2
Beaujeu stál na schodech vzpřímený a roztaženýma rukama bránil studentům, kteří se proudem hrnuli nahoru. Samozřejmě nedoufal, že by to dokázal. Chtěl jen jejich akci označit za trestuhodnou tím, že se proti ní postaví. Byl to odpor symbolický, jako třeba když celníci na hraničním přechodu kladou armádě, která přepadla jejich zem, pár minut odpor, než jsou přemoženi. Symboly v tom všem zcela určitě hrály značnou roli.
Beaujeua znova překvapila lhostejnost studentů vůči jeho osobě. Sice do něho strkali, ale vůbec si ho přitom nevšímali. Hrnuli se a brali ho jenom jako překážku, nepodívali se na něho a neoslovili ho. Zkrátka šli dál. Beaujeu se pod nárazem zapotácel, vyšel kousek nahoru po pravé straně při zábradlí, pravou rukou se ho držel, a tam už zůstal. Takže to by bylo. Symbolický boj tím pro něho skončil. Když kolem něho prošel poslední student, odešel do své kanceláře ve druhém patře věže a přes přímou linku zavolal domů děkana Grappina. K telefonu přišla paní Grappinová. Její klidný a melodický hlas jako by k němu přicházel z jiného světa. Že lituje, ale manžel večeří ve městě, sama s ním nemohla jít, je jí líto, ale co se vlastně stalo? Je-li to opravdu tak důležité, vyhledá číslo manželova přítele, u kterého je na večeři. Beaujeu si uvědomil, že jí bude muset poskytnout nějaké vysvětlení. Paní Grappinová byla urostlá, elegantní, prostě krasavice. Nepovažovala se jen za děkanovu manželku zahnanou do soukromé bezvýznamnosti, ale hrála eminentní společenskou roli. Jako žena právě jmenovaného generála se stane generálkou a kraluje v posádce, tak paní Grappinová by velice ráda coby děkanka pevnou rukou cestami cti vedla roztomilý oddíl profesorů a jejich manželek. Manžel, řekla nakonec, večeří u Pierra Laurenta. Beaujeu ale číslo Pierra Laurenta znal. Tisíceré díky, milostivá paní, ihned přešel k poctám a poklonám. Hodina byla sice zlá, ale nevynechal ani jednu. Náležitě a svědomitě je odříkal.
U Pierra Laurenta dostal Grappina k telefonu hned. Nemůžu ti bohužel oznámit nic příjemného (v jejich tykání nebylo nic revolučního, děkan a proděkan byli staří známí). Grappin ho poslouchal, vyptával se ho, zdánlivě neztrácel klid, ale trpkost byla znát v každém jeho slovu. Jak s ním studenti v lednu zle v hale zacházeli a označili ho za „nacistu“, tak se v něm něco zlomilo. A podlá perzekuce pokračovala, každou noc a v každou noční dobu si studenti předávali telefon, volali mu domů a kryti anonymitou ho uráželi. Sám ostatně žil ve dvojím vnitřním rozporu. Byl liberál, disciplinovaný a přitom nepružný i ve vztazích ke svým kolegům. Pro studenty byl ale něco mnohem horšího: ztělesňoval represi. Nikdy mu neodpustili, že dovolil „fízlům“ zasáhnout v roce šedesát sedm, když obsadili dívčí kolej. Další ironie byla v tom, že patřil k levici a přitom musel předsedat většině, která tvrdě vyžadovala „pořádková opatření“ v přímo versailleských rozměrech. Seděl vlastně na dvou židlích, rozdvojen mezi své názory a svůj temperament, mezi své politické přesvědčení a většinu, kterou řídil, a navíc byl velice špatně podporován ministrem, který sám váhal mezi přísností a shovívavostí, na jedné straně schvaloval, že v roce 1967, jak se domníval, díky policii zachránil studentům čest, a na druhé straně mu vytýkal, že v lednu 1968 přivolal do Nanterre policii ke své vlastní ochraně. Bylo to zarážející. Ministr Missoffe odpustil Cohn-Benditovi, že ho zesměšnil při slavnostním zahájení provozu v bazénu, a ministr Peyrefitte považoval za politováníhodné, že urážený a bitý děkan požádal o pomoc strážce veřejného pořádku. Grappin především ctil pořádek a viděl, že právě ten se mu v tom zmatku kolem vytrácí pod rukama. Prožíval ošklivé chvíle. Na fakultní radě na útoky Versaillanů nijak nereagoval, mlčel. Nenavrhl žádná opatření, zdálo se, že přišel o iluze i o energii.
Jak Beaujeu líčil situaci, Grappina se zmocňoval neklid. Obával se dvou věcí. Za prvé, že studenti začnou pustošit kanceláře a ničit archívy. A za druhé, že tam zůstanou nad…
