4
Jacquelina ležela potmě na prostěradle, své velké oči dokořán, nahá a celá ztuhlá, ruce zkřížené na prsou. Schází mi už jenom růženec v prstech, posvěcený zimostráz v nohou, tatínek, co bledý a ztrhaný vzlyká v koutě. Znehybnila si ten obraz a těšila se jím, chudák starý, je opravdu zničený bolestí, očima bůhvíkde bloudí, rty se mu třesou, kravatu má šejdrem a tiše opakuje! Dcero moje! Má krásná milovaná dceruško! Matka se bohužel ale vzchopila, poskakuje na vysokých podpatcích, mává rukama a kdáká. Ani u mého smrtelného lože si to kdákání nemůže odpustit, to je hrozné. Líčení mé sebevraždy ji tak zaujalo, že zapomněla trpět, copak se vůbec dá trpět na takových podpatcích? To trpí jenom nohy. Je tak fussy a tak směšná, že z dramatu je rázem melodram. Jí je to fuk, jestli nefunguje topení nebo jestli umřela dcera! Zvedne pacinky a kdáká. Jacquelina se snažila znovu si přivolat slastný obraz plačícího otce, ale ten už byl zcela setřen matčiným poskakováním, plácáním křídel a kdákáním. Povzdechla si, hrozná ženská, i smrt mi pokazí.
Obrátila se, lehla si na břicho. Za chvíli se jí zježily vlasy a cítila, jak na ni padá strach. Ménestrel nedodržel slib, nechal ji být, musí tedy přejít od slov k činům. Potem jí zvlhly dlaně, rozsvítila. Nad hlavou na přepážce z nepravého mahagonu měla připínáčkem upevněný list modrého papíru a na něm bylo velkým, kulatým a nevýrazným písmem napsáno:
ZÁSADA
1. Vrátit se k Ménestrelovi a přesvědčit ho, aby přišel za mnou na pokoj a platonicky se mnou strávil noc. Odmítne-li, pak s.
2. Když nebude doma, nechat mu lístek: Přijď honem, moc tě prosím, potřebuju tě. Nepřijde-li, pak s.
3. Když přijde, neozvat se, až zaklepe, a neodváží-li se vejít, tak s.
Jacquelina měla sucho v puse, znova si všechno přečetla. Ve třetím odstavci jsem to stejně ale přehnala, neponechala jsem si žádnou šanci, je tak slušně vychovaný, že když ho nikdo nevyzve, tak nepůjde dál, hlavně k holce, a teď už s tím nejde nic dělat. Podívala se na hodinky a polkla nasucho. Nejhorší na tom je čekání. Všechno na pár vteřin odložila a dopodrobna si v duchu zopakovala, co udělá. Když nepřijde, vezmu na sebe župan, sním studenou večeři, co ji mám na stole, a zruším kruh. Ten kruh, to je můj život, sklenice je Ménestrel, zruším kruh kolem sklenice, a sice tak, že pilulky, z nichž je sestaven, spolykám jednu po druhé, rok po roku. Pak vymažu Ménestrelovo jméno ze Zásady, kterou jsem si napsala (aby pak neměl kvůli mé smrti nějaké potíže, chudinka), svléknu si župan a nahá se položím na prostěradlo. Zaváhala. Opravdu nahá? Nebude to vypadat jako exhibice? Snadný erotismus, jako ve filmu? Zakroutila hlavou, vůbec ne, bude to mnohem lepší, nahá jsi na svět přišla a nahá z něj taky odejdeš. Odložená. Zavřela oči, znovu složila ruce na prsou, jako světice odložím své statky pozemské a objevím se nahá před stvořitelem. Ještě si dopřeju chvilku. Samozřejmě až na to, že v boha nevěřím a ten taky sebevraždu neschvaluje. V tomto směru je to taky k ničemu.
Další nesnáz ji zdržela. Vrátila se o něco zpátky, zrovna když se už pustila do studené večeře, kterou měla přichystanou na stole. Namítla si: jist, když se chce někdo zabít, je přece očividná pitomost. Uvažovala nad tím, ale nikam to nevedlo, unaveně hnula rukou a přestala jíst. Důležité není jídlo, ale co přijde potom: až zruší kruh. To je přece jen nápad, zakoušela podivné uspokojení, jako by se to ani netýkalo jejího života.
Když si všechno zopakovala, dostala rázem strach, všimla si, že se jí roztřásly ruce, byl to špatný den. Že šla k Jaumetovi. Že šla k Ménestrelovi. A že tomu chce teď udělat konec. Znova se zespodu podívala na list modrého papíru připíchnutý na zeď, na třetí odstavec. Jsem to ale blázen, proč se nechávám tyranizovat těmi hloupými zásadami? To je přece jednoduché, strhnu ten papír ze zdi, roztrhám ho a bude tomu konec, sama jsem jej napsala a sama ho můžu tedy taky zničit. Vzchopila se, kdepak, to přece nemůžu, vím, že nemůžu. Něco ji však zdržova…
