Nevolnost (Jean-Paul Sartre)

ČTVRTEK DOPOLEDNE V KNIHOVNĚ

Když jsem před chvílí scházel v hotelu po schodech, slyšel jsem, jak si Lucie alespoň posté naříká majitelce; leštila přitom schody. Majitelka mluvila namáhavě v krátkých větách, protože si ještě nenasadila chrup; byla skoro nahá, v růžovém županu a v pantoflích. Lucie byla špinavá jako obvykle; občas přestala drhnout a vztyčila se na kolenou, aby se podívala na paní. Bez přestání mluvila a tvářila se rozumně. „Bylo by mi stokrát milejší, kdyby běhal za ženskejma,“ říkala, „to by mi bylo fuk, jen když by mu to neškodilo.“ Mluvila o svém manželovi; ta malá černovláska si díky svým úsporám dopřála kolem čtyřicítky úchvatného mladíka, montéra z továren Lecointe. Je v manželství nešťastná. Manžel ji nebije, ani nepodvádí: pije, každý večer se vrací opilý. Jde to s ním z kopce; povšiml jsem si, že během tříměsíců zežloutl a rozklížil se. Lucie je přesvědčená, že z pití. Já si spíš myslím, že má tuberkulózu. „Člověk musí mít vrch,“ řekla Lucie. Určitě ji to užírá, ale pozvolna, trpělivě; má vrch, nedokáže ani se utěšit, ani se docela poddat svému žalu. Trochu na to myslí, docela malinko, tu a tam to přiživuje. Hlavně když je s lidmi, protože ji utěšují, a také proto, že se jí trochu uleví, když o tom klidně hovoří, jako by udílela rady. Když je sama v pokojích, slýchám, jak si prozpěvuje, aby nemusela přemýšlet. Je ale celý den nabručená a snadno unavená a nevrlá: „Vězí mi to tady,“ říká a sahá si na krk, „a nehne se to.“ Skrblí utrpením. Skrblí pravděpodobně i se svým potěšením. Napadá mě, jestli si někdy nepřeje, aby byla zbavena té jednotvárné bolesti, toho brblání, jež začne, jakmile přestane zpívat, jestli se nepřeje pořádně si zatrpět, ponořit se do zoufalství. Ale stejně by to nebylo možné: je spoutaná.