknout, bylo vedlejší: šlo o to dokázat si, že stále ještě jsem schopen vyvíjet úsilí. V mém vyšinutém náhledu na věci to znamenalo, že stále stojím aspoň jednou nohou na pevné zemi.
Ano, bylo skutečně důležité občas si připomenout takové věci a nelítat pořád jako hadr na holi. Taky stálo za to je tu a tam popíchnout, když se ve tři ráno vrátily domů s prázdnýma rukama:
„Nedělejte si starosti, skočím si koupit sendvič.“ Někdy jsem však jedl pouze imaginární sendvič. Ale dělalo mi dobře předstírat před nimi, že nejsem úplně na mizině. Jednou dvakrát se mi opravdu povedlo jim namluvit, že jsem měl biftek.
Pochopitelně jsem to dělal proto, abych je namíchnul. (Jak jsem to koulel, že jsem se cpal biftekem, když ty dvě musely vysedávat celé hodiny v kavárně, než je někdo pozval na kus žvance?) Příležitostně jsem je vítal slovy: „Takže se vám podařilo někde se najíst?“
Tahle otázka je pokaždé vyvedla z konceptu.
„Myslel jsem, že padáte hlady,“ dodal jsem.
Pokaždé mi oznámily, že nic takového nemají v úmyslu. Ani já neměl žádný důvod hladovět, nezapomněly nikdy dodat. Dělám to jen proto, abych je trápil.
Když byly v dobré náladě, začaly to rozvádět. Jakou novou čertovinu to na ně chystám? Viděl jsem poslední dobou Kronského?
Načež začaly jejich zamlžovací řeči – o jejich nových přátelích, nově objevených lokálech, výletech do Harlemu, o ateliéru, který si Stázka brzy pronajme a tak dál a tak dál. Ach ano, ještě mi zapomněly říct o Barleym, Stázčině příteli-básníkovi, kterého potkaly minulou noc. Někdy k nám prý zajde, rád by mě poznal.
Kterýsi večer začala Stázka vzpomínat, byly to pravdivé vzpomínky, pokud to mohu posoudit. Vyprávěla o stromech, o které se otírala v měsíčním světle, o zvráceném milionáři, který se do ní zamiloval pro její chlupaté nohy, o ruské dívce, která se s ní chtěla pomilovat, ale kterou Stázka odmítla, protože byla příliš hrubá. Navíc měla v té době beztak známost s vdanou ženou, a aby svedla manžela z případné stopy, nechala si to občas udělat i od něho ne že by se jí to líbilo, ale manželka, kterou milovala, si myslela, že je to dobrá taktika.
„Nevím, proč vám to tu všechno povídám,“ řekla. „Pokud.“
Pak si najednou vzpomněla. Bylo to kvůli Barleymu. Barley byl divný patron. Vlastně ani nechápala, co je vzájemně přitahuje. On vždycky předstíral, že ji chce přefiknout, ale nikdy se o nic nepokusil. Každopádně to však byl skvělý básník, tím si byla jistá. Tu a tam napsala i ona báseň v jeho přítomnosti. Pak přidala zajímavou poznámku: „Dobře se mi píše, zatímco mi ji honí.“
Chich…
