PONDĚLÍ
Už nepíšu knihu o Rollebonovi; s tím je konec, nemohu už psát. Co si počnu se svým životem? Byly tři hodiny. Seděl jsem u stolu; vedle sebe jsem položil svazek dopisů, které jsem ukradl v Moskvě; začal jsem psát: „Postarali se o to, že se začaly šířit temné zvěsti. Pan de Rollebon asi na tento manévr naletěl, protože 13. září napsal svému synovci, že právě sestavil svou závěť.“ Markýz tu byl přítomen: zatímco jsem čekal, až ho definitivně zasadím do historické existence, zapůjčil jsem mu svůj život. V břišním důlku jsem pociťoval jakési lehké teplo. Náhle jsem si uvědomil, s jakou námitkou se bezesporu setkám: Rollebon nebyl ke svému synovci vůbec upřímný, chtěl ho využít jakožto vývodního svědka před Pavlem I., kdyby se podnik nezdařil. Je docela dobře možné, že si celou příhodu se závětí vymyslil, aby vypadal jako naiva. Byla to nepatrná námitka; nestojí ani za řeč.Přesto mě uvrhla do mrzutých úvah. Náhle se mi vybavila tlustá servírka u Camilla, vyjevená hlava pana Achilla, místnost, kde jsem tak jasně vycítil, že jsem zapomenut, opuštěnvpřítomnosti. Řekl jsem si zemdleně: „Jak bych mohl doufat, že zachráním něčí minulost, když nemám ani dost sil, abych zadržel svou vlastní?“ Chopil jsem se pera a pokoušel se pokračovat v práci; měl jsem až po krk toho přemýšlení o minulosti, přítomnosti a o světě. Požadoval jsem jediné: abych mohl v klidu dokončit svou knihu. Ale když můj pohled padl na hromadu bílých listů, upoutal mě jejich vzhled a já zůstal sedět s perem ve vzduchu a pozoroval ten zářivý papír: byl tak tuhý a křiklavý, byl tak přítomný. Byla v něm výhradně přítomnost. Písmena, která jsem na něj načrtl, ještě docela neoschla, a už mi nepatřila. „Postarali se o to, že se začaly šířit temné zvěsti…“
Tuto větu jsem si vymyslil, byla původně kousek mne samého. Teď byla zapsána na papír a postavila se proti mně. Už jsem ji nepoznával. Dokonce jsem už ani nedokázal ji znovu promyslet. Byla tu přede mnou; marně bych v ní byl hledal známku jejího původu. Kdokoliv by ji byl mohl napsat. Písmena už nesvítila, oschla. I to zmizelo: z jejich efemérního lesku nezbylo vůbec nic. Úzkostně jsem se rozhlédl; přítomnost, pouze a jedině přítomnost. Lehký i pevný nábytek pevně zaklíněný do své přítomnosti, stůl, postel, skříň se zrcadlem – a já. Odhalila se skutečná podstata přítomnosti: je tím, co existuje, a vše, co není přítomné, neexistuje. Minulost neexistuje. Vůbec ne. Ani ve věcech, ba ani v mých myšlenkách. Už dávno jsem samozřejmě pochopil, že mi má minulost uniká. Ale až dosud jsem se domníval, že mi prostě unikla z dosahu. Minulost byla pro mne pouze přeřazením do výslužby: byl to jiný způsob existence, stav prázdnin a nečinnosti; když skončí svou úlohu, uloží se každá událost hezky sama do škatulky a stává se čestnou událostí: je tak těžké představit si nicotu. Teď však jsem věděl: věci jsou úplně celé, jak se jeví – a za nimi…není nic. Tato myšlenka mě ještě na několik minut zaujala. Pak jsem udělal prudký pohyb rameny, abych se osvobodil, a přitáhl jsem si tu hromadu papíru. „…že právě sestavil svou závěť.“ Náhle mě zaplavila obrovská nevole a pero mi vypadlo z prstů, až vystříkl inkoust. Co se stalo? Měl jsem Nevolnost? Ne, to nebylo ono, pokoj měl svůj každodenní otcovský vzhled. Stůl mi snad připadal jen nepatrně těžší a mé plnicí pero kompaktnější. Jenomže pan de Rollebon podruhé zemřel. Před chvílí tu ještě byl, ve mně, teplý a klidný, a čas od času jsem cítil, že se hýbe. Byl docela živý, pro mne byl živější než Autodidakt nebo majitelka Dostaveníčka železničářů.Měl nepochybně své rozmary, dokázal se po několik dnů neukázat; ale často, za záhadně krásného počasí, vystrkoval nos jako hydrometrický kapucín a já zahlédl jeho pobledlý obličej a namodralé tváře. A i když se neukázal, ležel mi těžce na srdci a já měl pocit plnosti. Teď zněho nezůstalo vůbec nic. Právě tak jako na těch stopách suchého inkoustu nezůstala ani vzpomínka na jejich svěží lesk. Je to má chyba; pronesl jsem jediná slova, jež neměla …
