STŘEDA
Na papírovém ubrusu je sluneční kotouč. V kotouči se potuluje otupělá moucha, ohřívá se a tře si o sebe přední nožky. Posloužím jí tím, že ji rozmačkám. Nevidí, jak se vynořuje ten obrovský ukazovák, jehož nazlátlé chlupy září v slunci. „Nezabíjejte ji!“ křičí Autodidakt. Rozprskla se, z břicha jí lezou bílá střívka; zbavil jsem ji existence. Říkám suše Autodidaktovi: „Tím jsem jí jen posloužil.“ Proč jsem tady? – A proč bych tu nebyl? Je poledne, čekám, až bude čas jít spát. (Naštěstí spánek přede mnou neprchá.) Za čtyři dny zase uvidím Anny: to je v dané chvíli můj jediný důvod k životu. A potom? Až mě Anny opustí? Vím, že tajně doufám: doufám, že mě už nikdy neopustí. Přitom bych měl dobřevědět, že Anny zanic nepřipustí, aby mi zestárla před očima. Jsem slabý a sám, potřebuji ji. Byl bych se s ní rád shledal v plné síle: Anny nemá slitování pro trosky: „Není vám dobře? Necítíte se dobře?“
Autodidakt se na mne dívá ze strany smějícíma se očima. Jaksi ztěžka dýchá s otevřenými ústy, jako zchvácený pes. Přiznávám se: dnes dopoledne jsem byl skoro rád, že ho zase vidím, měl jsem potřebu s někým mluvit. „Jsem tak šťastný, že sedíte se mnou u stolu,“ řekl mi. „Kdyby vám byla zima, můžeme si sednout ke kamnům. Ti páni už brzy odejdou, už říkali, že chtějí platit.“ Někdo se o mne stará, ptá se, jestli mi není zima; mluvím s druhým člověkem: už léta se mi to nepřihodilo. „Už odcházejí, chcete si přisednout?“ Ti dva pánové si zapálili cigarety. Odcházejí, už jsou na čerstvém vzduchu, na slunci. Jdou kolem velikých skel, klobouky drží oběma rukama. Smějí se; vítr jim vzdouvá kabáty. Ne, nechci si přisednout. K čemu by to bylo? A pak, přes skla, mezi bílými stříškami kabin vidím zelené, kompaktní moře. Autodidakt vytáhl z náprsní tašky dva čtverce fialového kartónu. Za chvíli je odevzdá v pokladně. Luštím pozpátku na jednom z nich: „Podnik Bottanet, měšťanská kuchyně. Oběd za pevnou cenu: 8 franků. Předkrmy dle výběru. Masa se zeleninovou přílohou. Sýr nebo moučník. Předplatné na 20 obědů 140 franků.“ Teď poznávám chlapa, který jí u kulatého stolu blízko dveří: bydlívá v hotelu Printania, je to obchodní cestující. Čas od času na mně spočine pozorným a usměvavým pohledem: ale nevidí mě; je příliš zaujat tím, co jí. Na druhé straně pokladny si dva zarudlí, podsadití muži pochutnávají na škeblích a popíjejí k tomu bílé víno. Ten menší, s úzkým zažloutlým knírkem, vypráví historku a ohromně se baví. Dává si načas a směje se, přitom ukazuje zářící zuby. Druhý se nesměje; má tvrdé oči. Ale často přikývne. U okna čte hubený, tmavý člověk pozorně noviny, vypadá distingované a má krásné bílé, dozadu sčesané vlasy. Na lavici vedle sebe položil koženou aktovku. Pije vichyskou minerálku. Za chvíli všichni ti lidé odejdou; ztěžklí jídlem, půjdou laskáni vánkem s otevřeným svrchníkem, s poněkud teplou, poněkud hučící hlavou podél zábradlí a budou se dívat na děti na pláži a lodě na moři; půjdou za svou prací. Já, já nepůjdu nikam, nemám žádnou práci. Autodidakt se nevinně směje a slunce mu pohrává v jeho řídkých vlasech: „Co si, prosím, vyberete?“ Podává mi jídelní lístek: mám právo na předkrm podle výběru: pět koleček salámu, nebo ředkvičky, nebo šedivé krevety, nebo misku celeru v majonéze. Na šneky po burgundsku je příplatek. „Dejte mi salám,“ říkám číšnici. Autodidakt mi vytrhává lístek z rukou: „Není tam nic lepšího? Mají přece šneky po burgundsku.“ „Jenomže já šneky moc nerad.“ „Tak? A což ústřice?“ „Jsou o čtyři franky dražší,“ říká číšnice. „Tak tedy ústřice, slečno – a pro mne ředkvičky.“ Celý se červená a vysvětluje: „Mám hrozně rád ředkvičky.“ Já také. „A potom?“ ptá se mě. Prohlížím si hlavní chody. Lákalo by mě hovězí dušené na víně. Vím však předem, že dostanu kuře po myslivečku, je to jediné maso s příplatkem. „Pánovi dáte,“ říká Autodidakt, „kuře po myslivečku. A mně dušené hovězí, slečno.“ Obrací lístek: na rubu jsou nápoje: „Dáme si nějaké víno,“ říká poněkud slavnostně. „To jsou mi věci,“ říká číšnice. „Nikdy víno…
