ROBERT MERLE
O STUDENTECH
A O SVÉM DÍLE
Merlův román Za sklem (Derriére la vitre, 1970) vyšel v době, kdy v některých našich vydavatelstvích ještě ze šedesátých let doznívala nechuť k realistickým dílům, překrývaným reklamním věhlasem různých jepicích formalistických mód typu „nového románu“, který halasně hlásal program románu bez postav a děje, v podstatě tedy románu bez románu. Robert Merle, jeden z nejinteligentnějších a nejvytříbenějších stylistů současné francouzské literatury, vtipný a ironický vypravěč, dobře známý našim čtenářům jako autor románů Smrt je mým řemeslem (La mort est mon métier, 1953), Ostrov L’Ile, 1962), Až delfín promluví (v originále Zvíře nadané rozumem – Un animal doué de raison, 1967), Malevil (1972), divadelních her (z nichž se řadu let v repertoáru našich divadel objevovala Vláda žen) i historické reportáže o kubánské revoluci Útok na kasárna (v originále Moncada, první bitva Fidela Castra – Moncada, le premier combat de Fidel Castro, 1965), nikdy samoúčelnému experimentátorství nepodléhal. Dokonale zvládnuté výrazové prostředky románu moderního i klasického vždy dával do služeb vystižení určité závažné reality současné nebo – při transpozici do minulosti či do „futurologické“ fikce – pro současnost aktuální. Román Za sklem – na rozdíl od románů čerpajících poučení v minulosti (jako byl Ostrov nebo zatím poslední dva jeho na sebe navazující historické romány z období renesance a pronásledování protestantských hugenotů: Fortune de France, 1977, a V našich nezralých letech (Chystané české překlady pod názvy Dědictví otců a V rozpuku mládí.) – En nos vertes années, 1979) či od „společenských fikcí“ typu Až delfín promluví a Malevil, zasazených jakoby do nedaleké budoucnosti – se odehrává v přítomnosti, v době napsání a vydání románu nejaktuálnější a pro Francii nejožehavější.
O studentských hnutích a revoltách, které vyvrcholily v květnu a červnu 1968, kdy přispěly k dočasnému otřesení zdánlivě neotřesitelné stability gaullistického režimu, byla bezprostředně i s odstupem v konjunktuře zájmu napsána řada knih politických, sociologických i beletristických. Buď z hlediska obhajoby „pořádku“ v duchu reakčního Figara, jehož jeden článek nabádal vládnoucí autority, že revoltující studenti patří spíše do polepšovny než na univerzity, anebo naopak z hlediska nekritického nadšení nad iracionálními tendencemi levičácké, anarchistické, freudismem, Marcusem, trockismem či maoismem živené „kontestace“ (abychom užili slova ve Francii tolik používaného a od té doby zdomácnělého), nihilistické revolty, totálně uvádějící v pochybnost a odmítající spolu s vládnoucím kapitalistickým pořádkem všechny normy společenské, studijní i mravní. Bylo těžké v tomto sporu dvou ideologicky vyhraněně buržoazních koncepcí zaujmout objektivní stanovisko. Robert Merle se sám v úvodu svěřuje se svými nejistotami. A buržoazní kritika často vytýkala románu prý „neautentičnost“ právě proto, že se autor neztotožnil ani se zastánci policajtského mandarínského „pořádku“ typu profesora Rancého, ani s levičáky. Merle zdánlivě zůstává „nad stranami“, ironizuje jedny i druhé, snaží se proniknout do jejich myšlení a pohnutek, rozlišit reálné požadavky či obavy od prázdných gest. Ale právě že šlo o spor v rámci kategorií měšťáckého světa, o „vzpouru“, která se z tohoto světa nevymykala, ale svou iracionalitou, individualismem a antikomunismem mu jedině – při veškerém proklamovaném uvádění v pochybnost všech jeho hodnot – sloužila, bylo by zcela falešné požadovat, aby se romanopisec, historik a kronikář tohoto dění nějak jednoznačně vyslovil pro líc či rub téže mince. Merle (který se již v knize Smrt je mým řemeslem ukázal uměleckým mistrem v odhalení postavy formou jejího vlastního vyprávění v první osobě) vyjadřuje své stanovisko nejen nepřímo svou ironií a sarkasmem, ale nesčíslněkrát přímo v kritických myšlenkách rozsetých do úvah a reakci řady postav z jedné i druhé strany, nejčastěji snad profesora Frémincourta, historika ang…
