Celá e-kniha Za sklem ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
III
1
Ménestrel už hodinu pracoval v knihovně na textu ze staré francouzštiny, ze které měl mít referát u Lesenna. Rázem vyvstala i první nesnáz. Německé knihy, uváděné Lesennem v jeho bibliografii, byly půjčeny. Komu? Pochopitelně Lesennovi. Profesoři a asistenti si pro své přednášky a semináře vyberou lahůdku a na studenty nic nezbude. Ménestrel měl k dispozici jen malý etymologický slovník od Stapperse, rok vydání uveden nebyl, ale určitě byl velice starý, patřil už jeho otci, a slovník Grandsaignes d’Hauterive, který si koupil na nábřeží, vytištěný na hrubém nažloutlém papíře, a ten byl už taky dost zastaralý. Používat německých slovníků ke studiu staré francouzštiny, to je teda věc. Ménestrel se narovnal, nadechl, vypjal prsa a rozhlédl se, koho má vedle sebe. Po pravici kluka, toho neznám, po levici holku, tu neznám taky, znám tu jedině Bouchuta, ale k tomu si nikdy nesednu, „ostrý pach chlupů v rozkroku“, jak říká Sartre, pokud to nejsou nohy. Sedí pár metrů ode mne a předstírá, že něco dělá, ve skutečnosti ale podřimuje nad nějakou kritickou statí. Ménestrel se podíval na děvče nalevo, byla nějaká nevrlá a mrzutá, jako kdyby se nudila. Když ji to nebaví, tak proč tu trčí. Znovu se sklonil nad svůj text.
Následovalo slovo bacheler. Ménestrel si je podtrhl a nalistoval ve slovníku Hauterive. Bacheler (XI. stol.) nebo bachelier (XIV. stol.). Mladý šlechtic, jenž usiluje stát se kavalírem. 2. Panoš. 3. Muž mladý a srdnatý. Etymologie nejasná, vulgární latina, Baccalaris. Co tu je, do prdele, nejasného? Grandsaignes d’Hauterive, vy přeháníte. Ménestrel se podíval do Stapperse: Bachelier, z keltského bach, no prosím, jeden odvozuje výraz z vulgární latiny, druhý z keltštiny. To nic, jde se dál. Keltské bach znamená malý, mladý, fr. bacel, bachelle, mladík, kavalír, baceller, sloveso, milovat se, vejít do učení v tomtéž, všechny významy do sebe krásně zapadají. Pro bachelle, baceller to opravdu znamená učit se. Ménestrel se nehlasně zasmál, strčil ruku do kapsy pro kapesník a nahmátl dopis od matky, dostal ho ráno a ještě nerozlepil.
Dobrá nálada byla v tu ránu pryč. Položil dopis na Grandsaignes d’Hauterive, chvíli se na něj díval, roztrhl obálku a vytáhl z ní velký, načtyřikrát přeložený list modrého papíru. Jenom jeden, zato ale drobně a bez okrajů popsaný. Šetří na všem, i na dopisním papíře, písmenko k písmeni a řádku k řádce, vsadil bych se o poslední halíř, že mi zkazí druhou hodinu v knihovně. Raději si nedělat iluze, že tak dlouho neodepisovala, to už je taky odpověď. Podíval se na adresu. To je ale písmo! Vysoké, rovné, úzké, el ve slově Ménestrel se klikyhákem vrací tam, kde začalo. Jako kdyby na poslední chvíli odmítla všechno, co pochází od Ménestrelů a ne přímo od ní. Však taky nikdy ústupky nedělá. Stačí podívat se na em ve slově Ménestrel. Hotová pevnost. Prý mateřská hruď, to se lehko řekne, ale na té její by si člověk zuby vylámal. Na každý pád hodina v knihovně je už stejně pokažená. Pomaloučku papír rozložil.
Drahý synu,
mé mlčení tě jistě překvapilo, nemám totiž ve zvyku neodpovídat na tvé dopisy. Dobře víš, že se mnou můžeš za všech okolností počítat, a proto nechápu, proč jsi mi napsal druhý dopis a v něm mi málem vyčetl, že ti neodepisuji. Měl bys chápat, že když vdova jako já žije úplně sama, jen se svými myšlenkami, v zimě, ve velkém a špatně vytopeném domě, tak se jí nechce psát dopisy. Už od vánoc je pořád hrozná zima, můj neduh se pochopitelně vrátil a bolesti bývají tak silné, že si ani vydechnout nemohu. Připočti k tomu, že ústřední topení zdaleka nestačí. I kdybych spálila nevím kolik dříví, v malém salónku není nikdy víc než devatenáct stupňů. Navlékám si jeden svetr na druhý, vypadám hrozně, jako nějaká bába. Kvůli té hrozné zimě, abych si nezhoršila záněty nervů, se ani neodvážím vystrčit nos ze dveří. Ještě že se paní Morelová nabídla, že mi nakoupí, už jsem čtrnáct dní bez služebnictva, Louisa mne opustila uprostřed zimy, nevděčnice jedna, nepočkala ani, až bude le…
