PÁTEK, 3 HODINY
Chybělo málo, a chytil jsem se do pasti zrcadla. Unikl jsem jí, jen abych upadl do pasti okenní tabule: nemaje co dělat, přistupuji s klátícími se pažemi k oknu. Staveniště, Ohrada, Staré nádraží. – Staré nádraží, Ohrada, Staveniště. Zívám tak silně, až mi z očí vytryskne slza. Dýmku držím v pravé ruce a balíček tabáku v levé. Potřeboval bych si dýmku nacpat. Ale nemám dost odvahy. Paže visí, čelo opírám o sklo. Ta stařena mě děsí. Zatvrzele cupitá se ztraceným pohledem. Občas se s bázlivým výrazem zastaví, jako by o ni zavadilo neviditelné nebezpečí. Teď právě je pod mým oknem, vítr jí lepí sukně na kolena. Zastavuje se, upravuje si šátek. Ruce se jí chvějí. Znovu vykračuje, nyní ji vidím zezadu. Stará stonožka! Zahne asi doprava na Noirův bulvár. Musí tedy ujít ještě asi sto metrů: tempem, jakým jde, jí to potrvá dobrých deset minut, deset minut, během nichž zůstanu, jak jsem, budu se za ní dívat, čelo přilepené na okenní tabuli. Dvacetkrát se zastaví, zase půjde dál, zastaví se…
Vidím budoucnost. Je tu, leží na ulici, je jen nepatrně bledší než přítomnost. Proč se musí uskutečnit? Co tím získá? Stařena se klopýtavě vzdaluje, zastavuje se a tahá za šedivou kadeř, jež vylézá pod šátkem. Kráčí, byla tamhle, teď je tady… nevím už, na čem jsem: vidím její pohyby nebo je předvídám! Nerozlišuji už přítomnost od budoucnosti, a přece to trvá a postupně se uskutečňuje: stařena postupuje pustou ulicí, přemisťuje své velké mužské boty. To právě je čas, holý čas, pozvolna to začíná existovat, dává to na sebe čekat, a když to přijde, je člověku úzko, protože si uvědomuje, že už to tu dávno je. Stařena se blíží k nároží, je už pouhou kupou černých látek. Dobře, prosím, připouštím, to je něco nového, před chvílí tam nebyla. Je to však poskvrněná novost, deflorovaná, taková, co nikdy nemůže překvapit. Zahne za roh, zahýbácelou věčnost. Odtrhávám se od okna a vrávoravě přebíhám pokoj; přilepím se k zrcadlu, dívám se na sebe, jsem si odporný: další věčnost. Konečně unikám vlastnímu obrazu a vrhám se na lože. Dívám se na strop, chtěl bych spát. Klid. Klid. Necítím už klouzání a dotek času. Vidím obrazy na stropě. Nejdříve světelné kruhy, pak křížek. Třepotá se to. A pak se náhle utváří jiný obraz; tentokrát v hloubi mých očí. Je to velké klečící zvíře. Vidím přední nohy a sedlo. Zbytek je v mlze. Přesto je zřetelně poznávám: je to velbloud, kterého jsem viděl v Marrákeši uvázaného ke kameni. Šestkrát za sebou poklekl a zvedl se; kluci se smáli a hlasitě ho povzbuzovali. Před dvěma lety to bylo báječné: stačilo zavřít oči, a okamžitě mi začalo v hlavě bzučet jako v úlu: viděl jsem tváře, stromy, domy, Japonku z Kamaiši, jak se nahá koupe v kádi, mrtvého Rusa vykuchaného velkou zející ranou a vedle něho kaluž veškeré jeho krve. Nalézal jsem opět chuť kuskusu, vůni oleje, jež v poledne zaplňuje burgoské ulice, vůni fenyklu vznášející se v ulicích Tetuánu a pískání řeckých pastevců; byl jsem dojat. Jenže tahle radost se už dávno opotřebovala. Zrodí se dneska znovu? Palčivé slunce mi v hlavě strnule klouže jako deska laterny magiky. Za ním následuje kus modrého nebe; po několikerém zatřepání znehybní a celého mě uvnitř pohltí. Od kterého marockého (nebo alžírského? nebo syrského?) dne se ta záře náhle odpoutala? Nechávám se unášet minulostí. Mekneš. Jak vlastně vypadal ten horal, co nás vylekal v uličce mezi Berdénovou mešitou a tím kouzelným náměstím ve stínu moruše? Sel proti nám, Anny byla po mé pravici. Nebo po levici? To slunce i to modré nebe byly pouhý klam. Už posté jsem se dal nachytat. Mé vzpomínky jsou jako zlaťáky z ďáblovy tobolky: když ji člověk otevře, jsou v ní pouze zvadlé listy. Z horala vidím už jen velké, vyhaslé, kalné oko. Je vůbec to oko jeho? Lékař, který mi v Baku vysvětloval zásady státních klinik pro potraty, byl rovněž jednooký, a když si chci vybavit jeho tvář, objevuje se mi právě ta bělavá koule. Ti dva muži mají, jako norny, jen jedno oko a postupně si jepředávají. S tím náměstím v Mekněsu, …
