PONDĚLÍ
Jak jsem mohl včera napsat tu absurdní a honosnou větu: „Byl jsem úplně sám, pochodoval jsem však jako oddíl postupující k městu.“ Nemám zapotřebí dělat věty. Píšu, abych si ujasnil určité okolnosti. Mít se na pozoru před literaturou. Musím se při psaní nechat unášet perem; nehledat slova. V podstatě se mi příčí, že jsem byl včera večer vznešený. Když mi bylo dvacet let, opíjel jsem se a pak jsem vysvětloval, že jsem člověk Descartova typu. Cítil jsem ovšem, že se nadouvám hrdinstvím, ale nezabrzdil jsem se, líbilo se mi to. Na druhý den jsem pak býval tak zhnusen, jako bych se probudil v úplně pozvracené posteli. Nezvracím, když se opiju, ale i to by bylo lepší. Včera jsem se nemohl ani vymlouvat na opilost. Vytahoval jsem se jako pitomec. Musím se očistit abstraktními myšlenkami, průzračnými jako voda. Ten pocit dobrodružství určitě nepramení z událostí: důkaz je nasnadě. Je to spíš způsob, jak na sebe navazují okamžiky. Tedy, myslím, že je to takhle: člověk náhle cítí, že čas plyne, že každý okamžik vede k lepšímu okamžiku, ten zase k dalšímu a tak pořád dál: že každý okamžik hyne, že nestojí za to jej zadržovat, atd., atd. A tak člověk připisuje tuto vlastnost událostem, jež se mu objevují v jednotlivých okamžicích; co přísluší formě,přenáší na obsah. Když se to vezme kolem a kolem, o tom proslaveném plynutí času se hodně mluví, ale nikdy není vidět. Člověk vidí ženu, napadne ho, že zestárne, jenomže ji nevidí stárnout. Ale chvílemi se mu zdá, že ji vidí stárnout a že má pocit, jako by stárnul s ní: to je pocit dobrodružství. Tomu se říká, pokud si správně pamatuji, nenávratnost času. Pocit dobrodružství by tedy byl prostě pocitem nenávratnosti času. Ale proč jej nemá člověk stále? Což není čas vždycky nenávratný? Občas má člověk dojem, že může dělat, co chce, jít vpřed nebo se vracet zpátky, že na tom nesejde; jindy zase by řekl, že se oka utáhla, a v takových případech nelze šlápnout vedle, protože začít znovu by vůbec nebylo možné.
Anny dovedla vytěžit z času vše, co jí mohl poskytnout. V době, kdy byla v Džibuti a já v Adenu, jezdíval jsem za ní na čtyřiadvacet hodin a ona obratně množila nedorozumění mezi námi, až zůstalo pouhých šedesát minut, přesně před mým odjezdem; šedesát minut, právě tolik je zapotřebí, aby člověk cítil, jak ubíhá jedna vteřina za druhou. Vzpomínám si na jeden takový strašný večer. Měl jsem odjet o půlnoci. Zašli jsme do kina pod širým nebem; byli jsme zoufalí, ona stejně jako já. Jenomže ona řídila hru. V jedenáct hodin, když začal hlavní film, mě uchopila za ruku a beze slova ji stiskla ve svých. Cítil jsem, jak mě zaplavuje pronikavá radost, a aniž jsem se musel podívat na hodinky, pochopil jsem, že je jedenáct hodin. Od onoho okamžiku jsme začali vnímat, jak minuty ubíhají. Tehdy jsme se loučili na třiměsíce. V jednu chvíli promítali na plátno úplně bílý obraz, tma poněkud ustoupila a já viděl, že Anny pláče. Apak o půlnoci náhle upustila mou ruku, již předtím zuřivě tiskla; zvedl jsem se a bez jediného slova odešel. To byla dobře vykonaná práce.
